|
|
02.09.16 | autor Redakce
Stáhnout si Ďábel nosí Pradu a neochvějně věřit, že o módním průmyslu víte první poslední, je stejně troufalé jako navrhovat Meryl Streepové ten zpropadený květinový vzor. Pokud chcete svět módy opravdu poznat, podívejte se na kvalitní dokumenty. Takové, které nabízí víc než jen třpytivé pozlátko a zkarikované postavy.
„Nemám žádná pravidla, stejně bych je porušovala. Byla by to tedy jenom ztráta času,“ říká o sobě Iris Apfelová, americká byznysmenka a odbornice na módu na slovo vzatá. Přestože jí do stovky zbývá pouze šest let, v módě nejen drží krok, ale suverénně udává tempo. O jejím stylu si ostatně můžete přečíst v Adině článku. Iris pak není tolik filmem o módě, jakožto oslavou kreativity, kterou excentrická dáma ztělesňuje. Dva roky starý dokument stojí za zhlédnutí už proto, že poctivá sběratelka s osobitým humorem nechala dokumentaristy nahlédnout do svého rozsáhlého šatníku.
Snímky o zesnulých velikánech ukazují jejich soukromý život zpravidla jako sled skandálů. Yves Saint Laurent: Spalující láska má do vypočítavé ždímačky na emoce naštěstí daleko. Pierre Bergé, celoživotní partner a manažer YSL, vzpomíná na módní ikonu racionálně, bez zbytečného patosu a s úctou. Život svého druha rekapituluje při příležitosti aukce obrovské sbírky uměleckých předmětů legendárního francouzského návrháře. Kromě lítého boje o vzácné kousky zachycuje i historii ikonického módního domu.
Zářijové číslo Vogue, které se nepočítá na stránky, ale na kila, je povinnou četbou každého módního nadšence. Stejnojmenný dokument pak patří k povinné podívané. Většina diváků zapne sedm let starý dokument s cílem sledovat, kolikrát se Anna Wintour během natáčení (ne)usměje. Dokument ale neukazuje jen přísnou šéfredaktorku. Dokazuje, že módní magazíny nejsou jen četba pro znuděné paničky, ale opravdový - a občas pořádně tvrdý - byznys. Zaujme vás nejen šrumec v redakci, ale i osobnosti, které k ní neodmyslitelně patří, např. Grace Coddington, stálá redaktorka a vysloužilá veteránka módního průmyslu.
Jméno Bill Cunningham neuvidíte ani v lesklých magazínech, ani v předražených reklamních kampaních. Charismatický fotograf New York Times se totiž nezajímal o lepé děvy na módních akcích, ale zachycoval módu takovou, jaká je - na reálných lidech v ulicích New Yorku. Jeho motto ostatně znělo: „Nejlepší módní přehlídky jsou k vidění na ulici. Vždycky to tak bylo a vždycky to tak bude.“ Neúnavný hledač módních talentů zemřel v červnu letošního roku. Dokument připomíná nejen jeho práci, ale zachycuje i jeho osobitý přístup k životu.
Dokumentů o Alexanderu McQueenovi se po jeho smrti vyrojilo jako hub po dešti. Není ani žádným překvapením, že většina se spíš než na jeho dílo zaměřila na divoký osobní život, drogy, případně dramatický vztah s jeho objevitelkou a mecenáškou Isabellou Blow. Loïc Prigent není ale typickým senzacechtivým dokumentaristou. Považovat se může přímo za specialistu, co se dokumentů o ikonických módních domech týče. Po exkurzi do salónu Chanel a Balmain mapuje tři poslední přehlídky enfant terrible Alexandera McQueena.
Není větší módní svátek než newyorský fashion week. V přehršli luxusních módních značek, vysokých cen a všudypřítomných celebrit se úplně zapomíná, že tahle luxusní akce v roce 1943 původně začala ve stanech v Bryant Park. Mola se přesunula z rozmočených trávníků do důstojných Spring Studios, duch stanů ale pořád zůstává. V dokumentu vzpomíná Carolina Herrera, Donna Karan, Tommy Hilfiger a další osobnosti ze světa módy.
Raf Simons je opět v kurzu. Se svým příchodem do Calvina Kleina dozrál čas na to si připomenout, jak introvert a minimalista přišel pln očekávání do módního domu Dior, ztělesnění luxusu a opulence. Dokument poskytuje divákovi poměrně realistický pohled na každodenní chod salonu, který má do zidealizovaných představ o klidném místě plném kreativity sakra daleko. Před první přehlídkou Rafa Simonse se ostatně nejedlo a nespalo. Dior a já není jen o Simonsovi. Malou poctu vzdává také švadlenám, které se na nelehké tranzici podílely.
Který dokument vám v sedmičce chybí? Dejte nám vědět v komentářích.
Milá redakce, díky za fajn tipy k pokoukání. Pokud se na výše uvedené dokumenty podíváte i Vy sami, jistě pak budete odborníky na slovo vzatými a možná nebudete psát tak plytké články o ničem, které zde zbytečně zabírají místo. Zatím to totiž vypadá, že se za módní odborníky považujete po jednom zhlédnutí filmu Ďábel nosí Pradu.
Mně se článek líbil. Díky němu jsem koukla na dokumenty jako „Iris“ a nebo „Dior and I“, o kterých jsem nevěděla. Oba jsou skvělé. Doporučuji. Nelíbí se mi jak se téměř každá diskuse zvrhne ve vlnu přemrštěné kritiky. Založte si svoje „módnípeklo“ a tam si pište články jaké chcete. Vytvoření každého článku zde dá nějakou tu námahu a to se cení. V porovnání s weby pro ženy, kde se kopírují články ze světa a jsou často plytké, zde se alespoň člověk něco dozví. Jinak, ze zmíněných dokumentů doporučuji hlavně „Iris“ - skvělá ženská, se zajímavým módním stylem a pohledem na svět. (BTW, nebráním tady ani paní Adu ani nikoho, jsem jen obyčejný čtenář a fanda Adinho projektu).
Inspirováno Adou. Dokážete něco vymyslet sami a nekopírovat? Bez nápadu a mělký článek o ničem. Váš článek není ani o módě ani o o novinařině. Smutné.
Já vůbec nechápu smysl vašeho příspěvku, a to tak hluboce, že mě to málem rozplakalo. Co jako čekáte od SEZNAMU filmů o módě?
Jako byste přečetla telefonní seznam a divila se, že se tam nepíše kdo je vrah.
Proč ne, na dokumenty se asi kouknu. Jen mě překvapuje, že na módním pekle dosud nezaznělo jméno Lidewij Edelkoort.
Normálně jsem schopná gramatické prohřešky tolerovat (koneckonců, za čtení MP neplatím ani halíř, takže si to sekejte, jak je libo), ale tohle myslíte vážně, jakože vážně? „Se svým příchodem do Calvina Kleina dozrál čas na to si připomenout…“
Prosím, zkuste psát opravné komentáře ještě trochu neutrálněji a budou perfektní - nikdo není neomylný. Stačí věcně a stručně „Dobrý den, v prvním odstavci v druhé větě máte gramatickou chybu, správně se píše omeleta a ne amoleta.“
Chápu rozhořčení všech, kdo nějakou chybu najdou, i to, že se potřebují vyventilovat, ale na internetu lze cokoliv opravit, tak proč to říkat drsně? Když vidíte, kolik chyb je dnes v tištěných (a placených, když jsme u těch peněz) publikacích, které opravit nejdou, protože se šetří na editorech a korektorech, proč být drsný na někoho, koho čtete zdarma? Zrovna vy to na rozdíl od jiných chápete!
Příspěvek upraven 05.09.16 v 20:44
Co se vám děje? Mně ten článek připadá docela v pohodě. Tak jsou tam někde nějaké stylistické neobratnosti, no. Můžeme na to upozornit normálně, redakce je opraví a jedeme dál. Kdykoli otevřu nějakou knihu, najdu tam chyby, v odborných článcích jsou chyby - a to mají odborné korektury. Článek jsem přečetla za pět minut, tak nevím, proč bych se měla rozčilovat, že není kdovíjak objevnej. Takovejch knih jsme určitě většina z nás přečetla, který byly k ničemu… Já mám radost za tipy, nic víc nic míň.
Nejsem tak zběhlá ve světě módy a filmu tak jako tady diskutující,
takže se ráda inspiruju a na dokumenty se podívám.
Vaše stať je možná pro některé zdejší experty málo odborná, ale pro
laika jako jsem já, který chodí na tento ne odborný, ale řekněme
„volnočasový“ módní blog jednou za čas pro inspiraci a projet novinky,
to bohatě postačí. Takže - díky za tipy!
Příspěvek upraven 05.09.16 v 10:27
Téma dobré, uřčitě se na některé filmy podívám. Na stylistické úpravě byste fakt mohli zapracovat (ale kdo jsi bez viny…, že?).
Ano, tento dokument také doporučuji. A přidávám další s pohledem na tu druhou, temnější, stranu módního průmyslu: http://www.csfd.cz/…ost/prehled/
Indiánskoamerický návrhář Naeem Khan představil na newyorkském... Celý článek
Když jsem v 90. letech potkávala náctileté holky v síťovaných... Celý článek
Komentáře článku
Zobrazovat komentáře chronologicky