Občas mi mamina Bravo kupila, rubriku láska sex nežnosti som rýchlo
preskakovala, akože ma to voooobec nezaujima…:)
Falošný piercing z Brava mam snad ešte doteraz. U babky na dedine som
s nim bola za hviezdu z mesta.
Reklama taktiež výživná:
https://www.youtube.com/watch?…
Tribal dance in Scatman's world
28.12.15 | autor Ada
Jestli vám název článku přijde divný a nic vám neříká, tak se natáhněte na gauč se smartphonem, najděte si na Spotify Miley Cyrus nebo Moderat nebo cokoli je vaše krevní skupina, a pusťte k tomu bábu. Tady se dneska bude pařit v bachratých džínách a s copánky na hlavě.

Pohnutkou k dnešnímu článku se stala strašlivá zpráva, která minulý měsíc zasáhla všechny pamětníky: v Česku po nějakých 24 letech přestalo vycházet Bravo. Já jsem na to narazila nějak před Vánoci, ale tím líp. Mohla jsem se totiž o sváteční návštěvě rodičů kouknout do jednoho zapadlého úložného prostoru, jestli tam náhodou ještě nejsou.
A byly.
Patřila jsem v pubertě k pravidelným prudičům v trafice, kteří sice znali přesné datum, kdy vyjde další číslo, přesto se chodili několik dnů předem ptát, jestli už by nebylo. (Asi jestli ho trafikantka třeba už nedostala a nemá ho tajně někde vzadu v balíku, ze kterého by ho při pohledu do mých prosebných očí mohla vyzobnout.) Nashromáždila jsem Bravíček, jak jsme tento magazín s láskou nazývali, řádný kopec. Hodně se jich postupně poztrácelo, rozdalo, zmizelo, ale asi dvacet čísel jsem ještě našla a udělám vám teď takový exkurz do devadesátkové pubertální módy. Přítomní hipsteři, které jsem neodradila úvodem, to můžou brát jako echt inspiraci.
K Bravíčku byly někdy přikládány dárky a v době mého dospívání to velmi často byly tetovací obtisky. Bez těch se nedalo žít, a ano, fakt jsme si je nalepovali a nosili je. Některé byly kopiemi skutečných tetování, jež měli naši idolové. V té době bylo tetování docela neobvyklé, každá druhá neměla na kontíku hvězdičky nebo na zadku delfínka, tak jsme mohli aspoň potrénovat.
(Obrázek je klikací.)
Tribal Dance byl obří hit veleúspěšného dua 2 Unlimited. Znát 2 Unlimited rozhodně patří k základní hudební vzdělanosti, stejně jako vědět, kdo je Mozart nebo Elvis Presley. Aspoň teda v Evropě - nevím, jak na tom byli 2 Unlimited, ale většinou se evropské taneční skupiny v USA moc neprosadily. Tomu, co hrály, jsme dřív říkali dancefloor nebo techno, dnes to má souhrnný název "eurodance", což je vcelku výstižné.
Zpěvačka Anita z 2 Unlimited nosila sexy oblečky, které jsme pak napodobovaly na diskotékách. Culíky a další bláznivé a diblíkovské účesy k tomu patřily. V Česku byla jejich ambassadorkou, jak by se řeklo dnešním marketingovým speakem, moderátorka Markéta Majerová. Vyšla dokonce knížka, ve které se popisovalo, jak si "markeťáky" plné culíčků, copánků a barevných gumiček načesat.

Bravo 21/1994
Na gymplu jsem jednu dobu měla na hlavě copánky a vypadala jsem jako ananas. Vzpomínám na to se směsicí nostalgie a hrůzy.
Jedním ze zásadních módních směrů 90. let byl grunge. Tento styl patřil ke stejnojmennému hudebnímu žánru, který si od 80. let žil v ústraní v Seattlu, ale v devadesátkách se rozšířil do celého světa, hlavně zásluhou kapel jako Pearl Jam, Soundgarden a pochopitelně Nirvana. Obliba grunge časem klesla, ale nikdy úplně nezmizel ze scény. Grungeová móda byla jednoduchá, ale hlavně ležérní a ošuntělá; stačily odrbané džíny, tričko a kostkovaná flanelka po tatínkovi. Dnes se mezi hipstery hojně nosí moderní varianta, takový neo-grunge, který je někdy v podstatě stejný (legíny - tričko - flanelka- beanie), jindy pečlivě vystylovaný ze značkově proděravělých kusů v ceně měsíčního platu. O podobnostech a rozdílech mezi styly grunge, neo-grunge, hipsterským a normcore by se dal napsat sáhodlouhý článek, ve kterém bychom se nakonec ničeho nedobrali.
Ale i v 90. letech měl grunge svoje odnože. Třeba romantický grunge, podivuhodnou směs hipísáckých, přírodních a etno elementů. Popisek z Brava sice tvrdí, že je to "příjemný uvolněný vzhled", ale já z toho trochu šilhám. A zase v tom můžeme najít dnešní hipstery: kytičkované šaty jako po babičce byly před pár lety vrcholem ironického retra.
(Kliknutím zvětšíte.)
Jinak, jestli tu dobu pamatujete, muselo vám při spatření okamžitě naskočit jméno Kelly Family. (Kluci jim tehdy říkali "Kelly Debily" a holky "ta boží skupina, ve které hrajou Angelo a Paddy".) Tahle hudební skupina, kterou tvořila skutečná rodina, vzala v druhé polovině 90. let Evropu útokem svým folkem smíchaným s popem. Kellyovi žili tak trochu jako skuteční hippies, rodiče měli celkem 12 dětí, jež se narodily ve čtyřech různých zemích a průběžně se přidávaly ke kapele nebo z ní zase odcházely. Jejich největší hit byla tahle balada, která stojí na vysokém, nezmutovaném hlásku zbožňovaného Angela. Holky na stadionech brečely a hromadně omdlévaly, ale ještě před koncem tisíciletí se skupina v podstatě rozpadla.
Protipólem grungařů a novodobých hippies byli vyznavači elektroniky. V 90. letech se poslouchal hlavně house a techno, případně trance a drum'n'bass, což byly tehdy nové žánry. Chodilo se na rave party, kam se slušelo obléknout se kosmicky, neonově, svítivě (přeneseně i doslova). Nejfuturističtější byl cyber rave styl, ke kterému patřily barevné, umělohmotné nebo drátěné dredy, divoké oční čočky, lesklé plastové materiály a obří boty. Bravo přineslo čtenářkám trochu mírnější kovově lesklou inspiraci. Nebydlela jsem v Praze, kde možná byla nějaká speciálka, ale stejně jsem si jistá, že většina vyobrazených kusů u nás byla naprosto nesehnatelná. Stačí, když si vzpomenu, kolik práce mi dalo sehnat obyčejnou stříbrnou kabelku!
(Jako obvykle.)
O dost lepší to měli černomilové. Mohlo by se zdát, že devadesátky byly barevně přeplácané a stylově úchylné, ale pro černou v nich taky bylo místa dost. V černé se chodilo na rock, metal a punk, nebo jen tak, protože někteří už měli těch barviček prostě po krk. Černá podprsenka pod síťovaným černým tričkem, k tomu matná tmavší rtěnka a černé linky, to je jeden z typických prvků devadesátých let, který by tam měl pokud možno zůstat. Dneska už si to na sebe neberte, ať nevypadáte, že jste se propadly červí dírou z koncertu Lucie Bílé nebo Petra Muka před dvaceti lety.
(Taky.)
Jestli vás předchozí módní výňatky nepřesvědčily, že devadesátá léta byla naprosto beznadějná, podívejte se, jací tehdy byli naši oblíbení herci:

Bravo 5/1994
Já vím, Van Damma a Kevču prostě nešlo nezbožňovat.
Jednou věcí, kterou současné mladé generaci nikdo nenahradí, je rubrika Láska, sex a něžnosti. Tu jsme pochopitelně milovali, protože tehdy nebylo kde jinde zjistit odpovědi na palčivé otázky typu "co mám při líbání dělat s jazykem" nebo "mohlo se stát, že jsem se odpanila tamponem?" (On totiž NEBYL INTERNET.) Kromě této rubriky ovšem v Bravu vycházely také osvětové články s radami do začátků sexuálního života, které bývaly doprovázeny velmi názornými fotoseriály, až se nad tím člověk dneska pozastaví. V jednom čísle jsem zase našla díl seriálu "Takoví jsme", který měl čtenářům na příkladech ukázat, že jejich vrstevníci řeší stejné problémy jako oni a mají taky velký zadek nebo malý penis. Mohlo by to dneska v časopise pro mladé být, nebo by z toho byly problémy?
(Choulostivé partie jsem vyčtverečkovala já, protože Google je na takové obrázky přecitlivělý a mohl by dát Peklo na seznam nežádoucích pornostránek. Nedělám si legraci.)

Bravo 5/1996
Kromě toho, že nebyl internet a zábrany, nebyl také Photoshop. Tedy byl, ale na retušování fotek celebrit do časopisů se nepoužíval. Protože ani depilační posedlost nebyla taková jako dnes, našel člověk občas na fotkách milý důkaz, že sexy zpěvačky a herečky nejsou úplně dokonalé. Jestli chcete, zvětšete si následující obrázky a hledejte :)
Komentáře článku
Zobrazovat komentáře chronologicky