Nikdy by mě nenapadlo, že ve volném čase začnu sbírat odpadky nebo odmítat tašky v obchodech, včetně těch papírových.
Když jsem potkala svého hippie drahého, s chutí jsem poslouchala
vyprávění o tropických plážích, na kterých žil a sbíral s kamarády
odpadky, co moře přinášelo den co den. Kuriózní zálibu v amatérském
popelářství jsem zprvu považovala za roztomilou, i když v tomto
hormonálně pohnutém období mi připadal zajímavý i jeho způsob
dýchání. Když pak spoluorganizoval veřejné úklidy i v Česku, slibovala
jsem si od své účasti, že akorát nakouknu do jeho vesmíru a max. při tom
spálím pár kalorií. Jenže se mně i ostatním okolo staly dvě
nečekané věci:
Po sběračské fázi, kdy kolem sebe vykřikujete Ty lidi jsou ale
prasata!, vám dojde, že vlastním spotřebou nejste o nic lepší
než ti, kdo ten bordel vyhodili. Odpad prostě nezmizí jen tím, že ho hodím
do správného kontejneru.
Začnete se ptát… a právě váš věčný dotaz Kam ten odpad
potom jde? se projeví i na vašich nákupech. A taky vám pak
postupy některých obchodů směrem k životnímu prostředí nepřipadají
úplně (eko)logické.
Upozornění: Tento článek je extrémně remcavý.
Máchání zeleného prádla
Před třemi lety přišel Adidas s teniskami vyrobenými z PET lahví,
které předtím neziskovka Parley nasbírala v moři. Limitkovaný pár zvaný
UltraBOOST Uncaged Parley tehdy přišel na cca 5 400 Kč. Pokud jsem správně
dopátrala, vyrobilo se sedm tisíc prototypů, které se rychle rozprodaly,
rozvířily sportovní i módní svět… a celá bublina zase splaskla. Až
teď, o dva roky později, přišel Adidas s celou mořsko-plastovou
kolekcí, do které oblékl tenisty na Australian Open. Vida, zřejmě se
první pokus ukázal obchodně jako dobrý tah!
Nebudu ale hned zlá. Jsem upřímně ráda, že se odpadkům věnuje
mediální pozornost a že postupně objasňují, že celá problematika
vážně nestojí jen na zákazu igeliťáků a brček. Všechny změny zeshora
se akorát vždycky dějou pomalililinku… holt málokterá firma si
dobrovolně ukousne z vlastního rozpočtu či dokonce zariskuje a kompletně
změní svoji strategii, aby byla planeta čistější. Pochopitelně – jen
současný módní průmysl živí hromadu lidí, kteří by přišli o práci,
kdyby jim módní gigant řekl „ČAU, už nepotřebujeme vaše
igelity!“ (= sociální problém). Navíc všichni mají nasmlouvané
dodavatele na dlouho dopředu (= finanční problém).
Znáte tu poučku „jak sníst slona“ neboli zvládnout
velký úkol, který se zdá nedosažitelný? Toho slona rozporcujete na
malinké části a pak ho sníte kousek po kousku. Když ale firma uřízne
slonovi prstík, který pak slavnostně prožene všemi sociálními sítěmi,
tak to rozhodně nepovažuju za ekologii. To je čistý greenwashing,
marketingová metoda jak z učebnice. Značkám ale funguje fantasticky:
odnaučíme zákazníky používat sáčky na nákup = nemusíme je
objednávat = ušetříme + influenceři nám zatleskají =
roste zisk.
Papír versus plast
Objednali jste si někdy v e-shopu? Pak vám nejspíš přišla velká směs
igelitu nebo polystyrenu. Z několika ekopřednášek mi utkvělo, že zhruba
40 % všeho plastu tvoří obalové materiály. Tedy věc, jejíž životní
cesta zní jednoduše použij-vyhoď. Podobný osud čeká i všechny
tašky, do kterých jako zákazník dostanete nebo balíte svůj běžný nákup
potravin a oblečení. Jako zákazníci bychom si ale měli uvědomit, že náš
mininákupík je až ta úplně poslední třešnička celého
módního dortu.
Ona finální taška je mi trochu trnem v oku, a to zejména v případě,
když firmy s velkou pompou přecházejí z igelitových tašek na papírové.
Když si totiž dohledáte, jak je to s náročností výroby jednotlivých
materiálů, dojde vám, že obaly z papíru svět opravdu nespasí. Jinými
slovy – zlatý igeliťák, který můžu použít třeba dvacetkrát.
Problém nevězí v samotném materiálu, ale především v jeho
jednorázovosti! Milé firmy, díky za balamucení zákazníka papírem.
Média nás dlouho plácala po ramenou, jací jsou Češi recyklační
kabrňáci. Spousta lidí má stále pocit, že stačí tričko/PETku hodit do
správné popelnice a tadááá, příroda je rázem spasena. A módní
průmysl nás v tom rád podporuje. Značky pochopitelně sledují
společenské trendy ostřížím zrakem a vnímají zvýšený zájem
zákazníků o ekologické otázky. To je moc prima, až na to, že pak často
operuje se vzduchoprázdnem. Na taškách, doplňcích nebo oblečení tak
najdete různé fráze, kterými vás chce výrobce uchlácholit. Přikládám
jen takový malý ukázkový slovníček…
100% recyklovaný = Fajn! Tento výrobek je z materiálu,
který už jednou použitý byl. Pochlubit se jím může například česká
značka Forewear nebo švadlena Lubica Skalská (další značky zmiňovala
Janča ve článku Přešívám,
látáme).
100% recyklovatelný = Blbost! Tohle většinou neznamená
vůbec nic! Znovu použitelnost má pro vás význam pouze tehdy, pokud máte
místo k odevzdání použité věci. Jinak je hodíte do směsi/plastu, odkud
putuje na skládku či spalovnu jako všechno ostatní. Nějak se mi nechte
věřit, že by nám výrobci vzkazovali No tak si z tý tašky udělej
kabelku, ne?
Módní průmysl valí velké množství oblečení, které se těžko
zpracovává. Recyklovat totiž lze pouze kvalitní materiál, který
má svého zpracovatele (tedy když si na zpracování někdo postaví
podnikání). Takže ať už jde o obaly, nebo oblečení, nacházíme se
v začarovaném kruhu – když firmy/obchody kladou důraz na nízkou cenu,
zcela pochopitelně volí méně kvalitní materiál, se kterým nic neuděláte
už po prvním majiteli. Nepoužitelný hadr tedy dostává jednosměrnou
letenku do spalovny, samozřejmě i když ho svědomitě vhodíte do kontejneru
na textil. Řešení? Kupovat si věci, které dlouho vydrží, z kvalitních
materiálů. A nebo si na odpadech dokonce postavit byznys. Odpadový materiál
je totiž zdroj, který mnoho let zaručeně nevyschne.
Dlouho jsem si myslela, že český hlad po obřím šatníku souvisí
s nedostatkem zboží před revolucí nebo dlouholetým sledováním Sexu ve
městě. Stačí se ale podívat za hranice a zjistíme, že po oblečení
hladovějí všechny národy. Britky nakoupí hromady hadrů za
směšné peníze, nechají si tak dva tři kousky a zbytek lifrují do dobročinných
obchodů s charitativním pocitem. To samé se děje v USA, kde bujaře
kvete kultura spotřeby. Nemusíme ale ani chodit na západ – ne nadarmo
expandují módní obchody do Rumunska, kde jsou lidé zvyklí utrácet za
oblečení velkou část svého výdělku.
Obchodům se samozřejmě podařilo prosadit nízké ceny za oblečení,
takže velmi obratně hrají na notu naší nenasytnosti. No odolejte, když
Lidl nebo Wish
nabízejí zrooovna to, co nutně potřebujete!!! Tato zdánlivá dostupnost
totiž jen roztahuje ekonomické kleště. Můj kamarád se nedávno na jednom
večírku (už značně obveselen) uchechtával, jak rozmazlená střední
třída utrácí za filtrovanou kávu a pak se diví, že jí chybí v ročním
rozpočtu tisíce korun. Úplně stejné je to s oblečením: „Nemůžu
si dovolit exotickou dovolenou, tak si alespoň udělám radost dalším
svetříkem.“
Sekáč a swap v charitativním obalu
Rájem pro všechny ekonácky jsou sekáče! Secondhandy vám často
nedovolí nakupovat ve velkém, protože prostě musíte vybírat a hrabat se
pro to nejlepší. Nicméně je dobré mít na paměti, že když v sekáči
nakupuju jak na tržišti, nadále pokračuju ve své nakupovací nenažranosti.
Sekundárně tím podporuju právě onu rychlou módu v Británii, odkud
k nám často oblečení cestuje. Velké módní značky tak nepřicházejí
o zákazníky a jen posilují svou značku. A když půjdu opravdu do
extrému, tak ekologická stopa se zvětšuje do pořádné ťápoty.
Lačnost po módě jsme zabalili do udržitelného kabátku, který je vidět
na fenoménu posledních let – neříká se mu už výměna oblečení, ale
módně po anglicku swap. Právě na těchto akcích, kde můžete
přinést i odnést věci zadarmo, stále potkáte klasickou holubí letku,
která narve do IKEA tašek všechno, co jste zrovna položili na stůl. Opravdu
mi nepřísluší nahlížet do záhad osobnosti, proč má řada lidí potřebu
věci hromadit. Mnohem nebezpečnější mi totiž připadají obchody
podstrkávající nám, že svým nákupem pomáháme. Chápu, že korzovat mezi
regály a popíjet přitom kávu je příjemnější než pouze převést
peníze na účet. Mně jen prostě přijde zhoubné učit lidi návyk, že si
stačí dopřát další kabát, abychom zachránili gorily v pralese.
Ekonácek to má v dnešní době těžké – buď je podle vkusu
společnosti moc radikální („Nehrotíš to trochu s tím nerezovým
brčkem?“), nebo není ve svém počínání dostatečně důsledný
(„To jsem si teda nemyslela, že mi to dáš v igelitce!“). Vaše
okolí se zkrátka potřebuje vyjádřit, když něco děláte divně/jinak.
Své o tom ví i Tom Ford, který si pochvaluje svůj veganský jídelníček,
zatímco v jeho kolekcích najdete pravou kůži. Je pravda, že ji používá
znatelně méně a navíc z farem, kde je kůže až druhotným produktem.
Vegani kroutí hlavou, Ford ale tvrdí, že pravého kožichu si vždycky
vážíte víc než umělých materiálů a navíc ho mohou zdědit i vaše
děti. Takže nakonec vždycky záleží, jak to máte morálně nastavené
vy sami.
S přístupem Toma Forda můžeme a nemusíme souhlasit. Mně osobně
připadá sympatické, když si někdo najde svoji cestu a nepotřebuje se
nutně vecpat do společensky určené škatulky. Jak mi jednou řekla Kamila Boudová, někdy je
totiž nejlepší nedělat nic – když totiž vyhodím půlku šatníku a pak
s dobrým pocitem vyrazím na nákup té „správné“ módy, jsem
životnímu prostředí platná jak mrtvému zimník.
Spokojuju se tedy s tím, že změna se děje v malých krůčcích od
každého z nás… protože obchody pečlivě naslouchají právě nám, svým
zákazníkům. I proto mám pocit, že situace je neporovnatelně dál než
před třemi lety, když jsem se poprvé sehnula pro odpadek. Nejen že se
o tom píše v médiích, ale stále častěji potkávám lidi, kteří na
otázku Chcete tašku? řeknou Děkuju, mám svoji. Když už
o dopadu svého chování začali přemýšlet, 100% nezůstanou jen
u té tašky.
Jak vnímáte kroky obchodů k udržitelnosti? Lezou
vám už eko-trendy krkem, nebo máte pocit, že někdo se zas snaží
vynalézt kolo?
Tuhle jsem si vychutnávala svůj triumf v butiku, kdy mi prodavačka
pochválila šálu a já jí vítězoslavně oznámila, že je přímo od nich
(ostatně jako všechno, co jsem měla na sobě) a že už ji mám deset let.
Proto ji ani nemůže poznat.
Stála v tom roce 2009 asi 2500 korun, ale vypadá pořád jako nová.
Nakonec se vyplatila.
Vlastní tašku nosím už asi 3 roky, ale to spíš kvůli tomu, že mne dost
štvalo, jak se mi to doma hromadí. Nemám ráda, když je někdo moc věcí.
Proto třeba nesnáším IKEU, tam mne z toho nakupení předmětů spolehlivě
rozbolí hlava do 15 minut. Nemůžu tam chodit ze zdravotních důvodů.
Mne spíš trápí to velké vzdemutí zájmu o íšopování, jak si to ti
zákazníci nechávají posílat a pak vracejí, protože je to zdarma, tak co
bych nenechal projet pár dodávek navíc, žejo. V tom bude hodně obalů,
exhalací a tu uhlíkovou stopu teda nechci vidět. Poháněnou čistou
marnivostí nebo leností.
Navíc to má ten nepříjemný vedlejší efekt v tom, že po centrální
Praze se skoro nedá chodit po chodnících, protože tam všude parkujou
doručovací dodávky. Je to mor.
@Paris1789 Já mám
kostýmky z PF 10. rokem (a nosím je), takže pokud v nich přijdu do
obchodu, je mi jasné, že žádná prodavačka je nemůže pamatovat Myslím, že jsem na dobré cestě
s hromaděním oblečení, nikdy jsem nenakupovala impulsivně a hodně věcí
najednou. Spíš jsem sháněla něco konkrétního, podobného, když
dosloužilo staré. Poslední dobou zas vytahuji a zařazuji starší věci a
zrovna dnes ráno jsem si říkala: Vždyť já vlastně momentálně nic
nepotřebuju. Spíš ráda prohlížím nové věci a když si něco koupím,
tak pro radost,že se mi to moc líbí, třeba něco takového ještě nemám a
budu v tom vypadat jinak. Hadrovou tašku nosím už dlouho, igelitky mi
nevadily, ale nemám ráda ty tvrdé papírové tašky - vypadají sice
luxusně, ale většinou se na další použití nehodí, jsou neskladné a
s reklamním nápisem.
Na papírových taškách mne iritují ty bodavé rohy, jak se s nimi
vždycky nějaká nádhera nacpe do tramvaje a popichuje jimi všechny kolem.
Samostatnou kapitolou jsou tašky nějaké premiové značky, kterými dle stavu
materiálu uživatelka již dlouhá léta ohromuje celé své okolí a ještě
ji to neomrzelo. Já do papírových tašek od nákupů dávám dárky, nikdo
z obdarovaných si zatím nestěžoval. Ale už mi taky docházejí.
Na nákupy mám silonové tašky několika barev, nosím tu, která mi ladí
barevně k oblečení
Ad… „Můj kamarád se nedávno na jednom večírku (už značně
obveselen) uchechtával, jak rozmazlená střední třída utrácí za
filtrovanou kávu a pak se diví, že jí chybí v ročním rozpočtu tisíce
korun…“
Já té větě pořád nerozumím.
a) jak může kvůli kafi chybět několik tisíc?
b) jak může kvůli kafi chybět několik tisíc střední třídě?
c) kamarád je asi z horních 10, jelikož chlast přijde na víc než kafe
nebo d) kamarád je vychcánek a nechal se na večírek někým ze střední
třídy pozvat, aby mu nechybělo v rozpočtu několik tisíc
Omlouvám se za OT, ale ta věta mi úplně zakryla podstatu článku.
k tomuhle se nemůžu připojit, vůbec netuším, co takové kafe stojí.
Znám tenhle výrok s avokádem, u něho taky netuším, kolik stojí.
Váím, kolik stojí jehněčí kýta ale!
Bylo to myšleno tak, že když si někdo obden dopřeje cappuccino/latté za
50 Kč ve stánku (případně kolem 100 Kč u větších řetěžcům), tak
z toho je 750 Kč/1500 Kč měsíčně… což v ročním součtu dává
dohromady dovolenou nebo novou pračku nebo pořádné Vánoce. Tyhle
nenápadný kafíčka mohou ovlivnit rozpočet, zejména pokud vydělává
člověk kolem 25 tisíc. Jinak kamarádovy výdělky jsou taktéž průměrné
+ mívá vcelku přesné postřehy z gastronomického světa, kde se
pohybuje.
A je káva či capuccino ve stánku či řetězci káva FILTROVANÁ? Já
teda podle toho, co jsem našla o přípravě kávy, tak myslím, že ne.
A tak mne zarazil ten důraz kladený na filtrovanou kávu. A myslím, že
dvě stovky týdně někdo s příjmem 25000 možná utratí za mnohem
větší zbytečnosti, než je káva.
filtrovaná káva je obvykle nejlevnější (vzhledem k jednoduchosti
přípravy), ať už ve starbucksu nebo kdekoliv jinde. takže to v té větě
nedává žádný smysl. kdyby slečna poukázala na kávu obecně, ok. ale
zdůrazněním že je filtrovaná, to celé otočila na hlavu.
jelikož jsem primitivní, spíše bych řekla, že Češi ty své dovolené
prochlastají. Při průměrné spotřebě cca 12 litrů čistého lihu na
hlavu nad 15 let a rok to dělá nějakých 15 tis za rok ve víně
(levnější značky, domácí pochlastávání). Zkuste to někdo spočítat
v pivu, třeba jsem se sekla
Přepočítávat to na hlavu nemá smysl. Velkou část spotřeby tvoří
bezední turisté.
Tuhle jsme se bavili s kolegou Dánem a zjistili jsme zajímavou věc:
u nás i u nich stojí pivo v hospodě čtyřicet korun. Akorát že u nás
jsou to české koruny a u nich dánské. Jedna dánská je za tři padesát
v českých. A podle toho to taky vypadá, když sem přijedou.
„Tørstig som en dansker? Smak lokal øl!“
jen podotýkám, že máme v Čechách střízlivým odhadem asi 600 tis.
rizikových pijáků. Je lhaním si do kapsy tvrdit, že to vypijí turisté.
Samozřejmě jsem pro razantní zvýšení spotřební daně na alkohol, zabije
se tím víc much jednou ranou; domácí nebudou tolik pít a Česko přestane
být cílem party turistiky a z centra Prahy se zase stane obyvatelné místo
(lituju lidi, co tam ještě bydlí)
Nejen prochlastají, ale taky s prominutím prožerou - pamatuju si
z dětství, byli jsme o vánočních svátcích na návštěvě u tety, tam
měli hromady masa- plnou lednici. Teta prohlásila, že si nebude utrhovat od
huby, aby třeba šetřila na moře, že si radši dopřeje. Z domova jsem byla
zvyklá šetřit a mít v zásadě skromné požadavky.
@VeronikK S tou
plnou lednicí nevím… Já jsem taky rozmlsaná. Když jsem byla úplně
malá, nebyly peníze často ani na jogurt, a když se situace zlepšila,
začali jsme mít lednici plnou dobrot. A mé zhýčkané já to má už
několik let tak, že když otevře ledničku a nevidí tam nic, na co by mělo
chuť, radši jde spát o hladu. (Nebo ani nepostřehne, že má hlad, vzbudí
se k ránu kručením břicha a jde do sebe nasoukat starý rohlík…)
Připadá mi, že z hlediska jídla nejvíc tratím na tom, že jsem málo
doma. Po celém dni v práci nemám náladu nakupovat a vařit na další den.
Nepracujeme úplně v centru, takže si na oběd musíme dojít poměrně
dlouhou procházkou (celkově záležitost minimálně na hodinu a čtvrt, nebo
dojet do centra trolejbusem (taky se to nedá stihnout pod hodinu), nebo si
něco objednat (to zabere nejmíň času, ale je to nejdražší a produkuje to
docela dost odpadu). S takovou projíte klidně 200Kč za den a ani nejíte nic
luxusního… Jedinou výhodu vidím v tom, že se toho takhle v lednici moc
nezkazí, pokud zrovna nedostanu záchvat a nenakoupím suroviny na vaření,
které pak ani nestihnu zpracovat. Je to takový začarovaný kruh
Takže filtrovanou kávou myslel „coffee to go“ nebo kavárny.
Nechápala jsem, jak může být filtrovaná dražší, stojí přece stejně,
ať si z ní udělám turka nebo ji uvařím přes filtr. Nevím kolik stojí
filtry do kávovaru, doma jsme měli kávovar na překapávanou s takovým tím
věčným filtrem.
Rozumím, myslel prostě kafe. Já jsem už teda dost dávno zjistila, že
nejvíc nebo spíš zbytečně utratím za blbiny typu kafe, voda, svačinka.
Snažím se tohle co nejvíc omezit, kupuju si teda kafe, když jdu na brigádu,
nemám možnost si uvařit svoji - a je to pro mě taková rozmařilost a
odměna, brigáda je dobře placená, tak si „dopřeju“. Ale opravdu když
si to jeden hlídá, ušetří se tím až desítky tisíc ročně…
Já myslím, že pokud pije někdo kávu, tak v ročním rozpočtu to mohou
být i tisíce. Ale o kolik je filtrovaná káva dražší než jiná? A co
ten kamarád myslí střední třídou? A z jaké třídy je ten
uchechtávající se kamarád? A co na to Jan Tleskač?
Já nikomu neberu nerez brčko..já totiž vůbec nechápu, proč ho
vlastnit. Nosíte v kabelce brčko? Pro jaké účely? Svou puntíkatou tašku
z Albi nosím už cca 10 let ( loni kupovaná druhá, takže zase snad pár
let vydrží ).
vlastním několik látkových tašek á la ecobag a už léta do nich
nakupuju. ta nejstarší vybledlá ještě stále kvoká …asi díky kvalitě
(dnes nahrazena rozmanitou kvantitou, ale díky i za to).
na tyhle módní ekoteroristické články, jednak pokud se nepohne
s populační explozí v Asii a spol., je to všechno směšné až trapné,
kdyby se Západ utřídil k smrti, výsledek nula. Za b omílané šetření na
dovolenou je další hřebík do rakve, když chceme být bio eko a beze stopy,
museli bychom zakázat nebo aspoň výrazně omezit leteckou dopravu a většinu
„radostí“ globalizovaného světa. Všichni vnucují pocit viny blbėmu,
prakticky na nic nemajícímu vliv jednotlivci, který je manipulovatelný
vším možným i nemožným, ale kde jsou korporace a hlavní zodpovědní? Ti
dál dělají bordel ve velkém, zatímco běžní lidi už někteří zblbli
víc než zdrávo, takže př. z okolí mladá dcera nemluví s matkou
14 dní, protože matka přinesla nákup v zakázané igelitce, ó ty hrůzo.
Matka od té doby posedlá ekoterrorem také. Přitom podle ekonomů např.
Hudson, se to min. v ČR vyřeší časem, v ne příliš vzdálené
budoucnosti, v podstatě „samo“ díky ekonomické krizi, kdy dokonce máme
predikci v úpadku předstihnout i pověstné Řecko Pak ještě budeme vzpomínat
Fakt smutné, že napríklad niekto letí cez pol sveta, aby tam potom
čistil pláž od odpadkov a pripadal si na pár dní ako mesiáš… je to len
pozérstvo a snaha utíšiť v sebe ten hlodavý pocit viny.
Na excesivní cestování jsem alergická taky, jen jsem se už tady z toho
vypisovala a jelikož je cestování pořád ještě v módě, moc kladných
bodů jsem nezískala.
Ale jo, letět přes půl planety jen proto, abych viděla, že je to tam
ještě víc zdevastované nežli u nás, je opravdu na palici. A ty
nakupovací (prej poznávací!) letecké víkendy jsou na trest odnění
svobody, vykonávané při úklidu v ghettech.
Nechápu, že někdo jede na dovolenou do města, aby se tam motal s podobnými
zoufalci v tlačenici, jen vymění domácí tlačenici za tu turistickou.
Cestování můžu hejtovat několik hodin a ani pak nebudu mít dost.
K tomu cestovaniu - ja tiež masovú turistiku pomerne dosť odsudzujem,
vidím to ako dosť veľký problém, s ktorým zatiaľ nikto bohužiaľ nič
moc nerobí. Na jednej strane tie davy v centrách miest, napr. v Benátkach,
kde pre tlačenicu aj tak nič neuvidíte, na druhej strane nutkanie letieť
niekam do tramtárie, aby sa tam človek potom aj tak akurát váľal pri
bazéne v hotelovom komplexe… ani jedno nemá podľa mňa zmysel, je to len
honba za odškrtnutím položiek v nejakom zozname a potreba vyťahovať sa
pred známymi.
Cestovaním by si mal človek primárne rozširovať obzory, ale to
predpokladá, že je ochotný vystúpiť zo svojej komfortnej zóny (alebo
minimálne vyhliadkového autobusu).
Jinak ale populační exploze v Asii už skončila, teď se činí africké
státy, Nigérie, Mali ap. Celosvětová porodnost je asi 2.3 dítěte na ženu
nebo tak nějak. Lidí ale neubývá čistě proto, že se zlepšila
celosvětově zdravotická péče a výživa, takže se začínají i lidé
tzv. třetího světa dožívat vyššího věku.
Což je taky důsledek globalizace.
S populační explozí v Asii nic neudělám. Každý musíme řešit to,
na to stačíme. Podle svého svědomí.
Je přece hloupost ukazovat na to, co dělají oni, a tvrdit, že se
nezačnou snažit oni, tak nemá cenu, abych se snažila já…
Myslím, že ty priority jako dovolená x kafe se v čase mění. Když
studujete a na drahé kafe nebo pivo nemáte, tak se spokojíte s tím
obyčejným, a ani na to leckdy nemusíte mít. Pak začnete vydělávat a
najednou můžete. Dostanete se do společnosti lidí, kde je snobské
usrkávání drahého kafe standard a běžnými pivy se opovrhuje… A pak
zjistíte, že zase tolik ještě nevyděláváte. Sice děláte v oboru, na
který jste studovali několik let, a začínáte mít už nějaké zkušenosti,
ale pořád jste hluboko pod průměrným platem, takže každá tisícovka
dobrá. A že byste si radši vyjeli na ten výlet a nechcete to všechno po
troškách propít. A tohle zvažování má smysl s vyšším i nižším
platem, protože vždycky bude nějaká zbytečnost, za kterou ty peníze
můžete prošustrovat. Na druhou stranu, žijeme jen jednou, ale za to každý
den. Takže s prominutím celý rok sušit hubu, aby si pak člověk vyjel na
drahou dovolenou… To asi taky nemusím
Jsme v éře hlubokého materialismu a uctívání práce jako té
největší ctnosti. To, že je člověk pilný (tedy svou úspěšnou pracovní
kariéru), pak svému okolí dokládá nabytým majetkem, který spolu
s pracovním místem, které zastává, přímo určuje jeho postavení ve
společnosti.
Sbírání igelitek na pláži nic zásadního nevyřeší, dokud budeme
nakupovat a vyrábět (jo, prací to začíná) a vyrábět a nakupovat a mít
to za smysl svých životů, moc se nezmění. Až se začneme přehánět
v tom, kdo toho vlastní míň a nezasviňuje přírodu svou pracovní
i mimopracovní činností, tak se všechno srovná… takže je to ztraceno.
Vlastně už od dětství věřím, že uvidím „Ragnarok“, jen nevím,
jestli to má být pro mě čest nebo trest.
@Paris1789
v průměrné kavárně tady u nás na východě stojí filtrovaná káva
kolem 60 Kč za 300 ml. Když si ji připravuji doma, tak 250g pytlík
výběrové kávy stojí kolem 300 Kč a vystačí na 25 hrnků po 150 ml.
Jakožto střední třídu mě to až tak nezatěžuje. Pivo a cigarety vyjdou
dráž a v hojném množství jsou užívány napříč společenskými
třídami.
Tento článek se mi líbil. Asi nevim, co dodat víc, ale oceňuji práci
autorky, tak bych jí ráda dala vědět, že jsem se zamyslela a její práce
tím pádem má plody.
Myslím, že jsem na dobré cestě
s hromaděním oblečení, nikdy jsem nenakupovala impulsivně a hodně věcí
najednou. Spíš jsem sháněla něco konkrétního, podobného, když
dosloužilo staré. Poslední dobou zas vytahuji a zařazuji starší věci a
zrovna dnes ráno jsem si říkala: Vždyť já vlastně momentálně nic
nepotřebuju. Spíš ráda prohlížím nové věci a když si něco koupím,
tak pro radost,že se mi to moc líbí, třeba něco takového ještě nemám a
budu v tom vypadat jinak. Hadrovou tašku nosím už dlouho, igelitky mi
nevadily, ale nemám ráda ty tvrdé papírové tašky - vypadají sice
luxusně, ale většinou se na další použití nehodí, jsou neskladné a
s reklamním nápisem.
Komentáře článku
Zobrazovat komentáře chronologicky