Brýle dnešní doby: Mé obroučkové trápení
06.08.18 | autor Monika
Výběr brýlí připomíná volbu životního partnera. Vyzkoušíte modely, které jsou šlápnutím vedle, až nakonec s trochou štěstí najdete ty pravé.
Základ mých brýlových obtíží
Živě si pamatuju, jak jsem ve čtvrté třídě dostala poprvé dvojku z matematiky. Doma jsem řekla, že jsem neviděla na tabuli a špatně jsem opsala zadání. Pečující rodičovstvo hned jednalo, a tak moje paní očařka diagnostikovala půl dioptrie (což má asi leckdo). Obdržela jsem své první slušivé obroučky. Záhadou však zůstávalo, proč se nadále zvyšovaly jak moje dioptrie, tak stupně známkování v matice. Asi chyba ve sklech nebo co…
Každopádně za dobu své dvacetileté slepoty jsem vyměnila zhruba desatery brýle. Od dětských motivů jsem přešla přes dřevěné obroučky (tehdy neskutečně uncool!) až po současné hranaté hipsteří modely.
Dodnes si vybavuju rozhovor v Bravíčku se zpěvačkou Anastaciou, která vlastnila desítky obrouček! Její nadšení pro vybírání dalších jsem obdivovala… a stejně jako u kabelek jsem tomu nepodlehla. Výběr brýlí je pro mě totiž vskutku intimní záležitostí, kterou podstupuju jen velmi nerada. Možná za to může imaginární finanční tíha, že za těch x tisíc korun si prostě MUSÍM vybrat dobře. Možná je to těmi desítkami marných pokusů v optice, kdy vypadám jako z nepovedeného komixu, než mi nějaké brýle opravdu padnou do noty.
Anonymita obchoďáku vs. intimita malooptiky
Když už je na čase vybrat nové obroučky, vyrážím do malých optik. Kdyby mi šla ve škole fyzika, tutově bych dělala v tomto oboru – fascinuje mě, jak optici zasvěceně vytahují brýle z nekonečného množství šuplíčků. Jednak nechápu, jak si můžou všechny ty tvary a barvy pamatovat. Jednak si připadám jako Harry Potter vybírající si hůlku u pana Ollivandera. Bohužel v optice musíte projít martyriem, při kterém vám na dvě stě způsobů řeknou, že „tyhle brýle taky nevypadají špatně“, zatímco vy je odhazujete v dál, jen co zahlédnete v zrcadle.
Do „hypermarketové optiky“ jsem už také mnohokrát zavítala. Možnost anonymního zkoušení a osahání všech obrouček má nespornou výhodu, nicméně tady jsem zatím nikdy nevybrala. Výběr správných brýlí mě totiž natolik paralyzuje, že při tom nesnesu vyšší počet lidí, a tak se sem plížím na tajňačku jak do sexshopu. Pomoc prodejců rovnou odmítám, protože se prostě stydím.
Zvláštní… nevzpomínám na jediné trauma z dětství, že by se mi někdo posmíval kvůli dioptriím. To až v pubertě mě jeden klučina označil za brejlovce, protože mě potřeboval argumentačně přetlačit. Zvláštní je, že o pár let později mu moje brýle při líbání nevadily…
Takové to domácí zkoušení
Obrýlených stydlínů však očividně žije více. Narazila jsem totiž na službu Muscat, kde naklikáte patery brýle, které vám zadarmo přiveze kurýr na zkoušku. Vy máte 5 dní na přemýšlenou a pak zas přivoláte kurýra, ať si je pěkně odveze. Potom si případně vybrané obroučky objednáte přes e-shop. Jen pro upřesnění – můžete mě obviňovat z reklamy, jak chcete, avšak moje svědomí pošpinila jen moje vlastní prokrastinace na Facebooku, kde mě Muscat ulovil reklamou na zdi.
Jak je to přesně se skly, netuším, protože jsem absolvovala jen ten
výběr obrouček. Když balík dorazil, rozbalila jsem ho neprozřetelně už
v kanceláři, takže si brýle prozkoušela celá redakce. Intimní zážitek
se tedy mou chybou opět vytratil. 
Nicméně výsledek mě překvapil. Objednala
jsem si brýle různých tvarů, spíše do hranata. Spojovala je jedna barva,
o které vím, že mi zvýrazňuje barvu očí. Pátá volba zlatých kulatých
obrouček byla čistě pro legraci a zajímavost.
Jako přes kopírák
Ulicím ještě stále vládnou obří hranaté obroučky – trend, který všichni následujeme, ale vlastně se spoustě lidem moc nelíbí. Všichni jsme (možná i nechtěně) ovlivnění tím, co je teď zrovna trendy a společensky přijatelné. I já jsem s příchodem velkých hran přirozeně zvětšila okuláry na „hipsteří“ velikost.
Výraznou společenskou výhodou/nevýhodou je, že tato obroučková
uniforma sjednocuje ošklivky a krasavice na stejnou úroveň à la učitelky ze
střední. 
Což mně osobně velmi vyhovuje –
nechci nijak vynikat v davu. Věřím, že v brýlích se extrémně odráží
osobnost nositele. A i když mi imponují lidé, kteří UMÍ nosit výrazné
obroučky (jako třeba Anna
Olšanská), já sama nemám potřebné množství kuráže… tak jako
v životě.
Nicméně naše kancelářské hromadné zkoušení ukázalo, že každá přítomná má trochu jiné preference a že mezi argumenty příliš nezaznívaly ony základní poučky, jak vybrat brýle. Zkrátka pokud se někomu líbí kulaté obroučky, budou se mu líbit i na člověku, který je vyloženě nesnáší. I proto nejvíc rozporuplných reakcí vyvolaly právě ty kulaté zlaté brýle, objednané na blind. Jedné skupině přišly stylové, druhá část osazenstva je označila za doplněk pro pozéry.
John a Harry jsou zpět!
Kulaté obroučky jsem si nikdy sama nevybírala, přesto mi je od loňska v optikách nabízejí ke zkoušení. Vypadá to na boom nové vlny, se kterou jsem se ještě nesžila – mám nějak podivně vsugerované, že je nosí lidi jen na okrasu. Stále mě šokuje, kolik lidí nosí brýle pouze jako doplněk. Nad čistými nedioptrickými skly asi kroutí hlavou každý slepýš. Ani já jsem nikdy nepochopila, proč někdo dobrovolně volí čistá skla, když vidí na kilák daleko přijíždějící dvaadvacítku. Holt kvůli stylu je lidská bytost schopna lecčeho, třeba si i pěstovat zpocený nos a svět vnímat přes klapky jako kůň ze Staromáku.
My krátko/dalekozrací ale tím pádem víme, že nejsme vnímaní jako hendikepovaní a že si tu svou vadu vlastně můžeme pěstovat, za obdivu všech. Divný to svět.
Zatím odmítám být křížencem Johna Lennona a Harryho Pottera.
Z unifikované kulatoobroučkové módy jsem zatím nalezla jedinou cestu –
nosit čočky. Ale dejte tomu tak dva roky. Ty modré kulaté brýle mi nakonec
celkem sekly. 
