Kamila Boudová: Udržitelnost nejvíc řeší Izraelci a Němci

zdroj: archiv Kamily Boudové

Dočetla jsem se, že sis už 5 let nic nekoupila, a nevěřím tomu. Co sis naposled koupila a proč?

Spodní prádlo z nebělené organické bavlny vyrobené na Slovensku. Bylo to před půl rokem. Důvody byly tři: fakt jsem si nové spodní prádlo nekoupila už pět let, takže nějaká obnova byla nezbytně nutná. A za druhé to prádlo je překrásné! Přesně takové jsem hledala už několik let. Za třetí jsem chtěla podpořit nově vznikající značku Créeme. Holky osobně znám a moc jim fandím, takže jsem podpořila jejich kampaň na Hithit.cz. Jinak bych ten nákup asi ještě odložila.

Před rokem jsem si koupila dvoje ponožky z organické bavlny od Two Thirds a dvoje od Bohempie z konopí. A bačkory z recyklované vlny vyrobené ve Francii a bez jediné kapky lepidla. A to je, co se nových věcí za posledních 5 let týče, opravdu všechno. Přísahám.

Jak jsou na tom s udržitelností velké, „drahé" značky? Kde vlastně získat pravdivé informace?

Já na to jdu úplně z druhé strany: hledám malé a lokální firmy, ke kterým mám důvěru, spíš než abych zkoumala, který nadnárodní gigant udělal jedno tričko z bio bavlny a zda ten certfikát není podvod. Bohužel už jsem se i já na vlastní kůži přesvědčila, že i certifikované oděvy, ač podle certifikátu chemicky nezávadné, mohou být špatně ušité a materiál jen nekvalitní kus hadru, kterému se za chvíli rozjedou švy.

A ‚drahé’ značky bohužel většinou zapadají do stejných kategorií jako značky ‚levné’. Mají všechny stejnou obchodní filozofii, jen slouží zákazníkovi s jiným rozpočtem.

Co myslíš tou obchodní filozofií?

‚Musí se to točit’. Vyšší cena pro majetnější lidi není překážkou chodit každý týden nebo měsíc na nákupy posledních trendů. Módní značky a magazíny nás jeden týden přesvědčují, že ‚toto musíme mít’ a za měsíc nám tvrdí, že v tom samém outfitu jsme ‚out’. Kdyby nám tohle dělal partner, tak ho po třech pokusech vyhlásíme s tím, že je asi schizofrenní a ať si už konečně rozmyslí, co se mu tedy líbí. Ale ze stránek médií a z výloh hltáme nové trendy do nekonečna. Platíme za to ale vysokou cenu.

Kamila Boudová píše pro Módní Peklo. Přečtěte si její články �

Na svých přednáškách a lekcích varuješ před toxickými nápady a nákupy. Co tím myslíš?

Smysl to má minimálně dvojí. Za prvé oděvy v sobě bohužel nesou toxické chemikálie. Pokud bychom se podívali na chemikálie, kterými se třeba stříkají pole s bavlníkem (nebo kterými jsou vlákna čištěna; bělena; barvena; potištěna; upravována, aby nehořela…), našli bychom koktejl, který způsobuje alergie, hormonální změny, rakovinu, poškozuje plod v těle matky, snižuje inteligenci…

Evropský trh je chráněn certifikátem REACH, který reguluje import vysoce toxických chemikálií na trh, ale na dovoz oblečení jsou stanoveny jen limitní hodnoty, které nesmí být překročeny, a zboží není paušálně testováno.

Průzkumů v oblasti toxických chemikálií použitých při výrobě oblečení bylo v posledních letech uděláno mnoho. Hodně se tématu věnují například Greenpeace a chemický rozbor džín jsme mohli vidět například v dokumentárním filmu Co se nenosí na festivalu Jeden svět.

A ten druhý smysl se týká zamoření našeho šatníku a naší mysli. Pokud nakupujeme impulsivně spíš podle trendů a cenovky než podle kvality a vlastního vkusu i typu postavy, skončíme s frustrujícím pocitem, že ‚skříně mám narvané, ale nemám co na sebe’.

zdroj: archiv Kamily Boudové

Stojím před skříní a začínám si říkat, co by tam nemělo rozhodně přibývat. Co mám udělat jako první krok?

Nic! Sama jsem nikdy moc nenakupovala a do toho jsem se několikrát stěhovala vždy jen s jedním velkým kufrem napůl naplněným knihami a i tak mám tak nějak pořád co z toho šatníku třídit. Všichni máme doma dost oblečení na roky. Problém je v tom, že se v něm ‚necítíme’. Asi jsme kupovali trendy oblečky, které příliš okatě ukazují, kdy jsme za ně ty peníze utratili? A my bychom radši ukázaly kamarádkám, že i teď jsme za vodou, a tak jsme byli nakupovat minulý týden a máme ‚poslední módu’.

Takže já bych asi začala od toho, že bych určila, na kterém oblečení není vidět, kdy bylo koupené. Mít nadčasové kousky. A z nich bych se snažila vytvořit nějaké outfity a ty pořád dokola točit. Postupně bych třeba přišla na to, jak nosit něco, co jsem nevěděla, k čemu si to mám vzít. O teoriích šatníku je celá kapitola v mé knize Falešná Pařížanka. Doporučuji.

Učit módu v Paříži zní téměř nedostižně! Jak jsi se k výuce Product Development dostala?

Pozvánka na přijímací pohovor přišla po souhře mnoha náhod. Potkala jsem někoho v Praze, díky tomu jsem potkala někoho v Bratislavě, díky tomu jsem byla pozvaná do Budapešti a tam jsem potkala někoho, kdo úplně mimoděk dal můj životopis svému nadřízenému… a to je dnes i můj šéf. Měla jsem za sebou zajímavou kariéru v Londýně a v Paříži v oblasti vývoje produktu z perspektivy dodavatele i značky. Navíc ten můj zápal pro udržitelnost.

Kdy jsi se tam začala cítit jako doma - osobně a profesně?

Doma se tu sice cítím, ale přeci jen nejsem. Doma je pro mě v Čechách. Až umřu, chci být pochována určitě tam, takže doma je pořád doma.

První měsíce v Paříži mi chyběl spíš Londýn, kde jsem bydlela předtím, a dodnes je to moje srdcovka. Aklimatizovala jsem se tu ale i tak velmi rychle. Asi jako všude. To bude asi nějaký povahový rys.

zdroj: archiv Kamily Boudové

Na jaký projekt studentů si nejraději vzpomínáš?

Určitě na projekt hned z prvního semestru. Jedinkrát za život jsem na bakalářském studiu učila kluka, který byl heterosexuál a byl navíc strašně vyspělý, uvědomělý. Jeho skupina přinesla provokující koncept. To se nedá jinak popsat. Vulgární vizuály. Věci, které by mě vyloženě pobouřily, pokud bych je někde viděla. Ale mně se tolik líbilo, že si troufli tohle předložit jako semestrální práci a takhle zariskovat. Udělat něco nového, nečekaného, šokujícího a navíc to mělo hlubší reflexi současné společnosti.

Přijde ti, že některé národnosti řeší udržitelnou módu víc?

Udržitelnost jako takovou podle mých informací nejvíc řeší Izraelci a Němci. Soudím tak podle systému třídění odpadu. Udržitelná móda je velmi specifická oblast a obecné debaty a strategie kolem udržitelného rozvoje ji neberou moc v potaz. V Anglii je třeba v tomto směru hodně rozvinutá aktivita v akademických kruzích. V Německu jsou veletrhy udržitelné módy v rámci fashion weeku přístupné pouze pro nákupčí a novináře. V Dánsku se pořádá Fashion Summit a obecně ve Skandinávii je pomalý životní styl rozšířen a móda do něj spadá. Amerika a Asie se obávám, že se topí v konzumu stejně jako Francie, kde ‚udržitelná móda’ získala nálepku hadrů pro hipíky a s tím se v zemi elegance a stylu bojuje těžko.

zdroj: archiv Kamily Boudové

Měla jsi sen být návrhářkou, pak jsi se dostala přes ekonomku k podnikání. Připadá mi, že jsi musela projít řadou období „nahoru a dolů“. Které období bylo nejsložitější?

Určitě to bylo rok po dokončení studií. V srdci jsem věděla, že mám dělat něco s udržitelnou módou, že mám učit a měnit svět, ale cítila jsem na sobě tlak, že musím být jako ostatní. Že bez kapitálu se začít podnikat nedá, s dluhy už vůbec ne. Musela jsem si hledat práci kvůli financím, přitom jsem ji vůbec nechtěla dělat. Tím pádem bylo velmi obtížné si ji najít. Vlastně to bylo nemožné, takže jsem se plácala týden po týdnu s nulou na účtě, s prázdnou e-mailovou schránkou a pocitem, že nevím, kdo jsem, kam jdu, co chci. Všechna přesvědčení v mé hlavě hrála proti mě.

A jak to skončilo?

Sebrala jsem odvahu a i přes dluhy a výsměch partnera a velmi rezervovanou podporu okolí jsem začala podnikat. Vesmír mě odměnil a dostala jsem třeba právě tu práci ve škole, díky které mohu dál podnikat a psát a přitom nájem platit.

Jak to ovlivňuje tvou rodinu a okolí? Třeba takové vánoční dárky pro ně musely být výzva.

S mou českou rodinou máme takové krásné pravidlo - pokud víme, co naši blízcí chtějí, tak to dostanou. Pokud nevíme, tak si koupíme třeba nějaké bio čokolády nebo klidně pytlík organické červené čočky a quinoi. Nebo s klidným svědomím nic. Pusu a přání všeho nejlepšího - zdraví, čistý vzduch a prázdný koš.

Od té doby, co máme miminko, se nám doma občas objeví nějaký kus plastu v podobě hračky, která svítí a hraje, a já šílím, ale stalo se to jen třikrát. To se dá. Jinak dostala Polinka knížky a dřevěné Montesorri hračky. A ode mě pronajaté textilní plínky na noc a členství v herně a půjčovně hraček. Čistý vzduch a prázdný koš. 

zdroj: archiv Kamily Boudové

Jak těhotenství a mateřství zahýbalo tvým přístupem k módě?

Že všechno se dá půjčit, vyměnit, podědit. Že se oblečení a hraček všem doma válí hromady a lidé jsou rádi, když to mají komu dát a nemusí to skladovat nebo vyhazovat. Takže určitě se nebát prohodit u kamarádek: klidně podědíme knížky a oblečení…

Co je tvým tématem na 2018?

Letos mi bude třicet. Chci zasadit třicet stromů, už mám rozjednané sázení v Čechách a pět z nich chci zasadit ve Francii za těch pět let, co jsem tu strávila.

S naším úžasným týmem chystáme velké změny ve SLOU Fashion Days. Zkracujeme název a rozšiřujeme portfólio na kompletní životní styl, takže v červnu se na SLOU Days můžete těšit na módu, jídlo, architekturu, život bez odpadu, pomalé cestování a mnoho dalšího.

Jinak budu dál pracovat na odstraneni těch přesvědčení, které mě brzdí od toho, abych v životě udělala velké věci, které by pozitivně ovlivnily životy miliónů. Třeba se mi to nikdy nepovede, ale naplňuje mě na sobě v tomto směru pracovat.

Po čem je teď největší hlad z médií?

Asi po té šokující zprávě, že jsem si už pět let nic nového nekoupila (a s výjimkou toho prádla a bačkor je to pravda). Co se snažím především předat, je krása života s jinými hodnotami, než které nám cpou média. Rozpoutat revoluci hodnot.

Kamila Boudova je přední česká odbornice v oblasti módního marketingu a udržitelné módy. Zakladatelka vzdělávací platformy Moyomi a eventu SLOU Fashion Days žije aktuálně mezi Paříží, kde učí na vysokých školách, a Prahou, kde podniká a publikuje svou první knihu - Falešná Pařížanka. Letos byla zařazena do prestižního výběru Forbes 30 pod 30.