1. krok k módě

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
 
BondyBlues
2 příspěvky 12.08.12 22:37
1. krok k módě

Dobrý večer,
pročítám si zdejší diskuze a narazila jsem na jednu, která se zabývá tím, co Vám peklo vzalo a dalo. A mě vyvstanula na mysli vzpomínka na jeden zásadně přelomový moment mého života, a to změna pohledu sama na sebe. Byl poslední školní den. Ráno jsem (poprvé za svůj život) neřešila vhodnost svátečního oblečení. Naopak. Poprvé v mém životě mi to bylo úplně jedno, že nejdu v sukni jako vždy na konci šk. roku. Vzala jsem si na sebe černé obyčejné tričko skoro bez výstřihu, khaki kraťasy s kapsami, tělové silonky a bílé polobotky sportovního vzezření. Vyzvedla jsem si vysvědčení 3. ročníku SŠ a šla s kamarádkou městem, když v tom jsem si všimla, že pán (22-30 let), který proti nám šel, si mě prohlíží. Zprvu jsem si myslela, že jsem ho kladně zaujala, ale když přišel blíž, tak najednou prohodil:,, No slečno, tohle teda ne. K tomu by se Vám hodila tak možná sukeň (nikoliv sukně :D), ale tohle –pohrdavý povzdech– tohle teda ne…". Já jsem pokrčila rameny a víc jsem se tím nezabývala. Říkala jsem si, že mu do mě nic není. Ale poté se mi to rozleželo v hlavě a i přes prvotní naštvanost, že mě zkritizoval, jsem měla pocit, že mě posunul dál. Zkusila jsem se vykašlat na svou hrdost a brát to doopravdy jako hnací motor, nikoliv jako brzdu a sedět doma a brečet nad tím, jak mi ukřivdil. A ono to opravdu šlo. Od té doby se oblékám více jako žena, než jako nedbalý puboš :). Nutno ještě podotknout, že moje maminka se vždy oblékala hezky, stejně tak moje babička (návrhářka), takže dobrý vzor jsem měla. Nikdy jsem nenosila rozšmajdané kecky, džíny na půl žerdi a legíny pod sukni, ale od doby, co maminka v mých 15 umřela, jsem, obklopena mužským kolektivem, na módu kašlala.
Nyní je mi 19, nastupuji na vysokou školu a tímto bych chtěla pozdravovat pána, který mi otevřel oči (vsadila bych se, že to byl Adin poslíček :D).

No a mě by zajímal Váš příběh, jak jste Vy učinili 1. krok k lepšímu oblékání a módě vůbec.


  Reakce:
 
divkavmodrem  12.08.12 22:49

V naší rodině platím už dlouho za arbitra elegance a myslím, že to začao někdy v roce 1973, kdy mi bylo asi pět let a moji rodiče mě vzali do kina na Disneyovu Popelku. Celý film jsem sledovala v tichosti a se zaujetím. Až nadešel kýžený okamžik, kdy měla Popelka vyrazit na ples a setkat se s princem. Bylo mi jasné, že jde o životně důležitý moment, a proto jsem v rozhodující chvíli vyskočila rozčilením a na celé kino zoufale zvolala: Ale ježíšikriste, dyť vono jí to nesluší!"

 
firefly
527 příspěvků 12.08.12 22:49

To je otázka, co je „lepší oblékání“. Když pominu to, že první krok je mít vkus, který někdo má, někdo na trénuje, ale někdo se s ním celý život nepotká… Pak jsem kroky k lepšímu oblékání dělala od doby, kdy jsem si mohla sama vybírat, co si koupím, to mi bylo tak 11. Tak ve čtrnácti jsem si začala pěstovat poněkud alternativní vzhled, který jsem v té době taky považovala za nejlepší. Bylo to hodně hozené jinam, než móda velela, mnohem temnější a drsnější, ale i tak jsem vždycky byla stylově, barevně a materiálově sladěná. Pak nastal převrat k jinému, také velmi alternativnímu a velmi barevnému stylu, ale zase jsem vždycky ladila. I když samozřejmě to každému nesedlo, což byl účel. No a od dvaceti nahoru už asi stárnu… dělám kroky od osobitosti za každu cenu k eleganci, jednoduchosti, asi i módnosti. Kdo by to byl řekl :D Všechny mezikroky byly důležité a vždycky to bylo to, co mi v té době přišlo jako krok k „lepšímu oblékání“. To že bych si na sebe některé své několik let staré modely už nevzala, to je věc jiná.
A ač se to nezdá, je to nejlepší odpověď, jakou na tuhle otázku mohu dát :)

 
jumbee  12.08.12 22:55

Shánění oblečení na svatbu mé sestry, v roce 2010. Tehdy jsme na tom byli s penězi ještě bídněji než teď a já byla nadšená, že maminka mi chtěla koupit něco KRÁSNÉHO. (Sestra měla velice luxusní svatbu a já četla čtení.) Vybrala jsem si krajkovou sukni v Promodu se sáčkem, obojí krémové barvy a růžové triko se stuhou z Orsay. A na druhý den na parník potom své první pouzdrovky ve vínové barvě. A potom jsem si to obojí tak oblíbila, že jsem to začala různě kombinovat s tím, co už jsem měla a nosit do školy… A od té doby mám styl vlastně stejný, jen už mám takový celý šatník :).

 
seznam.mih  12.08.12 23:13

Pro mě to byl dětskej časopis W. I. T. C. H., kde popisovali, že se dá poznat osobnost člověka za pomocí šatů. Holky v časopisu byly tak originálně oblečené a takové fajnové a já chtěla být jako ony, hlavně jako Hay Lin. Bylo mi v tej době nějakých 13-14 let. Pak zjišťuju, že všichni v mém okolí nosí jen džíny a tričko a tak byl pro mě obrovským odvazem, když jsem si vzala poprvé sukni s kalhotami… všechny na mě koukali jak z jara, ale mě to dělalo nějakým způsobem dobře :D od té doby se tak nějak zajímám o to, co lidé nosí a líbí se mi originalita a osobitost člověka, co není v davu.

 
Viktorie H.
664 příspěvků 12.08.12 23:44

O módu jsem se trochu zajímala dřívě, ale moc jsem jí neřešila, jelikož jsem mladá (pod 20) tak pro mě byl ten „zlomový“ okamžik právě MP, když tady pročítám diskuze a občas kliknu na nějaké odkazy atd…

 
Pirek
6774 příspěvků 13.08.12 09:58

Dva nepřetržité měsíce první brigádní štace s výhrůžným pravidlem „žádné džíny, tílka a sportovní oděv!“ To mě utvrdilo v tom, že to dělám správně (džíny jsem měla vždy jen jedny a spíše na volnočasové aktivity) a že do dusných uzvařených prostor s mizernou cirkulací vzduchu jsou otázkou bdělosti či omdlení vzdušné sukně a šaty. A na dvojí šatník nebyly finance, zvolila jsem tedy cestu nejmenšího odporu.

 
Kateřina
246 příspěvků 13.08.12 17:15

Jako zřejmě mnohé z vás jsem si také prošla více styly, než jsem se usadila. Nejdivočejší byl asi rastafariánský, s pár dredy na hlavě, brigádou v čajovně a velkou láskou k reggae. Když se teď ohlédnu zpět, musím se smát :-). Ale kolem 20. narozenin, kdy jsem se začla čím dál tím víc cítit ženou a zajímat se o umění se nějak zformoval ten styl podtrhující ženskost - tedy romanticko/ele­gantní. Ne, že by mi bylo notně přes 20, ale doufám, že v tomhle už zůstanu. Rozhodně se i nejvíc líbím svému okolí. Apropó, dost pro mě znamenalo v tomhle ohledu i MP, utvrdilo mě v názoru, že nejsem divná, když mi není jedno, jestli mám oprýskaný lak a že nosím podpatky, apod.

 
Konvalinka
244 příspěvků 13.08.12 17:42

U mě to bylo ve vlnách. Máma má docela vkus a mě od dětství oblékala taky vkusně, až moc. Nechtěla mi kupovat hadříky s kýčovitými obrázky a nápisy, které nosily ostatní děti. Já jsem jim je záviděla, obzvlášť v začínající pubertě jsem to těžce nesla, pak už se mi občas podařilo si něco vydupat podle svého. Když jsem začala nakupovat oblečení sama, brzy mě to kolotočářské období přešlo a dala jsem mamince zapravdu, že levné nevkusné módní výsřelky na jednu sezónu jsou k ničemu. Trápil mě ale další problém, jsem maličká a tenkrát jsem byla i hubená a sehnat na sebe něco, co by mi nebylo velké byl pěkný problém. Docela jsem rezignovala a skončila jsem u džín, trika a bundy, jejichž střih se přece jen lépe přizpůsobí postavě. Velkým impulsem pak byl pro mě před pár lety tehdejší partner, který naznačil, že by se mu líbilo, kdybych se oblékala ženštěji. Samozřejmě jsem se mu chtěla líbit, tak jsem začínala zařazovat do šatníku víc elegantních věcí, i když se mi shání těžce. Zatím mě to nepustilo a pořád se snažím, pomáhá mi k tomu i Módní peklo :)

 
mesneyi
702 příspěvků 13.08.12 18:06
Jessica

Za fiflenku som v rodine platila už od malinkého malinkata. Vždy som dávala na parádu. Na základnej škole som chodila oblečená ako chlapec a to doslova. Plochá ako žehliaca doska, s vlasmi vystrihanými na ježka, hrubými plastovými okuliarmi, v čiernych širokých kapsáčoch (celé leto!) a tričkách a košeliach, ktoré som si „natrvalo požičiavala“ od svojho otca som bola naozaj na nerozoznanie od chlapcov. S príchodom prvých diskoték som sa začala dbať na módu, ale obliekala som sa tržnicovo a väčšinou zladená od hlavy po päty do jednej hlavnej výraznej farby (niečo ako farebné kontrasty, neutrálny základ apod mi nič nehovorilo), čo som vtedy pokladala za vrchol módnej dokonalosti. Samozrejmosťou boli aj úžasné očné tiene v tej istej farbe nanesené na celé viečko až po obočie (ešte že to nie je na žiadnej fotke, inak by som sa prepadla od hanby). Na strednej dorazilo samozrejme džínové obdobie a kombinácie s penovými žabkami a potlačenými tričkami od výmyslu sveta. Zasa som sa pokladala za módneho guru a pochlebovanie kamarátok ma v tom iba utvrdzovalo. Ale potom… Potom sa to stalo… Od vtedajšieho priateľa som dostala svoj prvý, cukríkovo ružový kostým pozostávajúci zo širokej asymetrickej sukne pod kolená a s látkovým opaskom a vypasovaným sačkom na jeden ružový gombík tesne pod pupok. K nemu som si pochopiteľne zaobstarala tie najúžasnejšie topánky na svete. Značkové lodičky z imitácie ružovej krokodílej kože s tou najúchvatnejšou dlhou špičkou, aká sa vtedy dala zohnať, a tenkým podpätkom. Ach, to som bola za hviezdu… Spolužiačky omdlievali závisťou, keď som pravidelne na vysvedčenie prevetrala túto vzácnu a drahú parádu (samozrejme so zladenými kvietkovanými gelovými nechtami). A čo ešte potom, keď sa mi u vietnamca v Hodoníne podarilo zohnať aj ružovo-krokodíliu kabelku!!! Takto spätne sa dá rozmýšľať, či mi to môj teraz už ex náhodou neurobil naschváľ. Nástupom na VŠ som našťastie dostala rozum a nosila už „len“ džíny a kostým prevetrala iba 2 za rok, keď som robila poriadok v skrini. Takto to bolo až do doby, kým som začala pracovať. V práci som bola za tú nenápadnú. Až do doby než som na internete náhodou natrafila na blog What I Wore. Z Jessicy som bola taká nadšená, že som celý archív prelúskala v priebehu jedného poobedia. Bez dychu som sledovala jej zmysel pre kombinácie, ako bez veľkých módnych výstrelkov dokázala byť trendy a zároveň tak nežne ženská. Sama sebe som začala vyčítať, že ja - relatívne mladá holka - nie som schopná na seba navliecť sukňu ani v lete. Uvedomila som si, že nemám na čo čakať. Ak chcem chodiť oblečená ako žena a nie asexuálna mužatka, tak mám jedinú šancu teraz a nikdy inokedy. Až budem mať 55 rokov a zistím, že som si - sprepáčením - presrala mladosť v džínach a teniskách, tak bude neskoro na to, obliekať sa farebne. S heslom - teraz alebo nikdy - som začala kupovať prvé sukne, učila sa ladne chodiť a dostávala prvé komplimenty. Raz sa mi nechcene dokonca podarilo natoľko inšpirovať Jessicou, že ma kamarátka s úsmevom okomentovala „Jééé, vyzeráš jak jedna Jessica z blogu“. Odvtedy som si nekúpila žiadne džíny a sama sebe som zakázala aj čiernu (zásoby mám bohaté na niekoľko rokov dopredu). Sukne nosím aj v zime, baví ma to a idem príkladom ostatným. A ešte jeden krátky dodatok - tie hyper-mega-super-truper-úžasné krokodílie lodičky som si odložila na pamiatku :D

 
Harmonika
244 příspěvků 13.08.12 20:32

Pěkné téma, moc ráda si přečtu příběhy ostatních!

První krok… No, on to nebyl žádný zásadní okamžik, ale taková skládačka, jedno k druhému. Dlouho jsem nosila džíny a triko, do práce to šlo (žádný dresscode), dokonce jsem si říkala, že bych nemohla dělat práci, kde je kostýmek povinný…
Pak jsem ale jednoho dne měla náladu se elegantně ustrojit. Nejspíš to přišlo s věkem, zlomová třicítka, kdy jsem si říkala, jestli nejsem už „stará“ na trička s nápisy a kecky či mikiny. Zpočátku to byl třeba jeden den v týdnu, ale vypozorovala jsem najednou hodně změn:
Sama jsem si připadala sebevědomější, podpatky vás nutí jít vzpřímeně, působíte jistěji. Připadala jsem si hubenější. Auta mi dávala na přechodě přednost. Muži při vstupu do tramvaje… Tohle se mi zalíbilo. Velmi. Postupně jsem začala opouštět elegantní kalhoty a přidávat sukně a zase jsem se cítila víc žensky. Lidé (šéf, kolegové, na úřadech, v krámě) mě začali brát vážně. Brala jsem si podpatky vždy, když jsem měla pocit, že potřebuji napumpovat sebevědomí. A podpatky nejdou brát k mikině, takže najednou elegance prosakovala z jednoho dne v týdnu do každodenního dne…
V té době jsem objevila MP a už jsem věděla, že se k mikinám nevrátím (pokud nepůjde o volnočasové aktivity).
Pak mě takhle uviděl dlouholetý kamarád, kluk, který mohl mít každou holku, takový ten hezounek, do kterého jsem byla kdysi platonicky zamilovaná, ten typ kluka, kdy jsem si říkala smutně „jo holka, na toho nemáš, ten sotva ví, že existuješ.“ Když mě uviděl v elegantním (náhodou jsme se někde potkali), nemohl ze mě spustit oči. Samé komplimenty, flirtování, čísl si na mě vzal a ozýval se. Pro mě absolutní šok, nečekala jsem, že zrovna jeho mám šanci zaujmout. A mé seběvědomí vyrostlo. Začla jsem více dbát na to, co si oblíkám, začala jsem prosazovat v oblékání ženskost a eleganci. S tím kamarádem jsme chodili (a stále chodíme)jednou za čas na pivo. Pokaždé jsem si právě na tuhle akci vzala něco elegantního, nejdříve sukně, pak šaty. On mi řekl něco v tom smyslu, že teď je ze mě kočka a že teď mám na to sbalit jakéhokoliv chlapa, na kterého si ukážu. (Já? Ta holka, která byla se sebevědomím vždycky na štíru?) Že je vidět, že si to ženské oblečení užívám. A já si ho fakt užívám. Přiznávám, že kompliment a pochvala od něj byl ten největší impulz ke změně. Jsem holt člověk, který rostě s pochvalou (někoho vyburcuje kritika, mě právě pochvala). Nepopírám, že jsem dospěla, že vše přišlo s věkem, ale ten kamarád, jeho obdiv a komplimenty byl asi ten nejzásadnější zlomový okamžik. A proto říkám, že to, co máte na sobě, dost zásadně ovlivŇuje to, jak se cítíte, co vyjadřujete. Oblečení o nás vypovídá víc, než si myslíme…
Tohle je můj příběh. ;)

 
mujercita  13.08.12 21:21

No, někdy v 80. letech, když jsem přišla do Prahy a zjistila jsem, že se tady nosí sladké barvičky, barevné střevíčky a nápadné náušnice, tak jsem chtěla taky a dost jsem to řešila, jestli jsem sladěná a tak. V devadesátých letech jsem jeden čas s nadšením nosila džíny, protože předtím (ani potom) jsem prostě žádné neměla, a připadala jsem si děsně excentricky bez vysokých podpatků a v tričku. Potom jsem se vrátila jako vždycky k normálnímu oblečení, čili k sukním a podpatkům, což jsem nikdy nepovažovala za „módu“, ale prostě za normální oblečení, ale už mě ta nuda přestávala bavit. Posledních deset let jsem se rozhodla, že opravdu nemusím pořád splňovat očekávání okolí a navlékat na sebe barevné halenky, ve kterých jsem se necítila dobře, nosit sukně, co se musí pořád žehlit, a barvit si vlasy a lakovat nehty a ještě k tomu tahat překážející bižuterii. To byla docela úleva. Od té doby chodím v černém, nosím maxisukně, čímž odpadl problém s tím, že krátké sukně už mi nesluší, a za jediný snesitelný doplněk považuju barevné šály. A konečně se cítím dobře.

 
BondyBlues
2 příspěvky 13.08.12 22:51
Harmonika:

Také si ráda čtu příběhy druhých a ten Váš se mi velice líbil ;)

 
Calis  15.08.12 12:58

Zdravím. Musím říct, že se mi všechny Vaše příběhy moc líbí :). U mě to bylo asi takto: Jako malou holčičku mě babička oblékala jako panenku. Sukně, halenky, volánky… Měla jsem hodně dlouhé vlasy, copánky, culíčky s barevnými gumičkami. Na prvním stupni základní školy jsem chodila oblékaná spíš jako kluk. Rifle, kalhoty, košile, trička, mikiny atd. Dlouhé vlasy jsem nosila stále. Na druhém stupni, kdy holky začaly s líčením a nošením příšerných bot na podpatcích s ostrou špičkou, jsem já byla taková ta tržnicově oblečená holka. Zkrátila jsem vlasy a nastoupila na gymnázium. To jsem nosila hodně rifle, tenisky, barevná trička a mikiny. Ve třídě plné holek jsem ničím nevynikala. Najednou v maturitním ročníku mě popadla touha být za mladou elegantní dámu. Koupila jsem si několik halenek, černé kalhoty, elegantní boty, sukně a černý kabát. Zalíbilo se mi nosit oblečení, ve kterém jsem si připadala opravdu žensky. Na gymnáziu jsem se seznámila se svým současným přítelem, kterému se můj styl líbil. On tomu tenkrát říkal „lepší kancl“ :D. Líbilo se mi vyčnívat, když moje spolužačky nosily pořád sportovní oblečení. Nastoupila jsem na vysokou a dokoupila si víc věcí a ještě víc zkrátila vlasy. Studuji na FF, takže je celá fakulta je mix nejrůznějších stylů. Zůstala jsem u elegantního oblečení, ale „zvolnila“ jsem. Začala jsem nosit barevné punčocháče, šátky, náušnice (pecky). Inspirovala jsem se rozevlátou francouzskou módou. Hodně mi pomohly i kamarádky z vysoké a různé zahraniční blogy, které jsem začala sledovat. Když se podívám na fotky cca 6-8 let zpátky, je to hrůza :D.

 
Zoe
316 příspěvků 15.08.12 14:07

Zajímavé téma!
U mne to bylo postupně - s částečnou podporou mojí maminky, která po večerech šila a měla smysl pro hezké oblečení, ale zároveň s jejími protesty, když to bylo příliš krátké nebo příliš drahé. Později jsem si sama také šila a pletla a vždy jsem toužila po tom, aby mé oblečení bylo sladěné.
Pamatuji si na dva momenty: první začátkem 70. let na gymnáziu v černé sukni, velmi barevné acetátové halence a černé vestičcce přešité(!) ze svetru po babičce - vše šila máma a k tomu velký pánský černý deštník. Na ulici jsem budila tenkrát pozornost, ale měla jsem pocit, že pozitivní. Druhý moment byla svatba v příbuzenstvu v mém opravdu těžkém finančním období. Vzala jsem si starší bílou košili, jemně kostičkovou sukni vlastnoručně šitou a černé sako, koupené ve slevě. Když jsem pak viděla fotky, připadala jsem si jak ve vojenské uniformě. A řekla jsem si, že tohle už nikdy. Potom jsem si oblečení ještě více hlídala, hlavně tam, kde se fotilo :).

 Váš příspěvek

Dárek s nápadem z Dyzajn marketu zima

Zimní Dyzajn market čeká tentokrát hned několik poprvé. Poprvé se... Celý článek

Poslední článek:
Falešná těhule na nákupech v konfekci

Těžko se mluví o něčem, co si člověk ještě nezažil. Nechci se bát... Celý článek

Novinky e-mailem

Pekelné články Vám doručíme ještě zatepla.

Přihlásit