Příjemné počtení. Díky
Kam se poděli hipsteři?
16.10.18 | autor Matouš
Dřív si lidi nadávali do emařů, pak přišli na přetřes hipsteři. Kde je jim konec? A jakou nálepku máme teď?

Už dlouho mi nikdo neřekl, že jsem hipster. Vlastně mi to trochu chybí. Od roku 2011, kdy k nám tohle slovo, z nějž se časem stala nadávka, dorazilo, jsem hipsterem byl. Stačilo si vzít něco ze sekáče a mít v mobilu Instagram. Vždycky se našel někdo, kdo obrátil oči v sloup a pronesl: „Ty seš takovej hipster.“
Jenže pak na scénu přišli influenceři a vzali hipsterům Instagram, nákupy v sekáčích taky už neznamenaly nutnost nebo zvídavost, ale staly se bojem za záchranu planety. Věci, kterým se lidé smáli, vstoupily do středního proudu. Hipsteři zmizeli. Otázkou je, jestli kdy vůbec existovali.
Je potřeba se někomu smát
Proč si myslím, že neexistovali? Vždyť jich byla plná pražská náplavka a díky nim začal prodávat avokáda i Kaufland. Nicméně řekl někdy někdo o sobě, že je hipster? Maximálně přijal nálepku, kterou mu dali jiní, aby měl pokoj. Přesně tak jsem to udělal já a pochybuji, že i dívka s transparentními brýlemi by hrdě nesla prapor hipsterství ve válce proti mainstreamu.
Každá éra potřebuje nějakou skupinu, které se bude vysmívat. Potíž je v tom, že členy těch skupin budou pořád ti samí lidé. Lidé, kteří zkrátka nevypadají jako Mařka z Jednoty nebo Pepík z ČKD. Vyčnívat z davu byl vždycky problém a může se jednat o máničky za socialismu, stejně jako o hipstery v dobách kapitalismu.
O lehkosti vyčnívání
Obvinění z hipsterství na mojí hlavě přistálo jen chvíli po tom, co skončil hon na emaře. Nejdřív jsem nechápal, proč už nejsem emo kid, ale hipster. Vypadal jsem víceméně stejně a nosil jsem stejné oblečení. Najednou ale má přiřknutá emo minulost zůstala jen na pár příšerných teenage fotkách z MySpace (ehm, a z Libimseti.cz).

Ačkoli vím, odkud pramení moje obliba hororů a depresivních dramat, nemůžu říct, že bych se s emo subkulturou ztotožnil. Zkrátka se kolem roku 2005 odněkud vynořila a krásně kontrastovala s uhlazeností nultých let a růžovoučkou Paris Hiltonovou.
Žiletku jsem si k zápěstí nepustil, ale patku jsem si narůst nechal. Potřeboval jsem reagovat na maloměstskou šeď kolem sebe a emaři se zrovna objevili v odpoledním vysílání Óčka.
Vyčnívat tak šlo prakticky bez jakékoli snahy. Stačilo si vzít pruhovanou mikinu, která ztratila svou nevinnost a stala se uniformou „těch kašparů“. O pár let později jsem si v té stejné mikině vyslechl, že jsem hipster.
Hipster rovná se emař
Emošatník jsem kromě konverzek už vyházel a z té pruhované mikiny se nejspíš stal hadr na podlahu. Teď mi ve skříni visí zbytky toho, co před pár lety bylo hipsterství. Dodnes mám několik košil, které jsou starší než já, a nedám na ně dopustit. Nepouští barvu, neztrácejí tvar, materiál neřídne. Vlastním jednu ručně dělanou brašnu z arabského krámku v Granadě a můžu být hrdý, že jsem si před pár lety pořídil brýle od Nastassie Aleinikavy, když ještě nebyla Grand Designérkou roku.
Řekni, kde ty hipsteři jsou
Tohle všechno mi vynášelo nařčení z hipsterství, ale najednou je ticho. Hipsteři vyčpěli stejně jako emaři. Už před pár lety se světová média ptala, co hipsterství nahradí. Nabídla několik možných scénářů s různými jmény. Nejreálnější se jevil normcore, jednak se o něm mluvilo a jednak nezněl tak hloupě jako ostatní. Teď po něm ale zůstalo jen málo. Rozhodně nikdo nezvedne obočí a neřekne: „Bože, ty seš tak normcore!“
Na další hipstery zatím čekáme. Nejspíš to budou ale ti samí lidé. Lidé, kteří chtějí věci trošku jinak, ať už se jedná o depresivní děti, co přes patku nevidí do stran, nebo vousaté dvacátníky. Teď ale pro ně musíme najít jméno a následně z něj udělat pejorativní pojem. Tak čekám, co budu, když už nejsem hipster, ani emař.
Když jste tak moc normální, že máte vlastní kroj a nálepku basic bitch »
Komentáře článku
Zobrazovat komentáře chronologicky