Chodící lidé, lidé z dokumentu a... lidé

14.06.12 | autor Ada

nahled.jpg

Mám toho dneska na srdci víc, tak popořadě.

O projektu Chodícílidé.cz jsem vás už informovala na Facebooku. Je to taková osvěta hrou, která má informovat, jak bychom se měli chovat ke zdravotně postiženým; abychom jim nepomáhali, když nechtějí, a nezapomínali pomoct, když to potřebují. Zmiňuju se o tom proto, že ten projekt podporuju všema deseti; jsem ráda, že se někdo zaměřil primárně na zrakově a sluchově postižené a ne na vozíčkáře. I méně nápadná postižení potřebují trochu pozornosti.

Zúčastnila jsem se olomoucké jízdy speciální osvětové tramvaje a byl to rozhodně poučný zážitek. Bylo dost hnusně (ale jako vážně - několikrát přes den se spustil takový ten liják, který dělá z ulic nepřekročitelné řeky), takže nikdo nenastupoval s úsměvem, po navázání kontaktu (v tramvaji jela skupina postižených + moderátor a asistenti) však lidé do jednoho roztávali a nasazovali úsměv. Stačilo málo, pozdravit, vrazit letáček a prohodit pár slov. Říkám to pořád: my Češi jsme prostě kapánek protivní a používáme to především jako obrannou masku před těmi ostatními (domnělými) protivy, není ovšem tak těžké ji sundat.

Pauza na oběd. Mládenec vlevo špatně slyší, děvčata vpravo špatně vidí. Ti tři uprostřed jsou relativně normální. A v Jazz Tibet Clubu v Olomouci dobře vaří.

V pauzách mezi jízdami jsme si vyměňovali různé veselé historky ze života s handicapem. Musela jsem se přirozeně zeptat, jak se se zrakovým postižením nakupuje oblečení, ale odpověď je vám určitě jasná: nevidomí si prostě berou někoho s sebou, případně požádají prodavačku (bývají prý docela ochotné). Slabozrací si obvykle nějak poradí, i když to znamená dávat si cedulky s velikostí a cenou třeba dva centimetry před oko; čím větší a kontrastnější cedulka je, tím lépe, nejhorší jsou cenovky naškrábané rukou na kousku papíru, to ale v řetězcích nebývá. A když nemáte náladu obcházet stojany, stačí se opět zeptat prodavačky; jen se vám se silnou zrakovou vadou občas stane, že požádáte o pomoc figurínu. Aspoň máte vtipnou historku do hospody.

Neslyšící si v obchodech zvykli používat mobily - když něco chcete, jednoduše to napíšete na mobilu a ukážete prodavačce. Na rozdíl od tužky a papíru je mobil vždycky po ruce.

Slepota odděluje od věcí, hluchota od lidí.

(Poslední jízda informační tramvaje bude příští středu, tedy 20. června, v Praze na trase linky 22.)

A ne, nemohla jsem z Olomouce odjet, aniž bych na ulici pochytala pár hříšníků. Přestože někteří čtenáři se pod minulým článkem vyjádřili, že se jim pouliční lovy nelíbí, nedá se nic dělat, fanoušků je pořád víc a Peklo musí plnit svou povinnost!

Na rozjezd jednu luksusní kabelečku...

A dáme si české softshellové ženy. Džíny, kecky, tričko, zavazadlo zřejmě podle toho, co zrovna padne do ruky: batoh, textilní sportovní taška, ale klidně i normální černá kabelka.

Mezi všemi fotkami je jen pár minut. Stačí si stoupnout na frekventovanější místo a cvakat děsivě stejné bytosti.

Pseudosportovní trend jde napříč generacemi; školačky i paní věku jejich matky jsou oblečené prakticky nerozeznatelně.

O kousek dál stál pán, který měl na sobě to samé.

Na ulicích panuje bezpohlavní bezčasí; z barevných a melírovaných vlasů se stal druhotný pohlavní znak, podle kterého se dá - většinou - poznat žena.

Našla jsem kupodivu i osobu, kterou bych mohla pochválit - má sukni, je barevná. Na druhou stranu mě trochu štve, že když se někdo odhodlá vytáhnout barvu, je to téměř vždycky červená. Jako by červená byla nová černá, nenápadná nápadnost, kterou nám okolí odpustí. Možná proto, že se červená často vyskytuje na sportovním oblečení a jsme na ni tudíž zvyklí? Nebo se nám pod pojmem "barevná kombinace" vybaví černo bílo červená "klasika"?

Na uklidnění ještě vorvaň. Tahat cancoury po zmoklé špinavé ulici je pomalu národní sport.

A ta třetí věc: včera ČT2 vysílala další díl pořadu Ta naše povaha česká, věnovaný tentokrát oblékání. Peklo, respektive já, tam má taky svůj štěk, ale zdaleka ne nejzajímavější; v pořadu mluví také Konstantina Hlaváčková z Uměleckoprůmyslového muzea v Praze, návrhářka Radana Ivančic a majitelka jednoho proslulého brněnského secondhandu. Všechny říkáme tak nějak totéž (aniž bychom se předem dohodly), jen každá jinak. Já asi nejhůř. Budiž mi omluvou, že jsem byla nadopovaná paraleny a soustředila jsem se hlavně na to, abych za každým druhým slovem nepopotáhla nebo se nerozkašlala. Ale radši jsem riskla trapas, než abych nechala režisérku a vás na holičkách :) Akorát mě mrzí, že teď asi nebudu moct nějakou dobu vyrazit ve svých oblíbených puntíčkovaných šatech.

Jestli jste Povahu propásli, opakování je dnes ve 23:45 a ve středu 20.6. v 11:00, nebo se můžete podívat na webu České televize. Jako bonus si můžete pod videem v diskuzi přečíst nějaké ty milé výroky o slepicích a o tom, že "jásimůžunositcochci".

Autor

Ada

Ada začala psát Módní peklo v roce 2010. Čtenářky si získala nejen svým originálním stylem, ale především smyslem pro módu. Přestože přibývají noví autoři i témata, je Ada dodnes autorkou mnoha článků na Pekle.

Líbil se vám článek?
První příspěvek v tématu

Dárek, který ocení? Tričko pod košili, které nepropotí

Pokud nevíte, čím obdarovat vašeho muže, napovíme – tričko pod... Celý článek

Poslední článek:
10 módních specialit českých mužů

Autor: Matouš

Máme několik ryze českých skvostů... čím perlí pánská móda a „vkus“? Celý článek

Ordinérní Julie

Autor: Ada

Víte, že na Pekle nerada píšu o celebritách. Nejsme Blesk, abychom... Celý článek

A nebo bezpodprsenkovém?

Autor: Ada

Je horší vylézající podprsenka, nebo žádná, když máte velké a věkem... Celý článek