Tuhle jsem si vychutnávala svůj triumf v butiku, kdy mi prodavačka
pochválila šálu a já jí vítězoslavně oznámila, že je přímo od nich
(ostatně jako všechno, co jsem měla na sobě) a že už ji mám deset let.
Proto ji ani nemůže poznat.
Stála v tom roce 2009 asi 2500 korun, ale vypadá pořád jako nová.
Nakonec se vyplatila.
Vlastní tašku nosím už asi 3 roky, ale to spíš kvůli tomu, že mne dost
štvalo, jak se mi to doma hromadí. Nemám ráda, když je někdo moc věcí.
Proto třeba nesnáším IKEU, tam mne z toho nakupení předmětů spolehlivě
rozbolí hlava do 15 minut. Nemůžu tam chodit ze zdravotních důvodů.
Papírové tašky a jiné ekologické blbosti v módě
19.02.19 | autor Monika
Nikdy by mě nenapadlo, že ve volném čase začnu sbírat odpadky nebo odmítat tašky v obchodech, včetně těch papírových.

Když jsem potkala svého hippie drahého, s chutí jsem poslouchala vyprávění o tropických plážích, na kterých žil a sbíral s kamarády odpadky, co moře přinášelo den co den. Kuriózní zálibu v amatérském popelářství jsem zprvu považovala za roztomilou, i když v tomto hormonálně pohnutém období mi připadal zajímavý i jeho způsob dýchání. Když pak spoluorganizoval veřejné úklidy i v Česku, slibovala jsem si od své účasti, že akorát nakouknu do jeho vesmíru a max. při tom spálím pár kalorií. Jenže se mně i ostatním okolo staly dvě nečekané věci:
- Po sběračské fázi, kdy kolem sebe vykřikujete Ty lidi jsou ale prasata!, vám dojde, že vlastním spotřebou nejste o nic lepší než ti, kdo ten bordel vyhodili. Odpad prostě nezmizí jen tím, že ho hodím do správného kontejneru.
- Začnete se ptát… a právě váš věčný dotaz Kam ten odpad potom jde? se projeví i na vašich nákupech. A taky vám pak postupy některých obchodů směrem k životnímu prostředí nepřipadají úplně (eko)logické.
Upozornění: Tento článek je extrémně remcavý.
Máchání zeleného prádla
Před třemi lety přišel Adidas s teniskami vyrobenými z PET lahví, které předtím neziskovka Parley nasbírala v moři. Limitkovaný pár zvaný UltraBOOST Uncaged Parley tehdy přišel na cca 5 400 Kč. Pokud jsem správně dopátrala, vyrobilo se sedm tisíc prototypů, které se rychle rozprodaly, rozvířily sportovní i módní svět… a celá bublina zase splaskla. Až teď, o dva roky později, přišel Adidas s celou mořsko-plastovou kolekcí, do které oblékl tenisty na Australian Open. Vida, zřejmě se první pokus ukázal obchodně jako dobrý tah!
Nebudu ale hned zlá. Jsem upřímně ráda, že se odpadkům věnuje mediální pozornost a že postupně objasňují, že celá problematika vážně nestojí jen na zákazu igeliťáků a brček. Všechny změny zeshora se akorát vždycky dějou pomalililinku… holt málokterá firma si dobrovolně ukousne z vlastního rozpočtu či dokonce zariskuje a kompletně změní svoji strategii, aby byla planeta čistější. Pochopitelně – jen současný módní průmysl živí hromadu lidí, kteří by přišli o práci, kdyby jim módní gigant řekl „ČAU, už nepotřebujeme vaše igelity!“ (= sociální problém). Navíc všichni mají nasmlouvané dodavatele na dlouho dopředu (= finanční problém).
Znáte tu poučku „jak sníst slona“ neboli zvládnout velký úkol, který se zdá nedosažitelný? Toho slona rozporcujete na malinké části a pak ho sníte kousek po kousku. Když ale firma uřízne slonovi prstík, který pak slavnostně prožene všemi sociálními sítěmi, tak to rozhodně nepovažuju za ekologii. To je čistý greenwashing, marketingová metoda jak z učebnice. Značkám ale funguje fantasticky: odnaučíme zákazníky používat sáčky na nákup = nemusíme je objednávat = ušetříme + influenceři nám zatleskají = roste zisk.
Papír versus plast
Objednali jste si někdy v e-shopu? Pak vám nejspíš přišla velká směs igelitu nebo polystyrenu. Z několika ekopřednášek mi utkvělo, že zhruba 40 % všeho plastu tvoří obalové materiály. Tedy věc, jejíž životní cesta zní jednoduše použij-vyhoď. Podobný osud čeká i všechny tašky, do kterých jako zákazník dostanete nebo balíte svůj běžný nákup potravin a oblečení. Jako zákazníci bychom si ale měli uvědomit, že náš mininákupík je až ta úplně poslední třešnička celého módního dortu.
Ona finální taška je mi trochu trnem v oku, a to zejména v případě, když firmy s velkou pompou přecházejí z igelitových tašek na papírové. Když si totiž dohledáte, jak je to s náročností výroby jednotlivých materiálů, dojde vám, že obaly z papíru svět opravdu nespasí. Jinými slovy – zlatý igeliťák, který můžu použít třeba dvacetkrát. Problém nevězí v samotném materiálu, ale především v jeho jednorázovosti! Milé firmy, díky za balamucení zákazníka papírem.

Království recyklace
Média nás dlouho plácala po ramenou, jací jsou Češi recyklační kabrňáci. Spousta lidí má stále pocit, že stačí tričko/PETku hodit do správné popelnice a tadááá, příroda je rázem spasena. A módní průmysl nás v tom rád podporuje. Značky pochopitelně sledují společenské trendy ostřížím zrakem a vnímají zvýšený zájem zákazníků o ekologické otázky. To je moc prima, až na to, že pak často operuje se vzduchoprázdnem. Na taškách, doplňcích nebo oblečení tak najdete různé fráze, kterými vás chce výrobce uchlácholit. Přikládám jen takový malý ukázkový slovníček…
- 100% recyklovaný = Fajn! Tento výrobek je z materiálu, který už jednou použitý byl. Pochlubit se jím může například česká značka Forewear nebo švadlena Lubica Skalská (další značky zmiňovala Janča ve článku Přešívám, látáme).
- 100% recyklovatelný = Blbost! Tohle většinou neznamená vůbec nic! Znovu použitelnost má pro vás význam pouze tehdy, pokud máte místo k odevzdání použité věci. Jinak je hodíte do směsi/plastu, odkud putuje na skládku či spalovnu jako všechno ostatní. Nějak se mi nechte věřit, že by nám výrobci vzkazovali No tak si z tý tašky udělej kabelku, ne?
Módní průmysl valí velké množství oblečení, které se těžko zpracovává. Recyklovat totiž lze pouze kvalitní materiál, který má svého zpracovatele (tedy když si na zpracování někdo postaví podnikání). Takže ať už jde o obaly, nebo oblečení, nacházíme se v začarovaném kruhu – když firmy/obchody kladou důraz na nízkou cenu, zcela pochopitelně volí méně kvalitní materiál, se kterým nic neuděláte už po prvním majiteli. Nepoužitelný hadr tedy dostává jednosměrnou letenku do spalovny, samozřejmě i když ho svědomitě vhodíte do kontejneru na textil. Řešení? Kupovat si věci, které dlouho vydrží, z kvalitních materiálů. A nebo si na odpadech dokonce postavit byznys. Odpadový materiál je totiž zdroj, který mnoho let zaručeně nevyschne.
Doporučujeme 5 dokumentů o udržitelné módě »
Nesnesitelná lehkost nákupů
Dlouho jsem si myslela, že český hlad po obřím šatníku souvisí s nedostatkem zboží před revolucí nebo dlouholetým sledováním Sexu ve městě. Stačí se ale podívat za hranice a zjistíme, že po oblečení hladovějí všechny národy. Britky nakoupí hromady hadrů za směšné peníze, nechají si tak dva tři kousky a zbytek lifrují do dobročinných obchodů s charitativním pocitem. To samé se děje v USA, kde bujaře kvete kultura spotřeby. Nemusíme ale ani chodit na západ – ne nadarmo expandují módní obchody do Rumunska, kde jsou lidé zvyklí utrácet za oblečení velkou část svého výdělku.
Obchodům se samozřejmě podařilo prosadit nízké ceny za oblečení, takže velmi obratně hrají na notu naší nenasytnosti. No odolejte, když Lidl nebo Wish nabízejí zrooovna to, co nutně potřebujete!!! Tato zdánlivá dostupnost totiž jen roztahuje ekonomické kleště. Můj kamarád se nedávno na jednom večírku (už značně obveselen) uchechtával, jak rozmazlená střední třída utrácí za filtrovanou kávu a pak se diví, že jí chybí v ročním rozpočtu tisíce korun. Úplně stejné je to s oblečením: „Nemůžu si dovolit exotickou dovolenou, tak si alespoň udělám radost dalším svetříkem.“
Sekáč a swap v charitativním obalu
Rájem pro všechny ekonácky jsou sekáče! Secondhandy vám často nedovolí nakupovat ve velkém, protože prostě musíte vybírat a hrabat se pro to nejlepší. Nicméně je dobré mít na paměti, že když v sekáči nakupuju jak na tržišti, nadále pokračuju ve své nakupovací nenažranosti. Sekundárně tím podporuju právě onu rychlou módu v Británii, odkud k nám často oblečení cestuje. Velké módní značky tak nepřicházejí o zákazníky a jen posilují svou značku. A když půjdu opravdu do extrému, tak ekologická stopa se zvětšuje do pořádné ťápoty.
Lačnost po módě jsme zabalili do udržitelného kabátku, který je vidět na fenoménu posledních let – neříká se mu už výměna oblečení, ale módně po anglicku swap. Právě na těchto akcích, kde můžete přinést i odnést věci zadarmo, stále potkáte klasickou holubí letku, která narve do IKEA tašek všechno, co jste zrovna položili na stůl. Opravdu mi nepřísluší nahlížet do záhad osobnosti, proč má řada lidí potřebu věci hromadit. Mnohem nebezpečnější mi totiž připadají obchody podstrkávající nám, že svým nákupem pomáháme. Chápu, že korzovat mezi regály a popíjet přitom kávu je příjemnější než pouze převést peníze na účet. Mně jen prostě přijde zhoubné učit lidi návyk, že si stačí dopřát další kabát, abychom zachránili gorily v pralese.
„Všichni máme doma dost oblečení na roky. Problém je v tom, že se v něm necítíme,“ říká v rozhovoru Kamila Boudová, zakladatelka SLOU DAYS »
Buď, a nebo?
Ekonácek to má v dnešní době těžké – buď je podle vkusu společnosti moc radikální („Nehrotíš to trochu s tím nerezovým brčkem?“), nebo není ve svém počínání dostatečně důsledný („To jsem si teda nemyslela, že mi to dáš v igelitce!“). Vaše okolí se zkrátka potřebuje vyjádřit, když něco děláte divně/jinak. Své o tom ví i Tom Ford, který si pochvaluje svůj veganský jídelníček, zatímco v jeho kolekcích najdete pravou kůži. Je pravda, že ji používá znatelně méně a navíc z farem, kde je kůže až druhotným produktem. Vegani kroutí hlavou, Ford ale tvrdí, že pravého kožichu si vždycky vážíte víc než umělých materiálů a navíc ho mohou zdědit i vaše děti. Takže nakonec vždycky záleží, jak to máte morálně nastavené vy sami.
S přístupem Toma Forda můžeme a nemusíme souhlasit. Mně osobně připadá sympatické, když si někdo najde svoji cestu a nepotřebuje se nutně vecpat do společensky určené škatulky. Jak mi jednou řekla Kamila Boudová, někdy je totiž nejlepší nedělat nic – když totiž vyhodím půlku šatníku a pak s dobrým pocitem vyrazím na nákup té „správné“ módy, jsem životnímu prostředí platná jak mrtvému zimník.
Spokojuju se tedy s tím, že změna se děje v malých krůčcích od každého z nás… protože obchody pečlivě naslouchají právě nám, svým zákazníkům. I proto mám pocit, že situace je neporovnatelně dál než před třemi lety, když jsem se poprvé sehnula pro odpadek. Nejen že se o tom píše v médiích, ale stále častěji potkávám lidi, kteří na otázku Chcete tašku? řeknou Děkuju, mám svoji. Když už o dopadu svého chování začali přemýšlet, 100% nezůstanou jen u té tašky.
Jak vnímáte kroky obchodů k udržitelnosti? Lezou vám už eko-trendy krkem, nebo máte pocit, že někdo se zas snaží vynalézt kolo?
Komentáře článku
Zobrazovat komentáře chronologicky