Spíš fejeton než článek…
Pomoc! Partner se obléká fakt příšerně
12.04.19 | autor Adéla
Vůbec nic byste na něm neměnila. Kromě jeho příšerného oblečení, jehož původní barvu možná pamatují naposledy za Rakouska-Uherska.
Kamkoliv s ním jdete, musíte se přemáhat, aby se vám zamilovaný úsměv nezkroutil do omluvné a bolestivé grimasy, která dává okolí jasně najevo: „Vidím to také, ale jsme spolu příliš krátce na to, abych mu říkala, co má a nemá nosit. Přece nejsem jeho matka.“
Kráska a zvíře
I tak uvnitř trpíte. Milujete ho. Nejvíc nahého. Ze začátku vztahu jeho příšerný vkus tolik nevnímáte, oblečení na sobě beztak většinu času nemáte ani vy. Jakmile ale vylezete z postele a jdete společně na oběd, na drink nebo nedej bože na večeři, působíte jako kráska a zvíře. Vy v elegantních šatech a botách na podpatku, on v outdoorovém oblečení, které „nebudeš tomu věřit” nosí už pátým rokem a pořád drží. Není nad kvalitní materiály. A tohle vybledlé tričko má rád. Už s ním něco zažilo.
Tato teorie vám sice lichotí, protože po právě probíhajícím mučení vás bude muset milovat až do smrti, ale stejně byste nejradši všechny outdoorové firmy zakázala za páchání zločinů proti lidskosti.
Plán s jeho šatníkem
Mně trvalo pět let, než se partner rozhodl (dobrovolně!) zbavit přesně tří velmi oblíbených kusů oděvů, které jsem nenáviděla. Bez toho, aniž bych mu ohavné oblečení někdy vyčítala nebo se mu posmívala, že vypadá jako strašák do zelí. Považuji to za jeden ze svých životních úspěchů.
Nebudu vám lhát, je to vytrvalostní běh na dlouhou trať plný překážek, pastí, lstí, potu a dřiny. Partner nesmí mít pocit, že se ho snažíte měnit nebo se za něj stydíte. A vy za žádnou cenu nemůžete přiznat, že je to tak trochu pravda.
Válečná strategie
Prozradím vám pár kroků, jak se mi ho podařilo nenásilně přimět, aby místo triček z tábora, kde dělal vedoucího, začal nosit košile. Jak se zbavil fleecové mikiny s dírou na břiše a vytahanými rukávy, které něžně říkal svetřík. Jak přestal nosit vybledlou kšiltovku, která bývala červená možná někdy v jednom z jeho minulých životů.
1. K narozeninám, k Vánocům, k výročí a třeba i na Den Země dostal vždy nějaký „měkký dárek“. Hezké tričko, slušivou košili, kravatu (co kdybychom náhodou šli do divadla?) či jednoduchý svetr.
2. Zcela náhodou se velmi záhy naskytla příležitost, kam by si dárek mohl obléknout. Pokud se tak stalo, radostně jsem vykřikovala, jak mu to náramně sluší a obdivně jsem si jej prohlížela.
3. Zdůraznila jsem, jak se mu v novém oblečení
krásně rýsují svaly, a naoko jsem žárlila na kolemjdoucí ženu, o které
jsem tvrdila, že se po partnerovi se zájmem otáčela.
4. Velmi opatrně jsem občas prohodila, že takové věci by
měl nosit častěji.
5. Jakmile jsme spolu začali bydlet, nenáviděné hadry jsem jaksi vždy zapomněla dát do pračky a ležely na dně prádelního koše několik týdnů, případně měsíců.
6. Při troše štěstí na staré věci zapomněl a oblíbil si nové oblečení.
Poznámka: Pokud opět vytáhl vybledlé tričko odněkud z pekel horoucích, smutně jsem poznamenala, že už dlouho neměl to ode mě. Poté se scénář opakoval od bodu číslo 2.
Happy end
Partner si tak k novým věcem postupně vytvořil vztah a staly se těmi, které podle jeho požadavků „s ním něco zažily”. Můžu jen doufat, že podobná válečná strategie bude fungovat, až i tyto věci časem vyblednou, objeví se na nich díra a spadnou do kategorie „co si to kriste pane zase vzal na sebe”.
Jak se vám podařilo proměnit partnerův šatník? Nebo patříte mezi ty šťastné, jejichž muž má vkus?
Komentáře článku
Zobrazovat komentáře chronologicky