Brno šije! - rozhovor s majitelkami šicí dílny

S Beátou a Světlanou jsem se sešla na brněnském Moravském náměstí, kde se nachází jejich kreativní prostor Brno šije. Funguje zde sdílená šicí dílna a pořádají se tu pravidelné kurzy šití i tematické workshopy. Povídaly jsme si ovšem nejen o šití...

Otázky jsem sice měla nachystané já, ale když jsme čekaly na kávu, Beáta nelenila a zhostila se zahájení rozhovoru sama:

Jak jste nás vlastně našla?

Občas chodím kouknout na Hithit, co je tam zajímavého, odpověděla jsem, a zrovna jsem tam přišla, když jste tam byly. Vaše snaha o otevření šicí dílny mi byla sympatická. Takže jsem vás podpořila a rozhodla se, že až bude dílna zavedená, udělám s vámi rozhovor. Těší mě, jak se šití a podobné projekty rozmáhají.

Ještě je tu paní Javorská.

Ta ovšem dělá klasické kurzy včetně rekvalifikačních, tedy kurzy pro opravdu vážné zájemce. Nebo speciální kurzy, ve kterých se probírají např. všechny druhy kapes. V Brno šije a Industře se šití bere řekněme víc jako koníček a radost.

A teď vy: řekněte mi, co vás k založení dílny vedlo?

Beáta: Dospěly jsme k tomu pozvolna, připravovaly jsme to asi rok předtím. Vymýšlely jsme podobu kurzů, aby to právě nebylo něco jako rekvalifikační kurzy.

Světlana: Já jsem šestnáct let žila v Itálii a v roce 2013 jsem se přestěhovala zpátky do České republiky. Protože jsem se tam v posledních letech věnovala problému recyklace textilu, věděla jsem, že i tady bych chtěla navázat, jen jsem nevěděla přesně jak. Z toho vzešla spolupráce s Beátou, se kterou máme společné zájmy, mimo jiné právě udržitelnou módu.

Obě zakladatelky dílny už mají za sebou kus vlastní tvůrčí cesty. Světlana se po studiu oděvního návrhářství na Střední průmyslové škole textilní v Brně několik let věnovala technice art protis. Poté co na FaVU absolvovala Ateliér Video - multimédia - performance, začala jezdit do Itálie, kde nakonec zakotvila na mnoho let a zúročila zde umělecké disciplíny získané na obou školách. Techniku art protis využila například při spolupráci s Dyloan Studiem v Miláně, kdy přepracovávala skladové přebytky známé módní značky Prada. Své práce opakovaně prezentovala na Design Week Milano nebo v Českém centru v Miláně.

Beata Spáčilová na FaVU vystudovala Ateliér multimédia. Živila se jako střihačka a animátorka v televizi, vedla výtvarné kroužky, věnovala se audiovizuálním instalacím a VJingu. Na FaVU vytvářela textilní koláže a dovedla tak k dokonalosti techniku šití, kterému ji už v dětství naučily teta a babička. Byla zaměstnána na Pracovišti multimediální podpory na Fakultě chemické VUT v Brně, dnes vyučuje na Fakultě informatiky Masarykovy univerzity animaci a na Střední škole umění a designu v Brně v ateliéru Nových médií.

Zdá se vám, že je teď o šití větší zájem?

S: Sice nevíme, jaký byl předtím, ale teď určitě je. Lidi zajímá udržitelná móda nebo chtějí být nezávislí na obchodech. Začínají si všímat, že oblečení je nekvalitní a nevydrží dlouho.

B: Sdílená dílna funguje hodinu a půl před kurzem, kam často chodí paní z kurzů a došívají si své věci, ale také prostě někdo napíše, že přijde jen na sdílenou dílnu, a třeba týden chodí a něco si šije. Teď nás zrovna kontaktovala kamarádka, která vyučuje konceptuální oděv, že by do dílny přišla se studenty a budou něco vytvářet, protože jinak nemají k dispozici prostory.

To taky není špatný nápad – kdybych třeba chtěla vzít svoje tři kamarádky a šít s nimi, tak by to bylo lepší u vás než u mě doma, kde není moc místa a mám tam jen jeden stroj.

B: Přesně tak. Občas si i někdo objedná celý kurz, třeba že mají sraz ze střední – spolužačky, které se dlouho neviděly, sem přijdou a udělají si šicí víkend. Tvoří a povídají si u toho.

Jak máte udělanou náplň kurzů? Máte i nějaké pro naprosté začátečníky?

S: Máme kurz, kam může opravdu přijít člověk, který vidí šicí stroj poprvé v životě. Naučíme ho, jaké má části, jak se navléká, zkusí si šít nejprve papír. Když ten papír při šití roztrhne, znamená to, že je nervózní, takže mu uděláme kafe nebo čaj a pak to zkusíme znovu. Nakonec uspěje každý.

B: Vysvětlíme, jak stroj funguje, poučíme samozřejmě o bezpečnosti – že není radno strkat prst pod jehlu. I když lékárničku samozřejmě v dílně máme.

S: Občas si někdo přinese i svůj stroj, že se chce naučit na něm.

B: Na konci začátečnického kurzu se šije halenka, ke které se postupně dostáváme. Pro někoho je i halenka moc těžká a zůstane u sukně, která je jednodušší a šije se dřív. Někdo nezvládne ani sukni a naučí se šít jen věci do bytu, třeba polštáře, ale je spokojený. A kdo je naopak šikovný, ten toho zvládne víc.

Takže náplň kurzu je do určité míry variabilní?

S: Ano. Měla byste určitě v rámci kurzu chodit pravidelně, ale když narazíte na hranici svých schopností, nikdo vás nebude nutit do ničeho složitého. Můžete si postupovat vaším tempem. Mám v kurzu dvě cizinky, maminku s dcerou, které se už potřetí zapsaly do začátečníků, i když už tak úplně začátečnice nejsou. Ale vyhovuje jim náplň, šijí si postupně sukně různých střihů, polštářky, taštičku.

Když je sdílená dílna, tak tam vždycky někdo z vás je – kdybych třeba při šití potřebovala poradit?

B: Ano, je, a můžete se na něco zeptat, ale určitě to nefunguje jako individuální výuka. Poradíme vám třeba se strojem nebo půjčíme střih, ale dál už musíte pracovat sama. Do sdílené dílny ovšem lidé často chodí už s nastříhanou a nastehovanou věcí a opravdu jen šijí.

Podle jakých střihů šijete, používáte časopisy jako Burda?

B: Ne, střihy máme svoje. Občas si někdo něco přinese, že se mu to líbí, ale střihy z Burdy většinou nesedí. Používáme to, co máme v dílně nakreslené, a překresluje se individuálně podle velikosti. Za těmi střihy jsou léta zkušeností a desítky nebo stovky ušitých kusů, takže už umíme i poradit, jak je např. uzpůsobit postavě. Je to naše know-how.

S: Stane se, někdo přijde s nápadem, který je nevhodný pro jeho postavu, to se potom snažíme rozmluvit nebo poradit, jak oděv upravit, aby potom lépe slušel.

Kdybych si u vás chtěla ušít něco složitého, třeba kabát, naučily byste mě to?

S: Nemáme na to speciálně zaměřený kurz, ale máme individuální hodiny šití, takže tam by to určitě bylo možné.

B: Do běžného kurzu je to moc složité, nemohly bychom tam dotyčné věnovat tolik péče, takže bych určitě doporučovala individuální kurz. Ale zatím se nám stalo, že si možná jeden člověk chtěl šít kabát.

S: Když jsme začínaly, přišla velká vlna začátečníků a kurzy se tím pádem přizpůsobily hlavně jim. Teď už máme víc pokročilých, kteří prošli právě začátečnickými kurzy, a v případě potřeby budeme nabídku kurzů pochopitelně upravovat dál.

Na jednu věc jsem docela zvědavá: chodí k vám i muži? A co je zajímá?

B i S: Chodí a většinou si chtějí šít tašky, batohy, pouzdra, někdy trička. Vymýšlejí si různé vychytávky. Byl u nás jeden, který hraje hokej a potřeboval na všechno speciální obaly, tak si je vymyslel a ušil. Nebo k nám chodí jeden hasič. Chlapy prostě zajímají hlavně „chlapské“ věci. Z celkového počtu lidí, kteří k nám chodí, je jich ovšem tak pět procent.

S: Ale občas přijde i chlap, který šije pro svoji přítelkyni!

Jsem zvyklá, že lidé mívají mezery v základních pojmech, například si pletou úplety a tkaniny. Stává se vám to také?

B: Stává. Napíšeme do pokynů, aby si nekupovali úplet, a přinesou si super elastický polyesterový úplet. K šití úpletů se dostáváme až v pokročilejších kurzech, i když to není tak, že bychom měli speciální kurz na šití úpletů. Kdo má zkrátka zájem, zaučíme ho na overlocku, pokud už je na to dost zručný, a pak necháváme na kurzistech, jaký materiál si na hodinu přinesou a co si ušijí. Ze začátku pomůžeme, potom už postupují samostatněji, samozřejmě pořád s naší pomocí a vedením.

K tomu overlocku: přijde někdo s tím, že by se chtěl naučit šít úplety na běžném stroji?

S: Ano. Někdo přijde s tím, že doma nemá overlock a chce se naučit šít tak, aby ho nepotřeboval. Tak ho to samozřejmě naučíme.

Pojďme k tématu, o kterém jste se letmo zmínily na začátku, tedy k recyklaci a udržitelné módě. Jaký je váš názor na fast fashion a řetězce?

S: To je asi vidět na tom co děláme – jinak bychom to nedělaly a nenutily lidi šít :) Teď jsme byly několikrát diskutovat na festivalu Jeden svět o dokumentu Co se nenosí (Out of Fashion), ve kterém se autorka zabývá udržitelnou módou. Snažíme se lidi povzbudit, aby bojkotovali velké firmy a snažili se co nejvíc recyklovat.

B: V Česku se teď zajímají o šití 2 procenta lidí, a kdyby se jich zajímalo 10 procent, tak už by to řetězce pocítily. Na diskuzích o dokumentu byli i studenti, třeba čtrnáctiletí patnáctiletí, a bylo na nich vidět, že mají o toto téma zájem. Byly jsme úplně v šoku, když jsme je tam viděly, že o tom skutečně přemýšlí.

Mě v dokumentu dost zaskočilo, jak velký odpad je při výrobě.

B: To je šílený.

S: A z toho, co se prodá, stejně hodně věcí končí na skládkách, protože si to zákazník vezme jednou dvakrát na sebe a pak to vyhodí. Některé materiály se špatně recyklují a něco se musí rovnou spálit, protože je to nerecyklovatelné. Z něčeho se dá udělat aspoň netkaná textilie, která se používá na technické účely, nebo hadry, které se pak dávají do dílen a do továren na utírání – pokud je to savé, třeba bavlna.

Také se tam zmiňuje používání chemických látek škodlivých pro životní prostředí.

S: V roce 2011 proběhla kampaň Detox My Fashion společnosti Greenpeace, která se snažila přimět módní firmy, aby při výrobě omezily používání toxických látek, které pak zůstávají nejen v životním prostředí, ale i v samotném oblečení. Podepsala prý Zara a další řetězce, že do konce roku 2016 toxiny z výroby eliminují.

Otázka je, jak hodně je to kontrolovatelné… V dokumentu bylo koneckonců vidět, že fungují takové ty řetězce nejrůznějších subdodavatelů, o kterých firma třeba ani neví.

S: To je pravda, filmový štáb se dostal do hlavní továrny, ale někam dál ho třeba ani nepustili. A kdyby přijel představitel firmy, například Zary, tak ho tam možná také nepustí a zatají mu to, o čem ví, že by se mu nelíbilo.

B: Hodně šiju na své dítě, které má atopický ekzém a nemůže nosit umělé látky, protože tím se mu ekzém zhoršuje. Takže jsem začala shánět látky, které nejsou umělé, barvené a jinak upravované, aby oblečení, které přijde na tělo, bylo co nejméně dráždivé. Nejjistější je to v obchodech s bio a fair trade látkami.

Zkrátka tak, jako se dřív šilo z nutnosti, se bude šít i teď, kvůli kvalitě... ještě že máme šicí kurzy a různé nezávislé tvůrce.

B: K tomu ale musím říct, že memám moc v lásce různé fashion markety, protože ty věci jsou často špatně ušité. Nesedí švy, nemají dobré střihy, už to není, co to bývalo. Když si jdu koupit sukni za dva tisíce, tak chci, aby nebyly křivé švy, aby nebyla ušitá z polyesteru a byla trochu kvalitní.

Mám bohužel stejnou zkušenost. Viděla jsem na marketu hezké věci, ale i hadry ušité horkou jehlou.

B: Je to jistě cesta, jak lidem ukázat, že to jde i jinak, ale vypadá to, že trh už se poněkud nasytil. Ti, kteří se měli uchytit, už se uchytili, a snažit se konkurovat cenou není ta správná možnost. Také se mi nelíbí filozofie typu "je to české, tak je to automaticky dobré", ale podíváte se zblízka a vidíte, že je to křivě ušité. Byl to vlastně i jeden z popudů, proč jsem chtěla otevřít kurzy šití. Šít a navrhovat si může každý. Proto také máme slogan "Nešij sebou, šij na sebe!"

S: A jestli vás to láká, tak se podívejte na rozpis kurzů, který zveřejňujeme na našich stránkách s aktualitami, a přijďte.

A já vám přeju, ať se daří dílně i všem, kteří do ní chodí.

Fotografie v článku jsou pořízené během hodiny šití pro děti, která probíhala právě po našem rozhovoru.