Co vy a vaše sebevědomí?

Fotoalbum tématu (3) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
První příspěvek v tématu
 
Aprili
86 příspěvků 11.07.12 16:18
Co vy a vaše sebevědomí?

Ahoj všem,
nejsem si jistá, jestli tu už tohle téma není, nebo jestli se sem vůbec hodí, ale přesto se ptám: Jak jste na tom vy a vaše sebevědomí? Jak si ho zvyšujete? Oblečením, šperky, make-upem??? Jste se sebou spokojené, nebo se neumíte pochválit (jako já)? Co/Kdo vám nejvíc pomohlo/pomohl zvýšit sebevědomí? :)

Stránka:  1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 23 Další »

  Reakce:
 
kimnie
411 příspěvků 11.07.12 16:44

Já jsem mívala dřív sebevědomí hrozně nízké, protože už od základky jsem nosila brýle a vlasy nakrátko, takže jsem vypadala příšerně, vůbec mi to neslušelo, ještě k tomu jsem byla taková neprůbojná. Pak jsem si asi v 15 nechala narůst vlasy, začala nosit kontaktní čočky a hned jsem se začala cítit líp. Pak jsem začala tancovat a to mi pomohlo asi nejvíc, díkybohu za to :). Teď mi je 20 a vidím na sobě velkou změnu. Nenosím neforemné džíny a trika, radši mám šaty, sukně a klidně i kraťasy, což jsem dřív vůbec nenosila, protože jsem měla pocit, že mám ukrutně tlustý nohy. Ani teď si teda nemyslím, že by byly nějak výstavní, ale nějak se v sukních cítím líp, ženštěji a basta :D No a když si chci zvýšit sebevědomí, tak celkem spolehlivě zabírá klasická kombinace - boty na podpatku a červená rtěnka.

 
m.amar
124 příspěvků 11.07.12 19:15

Já se sebevědomím už několik let problém nemám… Když mi ale bylo takových 17, byla jsem dost zakomplexovaná. Dost mě změnilo cestování a obdivující cizinci, i když neříkám, že tak neoblbujou všechny. Mně to ale tehdy pomohlo.
Dříve jsem se styděla i sama jít do obchodu, dnes si jdu i do baru sednout sama, když mám chuť a nikdo nemá čas.
I když vlastně nevím, jestli cizina byla jedinej impuls, prostě tak nějak vím, že jsem docela k světu a komplexy, kterými jsem dříve trpěla (velký nos) jsou pryč. Rozhodně je to pro život lepší, znát svoje přednosti. Jasné je, že když je to namyšlenost, je to špatně, ale zdravé sebevědomí je potřeba. I v pracovní oblasti.

 
LadyPapajka  11.07.12 20:27

Nikdy sem netrpěla nedostatkem sebevědomí, mám to asi poděděný po otci. Po pubertě se mi sebevědomí trochu snížilo, ale ne k neprospěchu věci.

 
seznam.mih  11.07.12 20:56

Bývala jsem hodně zakomplexovaná, že jsem tlustá, ošklivá, že jsem měla ksicht plný akne, k tomu ekzém a že nevypadám jak modelka a že mě nkdo nikdy nebude mít rád… nyní je to s mým sebevědomím tak, že je na hodně nízkém bodu stále, ale není to kvůli vzhledu, nývrž kvůli mojí povaze, mých zvycích, mých schopností a tak. Stále mám pocit, že to, co umím, není dostatečný oproti ostatním a že nemám cenu usadit se na trhu. Se vzhledem už takovej problém nemám někomu se prostě líbím, někomu ne a sama vlastní vzhled už nezměním tak proč ho nesnášet?

 
madline
55 příspěvků 11.07.12 20:59

Moje zakomplexovanost se odviji od moji okamzite nalady, ale vetsinou jsem v pohode.. resp cim jsem starsi, tim spoustu veci resim mene.
Snazim se o sebe starat, mam uz nejaky styl, podle ktereho se oblekam a ktery mi vyhovuje a snazim se usmivat na okoli a byt v pohode co to jde. A pridelavat si starosti, protoze jsem si nasla vrasku navic, nebo protoze nemam 100% makeup? Proc jako? :)

 
gulietta  11.07.12 21:15

@Aprili ja mám teda sebavedomie vysoké, kľudne sa pochválim sama. Pochvalu od iných si vychutnám a som so sebou spokojná. Momentálne potrebujem schudnúť, ale aj napriek tomu som presvedčená, že som nádherná žena a stojím za hriech. Ale ak potrebujete zdvihnúť sebavedomie, tak sa vyberte na dovolenku do voľajakého arabského štátu. Predavači, ktorí Vám budú chcieť niečo predať, Vám budú tak nádherne lichotiť až nadobudnete presvedčenie, že ste miss World.:-) Ja som sa v Tozeur citila ako Anglická kráľovná, k tomu aby som začala prechádzaním stredom ulice „mávať poddaným“ som sa nedostala len preto, že mám okrem sebavedomia aj pud sebazáchovy. :-)

 
runningfox  11.07.12 22:13

Děkuji za optání, mé Sebevědomí se má dobře.

 
viktorka_od splavu
7438 příspěvků 11.07.12 22:54

@Aprili pochybovat o sobě je v mládí normální, většinou se to s věkem poddá, až když ne tak je to na pováženou. já doufám, že to ještě vylepším:-)
vnější atributy jako oblečení, mejkap apod. můžou spíš ten nedostatek sebedůvěry zamaskovat, nahradit ji ale nemůžou. naopak jsem v mládí bývala pěkněji oblečená upravená víc nervózní, protože „na mě lidi koukali“. ale dnes je jiná doba a myslím, že stresovat se není třeba, „vyčuhuje“ každý druhý (no dobře, tak 10.;-) nejdůležitější je přijmout sama sebe a mít se ráda, což je v pubertě téměř nemožný, ale postupem času je to naprostá nutnost, pokud si chce člověk zachovat jakous takous psychickou rovnováhu. když to člověk (častěji ženského pohlaví) nezvládne, jsou z toho plastiky nosu, poruchy příjmu potravy, různé závislosti apod.
Nemusíte se chválit, jen se prostě fakt přijmout, ztotožnit se se svým tělem a vzhledem. na začátku mi pomáhalo a i teď někdy pomáhá, když mi není zrovna nejlíp, vyhlídnout si v okolí někoho opravdu „out“, k němu se vztáhnout a připadat si alespoň o chlup líp - není to pěkný, časem to opustíte nebo se za to třeba i budete stydět, já trochu jo) - ale funguje to. samozřejmě jen v duchu, nemyslím nějaký pomlouvání nebo tak.
uvědomit si, že modelky a herečky jsou často opravdu ošklivý (SJP dobrej příklad), vidět je naživo je docela brutus zkušenost (tu teda ne, ale ty naše:-), to že fotky v časopisech jsou děsivě retušovaný a že mediální realita je naprosto nereálná.

ve zkratce, pokud je Vám < 20, je to naprosto normální, netrapte se tím:-)

 
janiiiv
781 příspěvků 12.07.12 01:02

Dodnes mi odstávají uši. Když jsem byla malá, nosila jsem sestřih „podle kastrolu“ a od 1. třídy brýle. Na 1. stupni mi pár spolužaček dělalo naschvály, pak jsem šla na gymnázium. Náš počet ve třídě se nakonec ustálil na lichém počtu a ta lichá holka jsem vyšla já, takže jsem i většinu času strávila sama v lavici (možná i proto jsem takový vlk samotář). V 16 jsem měla fixní rovnátka a začala nosit čočky. Můj 1. přítel byl strašně žárlivý, a když jsem se s ním v 18 rozešla, nedlouho poté jsem potkala naprosto neznámého týpka, který si zaclonil výhled proti sluníčku a zahlásil „taková pěkná holka a člověk by ji neviděl.“ Od té doby si říkám, že žádný chlap mi nestojí za trápení, že budu radši sama, než s blbcem, že když nejde o život, jde o hov**. Že jsem krásná, chytrá a vtipná (jak pro koho) baba. Občas to úplně nepomáhá, třeba teď, kdy jsem na pracáku, nedokončila jsem vysokou a jsem bez přítele, ale snažím se dělat si radost drobnostmi (v pondělí se za mnou ohlídl nějaký chlapec) a uvěřit tomu, že nějaký krásný chytrý mladý muž v Brně stojí o to jít se mnou na víno.
Tím zdlouhavě říkám, že někdy jsem nahoře, někdy dole. Hodně mi pomáhá, když se můžu někomu vykecat, vybrečet, pak se pěkně oháknout, nasadit úsměv a chytat pohledy mužů. I kdyby to měli být důchodci pejskaři na lavičce.

 
seznam.mih  12.07.12 04:21

Mě na sebevědomí, co se týče vzhledu pomáhalo to, že jsem si před sebe postavila zrcadlo a koukala se do něj. Časem si člověk začne všímat detaily, bude se porovnávat a zjistí, že vlastně to čelo není tak opičí a že moje tvářičky můžou občas působit i roztomile (to mi řekl jeden chlap, že mám takové dětské tvářičky a že je to hrozně pěkný a roztomilý. Málokdo mi říká, že sem roztomilá). a pak si člověk zkoumá oči, uši, nos, bradu… začne se pomalu vidět líp. K tomu zrcadlu taky občas sednout a zkoušet si hrát s doplňky, ozdoby do vlasů, různě se učesat, aby člověk zjistil, co mu sluší.

 
Jituliina
99 příspěvků 12.07.12 07:51

Já problémy se sebevědomím měla, nijak hrozné ale, řekla bych. Teď mi k mojí celkové spokojenosti v životě pomáhají „věci na krásu“ (oblečení, makeup…), také moje láska pro pole dance (gymnastika u tyče). Ale nejvíc vděčím svému partnerovi, že mě utěší a pomůže mi kdykoli to potřebuji. Bez něj bych asi takhle spokojená v životě nebyla :)

 
Loki13
94 příspěvků 12.07.12 08:33

V pubertě jsem určitě sem tam nějaký problém se sebevědomím měla jako asi každý, ale to už je dávno pryč. Naopak, někdy sama sobě připadám až nepatřičně sebevědomě, například vedle některých kamarádek, které by byly snad schopné stát u zrcadla hodiny a jen vyjmenovávat svoje nedostatky. Já si u zrcadla většinou řeknu, že mi to dneska fakt sluší. :D A to objektivně možná ani nejsem nějaká extra úžasná krasavice (i když pro přítele ano :D, ale objektivně to posoudit moc nemůžu), ale mám se prostě (hodně) ráda. :-) A taky se hlásím do party lidí, kterým kdysi docela dost pomohly kontaktní čočky (nosím dodnes, ale k nim mám i jedny velmi výrazné brýle, za které se vůbec nestydím). Hezké šaty a věci určitě pomáhají, to ano, ale já už se cítím sebevědomě asi v čemkoli. :-)

 
MP Barbucha
3716 příspěvků 12.07.12 08:47

Já se sebevědomím bojuji od dětství. Málokdo, kdo mě zná, by to do mě řekl. Jsem veselá a extrovertní, ráda se předvádím, ráda jsem středem pozornosti. Ale je to částečně má obrana. Nějak jsem se naučila nedávat své slabosti příliš najevo. Mimo to nesnáším „fishing for compliments“ a takové to fňukání, že nejsem dost hezká, chytrá, úspěšná atd.
Že to neříkám, ale neznamená, že si to nemyslím. Dost často si to myslím, bohužel.
Když vidím své fotky z doby, kdy mi bylo 16 - 26 a myslela jsem si, jak jsem tak tlustá, je mi z toho smutno. Vždyť jsem tehdy měla o 10 kg méně, než teď a byla jsem ne štíhlá, ale hubená. Teď díky mateřství (a jiným okolnostem, dost na sobě v této oblasti makám)jsem přece jen nějaké to ženské sebevědomí nabrala a cítím se ve svém těle mnohem lépe, než před těmi 10ti kily.
Naučila jsem se přijímat komplimenty. Když mě někdo pochválí, nebráním se a poděkuji. Ale vše ve mě křičí, že bych měla skromně říci, že si chválu nezasloužím.

 
Sekhmet
1918 příspěvků 12.07.12 08:49

Moje sebevědomí je kolísavé. Obecně si myslím, že jsem hezká a chytrá holka, která jenom potřebuje trochu zhubnout (nicméně tím trochu myslím opravdu trochu, nadváhu nemám). V běžném životě - no problemo. Umím se hezky obléct, nedělají mi problém extravagantnější doplňky (teď zrovna třeba mosazná čelenka od platnéře posázená růžovými karneoly z Peru) ani to, že občas trochu přitahuju pozornost.
To vše se ale absolutně zhroutí, když potkám někoho, kdo se mi líbí. V tu ránu sebevědomí na bodu mrazu (no, spíš hluboko pod ním) a jediné na co myslím, je: „co blbneš, ty pitomá náno, proč by tak úžasnej chlap měl mít zájem zrovna o tebe, když kolem je tolik lepších? Co máš co jiný nemaj? A ještě navíc jsi tlustá blbá kráva. Sklapni a zajeď, akorát mu kazíš výhled“ (ano, přesně tak, i s těmi hnusnými výrazy). Čím to je, nevím. Možná prvním přítelem, který se na mém sebevědomí (zvláště co se postavy týče - podotýkám, že tehdy jsem na 170 cm vážila kolem 60 kg) podepsal přímo nehorázně. Bojuju s tím dodnes, ač je to už tolik let, že už to snad není ani pravda.

 
Sekhmet
1918 příspěvků 12.07.12 08:52

@MP Barbucha Nevím, to je snad mor všech Češek - neumíme přijímat komplimenty. Tak dlouho nám vtloukaly do hlavy, že sebechvála smrdí, že jsme se staly mistryněmi světa v sebeshazování (JE to forma fishing for compliments a ne že ne, když dokonalá hospodyně nad dokonalou svíčkovou vzdychá, že dnes se jí to vůbec ale vůbec nepodařilo). Možná je to tím, že u nás není zvykem chválit. Kdybychom byly víc chváleny, možná bychom nemusely tak hloupě ty komplimenty lovit.

 
MP Barbucha
3716 příspěvků 12.07.12 09:09

@Sekhmet
Milá Sekhmet,
moc dobře Ti rozumím. Mám za sebou i nějakou psychoterapii a muže psychiatra, takže Ti mohu s čistým svědomím říct, že toto nemáš od prvního přítele. Takto silný sebeobraz máme z dětství a můžeme za to poděkovat rodičům.
Neříkám ale, že je to pouze výchovou. Rodiče dělají většinou co mohou a o čem se domnívají, že je pro nás nejlepší. Bohužel občas to dělají velmi nevhodnými prostředky.
Moje maminka měla vždy pocit, že jsem až příliš sebevědomá a že mé předvádění se vede k trapnosti. Tak mě „uváděla zpět do reality“ a to často před lidmi a dost necitlivě. Myslím, že bych lépe snášela to, že jsem třeba občas trapná, než toto. Od puberty, kdy mi narostly ženské tvary (měla jsem 170cm a 59kg) mi maminka v legraci říkala: „ono to baroko není špatné pro oko“.
Mámu miluji a už jsem jí to dávno odpustila, ale s následky se potýkám dodnes.

 
Sibyla
2639 příspěvků 12.07.12 09:22

Před pár lety jsem z životní krize vyšla s rozbitým životem, nadváhou, bez peněz. V porovnání s mou štíhlou, zajištěnou, značkově oblečenou sestrou jsem se cítila jako absolutní propad. Šokovalo mě, když jsem si uvědomovala víc mužských pohledů než ve svém hubeném mládí, když ke mně v Paříži sykali: „Beautifull,“ když starý rodinný přítel nepřestával opakovat taťkovi, jak má krásnou dceru. (Dodnes jsem mu za to vděčná). Dnes krásná zdaleka nejsem, ale daří se mi to skrývat. Objektivně vzato, po ulicích chodí opravdu ošklivější než já. A víte, když párkrát v životě ležíte na hubě, otrká vás to. Ta citlivá kůžička teenagera, který se dokáže trápit pro nevlídnou poznámku, pořádně ztvrdla. Čili: já vím, že krásná nejsem, ale nikdo další už to vědět nemusí.

 
katango
1356 příspěvků 12.07.12 09:23

@MP Barbucha Jojo, u mne je to zrovna tak. Já jsem se svým rodičům nikdy nezavděčila, resp. možná jo, ale rozhodně to nedali najevo. Přinesla jsem jedničku z písemky, jedinou z celé třídy, a táta mi řekl, no jo, mezi slepejma jednovokej králem…Až dlouho poté jsem se dověděla, že ze mne nechtěli vychovat namyšleného člověka, nicméně vychovali člověka nesmírně nesebevědomého. Pak se k tomu přidaly těžké deprese (převážně genetická zátěž).

No, ze všeho jsem se začala dostávat až kolem čtyřicítky, taky po psychoterapii, resp. po psychoterapeutickém výcviku.

 
tetma
58 příspěvků 12.07.12 09:41

Já jsem sebevědomí nikdy neměla - nebyla jsem k němu vedená, často jsem doma poslouchala jak jsem nejtlustší ze třídy, jak jsme hnusná jak mám ránu atd.
Když se kouknu na fotky okolo těch 18 let byla jsme docela hubená, ale furt v černým a zhrbená aby mě nikdo asi neviděl… teď je mi 28 let a sebevědomí mám vyší - i ve svých názorech si dokážu stát za svým to jsem dřív neměla. Hodně mi pomohlo peklo a mezi nebem a zemí - vždycky se mi líbilo oblíkání v retro stylu, ale bála jsem se okolí - na pekle jsem se naučila barevně ladit.
Abych to popsala přesně - sebevědomí mám sice stále nízké, ale už si nenechám srát na hlavu :-)

 
Sekhmet
1918 příspěvků 12.07.12 09:50

@MP Barbucha @tetma Něco na tom bude. Výchova dívek v Čechách má zřejmě za cíl holku co nejvíc ubít, aby hlavně nevyčuhovala, nevyskakovala si, poslouchala, plnila příkazy bez keců a pokud možno neměla vlastní názor, protože rodiče nemají čas se s ní dohadovat.
Mně doma nikdo vysloveně neshazoval, že by mi říkali: „jsi tlustá, hnusná…“ jenže já jsem hodně citlivá na tón, jakým se mnou někdo mluví a taky čtu mezi řádky i to, co tam není. Takže moje máma mi řekne: „no, nejsi škaredá, ale taky žádná krasavice.“ A já si z toho vydedukuju: „když i moje matka, která se na mne nutně musí dívat očima lásky a vidět mne jako tu nejkrásnější, uznává, že nejsem žádná krasavice, musí to být opravdu hrůza.“
A když jsem doma v pubertě kňourala, že jsem ošklivá a moje máma zaječela: „o takových kravinách se s tebou odmítám bavit, ty nemáš problém se vzhledem, ale s debilitou. Ještě mne obviňuj, že jsem tě porodila škaredou“, já slyšela: „nejsi jen extrémně hnusná, jsi taky extrémně blbá a ještě nevděčná a zlá dcera, která ničí svou ubohou matku.“ Můj vzhled je u nás v rodině tabu. Nemluví se o něm a je to tak dobře.

 
Sibyla
2639 příspěvků 12.07.12 10:07
@Sekhmet píše:
Výchova dívek v Čechách má zřejmě za cíl holku co nejvíc ubít, aby hlavně nevyčuhovala, nevyskakovala si, poslouchala, plnila příkazy bez keců a pokud možno neměla vlastní názor, protože rodiče nemají čas se s ní dohadovat.

Já nevím. Znám ze své generace i z té mladší dost osob, vychovávaných v přesvědčení, že jsou krásné, dokonalé, brilantní. Připadá mi to dost vražedný postup - při nepřízni se často hroutí, nedokáží přejít ze školního, chráněného prostředí do konkurenčního světa dospělých, neúspěch je frustruje. Osobně jsem pro rozumnou skromnost. Velmi moudrý je výrok, že pokorný člověk netrpí komplexem méněcennosti - komplex méněcennosti je odvrácená tvář pýchy.

 
MP Barbucha
3716 příspěvků 12.07.12 10:07

@Sekhmet
To je tedy podle mne hnusné dost, co Ti maminka říkala. Kdo jiný by nás měl podporovat a chválit, než naši rodiče? V dětství určitě a nakonec proč ne v dospělosti?

 
Sekhmet
1918 příspěvků 12.07.12 10:12

@MP Barbucha Není to hnusné, je to pravda. Maminka je (možná bohužel) jedním z těch lidí, kteří vám s brutální upřímností vpálí do očí i to hodně nepříjemné. Balancuje na hranici upřímnosti a hulvátství a musím říct, že se opravdu upřímně snaží. Ale nikdy, NIKDY nikoho nechválí (nezažila jsem, že by někdy o někom řekla cokoli hezkého, buď kritizuje, nebo mlčí a to nejen u mne, je prostě taková a měnit se nebude) a nikdy se neomlouvá. A ve svých letech se to už učit nehodlá.
Na druhou stranu u ní máte stoprocentní jistotu, že kdyby s váma bylo cokoli špatně, ona vám to řekne.

 
runningfox  12.07.12 10:25

Hele, to je fakt zajímavé téma. Ty matky. Moje matka byla velmi hezká osoba. Její předci zřejmě pocházejí z asijské části Ruska a ona zdědila takový ten nepatrný asijský šmrnc, není to vidět, ale její rysy byly tak zvláštně zjemnělé. Navíc má drobnou graciezní postavu a hezké nohy. Ona to o sobě vždycky věděla a byla tím pádem velmi sebevědomá a taková vyklidněná. Navíc z buržoazní rodiny, takže jako malá-tedy v tom formativním věku-se měla velmi dobře. Já ji obdivovala, osobně si ale myslím, že jsem její krásu nezdědila. Nijak mi to ale nevadilo, protože tohle u nás nějak nebylo téma. Mne jedině trápilo, že nemám sourozence. A vadí mi to dodnes.
Lidi, kteří vyčítají ostatním, že nejsou dostatečně krásní, jsou duševní mrzáci a manipulaátoři. Popravdě nevím, jestli se mi něco takového stalo, že se mi někdo kvůli mému vzhledu vysmál, protože mi to vždycky bylo víceméně fuk.
Vlastně mi jako dítěti vadilo, že se máme zbytečně dobře a můžeme si dovolit třeba jezdit k moři a tak, přitom mí kamarádi ne. No a to mi leckdo vyčítal, že je to proto, že jsem jedináček. Připadala jsem si vždycky, jako bych je osobně okradla. Dodnes se cítím blbě, když se mám líp, než ten druhý.

Stránka:  1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 23 Další »
 Váš příspěvek

Kurz základů práce s kůží.

Kdybyste nevěděli, co se zítřejším dlouhým zimním večerem, přijďte... Celý článek

Poslední článek:
Jak uvázat kravatu

nnnn Celý článek

Novinky e-mailem

Pekelné články Vám doručíme ještě zatepla.

Přihlásit