Šaty dělají člověka. Ale nejen šaty

Dnes si dovolím malou odbočku od módy. Minulý týden se mi stala zvláštní věc. Sešla jsem se s paní, která mimo jiné dělá školení image a etikety pro firmy, a ona mi představila manažera z jednoho podniku, který byl také přítomen. A ten pán mi nepodal ruku. Až jsem se z toho na vteřinu zapomněla a málem jsem způsobila společenské faux pas, jak mě to šokovalo -i když jinak, než si teď možná myslíte.

Podle etikety totiž opravdu žena nabízí ruku muži jako první (pokud není onen muž výrazně výš společensky postavený než ona), takže dotyčný prokázal perfektní znalost společenských pravidel. Málokdo už si to dnes uvědomuje, většinou se k sobě všichni hrneme a ruce napřahujeme tak nějak současně.
To je ale drobnost, která mi nijak zásadně nevadí.

Horší je, že zapomínáme na daleko základnější pravidla slušného chování a společenského styku, jako je otevřít dveře dámě (pořád jsme v Evropě, ne v Americe) nebo staršímu člověku. Nesypat ze sebe sprostá slova po kilech. Omluvit se, pokud do někoho vrazíme, a poděkovat, když nám někdo otevře ty dveře.

Jak jsem se přesvědčila během společenské sezony, někoho k uhlazenějším mravům nepřiměje ani nóbl oblečení. Někteří si ostatně pod pojmem „plesové oblečení“ představují všechno možné, jen ne to, co by měli: dámy chodí v mini a v kozačkách, pánové v košilích s krátkými rukávy, otrlejší kliďánko i v džínách.
Když přede mnou takový „gentleman“ vletí do dveří a ještě je promptně pustí, abych s nimi mohla změřit síly, vlastně mě to ani neudiví. Stejně tak mě vlastně už ani nepřekvapí, když slyším na toaletě dámu v sexy modýlku dobrém akorát tak na páteční mejdan „kurvovat“, že jí spadla rtěnka do umyvadla. A co vy, jak byste podali ruku?

Převzato z magazínu Víkend DNES