Moc se mi líbíte To pro začátek
Asi můj nejhorší přešlap, ale prostě se to
tak nosilo, byly bílé ponožky přes silonky, k sukni. Jenže.....kamarádky
to nosily v nízkých botkách. Já se docela styděla za svou nohu vel 26 -
27. Přišla mi kostnatá…no prostě ještě v prváku jsem si vzala bílé
ponožky, patřičně vysoké, k sukni, ale do lodiček na tzv.kačence (malý
klínek) Mamka se zděsila, když mě viděla jak jsem dojela z intru. Pak jsem
si dlouho sukni nevzala. A když, tak v létě, kdy jsem si mohla vzít
ponožky do placatých sandálků z NDR. Ponožkyy mi vydržely dlouho. Jeden
z důvodů jsem popsala v jiné diskusi nedávno. Vlasy…tak to byla
maximálně trvalá, která na mých tvrdých silných vlasech držela cca až
po třech hodinách působení chemie. Ale nebyla to tak velká tragedie. To
bylo horší už v dospěosti, kdy jsem měla už dvě děti a z úplně
krátkých vlasů jsem sii nechávala narůst dlouhé. Skřipečky byli delší
čas mými kamarády též. A mám jedno skvělé fot, kde je šílené úplně
vše
Ale až jí uvidíte pochopíte, že
v té době jsem potřebovala, abych se cítila já sama dobře. Modu jsem moc
neřešila, jelikož na nošení jsem toho mnoho neměla
Foto je ofoceno z ruky foťákem, takže
kvalita nic moc
Mých 7 nejhorších módních přešlapů
28.07.18 | autor Zuzi
Upozornění: Fotky, které uvidíte jsou skutečným výběrem toho „nejlepšího“ od spolužáků a z osobního archivu.
1. Skřipce, skřipce, skřipečky
Znáte to… vlasy vám všude lítají, lepí se na tvář a padají do pusy. A tak není nic jednoduššího a praktičtějšího než je stáhnout. Proto jsem si v drogerii Obchodního centra Krakov pořídila sadu malých skřipců, vysázela celé balení do vlasů v podobě svatozáře a byla šťastná, že jsem jako jediná přišla s tímto osvíceným nápadem. Kamarádky zůstaly u gumiček a sponek… a když jednu ztratily, jednoduše mi odepnuly skřipeček z hlavy.

2. Dioptrická skla různých tvarů, velikostí a barev
Měla jsem za sebou základku a nechávalo mě ledově klidnou, že nerozeznám číslo přijíždějícího autobusu, dokud není přímo na zastávce, a že zápis musím dělat během výkladu, protože písmena vypadají, jako by učitel vyzvracel křídu. Skutečné nebezpečí nastalo, když jsem na pravidelném tenisovém tréninku zaostřila míček až někdy mezi sítí a středovou čárou. Intuici se rozsvítila červená kontrolka, jakmile jsem překročila práh optiky, která lákala na „dioptrická broušená skla různých tvarů.“ Slabé půlkruhové a kruhové obroučky, ve kterých jsem vypadala jako spřízněná duše Harryho Pottera, mě neminuly. Vyzkoušela jsem si také plné černé obruby (podobné těm, které nosím dnes), ale pro všechny to byl tenkrát příliš velký odvaz.

3. „Boys come, boys go“
Jak je možné, že všichni tak dlouho mlčeli a schovávali pravdu, že se dá krajka využít také jinde než jen jako lem nátělníku na zimu. Spodní prádlo jsem dostávala k Vánocům nebo jsme ho kupovali v balení tři plus jedna ve smíšeném zboží. V šuplíku se mi tak hromadily pohodlné bavlněné kalhotky se 101 dalmatiny nebo s anglickými nápisy, jako je „boys come, boys go“, kterým jsem tehdy nerozuměla.
4. Zdraví až na prvním místě
„Vytáhni si ty kalhoty, ať ti nenastydnou ledviny!“ – tahle věta mi zachránila zdraví a dodnes jsem nikdy nepocítila zánět močových cest, na druhou stranu mě katapultovala mezi holky, se kterými si nikdo nechtěl zatančit ploužáka. Dneska by mi všichni hipsteři z Letné záviděli vytažené pasové džíny, do kterých jsem pro sichr zastrčila nátělník i tričko. Pomalé písničky jsem protrpěla v rohu, kam nedosáhl ani odlesk disco koule, vytažené kalhoty mi ale nebránily rozjet to s Britney na One more time.
5. Pozor na kapsáře
Doteď si pamatuji chvíli za táborovým týpím, kdy mi jedna odvážnější kamarádka řekla: „S těma kalhotama musíš něco udělat, teď přece všichni nosej bokovky.“ Bokovky byly v kurzu – končily přesně tam, kde čouhaly pánevní kosti, a nebylo radno strkat ruce do kapes. A tak jsem získala ve slevě první bokový Replaye… a táta zděšeně sepnul ruce před hrudníkem v podobě modlitby.

6. Budeš vypadat jako zpěvačka, říkali
Během dospívání jsem se naučila spoustu nových věcí – že brigáda v kavárně není takový vzrůšo, že je občas lepší ustoupit než mít poslední slovo a že vlasy mi VŽDYCKY ostříhá lépe kadeřník než dobrá kamarádka. Tahle škola ale trvala dlouho… Nestačilo, když mi ségra vzala ofinu po vzoru kubistických velikánů. Sama jsem podala nůžky na papír kamarádce, která mi sestřihala mikádo, u kterého z jedné strany vlasy končily na rameni a z druhé u ucha. Naposledy jsem svěřila své dlouhé vlasy fotografovi, který mi polovinu ustřihl u hlavy se slovy: „to si vzadu nageluješ a zbytek bude dlouhej, podobně, jak to měla ta černovlasá zpěvačka z Tatu.“

7. Začátek milénia: barvy, rapeři a emo děti
Za jeden z největších přešlapů považuji, že jsme se neřídili žádnými estetickými pravidly. Trh se roztrhl a v obchodech se objevilo tolik nových barev, střihů a materiálů, že se nám z toho točila hlava. Tak jsme s radostí kombinovali… třeba proužky s květinovým vzorem. A když jsme poprvé v rukou drželi bodýčko, zapínali jsme ho přes kalhoty.

Ke krátkým tričkům a ještě kratším kalhotám jsem si promelírovala vlasy ve třech barvách a zavěsila do uší obrovské kruhové náušnice, které mi dovolily otáčet hlavou pomalu a jen do 20 °.

Ženskost mě během jedné sezony omrzela, ostřihala jsem si ofinu, černé linky protáhla i na spodní víčka a místo Britney začala poslouchat Linkin Park a rapovat s Marpem, mezitím co jsem poprvé potáhla z cigarety u kamarádky na balkoně.

Nakonec jsem se přestala malovat úplně. Chodila jsem celý rok v žabkách a v zimě v plátěných converskách, přestože jsem občas musela naskočit do tramvaje (kterou jsem nepotřebovala), abych si zahřála nohy. Na tyhle časy vždycky vzpomínám s láskou… ale znovu bych je prožít nechtěla, stejně jako celou střední. Jedinou výhodou je, že jsem v tom nebyla sama.

Podpořte mě a napište mi, kdy jste šlápli vedle.
Komentáře článku
Zobrazovat komentáře chronologicky