Shopping v cizině: Jak se obléknout za západní valuty

Nákupy v zahraničí měly vždycky punc luxusu…

…ať už se jelo na čumendu do Milána, nebo si něco koupit do Drážďan. I když se člověk vrátil na dědinu se zbožím, které by pořídil i v nákupáku na Čerňáku, pocit, že obchody na Západě nabízejí lepší zboží, byl k nezaplacení.

Taky jsem si prošel obdobím masových nákupů, kdy jsem bral všechno, co bylo ve slevě a mým teenage očím to přišlo alespoň zpola nositelné. Chvíli jsem tak oblékal tričko s Buddhou nebo mikinu s nápisem, že mytí aut je nejlepší práce (nesnáším auta), a kolem třináctého roku mého života mi matka zakázala do školy nosit tričko s nápisem „Sex, drugs and rock’n’roll“, které stálo v NewYorkeru, tehdejší Mekce vkusu, 149 korun.

Hon na slevy jsem pořádal i za hranicemi. Nezapomenu, jak jsem se jednou v Barceloně vypravil na konec města, abych zjistil, že tamní Primark je velký zhruba jako vietnamský obchod u babičky na maloměstě a s nabídkou to není o nic lepší. Nakonec jsem si odtamtud přitáhl jedny džíny, abych neodcházel s prázdnou. To přeci z Primarku nejde! Ještě párkrát jsem podobný výlet do západních nákupáků podnikl a vždycky jsem si odnášel plnou tašku, která se nakonec proměnila ve zklamání.

Barcelonské prozření

Co mi ale v šatníku zůstalo, byly jedny fialové boty, které jsem si koupil prakticky omylem u barcelonské pláže. Pořídil jsem je v zapadlém obchodě, který mezi restauracemi s paellou působil dost nepatřičně. Prodávala v něm starší paní a v nabídce měla jen pár typů bot, zato v nepřeberném množství barev. Z pláže jsem tak odcházel s fialovými kotníkovými botami. To se jen tak nepodaří. Když jsem se o několik let později do Barcelony vrátil, moje první kroky vedly do zapadlého obchodu u pláže. Naštěstí ho nezavřeli, paní tam pořád pracovala a já si mohl pořídit další pár kotníčkových bot ušitých ve Španělsku.

Ty nejlepší suvenýry jdou vyprat

Došlo mi, že nakupování v zahraničí je opravdu skvělé, ale nikdy se nesmí proměnit v depresi a nesmíte se u něj zapotit. Měl by to být zážitek a člověk by si neměl odnést něco, s čím brzy vytře podlahu.

Navíc jsem sentimentální a rád se dojímám nad vzpomínkami. V době, kdy nás Marie Kondo učí, jak co vyhodit, a pojem optimalizace se vztahuje i na naše životy, je příjemné utéct k věcem, které nejsou jenom praktické. Často se stěhuji a tohle kočování mi osekalo repertoár věcí na nezbytné minimum i bez Marie Kondo. Namísto vystavování předmětů, na které sedá prach, tahám vzpomínky na sobě. Oblékám si je.

Pro nákupy na cestách jsem si vytvořil svoje vlastní pravidla, díky kterým si téměř vždy přivezu něco nového a zajímavého.

Nemířím na nákupy

Čekám, že si mě věci najdou samy. Zatím se jim to daří. V mysli mám, že si chci něco pořídit, ale rozhodně tomu nepodřizuji plány. Když jsem byl v Riu, vyrazil jsem na místní tržiště Saara, kde najdete úplně všechno (trochu se bojím, co to v Brazílii vlastně znamená). Vrátil jsem se s blikajícím Kristem Spasitelem a jednou bundou, ušitou v Indii, ale dostatečně barevnou a šílenou tak, aby odpovídala brazilskému duchu.

Šel jsem na nákupy, ale základním rozdílem mezi Saarou a výletem do Drážďan byl fakt, že jsem věděl, že můžu odejít s prázdnou a vzpomínat na Saaru jako na místo plné barev, lidí a brazilského chaosu.

Indická bunda z Ria? Autentická jako pravý brazilský chaos.

Přesto hledám

Jednu věc se snažím kupovat prakticky vždy a seženu ji v kdejakém krámku – jsou to nášivky, v ideálním případě nažehlovací. Ze svojí džínové bundy, která ve slevách v Zaře nestála ani pětistovku, vytvářím album vzpomínek. Nemusí to být nášivky s vlajkami, vlastně se nášivka nemusí ani vztahovat k místu, kde jste ji pořídili. Třeba velké M na bundě je z muzea umění v Limě a Madonna zase z blešáku v Santiagu de Chile. Nosím tak vzpomínky na cesty neustále u sebe a bunda s nášivkami je stejně nadčasová jako černý rolák, takže z módy nevyjde.

Nášivky jsou mimochodem skvělý konverzační ice breaker.

Zaměřuji se na doplňky

Pokud něco kupuji, spíš se jedná o doplňky. Jsou menší, lehčí, líp se cpou do kufru, což je velice podstatné, když přijde na lámání chleba u vážení zavazadel při check-inu. A potom vás nebude mrzet, když si je na sebe nevezmete často. Mám kšiltovku s inckými motivy, španělský šátek s výraznými vzory a růžemi, univerzitní batoh se znakem školy. Čekají na mě ve skříni, až je jednou do měsíce vytáhnu na světlo boží.

Výrazné doplňky sice nebudete nosit denně, ale o to víc vyniknou.

Chci tradice

Nemusíte z Mnichova přitáhnout dirndl, ale každý region má svou tradiční módu, kterou by byla škoda nechat jen místním. A nemusí se jednat jen o konkrétní výrobky – můžete zapátrat po materiálech.

Už jsem psal o svojí lásce k vlně z alpaky. Pokud se do Peru ještě podívám, rozhodně zapátrám po dalších kouscích z alpačí vlny. Osvědčil se mi zájem o místní způsob oblékání, o tradice a o materiály. V takovém Portugalsku se zase dobře nakupují boty, protože si na ně místní potrpí a ševcovské řemeslo tu má dlouhou tradici.

Stačí zapátrat a nákupy v zahraničí nebudou jen otročinou. Tak slevám a hlavně pěkným úlovkům zdar!

Co si ze zahraničí vozíte vy?