Víc takových rozhovorů! Úžasná dáma, strašně inspirativní, i po stylistické stránce se to dalo číst (dokonce i dobře), hurá!
Česká Vivienne Westwood: Miluju červenou a extravagantní brýle
01.03.18 | autor Dominika
Lidé se za ní na ulici otáčejí a není divu – Anna Olšanská působí v šedých ulicích Prahy jako zjevení. Její barevné outfity ale nejsou pouhou pózou. Dokonale ladí s energií, která z ní vyzařuje. Sotva byste Anně hádali, že před pár lety oslavila 70. narozeniny. Denně cvičí a běhá, pracuje v Kině Lucerna, chodí na univerzitu třetího věku a momentálně ji fascinuje figurální kresba.

Anno, oblékala jste se vždycky do barev, nebo se váš styl postupem času proměnil?
Odjakživa jsem chodila barevně oblečená. Neměla jsem nikdy období, kdy bych nosila tmavé barvy. V černé jsem šla akorát na pohřby. A na promoce, i když i to už porušuji. Vlastně ani bílou barvu nemám moc ráda. Svatební šaty jsem měla světle modré.
Na první pohled mě zaujaly vaše neobvyklé brýle. Odkud je máte?
Chodím do obchodu pana Žilky, který se jmenuje Nemorálně luxusní brýle. Mají extravagantní modely, a to maximálně po dvou kusech. Už jsem si u něj koupila dvoje – tyto červené a pak červené sluneční, ve kterých mě vyfotil pan Princ v rámci Humans of Prague (poznámka redakce: Jde o fotoprojekt Tomáše Prince, který fotí a zpovídá zajímavé lidi v pražských ulicích). Měla jsem u pana Žilky zamluvené ještě jedny, ale vyhrazené peníze teď dám za dva zubní implantáty.

Přemýšlela jste někdy o studiu módy?
Tatínek chtěl, abych šla studovat grafickou školu. Nevím, proč jsem se nakonec rozhodla pro imunologii. Ale cokoliv jsem v životě dělala, tak jsem si to oblíbila. Lidi si myslí, že je to klišé, a hraji to. Svoje štěstí nikomu nenutím. Víra v boha a naše rodina mě inspirovala v pokoře, skromnosti.
Teď v rámci univerzity 3. věku chodím na různé přednášky. Jedna naše paní učitelka, akademická malířka, se jmenuje Jitka Malovaná. Nomen omen, že? (smích) A ta říká: ‚‚Žádná teorie, žádné knihy. Musíte mít cit pro to, co vidíte.‘‘ Takový přístup se mi moc líbí.
Máte to tak i s oblékáním? Žádné studium, jen praxe?
Když se podíváte na moje oblečení, najdete tam všechny barvy, které patří do tzv. barevného kruhu. To znamená, že nejsou proti sobě a vzájemně se nevylučují. K sobě se hodí i červená a zelená, modrá s oranžovou nebo fialová se žlutou. Nikdy bych si nevzala něco, co by kolidovalo. Zkrátka mám ráda barvy. Povzbuzují mě i okolí.

Máte dny, kdy si řeknete, že jste se s outfitem netrefila?
Měla jsem teď na sobě tmavě zelenou halenku. Ta lahvová barva mě přímo pálila na těle. Celý den jsem se cítila špatně. Sice jsem měla barevnou sukni, oranžové punčochové kalhoty, světle oranžové kožené sako… ale připadala jsem si jak v kazajce.
Máte někoho jako módní inspiraci?
Mám moc ráda Vivienne Westwood. To je přesně můj styl! Z českých ikon obdivuji Františku Čížkovou, to je par excellence. Je stále elegantní, téměř vždy v černém, ale nosí nádherné šperky. Všimla jsem si, že v hodnoceních často používá větu ‚‚No ten věk už na to není…‘‘ Co by asi řekla o mně, v mých 73 letech? Možná by byla tak šokovaná, že by neřekla nic. (smích)

Jste zvyklá budit pozornost?
Víte co, pracuji jako uvaděčka v Kině Lucerna a pravidelní návštěvníci už jsou zvědaví, co mám tentokrát na sobě. Lidé tu nejsou příliš zvyklí nosit barvy, na ulici by si v nich připadali jako nazí. Chtějí být spíš v anonymitě a nechtějí, aby se na ně lidi dívali. Já byla vždycky takový bojovník a velká individualistka. Sice jsem dělala vědeckou práci nebo na Nejvyšším kontrolním úřadě, kde je potřeba týmového ducha, ale vždycky jsem se musela spolehnout sama na sebe. Když někdo udělal chybu, věděla jsem, že ho příště musím více kontrolovat.
Takže jste vlastně perfekcionistka?
Asi ano, ale ne bigotní. Vidím to teď u obrazu, který jsem namalovala své sestře do Ameriky – zátiší pánve s vejci. Mojí dceři se moc líbilo, tak jsem malovala ještě pro ni. Jednou jsem vstala ve 4 hodiny ráno a šla jsem tam domalovat jednu linku. Najednou jsem cítila, že je to hotové, že už do obrazu nesmím zasahovat. Byl to zvláštní pocit. Ptala jsem se sama sebe, jestli je vůbec možný, že jsem to namalovala já.

Máte cit pro umění po rodičích?
Jednou jsem ze školy přinesla obrázek hrušky, kterou jsme začali malovat na hodině výtvarné hodiny. A tatínek mi ji překreslil, abych měla jedničku (smích). Maminka byla nesmírně sečtělá a měla také cit pro umění. Chodila s námi po Praze a ukazovala nám všechny budovy.
Zdědily vaše děti vztah k módě?
Dcera je magistra farmacie, má hezký decentní styl. Nosí barevnější věci, ale nechce být středem pozornosti. Ne jako já. Když se na mě nikdo nepodívá, tak jsem asi málo barevná. (smích) Syn je vyučený tiskař, má smysl pro spravedlnost. Nemá moc rád momentální svět plný korupce. Má cit pro 3D umění, pro dekorace a plakáty. Možná to má po mně, akorát u něj se projevilo nadání dřív. Vždy jsem měla ráda umění, nechápu, proč jsem si k němu našla cestu až teď.
Jak dlouho už malujete?
Dva roky. Přihlásila jsem se na Vysokou školu ekonomickou na malbu. Nejdřív jsme začali tužkou, potom pastelkou, suchým pastelem, akrylem, špachtlí. Na výstavy chodím s Fakultou sociálních věd. Dokonce jsme měli v jejích chodbách vlastní výstavu. Měsíc tam visely mé čtyři obrazy.
Teď chodím na Akademie výtvarných umění na figurální malbu, takže kupuji samé barvy a plátna. Místo jednoho štětce vezmu rovnou deset, aby mi je nevyprodali, od žluté barvy si koupím klidně pět odstínů, protože bych je sama tak dobře nenamíchala. V květnu mám kurz olejomalby, tak se bojím, že se nadchnu i pro olej. (smích)

Obohacujete takto poctivě i svůj šatník?
Jen boty kupuji hodně často, v italské prodejně na Dejvické. Oblečení seženu v Praze málokdy, spíš si vozím věci z Ameriky, kam jezdím za sestrou každý rok. Nákupy u mě probíhají rychle – vejdu do obchodu a rozhlédnu se, jestli tam trčí nějaký barevný cípek. Když ne, tak odejdu.
Chodíte třeba do sekáčů?
Někdy tam nahlídnu. U nás na Praze 6 máme secondhand 5th Avenue, kde mají hezké věci, třeba i kožené. Kůži mám moc ráda. Možná že bych teď měla opustit barvy a být rockerka. (smích)
Nosíte kousky z butiku La femme mimi, pro který jste před pár lety nafotila kolekci?
Ano, od Mimi mám několik kousků, když ještě šila barevně. Její současná tvorba je na mě už příliš tmavá. Na focení ale ráda vzpomínám. Fotograf Petr Kurečka, který pracoval i pro Vogue, si mě přál fotit bez brýlí jako zlou královnu. Rozdíl mezi mnou a slečnou byl 50 let.

Svým šatníkem rozhodně vyčníváte nejen mezi svou generací, ale i tou mladší. S kým si nejlépe rozumíte?
Víte co, když se jakékoliv zamračené ženské zeptám, jak se daří, najednou pookřeje. Takže proč bych seděla nafoukaná jako pupen. Ráda si popovídám i v metru, lidé se často chtějí bavit. Všechno se vrací, absolutně.
Často na univerzitě vídám ustarané paní, které jdou z kurzu dřív, jen aby pohlídaly vnoučata. Jedné své spolužačky jsem se ptala, jestli už jí děti poslali do lázní nebo na Mallorku, když jim hlídá zadarmo. „Musíš si uvědomit, jestli to chceš skutečně dělat. Nesmíš si pak ale stěžovat, že to vlastně děláš nerada a nutí tě do toho. Když strádáš, oslabuješ se a budeš nemocná.“ Stres je totiž imunosupresivní. A když nemáte rádi sebe, nemáte z čeho dávat.
Na první pohled působíte jako velmi sebevědomá žena.
Nevím, jestli mám obrovské sebevědomí. Celý život se učím, hledám odpovědi na věci, které si chci v sobě vyřešit. Nejsem ničí soudce a nikdo není mým soudcem, proto můžu jít ven takto oblečená. Moje dcera mi jednou řekla „Maminko, prosím tě, uvědom si, jestli to už není moc nápadné. Nechceš tu barevnost přeci jen snížit? Lidi se za tebou otáčejí, špitají si a smějí se.“
Co jste jí na to řekla?
„Magdičko, tak se smějí. Nedělej si domněnky a nepodsouvej jim, že se smějí mě. Třeba se bojí a stydí.“

Byla jste vždycky tak šťastná povaha?
Ano, vždycky. Naučila jsem se nebát – strach totiž člověka nesmírně oslabuje. Nepřipouštím si, že budu něco za 14 dní řešit. Proč být z toho v úzkostech už teď? Ale lidi jsou různí. I moje dizertační práce končila tím, že každý je jedinečná, unikátní a neopakovatelná osobnost.
Jak jste vlastně žila vy a vaše rodina za minulého režimu?
Strejdu zavřeli, druhý strejda emigroval do Jugoslávie. Komunisti věděli přesně, kdy jezdím do Ameriky, co mám na sobě, kdy chodím do kostela… Někdo mě musel sledovat. Posudek na mě psal člověk, který mě vůbec neznal. A tu dizertačku mi na deset let pozdrželi. Mohla jsem ji obhájit až těsně před revolucí, 14. listopadu 1989. Zaplať pánbůh je to pryč. Nebo možná ne…

Jaké umělecké období preferujete?
Preferuji fauvismus a dadaismus. Velmi inspirativní je barevný styl impresionistů a eklektismus v umění. Nekopíruje, ale přiznává, že se autor inspiruje. Pánev s vejci jsem také někde viděla a nakreslila ji po svém. A o který umělecký směr se zajímáte Vy?
Já? Miluju gotiku a renesanci. Psala jsem i bakalářskou práci s tematikou smrti v umění. Zajímá mě renesanční linka v českých zemích a funebrální umění. Přijde mi to jako satisfakce za to, že mi jako hodně malé umřela babička.
Vy ani nemůžete být barevná! To by Vám unikaly myšlenky, barvy by odváděly pozornost. Musíte být klidná a koncentrovaná… (přemýšlí) To jste mě inspirovala, proč lidé chodí oblékaní různě. Přece ta moje radost ze života je moje radost, nikoliv radost všech ostatních. Já se naopak chci nechat rozptylovat. Celý život jsem chtěla, aby se na mě lidi dívali, (smích) proto mě to naopak žene do výšky. Studené barvy patří dolu a naopak světlé a teplé barvy jdou nahoru, jak nám říkala Malovaná Jitka.

Navíc ne každý snese umění. V Lucerně teď dávali maďarský film O těle a duši. Představení jsme museli přerušit, protože tři lidi omdleli a přijela záchranka. Každý člověk se na umělecké dílo dívá se svojí anamnézou, svojí historií, se svým traumatem… Když se s někým rozejdete a nezapomenete, tak nikdy nemůžete navázat jiný vztah. Všechno se dá překonat, jenže nádoba se může plnit, jen pokud je prázdná. Mně se film líbil. Mám ráda tvorbu Kubrica, Godarda, Scorsese, Felliniho. Pro mnoho lidí jsou jejich filmy zdlouhavé, navíc se tam moc nemluví. Ale to je ten smysl! Člověk musí být soustředěný, život přece není o hektičnosti.
Jak si tedy čistíte hlavu?
Každý den chodím běhat. Když je pod nulou, tak hodinu denně cvičím doma – mám po bytě takové fitness centrum. A taky jsem teď hodná na všechny. (smích) Můžete si o něčem myslet cokoliv, ale nemusíte to sdělovat. Za ta léta jsem toho musela prožít a popřemýšlet si, tak to teď mohu správně zúročit. Navíc se už nemusím chovat jako dospělá, všechno se mi odpustí. (smích)
Komentáře článku
Zobrazovat komentáře chronologicky