Tak tys neměla dost času na vybírání látky a proto ses rozhodla pro
úmorné vyšívání?
Jak vznikaly šaty do Opery
01.03.12 | autor Ada

Psaní o sobě a o tom, co dělám, se na Módním pekle vyhýbám, neboť o mně to tady není. Ale protože jsem na Facebooku prozradila, že si chystám šaty na ples, udělám výjimku. Ostatně, kromě toho, že ukojíte zvědavost, možná najdete i nějaký užitečný tip.
Šaty bych si samozřejmě mohla koupit, nebo vytáhnout nějaké starší, jelikož jsou ale šití a další ruční práce mým koníčkem, byla bych hloupá, kdybych si nechala utéct takovou příležitost něco vytvořit.
Ušít šaty není žádný problém, s trochou trpělivosti a zkušeností zvládnete ledacos; mnohem těžší je nějaké vymyslet. Nejsem génius, aby ze mě padaly úchvatné návrhy jako žvýkačky z automatu, a kromě toho, jak prý řekl jeden z našich známých architektů, profesor František Cubr, na adresu některých studentů, jež učil: "Chtělo by to méně geniality a více tvrdé práce". Já bych to vytiskla na plakát a pověsila nejen do pracoven architektů, ale taky do dílen některých módních návrhářů.
Kde se bere inspirace? Ne nadarmo mívají úspěšní tvůrci všeho možného velké knihovny napěchované spoustou knih, a to nejen ze svého oboru. Módní návrhář upotřebí všechno: historickou módu, současnou módu, fotky staré architektury, atlasy zvířat, rostlin, literaturu o umění i mikroskopické snímky rozsivek. Takže i já jsem se položila do knih. Základní nápady byly tři:
- koupit hodně metrů šifonu a vyrobit trendy rozevláté šaty
- 50. léta s bohatým vyšíváním
- "rozstříhané" šaty, které by zaujaly pouze střihem
Třetí možnost byla příliš závislá na vhodném materiálu, který se mi bohužel nepodařilo sehnat (na dlouhé shánění nebyl čas). Takže někdy příště. Ušít podobně řešené šaty není tak těžké, jak se může na první pohled zdát, je ovšem potřeba pracovat přesně, protože chyby jsou hodně vidět.

Valentino, jarní couture 2009, převzato ze style.com
(Jestli se vám líbí barva těchto šatů, tak v Sartoru mají přesně takový šantung, ale už bohužel jen kousek.)
S přihlédnutím k faktu, že v rozevlátém šifonu nejlépe vypadají vysoké modelky, jsem zůstala u možnosti číslo dvě, která má také svou nevýhodu: nálepky nekritické milovnice usedlého retra už se nikdy nezbavím. Ale co už.
Existuje spousta knih a webových stránek, kde si lze prohlédnout šaty z té doby. Asi nemusím připomínat jejich typické znaky: široká sukně, přiléhavý pas, korzetový živůtek nebo živůtek s ramínky a velkým dekoltem. A druhá věc, která tehdy hodně frčela: výšivka. Ke správné haute couture, ať už od Diora, Balmaina, Balenciagy a dalších velkých jmen, patřilo i náročné zdobení, často z dílny Françoise Lesage, před čtvrt rokem zesnulého mistra výšivkářského umění.
Já a výšivka? No problemo. Volbě nahrával i fakt, že tématem plesu byla letos doba Rudolfa II. (je to 400 let, co císař zemřel), takže lehce historicky štrejchnutá výšivka nebyla úplně mimo mísu.
Materiál
Že budou šaty hedvábné mi bylo jasné od začátku, jen jsem váhala, jestli taft, dyšes nebo šantung. Rozhodla za mě nedostupnost prvních dvou zmíněných. Hedvábný taft je krásná látka s nenapodobitelným leskem a chováním při řasení a splývání, není ale běžně k dostání v tak široké škále barev jako např. dupiony. Koupíte bílý, krémový, černý... a to je asi tak všechno. Na objednávání z ciziny nebyl čas, potřebovala jsem látku hned, takže jsem skončila v Sartoru. Vysnila jsem si totiž kombinaci pastelové růžové či oranžové s modrou nebo tyrkysovou, a ty v Sartoru mají, navíc v jemné verzi bez výrazné dupionové struktury. Živůtek v teplejším odstínu, sukně v chladnějším, výšivka na živůtku v barvě sukně:

z nabídky obchodu Sartor, převzato z www.sartor.cz
Protože hedvábné látky, zvlášť šanžánové, fakt není chytré vybírat podle fotek na internetu, zašla jsem do prodejny radši osobně (a tímto ještě jednou děkuji paní prodavačce/majitelce, že mě nevyrazila, přestože jsem nestíhala a přišla jsem těsně po zavírací době). Dobře jsem udělala, podle fotek bych bývala vybrala špatně.
(A abych nedělala reklamu jen Sartoru, připomínám, že dobrý výběr hedvábí je taky v Apedu, v Boleně, v Marlenu, u Kalců nebo v brněnském Biltexu, ale kdo šije, ten už to stejně dávno ví.)
Zvolila jsem poslední kombinaci, tedy světle oranžovou (látka je tkaná ze zlatooranžových a smetanových nití) a mořskou zelenou. Člověk by neřek, ale je tkaná z azurových a žlutých nití:
Šantung se dobře šije i žehlí, ale hodně se třepí (verze s hrubší strukturou ještě hůř než tahle jemná) a je lepší ho nenapařovat, protože pak měkne, což by mi na sukni zrovna vadilo, ta vypadá lépe, když se zachová tuhost materiálu.
Střih a šití
Použila jsem základní střih na živůtek z tohoto článku. Abych si ušetřila nervy, ušila jsem živůtek nejdřív z levné bavlněné látky (mám doma pro tyto účely pár metrů téhle látky z Ikey; v akci bývá dokonce za 25 korun), což je také metoda z haute couture dílen: model se pro zákaznici nejprve ušije z obyčejné látky a teprve po zkoušce a potřebných úpravách se stříhá finální materiál. Teprve potom jsem živůtek střihla a ušila z hedvábí. Správně by se látka měla nejprve vyšít napnutá na rámu a stříhat a sešívat až potom, na to jsem si ovšem netroufla, navíc času bylo na takové piplání málo.
Sukně je ze šesti dílů, které dohromady dávají 3/4 kola. To už je dost na to, aby sukně pěkně splývala. Protože jsem stříhala z úzké látky (114 šíře), abych moc neprostříhala, kladla jsem díly tak, že jedna strana byla rovná a druhá šikmá. (V ideálním případě by měla osa dílu ležet přesně po látce.)
Díly se pak sešívají vždycky rovnou stranou k rovné a šikmou k šikmé; každý šev se potom chová jinak. Kdybych dala dopředu na střed rovný šev, sukně by byla rovnější a směrem k bokům by se skládaly záhyby; když se dá dopředu šikmý, sukně se zřasí hned tam, kdežto směrem k bokům bude rovnější. Po pečlivém vyzkoušení v klidu i v pohybu jsem zvolila druhou možnost.
Při sešívání vždy rovné strany k šikmé by se sukně skládala k jedné straně a vypadala by asymetricky.
Vyšívání
Ani při vymýšlení vzoru výšivky není dobré si jen tak sednout a něco nahodit. Pokud samozřejmě nejste Lesage, který to ovšem také běžně nedělal - stačí se podívat, jak měl napěchovanou knihovnu!
Jako inspiraci jsem si zvolila typické barokní a viktoriánské ornamenty. Renesanční ornament mi příliš připomínal historické kostýmy.
Vzor jsem kreslila na papírový střih, pochopitelně je potřeba ho rozstříhat podle záševků a dbát na to, aby vzor navazoval:
Na látku se pak vzor tradičně přenáší tak, že se papír propíchá jehlou, položí na látku a přes perforované linie se přetře křídovým práškem vhodné barvy.
Samotné zdobení je kombinací aplikace a výšivky barevnou nití (v tomto případě vyšívací příze DMC, jedna nebo dvě nitě) a korálky (aby se šaty ve večerním osvětlení trošku třpytily).
Celé šaty:
(Fakt se omlouvám, ale znova už tu obří sukni žehlit nebudu :| )
Že je výšivka z velké části v barvě sukně jste si jistě všimli; náušnice jsem měla se smaragdy, které také ladily, a šál byl ze stejného hedvábného šifonu, který jsem použila na aplikace na živůtku. Dlouhé bílé rukavice, které do Opery správně patří (ne černé, ne krátké, ne příliš dlouhé nad loket a bez šperků! - viděla jsem na balkoně dámu, která to zvládla porušit všechno), se k celku tím pádem skvěle hodily.
A jeden tip: máte-li sukni, do které se to schová, všijte si kapsy. Moje plesovky je mají ukryté v bočních švech. Psaníčko jsem tím pádem měla jen na ozdobu a nemusela jsem se příliš starat, jestli ho mám s sebou, nebo zůstalo ležet někde na sedadle.
Komentáře článku
Zobrazovat komentáře chronologicky