Těžký život pracující fifleny: Přezouvání a auto

Dáma baleríny nenosí

Baleríny a dámské mokasíny považuju za přisprostlý úkaz, který vymyslely sufražetky nikoli kvůli rovnoprávnosti, ale aby pokořily nás, rodilé bohyně elegance. Jinak si nedokážu vysvětlit oblibu těch placatých bot, které i ve své nejhonosnější formě udělají z krasavic od pasu dolů ploutvonožce.

Takového faux-pass se prostě fiflena na veřejnosti nedopustí. Baleríny a mokasíny jsou totiž přezůvky do auta.

My fifleny se při řízení auta přezouváme z vysokých podpatků ne kvůli pohodlí nebo bezpečnosti. Přece když umíme v jehlách dobře tancovat, vařit, plnit manželské povinnosti, vozit kočárek a rodit, některé z nás dokonce i chodit, proč bychom neuměly řídit?

Ale přece žádná z nás nebude nosit lodičky s černým flekem od pedálu na pravé patě. A to se vám nevyhnutelně při řízení stane. Chce to jen vypracovat si systém přezouvání, který stojí na dokonalém hardware vybavení.

Základní stavebním kamenem systému je mít** dobré celoroční řídící autoboty**. Nazvěme si je „obuv A“. Obuv A na způsob mokasínů, rychle nahoditelná, rozšlápnutá, netlačící. Obuvi A se nikdy nedostane z auta ven, takže je celkem jedno, jak vypadá. Klidně použijte baleríny či mokasíny, které nejsou dostatečně vzhledově reprezentativní, ale technicky dokonalé.

Obuv B je to, co ladí s vaším outfitem. Je úplně jedno, jak se v ní chodí. Hlavní je image (barva, materiál, výška podpatku a značka). Stejně v nich vždycky dojdete jen od auta do kanceláře, kde se přezujete do obuvi C (pracovní) a pak na oběd a zpět. Jestli máte pocit, že při každém kroku vám vráží do těla dýka, nezoufejte, dostala jste se do levelu „Malá mořská víla“, a ta, jak víme, byla nejen nejkrásnější a nejušlechtilejší, ale taky nikdy nezestárla a proměnila se v mořskou pěnu. Obuv B je zcela klíčovým prvkem botníku. Na obuv C jsou kladeny podobné módní nároky, jako na B, ale je povolen nižší podpatek a měla by dovolit pár metrů bezbolestné chůze. Slouží k dopravě na toaletu a momenty, kdy sedíte. Pod stolem byste měla mít kolekci Céček minimálně v základních barvách. Ke kopírce už obouvejte Béčko, můžete tam potkat nejvyššího svobodného manažera.
Zima je problém. Auto stojí celý den na ulici a mnohdy je i pro plochopodrážníky problém dostat se k němu klouzavým zasněženým povrchem města. Zima vyžaduje meziobutí mezi autem (A) a kanclem (B,C). Čili pro zimní systém potřebujete obuv D: kozačky na nízkém podpatku. Obuv B se nosí v tašce (proboha, ne v igelitce!) Uvědomme si, že můžete po cestě do kanceláře třeba ve výtahu někoho potkat: čili podpatek neklesá pod 5 centimetrů a připravte si zimní pozdrav: „Ahoj, to je zima, co, MUSELA jsem si vzít dnes dokonce tyhle boty.“ Pozdrav si nacvičte s příslušně zkormouceným výrazem ve tváři a bude vám odpuštěno, pokud se tohoto prohřešku nedopustíte moc často. Já osobně doporučuji v těchto případech chodit do práce o deset minut dřív, než recepční.
Druhý zimní problém je, že někdy obuv A nestačí, pokud nechcete získat po cestě domů omrzliny třetího stupně. Potřebujete zimní verzi bot A, tedy boty AZ. Můžou to být válenky, ale nikdy nikomu nesmíte dovolit, ani policajtovi, aby nahlédl dovnitř vašeho auta. Uvědomte si dosah svého jednání, jezděte velmi opatrně, myslete na babičku, která říkala „Vem si hezké kalhotky, co když dnes skončíš v nemocnici!“
A teď k softwaru. Ladění programu je už zcela na vás. Můj letní bezdešťový modus probíhá takto: nasazuji doma sandály na jehle, obuv B. V garáži se přezouvám do obuvi A, Béčko odkládám do prostoru spolujezdce. Parkuju před officem, měním obuv A za obuv B a docházím do kanceláře. Pod stolem nohy přehazuji do obuvi C v barvě ladící s outfitem. Odcházím na oběd, přezouvám se do B, dojdu do auta, přezuju do A, před restaurací měním A za B, po bědě se vracím do auta, měním B za A, pak A za B, v kanclu B za C, odcházím domů v B, a autě měním B za A a v těch už dojdu domů. Logistickým problémem tohoto systému, který ještě vyžaduje určité programování, je to, že když dojdu domů v botech A, musím si další den vzít boty B do ruky a pak se mi v autě Béčka hromadí. Když mám v týdnu nějaké večerní akce, dokážu tak shromáždit u spolujezdce i sedm párů. To mi ale systém nerozseká.
Zimní systém je obdobný s tím rozdílem, že v nejtěžších chvílích vycházím z domu v B, přezouvám v autě do A, před kanclem jdu do D, beru B do tašky, kancelář už znáte, a cestou domu docházím k autu v D, přezouvám do AZ, Áčka a Béčka ukládám ke spolujezdci a když potřebuju cestou nakoupit, tak mne čeká Sofiina volba.
Nejsem osamělý blázen, vůbec ne! Jedu si takhle domů, zamyšleně zabrzdím před přechodem a bum! Zezadu mne nabořil postarší elegán v drahém bílém autě. Jen jsem se lekla, nic to nebude, ale je třeba vystoupit a řešit. Sehnu se automaticky pro boty, přece nevylezu v Áčkách, nárazem se mi pomíchaly Béčka a někam se zakutálel levý sandálek k dnešnímu outfitu. Hrabu, hrabu, v rostoucí panice, že pán přijde nahlédnout a uvidí mne dole bez, sandál v nedohlednu, tyhle lodičky z úterka jsou taky přijatelné, sakra, ne, špinavé, šup zpátky do Áček, už musím ven, kde je vlastně ten chlap? Proč nepřichází, ujel? Zabil se!?! Vyskakuju v Áčkách z auta, situace je vážná, bude mi odpuštěno…v autě zapíchnutém do mého kufru nikdo nesedí! Utekl? Běžím k autu, nakláním se k okýnku…muž leží pod volantem, ruce bezvládně spuštěné pod sedadlo, proboha, já jsem ho zabila! V hrůze lomcuju klikou, mrtvola se najednou zvedá, provinile se usmívá, pouští z ruky konce tkaniček ručně šitých lakovek a pod sedadlem vidím paty zastrčených rozšlápnutých mokasín, v rychlosti nedokonale ukrytých. Mokasín typu “obuv A”.