Jsou obleky, v kterých se hýbat dá a současně v nich lze i vypadat dobře, jenže ty stojí víc, než je našinec ochoten obětovat. Stojí víc, než sada zimních gum na vozidlo střední třídy. Asi tak.
Češi a obleky: Proč plesová sezóna bolí
04.01.19 | autor Matouš
Jak to, že čeští muži nemají úctu ke společenskému oblečení a k obleku se chovají, jako by to byly plesové montérky?

V tanečních jsem se nenaučil polku ani valčík. Místo toho jsem dostal lekci toho, jak může být oblek otravný. O pauzách se chodilo před kulturák a zpod barevných zimních bund čouhala saka, která nikomu neseděla, protože při jejich nákupu bylo podstatné, aby se v tom dalo „dobře hejbat“. Kdykoli to šlo, kravata se schovávala do kapsy, a vykasaná košile se proměnila v symbol volnomyšlenkářství.
Cestu zpátky k saku jsem pak hledal dlouho. V Česku sice máme letitou tradici plesů, ale to neznamená, že se na společenské akce umíme obléct. Nikdo nás to nenaučil.
Když mi bylo patnáct, koupili mi naši oblek, několik košil, kravat a povinné bílé rukavičky. V září začala taneční. Sako a kalhoty se tehdy proměnily v něco, čím se opovrhovalo. A tahle školácká rebelie nás provází i v dospělosti. K obleku nemáme úctu, a proto společenské události vypadají tak, jak vypadají.
Martyrium v obleku
Dodnes si pamatuji na hru, kterou taneční mistři považovali za zábavnou. Sako se obracelo naruby, kalhoty se vyhrnovaly a potom se tancovala mazurka. Z takového večera si respekt k obleku neodnesete. Nakonec nám ani nepřijde divné, když se ihned po obřadu svatebčané běží převléct do něčeho pohodlnějšího, když se uvolňují uzly na kravatách, když někdo přijde na ples v saku a džínách.
Oblek nenosíme hrdě, představuje kus oděvu, který prostě musíme přetrpět. Jednak proto, že přináší až moc pravidel, jednak to není zrovna to nejpohodlnější, co nám svět módy dal. Navíc si ho většina z nás oblékne jednou dvakrát do roka, tak proč se s ním zabývat?
Čas od času se i v tuzemských médiích objeví dobrodruh, který se pokusí spasit české kulturáky dobře mířenými radami ohledně toho, že hnědé boty nebo světle šedé obleky na večerní akce nepatří, že kapesníček musí mít jiný vzor než kravata, že cpát cokoli na pravou klopu se nemá. Přitom by ale stačilo, kdyby z plesů konečně zmizely košile s krátkými rukávy a kalhoty s délkou až po taneční parket.
Nemáme učitele
Udělal jsem hromadu chyb a ještě dost jich udělám. Na maturiťák jsem šel ve světle šedém obleku, jedna z mých košil za časů tanečních byla oranžová (dodnes netuším, jak mě mohlo něco takového napadnout a ve výsledku se mi i líbit), měl jsem šílené boty s hromadou zbytečných švů, ale alespoň nebyly na suchý zip.
Vzory toho, jak máme vypadat v obleku a proč ho vlastně musíme nosit, v Česku prakticky nenajdeme. Stará známá aféra kolem Vladislavského sálu a režiséra Sedláčka ve fleecové mikině je toho důkazem. Možná jsme si na ignorování pravidel vytvořili určitou identitu a vnímáme oblek jako montérky, které poslouží na konkrétní výkon a pak se zase odloží.

Víc je víc
Potom ale přichází další extrém. Začneme se zabývat tím, jak na plesech vypadáme, více, než by bylo zdrávo. V tu chvíli chce každá maturantka vypadat minimálně jako císařovna Sisi a většina pánů dostane nějaký báječný nápad, jak kvádro vylepšit. Rozbor dortových šatů vydá na samostatný článek, jehož závěrem by nejspíš bylo, že KD není Zimní palác v Petrohradu a že minimalismus ještě nikdy nikomu na kráse neubral.
Mě ale zajímají obleky a konkrétně jejich nejzajímavější vylepšováky, které každou sezónu zaregistruji. Vždycky alespoň jednoho tanečníka napadne, že si vezme černou košili s bílou kravatou, případně červenou košili a černou kravatu. Výjimkou nejsou ani zábavnosti jako doplňky s úsměvnými nebo infantilními vzory. Podařilo se mi zaregistrovat několik svetrů. Také kombinace saka z jednoho obleku a kalhot z druhého je víc než častá. Kapitolu samu pro sebe pak představují konverzky ke společenskému oblečení. Na střední to byla rebelie, teď je to ale trapnost.
Motýlek na ples?
Před pár lety nám Karel Schwarzenberg připomněl, že existuje motýlek, a zvlášť mladší generace tenhle doplněk přidala do svého šatníku. Jenže obyčejný jednobarevný motýlek se snadno okouká, takže nastupuje kreativita. Ta nás dovedla až k oblibě dřevěných motýlků. Na počátku to bylo příjemné oživení, teď ale takových alternativ klasiky potkáte tolik, že se z kuriozity stalo klišé.
Kam teď?
Myslím si, že není podstatné nacpat si do hlavy tu hromadu pravidel krásně zpracovaných v infografech na Pinterestu. Podstatnější bude si začít obleku vážit a smířit se s tím, že si v něm moc pohodlí člověk neužije. Neříkám, že to bude jednoduché, koneckonců žijeme ve státě, kde se boj za rejoicky v kavárnách proměnil v kruciátu za obranu lidské svobody.
I tak věřím, že černý oblek (svatby-pohřby-plesy) s bílou košilí a decentní kravatou, která nebude z ptákovin, jednou popularitu a zejména respekt získá.
Budu rád za vaše úlovky z českých kulturáků, pište do komentářů.
Komentáře článku
Zobrazovat komentáře chronologicky