Je to krásné. Pochybuju, že některá z mých halenek přežije víc než pár let…
Doba předkrimplenová
22.09.12 | autor Ada
Slíbila jsem vám, že vám ukážu i druhou půlku půdního nálezu, tu starší. Šaty, které jsem nafotila tentokrát, jsou ze 30. a 40. let. Před nafocením jsem je musela dlouho a pečlivě žehlit, protože na rozdíl od těch krimplenových jsem je z pytle vytáhla hodně zmačkané.
Tyhle jsou například lněné a podle toho také vypadaly. Zmačkaniny jsem vyžehlila, rezavé skvrnky a poškozená zpuchřelá místa už spravit nepůjdou.

Vypracování stojí jako obvykle za bližší pohled.

Tehdy babička ještě neměla stroj, který by uměl entlovat, přídavky na švy proto začišťovala ručně, nebo si díl střihla tak, aby na přídavek vyšel pevný kraj.

Šaty z temně zelené rayonové podšívkoviny na sobě babička měla jen jednou. Její muž totiž prohlásil, že ta barva není hezká a nesluší jí - a babička už si šaty na sebe nikdy nevzala. (Děda nebyl žádný tyran, ale když se mu něco nelíbilo, tak to řekl, a babička, tehdy zvyklá poslouchat, se nehádala.)


Záložka sukně je přišitá ručně, přídavky švů se babička pokusila začistit tak, že je zahnula a prošila rovným stehem, ale přesto se trochu třepily.

Růžová halenka s kimonovými rukávy je poválečná, z prvních let lidově-demokratické Československé republiky. Tehdy bylo ještě skoro všechno na příděl, a příjemci přídělů se navíc dělili na rovné a rovnější. Když do vsi přijeli s látkami pro místní ženy, babička si jako dcera živnostníka, který míval les a dřevařskou dílnu, nesměla nic koupit. Uprosila proto kamarádku, aby jí něco přinesla. Získala malý kousek růžové podšívkoviny, který vydal tak akorát na krátkou halenku.

Nedostatek látky je zřejmě důvodem, proč jsou přední díly rukávů pod límečkem nastavené malými trojúhelníčky.

Žádný technický účel tam očividně nemají, na rozdíl od dílků všitých v podpaží. Ty se pod kimonové rukávy našívaly, aby látka v podpaží dobře přilehla a nekrabatila se.

Tady je rukáv i čtyřúhelníček delší. Všimněte si také záševku, který tvaruje rukáv na lokti.

Detail je ze živůtku modrých vlněných šatů. Sukně už kamsi zmizela.

Lodičkový výstřih je začištěný nenápadně přichycenou podsádkou.

Živůtek je z obou stran zdobený černou dírkovou výšivkou.

Květované šaty z trikotu (pleteniny) babička získala po válce z humanitární pomoci UNRRA. Za krkem prý měly štítek se jménem a adresou nějaké paní Nowak. Babička je rozstřihla a udělala si z nich halenku (nastavila ji dole proužkem staršího úpletu, aby halenka nelezla nahoru) a sukni do gumy. Stojí za zmínku, že guma v pase pořád perfektně pruží a není ani o kousek vytahaná.

Šaty jsou na ramenou ozdobně nažabičkované.

Protože mám naskenováno několik hodně starých fotek, napadlo mě podívat se, jestli by na některé nebyla babička v některých šatech z článku; neuspěla jsem, ale našla jsem pro vás babičku aspoň v jiných šatech se slavnostním krajkovým límečkem. Pokochejte se!

Nádhera! Po přečtení článku mě jako první napadlo jaká je škoda, že naše doba je celá uspěchaná a na jedno použití. Protože ty šmejdy co kupujeme dnes v běžných obchodech nepřežijou skoro ani jednu sezonu.
To je pravda. ovsem nevim, cim to je, ale veci, co jsem si v r.
2001 koupila ve statech mam porad a vetsina z nich drzi a drzi. tak
nevim ![]()
Taky pozoruji to samé na věcech z Anglie. Včetně samodržících silonek, které ty tři roky přežily a pořád je nosím dál… U nás věc nevídaná. Navíc jsem nakupovala ve velmi levném Primarku, takže jsem rozhodně moc neočekávala.
Ano, ty zelené jsou naprosto fantastické. Spíš si myslím, že babiččin manžel musel na babičku hrozně žárlit, když si je vzala, protože se za ní musel otočit každý mužský, a proto jí řekl, že jí nesluší:)
Právě taky vyklízíme půdu. I já asi začnu foti. Můj muž si ze mě dělá legraci, protože valnou část vyklízení trávím tím, že mám na klíně nějaký kus výbavy jeho babičky nebo prababičky a dojatě ho ohlazuju.
Skoda, asi se tim strihem inspiruji na pristi jaro a podobne si usiji.
vzdycky me mrzlo, ze ani jedna babicka nema pudu, ze ktere bych mohla tahat
takoveto poklady ![]()
Krásná reportáž. Fakt super. Škoda, že nemám takové poklady po
babičce.
Jen mi to nedá a musím vám napsat, že takové zpracování jsem se
normálně učila na škole a na praxi. Učila jsem se v letech 1986–1989 pro
Oděvní službu Praha. A to co zde obdivujete…ruční zapošívání či
začišťování švů, jsme běžně dělaly. věci šité na zakázku byly
všechny začišťované jedině ručně. Záložky připošívané také
ručně, ba dokonce kabáty a saka byla podšívkována ručně. Takže pro mě
jsou to milé vzpomínky. Ručně jsme si potahovaly i spony a knoflíky a
pásky do sukní byly taky napůl ruční práce.
Po
letech jsem začla šít v novodobějším „ateliéru“ a byla jsem nucena
dělat vše na stroji…chvilku to trvalo než jsem se do toho dostala.
A stále mi připadalo, že to nemá takovou trvanlivost jako
ruční práce.
Tak to je koncentrovaná nádhera. Vážně uvažuju, že si ty první dvoje ušiju. Zajímalo by mě (a kdo víte, poraďte), jak vypracovat límeček na prvních šatech, aby se v té úzké špičce neboulila založená látka.
Všechno je nádherné, ale ty zelené šatky, ty jsou skvostné! Vážně přemýšlím o tom, že zaúkoluju babičku, ta je strašně šikovná aurčitě by to zvládla. Já mám bohužel obě ruce levý.
Také bych viděla podobu s babičkou, Ado. A ač jsou zelené šaty
hezké, pokud byla modrooká tmavovláska, možná měl děda pravdu.
Všechny šaty se mi líbí a oceňuju vypracování. Kdykoliv vidím staré
fotky a ženy v pěkných šatech, upravené, vkusné, říkám si, proč to
nejde nyní. Šlo to za války, po válce, kdy byla o vše nouze, proč ne
dnes? Když chodila má babička do tanečních, maminka jí ušila hedvábné
šaty z vojenského padáku (odbarvila ho na starorůžovou). Když se dívám
na fotku půvabné dívky v šatech, nenapl by mne takový původ. Dnes vídám
jít do tanečních slečny v nepředstavitelných kreacích. Vypadají
často jak zkušené (zato notně nevkusné) prostitutky. Přitom když projdu
pár průměrných písmenkových obchodů, jsou zde ke koupi poměrně hezké
šaty, byť nevydrží tolik, co tyhle.
Mimochodem, i moje babička a její sestra mají na fotkách z mládí ten pohled plaché laně, který se z poválečných snímků vytratil. Bylo to líčením očí, nasvícením, úhlem tváře nebo čím?
Jo jo, moje babička měla také takovou krásnou fotku a co teprve ta
svatební, jak byla fotka dokolorována, tak s dědou vypadají jak hvězdy
stříbrného plátna.
Já myslím, že ty fotky jsou takové kvůli použitému fotografickému
materiálu, v ateliérech fotily většinou ještě na desky a ani emulze
nebyly tak kvalitní, mám dojem, že jsem se učila, že až za druhé
světové vályk se tam přidalo zlato, dřív obsahovaly jen stříbro a
nedosahovaly tak dokonalé kresby = krásná vyhlazená tvář bez vrásek.
Odlesky v očích a tím i celkový výraz v očích jsou myslím získány
nasvětlením.
S tím tak úplně nesouhlasím. Babička byla mladá ve 30. letech, kdy patřily pudr (s rýžovou moučkou), tužka na obočí a „tyčinka na rty“ k běžnému vybavení slušné dámy. V běžném životě se ženy líčily jistě méně než dnes, ale do společnosti, nebo před pořízením takovéhle parádní fotky (tenkrát se říkalo „podobenka“) se dáma rozhodně pečlivě zkrášlila.
Já bych řekla, že je to nejen použitým materiálem při focení, ale hlavně délkou expozice. Zkuste si jen deset vteřin vydržet mít na obličeji takový připitomělý úsměv, jaký spousta lidí na fotkách má. To dneska se usměje, bleskne a fotka je hotová.
Taky se retušovalo. Dneska jde takové focení taky. Musí se tomu věnovat čas, a když zaplatíte tolik (relativně), co tenkrát, a na focení se připravíte, tak budete mít určitě taky takové. Problém je s masovostí. Pořád jsou dobré švadleny, pořád jsou dobří fotografové, ale fotí každý a fotky musí být levné.
Nejvíce se mi líbí ty zelené s mašličkou, jsou překrásné. To já
bych se do šatů po babičce vešla nejmíň dvakrát.
Ale
zase jsem po ní zdědila překrásnou bižuterii a kožešinové límce,
dokonce i jeden krajkový.:))
Strašně ráda si prohlížím staré fotky a obdivuju jak to všem slušelo,
staré časy, nostalgie…
Nejhezčí jsou ty zelené šaty, ale všechno je to krásné už jen tím, jak precizně je to šité. To se dneska nevidí.
Máte krásnou babičku.
Moje maminka si doma schovává vzorník vyšívání, který její babička
vyšívala jako asi sedmileté dítě ve škole. Je to nádherné.
A když vidím věci, které šila moje babička a maminka, tak si říkám,
že se taky musím naučit šít, i když náš stroj je starý krám.
Ono to není jen v šicím stroji. Jak jsem psala výš, je to hodně
i o ruční práci. Obzvlášť tyto modely. Já se právě hodně učila
tvarovat ručně. Vytvářely jsme si sami vycpávky. Saka a kabáty jsme
vyztužovaly a tvarovaly taky ručně. Když jsem viděla, jak musím
vyztužovat kabát nažehlením vlizelinu, bylo mi do pláče. Je to vše
o penězích. Na malém městě v obyčejném krejčovství, tu ruční
kvalitní práci nikdo neocení…a nezaplatí. Sakryš to mi připomíná, že
bych se měla ke své zálibě vrátit ![]()
Moje babička šila už na základní škole spodní košilku s dírkovou výšivkou, to celé ručně! Mám po její sestře, která se nikdy nevdala, z její výbavy bílé lněné utěrky s plastickým monogramem (používám jako ubrus pod vánoční stromek) a taky ložní prádlo – polštáře lemované vyšitými obloučky a s monogramm uprostřed, který se snadno obtiskne v negativu na tvář – krása…
Já nemám slov… Všechny oděvy jsou nádherný, skvěle ušitý, perfektně střižený… A žena, která by si je oblíkla dnes, by se rozhodně nemusela za nic stydět. Je to opravdová haute couture!
Nádhera, asi budu muset taky prohrabat babiččiny skříně, až přijedu
do ČR. Babička byla zakázková krejčová a dokonce i učila, takže bych
mohla najít nějaké skvosty ![]()
Moje babicka mela plno nadhernych kostymku, ktere si sila sama. kdyz jsem byla prcek, ta jsem si je rada prohlizele. jenze pak se to diky strejdovi vsechno vyhodilo a my jsme nemeli sanci nic zachranit…
Ružová blúzka s krátkymi rukávmi je božská, niečo také som zháňala minulý rok. Pokiaľ ide o štvorčeky pod rukávmi, mám hodvábnu košeľu, mimochodom pánsku, toreadorský strih, predný a zadný diel sa skladajú dokopy z ôsmich častí, a tá má tiež takéto štvorce pod rukávmi. Až teraz som pochopila, prečo tak dobre sedí na tele. Stála skoro 120 eur, ale je to fakt kvalita a mám ju už štyri roky.
Nemusime chodit daleko… Ve spatne financni situaci, v casove nouzi, jsem
fakt STRASNE NUTNE potrebovala novy kabatek. Prohrabala jsem krabice s latkama
a ze zeleneho zavesu usila za tri dny tohleto.
Pamatujete na zelene saty, ktere si ze zavesu usila Scarlet O'Hara?
Jste vazne moc sikovna, a vynalezava k tomu, kabatek je moc pekny, libi se mi barva a pri blizsim pohledu by bylo urcite videt zpracovani. jen vic sikovnych zen, ktere obetuji cas na siti, nez na sledovani Ordinace v ruzove zahrade. A ze prvni pokusy jsou vetsinou bida…holt je to jako s jizdou na kole, nejdriv si usit obycejnou patrovou sukni nebo zkratit kalhoty, a pak pomalu pronikat vys, a po poctive drine si na sebe clovek usije neco tak pekneho, jako tento kabatek (a predpokladam, ze i strih je z vasi hlavy – smekam o to vic, do vyrabeni vlastnich strihu jeste porad nemam odvahu se pustit)..
Teda, mně by asi kleplo, kdybych si pracně ušila šaty a partner/manžel by mi je pohaněl… Dneska je sice jiná doba, ale taky bych si je už nevzala na sebe, asi bych se na ně nemohla ani podívat. Leda že by zrovna u toho nebyl.
@Kerstin Nevadí, pamatuju si seriál z dob národního obrození, buď to byly Sňatky z rozumu, nebo Zlá krev – mimochodem extáze pro módní nadšence, perly české kinematografie a zlatý fond národní kultury v jednom (i když trochu tendenční) – můj názor. A tam právě dvě hrdinky měly krejčovský salón, šily pro dámy z lepší společnosti a pamatuju, jak si tam libovaly, že budou mít konečně šicí stroje (počítám byl to přelom 19. a 20. stol.(nějaký mecenáš, či nápadník se jim rozhodl tuto novinku zakoupit) – tzn. že ty nákladné róby prostě šily v ruce, to mluví za vše. Ještě si pamatuju, jak moje sestra hluboko v 90. letech spíchla slavnostní halenku s perličkovým vyšíváním – taky v ruce.
Byl to Vojta Náprstek, který šicí stroje značky Singer dovezl z USA (jako spoustu jiných věcí). Ten také stál za zrodem Amerického klubu dam.
Mně utkvěla pohádka z knížky ruských pohádek, kde šicí stroj Singer
byl mezi třemi kouzelnými věcmi, které měly tři zakleté princezny.
Jo,
včetně té značky. Už nevím, která knížka to byla, ale nějaký
ilustrovaný výběr tipla bych z osmdesátých let…
Ale jo, šít v ruce se dá. Na nákladnou róbu bych si asi tak snadno
netroufla, ale dvě úpletové halenky jsem v nedůvěře ke starému stroji
v kombinaci s úpletem v ruce spíchla… a jak tak vzpomínám, taky velkou
část svých šatů na maturitní ples – to jsem to ještě se strojem moc
neuměla a s tou klouzavou látkou jsem vlastním rukám věřila víc. Jen to
holt trvá, ale aspoň si s tím člověk dá větší práci a nechce to mít
šup šup hotové, šup šup na sobě a šup šup zase pryč.
Šaty jsou krásné. Neřeknu všechny, protože to není všechno můj styl, ale je paráda vidět něco reálného z našich končin – tady se to tak často na světlo nevytahuje. Nevím proč – prostě se to nedochovalo, nebo se jenom Češi ještě nenaučili, že to má cenu? Kdo šije, většinou ocení aspoň konstrukční detaily, a jako taková osoba velice děkuji Adě, že je nafotila.
Tak třeba po mé babičce se nic nedochovalo, protože co šlo přešila a co nešlo použila na hadry nebo spálila.
Připomněla jste mi návštěvu zámku v Lednici, kde průvodce vyprávěl, jak majitelka dala začátkem 20. století strhat kožené zlacené tapety a spálit barokní nábytek, protože to harampádí už bylo děsně nemoderní. V 90. letech se pak vše pracně a nákladně rekonstruovalo podle sto let starého katalogu, který byl naštěstí k dispozici, protože vybavení zámku bylo tehdy podrobně zdokumentováno kvůli pojištění.
Velmi pěkný článek, šikovnosti babičky smekám obrovskou poklonu. Má
babička se vdávala v šatech z padákoviny, kterou jí poslal její
bratranec – člen Britského královského letectva ![]()
Mne okouzlil ten horní díl modrých šatů. Ta výšivka!
My jsme věci po babičce s mámou dílem přešily, dílem rozdaly a zbytek
vyhodily. Schovala jsem si jen vyšívanou bílou bavlněnou košili s ramínky
(se kterou jsem pak udělala módní faux-pas při maturitách) a krémovou
hedvábnou vyšívanou halenku se sámky, která je mi příliš velká.
Nádherné věci – a to byla naše babička relativně chudá…
Před výšivkou na modrých šatech také smekám, předpokládám, že je to richelieu, to zpracování je dokonalé a opravdu vypadá jako umělecké dílo!
Tohle je nádhera, bomba!
Trochu závidím, co se taky dá najít na půdě, my tam máme jen pavouky, ale
zato masitý.
Asi to bude tím, že se u nás smysl pro módu nedědí.
Tedy, až na jednu galanterní větev.
Babička je (byla) moc šikovná!
Mám ráda tyhle články o šatech z půdy, o prvorepublikové
krejčovině…
Až pojedu k našim, musím se podívat, jestli na půdě taky ještě nenajdu
nějaké poklady po babičce
Ale
myslím, že asi ne, ono se za minulého režimu dost přešívalo – protože
nebyl moc velký výběr šatů ani látek, aspoň u nás na venkově, nebylo
tak snadné jít prostě do obchodu a koupit si něco nového a hezkého, ale
každá žena zase uměla šít, takže každá látka byla dobrá a neustále
se přešívalo, z šatů po babičce si šila máma, ta z šatů po sobě pak
zase šila na nás děti…
Ale já miluju a obdivuju ty staré věci pro tu jejich
poctivost. To je to.
A taky se mi nesmírně líbí, že se ženy dřív oblékaly jako ženy. Už
to tu někdo psal. Šaty, sukně, halenky, na procházku, do školy, kamkoliv.
Dnes džíny, ze kterých mi leze bůček, a triko, které bude příští rok
na vyhození…
Jakpak asi vypadají zezadu? Límec je znovu rozdělen a lemován až do středu zadního dílu? A pak asi dlouhý zip nebo něco jiného? Ten rozdělený límec vzadu považuji trochu za problém.
Ty zelene saty se mi taky libi nejvic, myslim, ze deda jen zarlil na to, jak to v nich babicce slusi (tedy alespon podle fotky je to tmavovlaska se svetlou pleti, a ta barva ji musela zatracene sluset!)
Moje babicka si na sebe take sila naprosto bezne (tenkrat to byla jedna ze
zakladnich zenskych dovednosti, i kdyz urcite ne tak dobre, jako ta Adina,
aspon podle tech par dochovanych kousku, moje babicka nebyla krejcova, ale
vyucena kadernice) a moje mama poprve usedla ke stroji kdyz ji bylo necelych
13. Siroke zvonace a vesticku z hnedeho mansestru, kterou si na sebe usila ve
ctrnacti, mame doma dodnes (vyhrabala jsem to u babicky ve skrini! jo, je to
trochu hippie model, ale mama je rocnik 62, takze tenkrat v sedmdesatych, ji
patrne polovina tridy zavidela
, sama
jsem tu soupravu nekolikrat vytahla na retro akce, dodnes perfektne drzi tvar, a
mansestr se osoupal jenom nepatrne, u vesticky jsem musela trochu opravit
podsivku, ktera se odtrhovala, ale jinak vse perfektni. Mama mi sila i saty na
venecek do tanecnich, a kdyz jsme se segrou byly deti, sila naprosto bezne,
dobrou polovinu nasi garderoby. Dnes je mi jasne, ze duvod bylo nejen to, ze se
toho moc v obchodech nedalo sehnat, ale ze ze veci vydrzely dele – u kalhot
nebo sukni se usily delsi zalozky, a jak jsme rostly, daly se jednoduse
„popustit“. Pamatuju si, ze mamka nam sila napr. i zimni bundy a
oteplovacky (vycpane vatelinem, nic jineho se tentrat nedalo moc sehnat). Ja
sama jsem se sitim zacala az relativne nedavno, pred ctyrmi lety, kdyz mamka
dostala od taty pod stromecek novy sici stroj (na tom starem mne nikdy kdoviproc
nechtela ucit sit, ze se musi latka potahovat rucne, atd…), a od te doby je to
muj konicek. Jedna z prvnich veci po prestehovani od rodicu do vlastniho, byla
koupe siciho stroje.
Je vecna skoda, ze se uz holky neuci sit, pritom kdyby to umely, minimalne by behalo po svete urcite mnohem min vorvanu s pucvolem u lemu nohavic…
http://life.time.com/…d-1939-1940/#18
tohle me dost zaskocilo, devcata v ghettu, pocatek valky a presto jsou
upravene, ha!
Ten odkaz jste sem neměla dávat, fotografie a filmy z této doby mě vždy
dostanou. Jak může udělat člověk člověku něco takového ![]()
Ale jinak ano, na tu nešťastnou dobu, kdy nebylo nic, jsou některé oblečeny
velmi elegantně. Rád bych viděl jak by se oblékly v dnešní době. My si
tu stěžujem, že nemáme na kvalitní oblečení peníze a ony neměly ani (
na ) jídlo.



Komentáře článku
Zobrazovat komentáře chronologicky