Trauma z dětství: Věci na doma, do lesa, k ohni

Problém nebyl v tom, že bych se nechtěla zbavit těch nevkusných šatiček s volánky, kousavého svetru, kamaší nebo snad neforemných růžových mrkváčů s nášivkou na koleni, které mě máma donutila si obléct v šesti letech na první školní den místo překrásné červené semišové sukýnky. Venku, v září na Vysočině, bylo zrovna chladno. Překvapivé.

Byla to past

Věděla jsem, že mě čekají chvíle zoufalství, zmařených nadějí i velkých zklamání. A moje skříň zůstane dále napěchovaná tak, že by se do ní nevešel ani ten nejhubenější kostlivec. Důvod byl jediný. Máma mě nikdy nenechala nic vyhodit.

Útrpný proces byl vždy stejný. K vytřízeným komínkům oblečení přistoupila s tichou vážností. Jednotlivé kousky, které jsem jednou provždy chtěla sprovodit ze světa, brala opatrně do ruky a zkoumavě si je prohlížela. Na tváři měla starostlivý výraz. Sepraná trička si nechala několik minut plápolat před očima, nad rozloženými kalhotami dlouze dumala. „Zkus si to ještě,“ řekla nakonec.

Zatímco jsem se neochotně vysvlékala z jiného sepraného trička, které prošlo stejným procesem před několika měsíci a nakonec dostalo rozsudek „na doma“, máma rozložila na postel nenáviděné růžové mrkváče, kterých jsem se už několikrát pokusila marně zbavit. Zamyšleně na ně koukala jak Kolumbus do mapy. Moje loď se zcela jistě potápěla. Stála jsem před ní v tom tričku s flekem od kečupu, které se v porovnání se špatně obarvenou tvrdou džínovinou najednou jevilo jako výstřelek poslední francouzské módy. „No vidíš, je ti ještě dobře,“ sjela mě letmo pohledem. „To můžeš mít na doma.“

Podle množství triček „na doma“ jsem byla evidentně odsouzena k domácímu vězení minimálně na dalších 150 let. Verdikt jsem přijala statečně. Ve hře totiž stále byly ty šílené džíny. Zmínila jsem se, že to čistě náhodu byly TY mrkváče? Ano, ty, které mi zkazily první školní den! „Tyhle s tebou snad rostou,“ spokojeně se usmála máma a já věděla, že je zle. „Vždyť jsou hrozný!“ zaúpěla jsem. Nevzdám se bez boje. „Nebudu si dělat ve škole ostudu,“ řekla jsem rozhodně. „No tak je budeš mít třeba do lesa.“

Věděla jsem, že tím bitva končí

Bylo po všem, nic se vyhazovat nebude. Ačkoliv obsah přeplněné skříně zůstal naprosto stejný, máma jej pečlivě rozdělila do čtyř kategorií:

1) Slušné

Relativně slušné oblečení. Pár skvostných kousků, které jsem nosila pyšně. A potom věci po sestře, po dcerách máminých kamarádek, po sousedce, po tetě…

2) Na doma

Do této skupiny patřilo všechno, nad čím máma spokojeně pronesla: „No vidíš, to ti je ještě dobře.“ Reklamní trička, zašívaná trička, trička s flekem, vytahaná trička, vytahaná trička s flekem, tepláky, mikiny s rozjetým zipem a mnoho dalšího.

3) Do lesa

Oblečení, které jsem absolutně odmítala nosit, dokonce i na doma. Spadaly sem růžové mrkváče, ale i šaty s volánky nebo kamaše. Množství věcí „do lesa“ by mi záviděl každý myslivec. Takovou výbavu neměl ani hajný Robátko. Pokud bych si v oděvech z této kategorie přece jen na houby někdy vyrazila, lesní zvěř by se dala na zběsilý úprk.

4) K ohni

Vše, v čem bych dělala ostudu i v lese. Otřesné kusy hadrů, které je lepší hodit do ohně pod buřty a tvářit se, že to byla nehoda.

Dneska už máma nad mou skříní nevládne a nevynáší tvrdé rozsudky pro jednotlivé kusy oděvu. Trauma z dětství ve mně ale zůstalo natolik, že když se mám něčeho ze svého šatníku zbavit, zkoumavě si to prohlížím, mám starostlivý výraz a nakonec si řeknu: „To budu mít na ven, jen tak na lítačku.“