Třikrát řemeslo

Po dlouhé době mě opravdu zaujal a inspiroval článek.
Ado, pokud budeš dečky někam aplikovat, určitě se pak pochlub:-) Nebo je to jen příspěvek do Tvé sbírky?

Dečky jsem vzala jen kvůli tomuto článku, dá se říct Už jsem ho měla v hlavě, když jsem na ně narazila, a přišly mi jako pěkný příspěvek k tématu. Nemám s nimi nic v plánu, patrně skončí někde zahrabané.

Hm, to znám:-) Ale nechat je tam by byla opravdu škoda

Díky za upozornění na výstavu, zvlášť ty knihy mne velmi zlákaly Rozhodně se vypravíme.

Ado, jak jste si kupovala vstupenku, prosím? Je skutečně třeba si ji koupit dopředu přes Ticketstream? Přijde mi to dost zvláštní…

Ne, vstupenku si normálně koupíš na místě na pokladně.

Díky Na stránkách na to odkazovali, tak mě to poněkud zmátlo.

Mimochodem, ty krajky jsou nádherné. Když si představím, že ty vsadky zdobily nějaké šaty ze stejně krásného materiálu… Achich.

Ale ne, ještě jsem článek ani pořádně nezačala číst, co je za hrůzu ten tvar „Potsdami“? Kdyby byla ta Varšava taky napsaná jako Warszawa, ještě s přimhouřením oka možná, ale takhle… Jinak opět zajímavý článek, o tom žádná!

potsdam je postupim, tuším

Ty dečky jsou opravdu krásné… mám dojem, že se tím v minulosti zdobil nábytek, třeba pod sklem noční stolky, toaletky atd…? Dřív bych nad tím ohrnula nos, ale teď by se mi taková starodávná romantická ložnice úplně líbila .

Včera jsme uklízeli půdu, protože nám budou spravovat střechu a našla jsem tři povlaky na polštáře, které měla do výbavy moje prababička. Seděla jsem nad tím snad hodinu a obdivovala jsem to. Už jen ta představa, jak sedí večer u lapmy a vyšívá si to.

Zrovna před chvílí jsem se zběžně podívala na Fler a při pohledu na ty braky, kterých je tam většina, jsem si pomyslela, že úroveň zručnosti u ručních prací šla prudce dolů. Přijde mi, že lidé jsou líní už i u svých koníčků; nikomu se nechce sedět u toho hodiny, tak se to různě šidí (např. háčkování s příliš velkými oky, vyšívání s malým počtem barevných odstínů přízí atd.). Výrobky pak vypadají odbytě, a hlavně se tím ztrácí smysl ručních prací - vyrobit si pro sebe něco hezkého, výjimečného, co nikdo jiný nemá. Je to škoda.

Na Fleru je šílený ten mix hrůzy a kvalitních věcí. Hrůzy převažují…

Tuto výstavu jsem zaznamenala v novinách a televizi a váhám, zda ji navštívit. Pokud jste někdo navštívil tuto a také před časem výstavu Královský sňatek v Praze, uvítám srovnání. Děkuji.

Královský sňatek byl paskvil nejvyššího řádu. O sňatku tam nebylo skoro nic a nového pro mě (a to jsem tehdy studovala teprve druhák historie-jednooborové) vůbec nic. Organizačně rovněž naprosto nezvládnuté… Tak opravdu doufám, že s touto výstavou se to nebude dát ani srovnat.

Adivey:
Nejen Královský sňatek mne otrávil. Už jsem to tu jednou psala. Nechodím na výstavy často, ale když už jdu, mám v posledních letech špatnou zkušenost. Proto si nejsem návštěvou Kutné hory jistá. Je to sice krásné město, ale není to moje nejoblíbenější česká destinace, možná kvůli cestě tam. Nerada bych se kodrcala do K. hory a za nějakých 300Kč odešla opět akorát otrávená. Nejde ani tolik o ty peníze, ale když už zaplatím, a ne málo, ráda bych se něco dozvěděla, když nezůstanu rovnou stát úžasem.:-) U nás, v Čechách, odcházím poslední roky z výstav často s pocitem ztráta času, vyhozené peníze. V zahraničí toho vidím několikrát víc a často i trochu levněji (8-10€).Nejsem historik ani kunsthistorik, mám jen svá oblíbená období a styly a umělecké vzdělání, ale naše = české výstavy mne neuspokojují. Nemyslím, že bych byla tak náročná, problém je v pořadatelích. Krom toho Královského sňatku mne otrávila výstava Za císaře pána v Husově ulici, kterou pak přestěhovali do Ctěnic a dodnes tam „trčí“ a stále za ni vybírají, na té jsem se nedozvěděla vůbec nic. A naprosto mne dožrala istalace fotografií Helmuta Newtona na Pražském hradě, rozpůlená na dvě části, v nevhodných prostorách. Viděla jsem tutéž o několik let dříve v Berlíně - nebe a dudy. Výstava Monet-Warhol ve Veletržním paláci byl taky pěkný propadák. To jen namátkou, co jsem si teď vzpomněla, bylo by toho víc, tyhle mi zvlášť utkvěly.
Vstupenky na výstavy by se měly dát reklamovat.;-)

královský snatek nebyl paskvil, byla tam spousta zajímavých exponátů, ale o snatku to vážně moc nebylo…navíc pouštěli vzhledem k prostorům moc lidí najednou, pak si to člověk moh hůř užít

Ahoj, na výstavě v Kutné Hoře jsem byla. Byla krásná, vystavované věci jsou vskutku neobyčejné.Přesto jsem odcházela z výstavy mírně rozladěná. U každého popisku neuvěřitelné množství odborných výrazů, které nikdy nejsou vysvětleny-chápu, pro kunshistorika brnkačka, ale pro lidi mimo obor to muselo být dost matoucí(ale i to se dá vyřešit- v sobotu jsou prohlídky s průvodcem).Ale vše bylo poskládané hala bala. Někomu to možná vyhovuje, ale já jsem se pak nedokázala tolik soustředit-šla jsem hlavně po knížkách, ale abych je viděla, musela jsem přejít tunu věcí, které mi nic neříkaly a ty knížky mezi nimi pracně hledat. V jedné místnosti monstrance, vedle toho obraz umučeného svatého a najednou vedle toho ostruha Vladislava Jagellonského.Stála jsem tam a říkala si,co to má jako společnýho. Obrovská socha ukřižovaného Krista a vedle toho..ejhle…slánka Anny Jagellonské. No nic, ale i tak výstavu doporučuju. Kdo miluje středověk, ten se tu najde.A mimochodem galerie je hned vedle katedrály sv.Barbory a ta je taky bomba!A před galerií stojí stánek, kde si můžete koupit víno přímo ze sadu pod katedrálou-pokud nechcete celou láhev, prodávají i jednu či dvě deci na ochutnání-paráda!!Skvělý tip na sobotní výlet.

Stigino, výstava je, myslím, řazená podle regionů, z nichž jsou exponáty dovezené. Horní Uhry, Polsko, Dolní Uhry… vždycky je to velkým písmem napsané někde na zdi 

Nádhera. Na ruční práce byla machr moje prababička. Zbylo po ní spoustu vyšívaných ubrusů a kuchařek. A taky jeden povlak na polštář, asi do výbavy. Byl na něm ažurovou technikou vytvořen monogram. Prababička snad obšívala vlákna látky po třech, tak to bylo droboučké. Jinak komu by se zastesklo po pekle, co tu ještě nebylo, tak jsem na Regretsy našla krajku vytvořenou ze sežvýkané žvýkačky, pokud mě teda moje angličtina neklame:

http://www.regretsy.com/…-chews-life/

No fuj. Příště někoho napadne dělat krajky z použitých zubních nití…

Na výstavu se chystám hlavně kvůli své bakalářce, která se zabývá raně renesanční módou v Čechách a tahle výstava by mi myslím mohla pomoct.
Jinak podobných deček větších rozměrů vlastní mamka i babička několik, ale musím přiznat, že proti tomu, co vyrábí nebo vozí z domoviny má teta Rumunka, jsou ty dečky jen chudí příbuzní! 

Mám koníčka z oboru ručních prací, šiji drobný patchwork (kabelky, obaly, pouzdra, taštičky) - a musím říct, že se zkušenostmi propracovávám k čím dál větší preciznosti. Jenže už nyní vím, že právě díky preciznosti nikdy nic neprodám, protože mi nikdo nezaplatí hodiny práce…

Dnes jsem si došila kabelku, jen ruční začištění horního lemu a zipu mi trvalo dvě hodiny… Naštěstí pro sebe nelituji ani času, ani námahy. Já totiž ocením i to, že pod podšívkou mám vše začištěné, že i vnitřní kapsa je dokonale ušitá…

Tak jsem si myslela, že když jsem se kdysi vyběsnila a vyšila si na slavnostní ubrus do každého rohu po lilii, jaká jsem holka šikovná… ( http://img.fotoalba.centrum.cz/…6j7vnz2v.jpg ) - ale pak jsem se podívala na obrázky v článku, zejména na ten kněžský plášť, a fofrem mě to přešlo. 

Je třeba mít na paměti, že to šili profesionálové - šili každý den celý den, tak je jasné, že to vypadá jinak, než když si za dlouhých zimních večerů vyšíváte po půl hodinách. Stejně se Vám povedly.

Tak vypracovanie a návrh tejto zlato-červenej nádhery ťažko nájde konkurenciu. Ale výšivku máte fakt peknú, nikde nič skrabatené ani nakrivo, precízna práca.

Svého času jsem vyšívala docela často, hlavně ubrusy - bordury i středy, i pro kamarádky, ale poslední dobou na to už tak špatně vidím, že bych to asi musela dělat pod lupou, a to je strašně nešikovné. A u takové křížkové výšivky se člověk sekne o jednu nitku a na borduře kolem ubrusu například už se pak nesejde přesně, což je strašně vidět a kazí to celou práci… Z technik jsem používala tuhle plochou výšivku, dost často i křížkovou, a dělala jsem i pár menších ubrusů technikou Richelieu.

V případě první krajky nejde o šitou krajku, ale výšivku na síťovině - je to zřejmé z uzlíků které spojují osnovu.
Pokud jde o úpadek ručních prací, problém je v tom, že kvalitní ruční práci zatím v našich krajích není nikdo ochoten zaplatit, protože je časově a tím i cenově velmi náročná, takže strojové napodobeniny a fušerská laciná práce zatím vítězí.

Mě fascinuje, že dříve se všechno dělalo ručně a s „ochotou zaplatit“ nebyl problém. Žádného ševce nebo krejčího ovšem tenkrát ani nenapadlo říct si za boty nebo za kabát na běžné nošení dva měsíční platy.

Ani bych neřekla.
Za doby dětství a mládí mé babičky byly například boty tak drahé (a druhou stranu tak kvalitně ušité), že se běžně dědily, a děti v zimě chodily do školy na střídačku, protože si boty půjčovaly mezi sebou. Věno pro nevěstu (povlečení, košile, zástěry, zavinovačky pro novorozence) se začínalo schraňovat už od jejího narození, protože ani plátno a oblečení nebyla žádná láce.

Přesně tak, moji předci byli chudí, když se chtěli jít jako děti v zimě klouzat na rybník, museli nechat boty doma, aby je neničili.

Umi, boty byly drahé a látky také. Navíc se oblečení nejen dědilo a přešívalo, obnošené kabáty a pánské šaty se také po ošoupání (obnošení) obracely naruby. Látky tehdy vydržely neuvěřitelně dlouho. Dětské věci se schovávaly, nosilo je mnoho dětí po sobě. Kdo by to dnes absolvoval?:-)
Věno měla nevěsta podle movitosti rodiny, některá žádné, některá obrovské - babička mi říkala, že její sousedce, kterou jsem znala, stěhovali věno 3 dny, když se přivdala (bylo to kompletní zařízení - nejen prádlo, ale nábytek, nádobí, sklo, porcelán a klavír).
Hodně věcí se šilo a vyrábělo přímo doma, takže se za ně neplatilo, jen za materiál. Dětské a dámské šaty a bytový textil. Naše babičky a prababičky, které nechodily do práce, se hojně věnovaly všem ručním pracem. Skoro v každé rodině se něco z těch pokladů dochovalo.
Jedna moje babička úžasně háčkovala. Kvůli vrozené srdeční vadě nesměla plést, jehla nebyla velká kamarádka, ale obháčkovávala úplně všechno, háčkovala nejen šaty, kabátky, svetry, ale i polštáře, přehozy, měla uháčkované i nádherné záclony v celém bytě.
A babička mého muže zase nádherně vyšívala, dodnes má moje tchyně od ní něco z výbavy (velké monogramy na všem), vyšívané celé povlečení, ubrusy i utěrky.
My dnes už nevzdechnem ani po damaškovém povlečení, většina si koupí povlečení za pár korun nevalné kvality.
O chození naboso a půjčování bot, oblíbených to hláškách, jsem já slyšela jen v televizi. Asi měli moji předkové štěstí, nebyli tak chudí. Boty měli, a vlastní. Zato jsem slyšela o pravidelných záplavách v Praze Podolí. Setřenice mojí prababičky se na ně těšila, šla totiž v době povodně k tetičce na Hradčany a to byl pro ni svátek.:-)

S tímhle jsem se už setkala, že kardiaci nesmí plést a není mi jasné proč. Ví někdo lékařsky podložené vysvětlení?

Tak na damaškové povlečení se teda chystám, už se těším, až se v tom budu válet, vžďyť je to tak příjemné.

Dědění miminkovských věcí se v naší širší rodině praktikovalo ještě před 19 lety, když se narodily moje děti. Kvalitní bavlněné oblečky, plíny aj. se za těch pár týdnů ani při každodenním praní nemohly opotřebovat natolik, aby je nemohly použít další čtyři bratránci, než z nich vyrostli a předaly se dál.

Určitě jde u prvního obrázku o výšivku v síti, jak už někdo podotknul. Také se mi nezdálo provázání. Zvlášť to protkávání, které si nevybavuji, že bych se je učila při šité krajce, při výšivce v sítě však ano. (SUPŠ-Textilní, ruční zpracování textilií)

Mno jako … hezké … ale pro mě to nic neříká. Krajka není něco, co by mě uchvátilo. Myslím, že s mým názorem tu budu sama Mám radši jiný věci ..
(kdyby zase někdo chtěl poukázat na důležitost mýho příspěvku, tak prostě ráda okomentovávám každej článek, co přečtu. Komu se to nelíbí, ať ho nečte.)

První dečka je jednoznačně vytvořena technikou síťování, kde se vzor na síťce vytvoří vyplněním jednotlivých ok síťky jehlou. Termín šitá krajka je v dnešní době užíván pro jinak pracovanou krajkářskou techniku. Další, oválná dečka, či vsadka je háčkovaná a u poslední krajky si také dovoluji polemizovat. Základ-tyl je strojový, ale výšivka je ruční. Paličkuji a jsem absolventkou pletařské průmyslovky/praxe v Tylexu a Krajce/, a VŠ textilní/.

Díky za upřesnění. V krajkách se tolik nevyznám. Pokud je ta poslední výšivka skutečně ruční, tak je nebývale precizní, to už by dneska snad ani nikdo nedokázal…

Ado, dokázal. Pořád u nás existuje obor umělecká krajka, kde fungují skuteční profesionálové. Naopak věřím, že dokážou ještě víc.

Já jsem téhož názoru.Nejdřív jsem napsala svůj příspěvek a až potom četla ostatní.Takhle vypadám,že jen papouškuju.Omlouvám se.

No vida, prima, dobrý článek, díky za něj!

ta posledni vsadka se mi moc libi, hned bych ji nasila na nejake satecky nebo halenku 

@Moir Nevím sice proč nesmí plést, ale říká se to. Moje babička musela plést doma od dětství, už jako hodně malá si musela sama plést punčochy a spoustu dalších věcí; v dospělosti jí zjistili srdeční vadu a lékaři jí zakazovali plést. Nedbala jejich rady a pletla dál, byla to její celoživotní záliba a uměla to neskutečně precizně. Dožila se devadesátky.

Tenhle nápad na využití krajkových deček se mi moc líbí…

http://www.janavalachovicova.com/…05/year.html

A to se mi moc líbí! Možná adoptuju .

Tak ta první dečka je vyšívaná na síťovaném základu a poslední je ručně vyšívaný tyl.Taky jsem zkoušela.

Článek sice zajímavý, ale nějak mi sem zas tak moc nepasuje. První půlka patří spíš do nějaké kulturní rubriky a druhá do magazínu pro fajnšmekry na ruční práce

@MartinaMarie
Ty hlášky o půjčování bot mají reálný základ, tak se skutečně dělo. Moje babička pocházela z velmi chudé chalupnické rodiny na Vysočině, a hodně mi o těch časech vyprávěla. Přišlo mi to vždycky velmi zajímavé a dokázala jsem ji poslouchat celé hodiny. Například sociální rozvrstvení obyvatel šlo dobře poznat podle nejcennějšího zvířete, které rodina chovala. Nejchudší chalupníci měli doma jen kozu (to byl případ mé babičky), bohatší měli krávu. Koně byli jen u sedláků. Děti chodily zásadně bosé, pouze na práci na poli dostávaly dřeváky, které šlo snadno vyrobit doma.
Rodina si polepšila, když pradědeček jako kameník dostal práci u Mitrovských na opravách hradu Pernštejna, to si za vydělané peníze koupili krávu. Babička pak jako mladé děvče nastoupila do služby u hraběnky na zámku v Brtnici, kde se čas od času dostala k obnošeným oděvům po panstvu, a to už bylo v rámci jejich vsi velké terno Asi od dvaceti let pracovala v Brně jako chůva a poznala zde mého dědečka. Zajímavé je, že ani pak hraběnka na ni nezapomněla a poslala jí jako svatební dar dvě krajkové zavinovačky na miminko, které se dodnes v naší rodině uchovávají a používají jako vzácná relikvie - naši novorozenci jsou v nich dodnes slavnostně odnášeni z porodnice, křtěni a fotografováni už ve čtvrté generaci Šetrnost vůči všem látkám a oblečení zůstala v mé babičce doslova zažraná po celý život, a dodnes mám na památku schované některé úplně obyčejné kapesníčky a utěrky, které velmi pečlivě a důmyslně zašívala a vyspravovala ještě v 21. století tak, že různé záplaty a přešívání až téměř nahradily původní látku …

S botami jsem to myslela tak, žese to často používalo jako vtip a nebo jak to bylo užito v mých oblíbených Světácích. A také v souvislosti s cikány a docházkou do školy.
Užila jsem si spousty vyprávění hlavně od babičky, která se narodila na Pražském hradě, vyrůstala v Meranu, pak návrat do Prahy, měla dost dobrodružný život.
A pak jsem slyšela nádherné historky o české větvi Thurn-Taxisů. Moc se mi líbila ta, jak jeden z nich emigroval v 68 jen tom, co měl na sobě, a navštívil strýčka na Duinu u Terstu, když neměl honem kam jít. Strýček, když ho viděl jen v jedné košili a odrbaných kalhotách, okamžitě mu pořídil kompletní výbavu gentlemana čítající několik kufrů oblečení na všechny možné příležitosti. Nosil ty věci pak mnoho let ve Vídni, kde mu maminka dohodila podnájem u baronky Klingerové (vdovy po textilním továrníkovi původně z Nového města pod Smrkem). Škoda, že se mu nepovedla restituce Loučeně a Mcel a rozsáhlých pozemků s lesy, možná by to tam dnes vypadalo jinak. Vy máte v rodině krajkové zavinovačky jako dar. Moje babička dostala darem od Habsburků drahou panenku, na kterou se za odměnu směla jen dívat, nikdy si s ní hrát. Měla na ni v dětství takový vztek, že ji pak nechala svým dětem napospas, z panenky nezbylo nic. A dědeček mého známého (kamarád mého kamaráda) Thurn-taxis byl vyhlášený sukničkář a bývalé služebné dostávaly od něj po otěhotnění darem pěkné vilky přímo ve vsi. Dodnes se tyto stavby dají v Loučeni poznat. Byl ke svým bývalým milenkám a potomkům šlechetný, což nebylo běžné, a proto ho jeho legitimní potomci chtěli zbavit svéprávnosti, aby jim tatínek nerozhazoval majetek, ale to už je zase další historka.:-)

Koukám, se nám tu vyvinula hezká dámská mesaliance. Vy, které vládnete angličtinou doporučuji Watching the English od Jane Fox. Zmiňuji tu knihu proto, že nabízí roztomilý náhled na vrstvy anglické společnosti, s o to překvapivějším přesahem do českých poměrů . To na okraj.
Ale ať naše babičky byly odkudkoliv, jedno nás všechny stíhá dosud: úžas nad kvalitou, zármutek nad tím, co si uchováváme už jen ve vzpomínkách, a bezradnost. A ruku na srdce, co kvalitního necháme svým potomkům my? Kolik se teď investuje do kvalitních věcí? Kolik z nás si pořídí věci jako např. designovou investici?

Zajímavý tip. Už to hledám:-)

To se tak krásně čte! Sama pocházím s Vysočiny, nedaleko Brtnice ;o) Ale bohužel moje babičky mi nic takového nevyprávěly, škoda, byla jsem ještě moc malá, když zemřely ;o(

Slintám. Vždy jsem měla slabost pro staré práce, ze kterých bylo na sto honů cítit, že v tom autor nechal kus duše, kus života. Bohatě iluminované knihy, šaty vyšívané do titěrných detailů, nápadité šperky…i nářadí bylo pořádné, ne na baterky. Oblečení vydrželo po generace, protože bylo kvalitní.

Jsem staromil a staré ruční práce velmi obdivuji. Babička (85) a její maminka šily a vyšívaly slovácké kroje (Hrubá Vrbka). Jedno léto jsem věnovala tomu, že jsem všechny komponenty (často už prožrané od molů nebo chycené plísní) opatrně vyprala, vyžehlila a roztřídila. Vznikla úžasná sbírka, zejména ručně háčkovaných límců a rukávců, vyšívaných ubrusů, ubrousků a ložního prádla.

Co mě však velmi překvapuje, že někteří staří lidé si neuvědomují hodnotu starých věcí. Babička říká „To už je staré, to už nemá cenu…“ Škoda jen, že textilie tolik podléhají zubu času či škůdcům.

Mně to vykládejte! Moje prababička, která tyhle „staré“ věci bytostně nesnáší a obecně nemá k hmotným statkům kdovíjaký vztah, všechny své vlněné krásně vzorované šátky a vůbec oděvy vyházela a z malované truhly udělala koplín pro slepice. Ach jo. A já, velká milovnice výšivek, folklórních a květinových vzorů, můžu jen fňukat, co za poklady jsem mohla mít. 

Takhle já doslova vyla jak šakal, když mi manželova sestřenice vyprávěla rodinnou storku na téma „když rodiče koupili tenhle dům, komplet celou výbavu porcelánu a skla po bývalých majitelích vyhodili na zavážku“. Málem mě trefilo při představě, jaké poklady se tehdy roztřískaly s tím, že to už je použité a staré, tak co s tím jiného… Já si dva vyšívané polštáře po mé prababičce uchovávám jako poklad, je to neuvěřitelná výšivka tenkou bílou nití na jemném bílém plátně - i s monogramem. U toho bych komplet přišla o zrak, kdybych to vyšívala. 

@MartinaMarie Onehdy jsem ve vlaku vyslechla vyprávění o paní, která pro své první dítě nakoupila spoustu oblečení, že ho v bytě neměla kam dávat. A protože za nějakých 5 let plánovala další, tak si pronajala sklad, aby měla oblečky kam dát.

Atlacoya:
Tak ta musí být taky pěkně švihlá!:-) Moje švagrová si nemusí pronajímat skladové prostory, má jich kolem sebe dost. Nevím, jestli schovává něco po chlapečkovi. Na něj nechtěla použité nic. Ani od svých příbuzných, ani když jsem jí nabízela cestovní postýlku za několik tisíc, kterou moje kamarádka použila jednou a opět složila do krabice. Kamarádka mi ji nabízela zadarmo. Zatím další dítě neplánují. Společně s bratrem zarovnávají dům, ve kterém bydlí s našimi rodiči (rodiče jsou 3/4 roku na chalupě), vším možným, podle mne spíš nemožným.:-) Bratr se ženou obývají první patro poměrně velkého domu, byt mají asi 130 - 140m2 plus velký balkón a terasu, k dispozici velkou zahradu. Za 5 let stačili zaplnit nábytkem a doplňky všech možných stylů nejen svůj byt, ale i schodiště, skoro celou velikou půdu, jednu garáž, jejich krámy a krabice od nich jsou i v zahradním domku - uzavřené krbovně a dokonce i ve skleníku, do kterého nic nesázejí, ale mají v něm další krámy. Hlavní koníček mé švagrové a mého bratra je trávení času, klidně i celých víkendů, po obchodech a nakupování, nakupují stále a všechno.
Naše maminka, vždy když se vrátí z chalupy, nestačí koukat, co se v domě děje, a co všechno zase přibylo. Dům stojí hlavně její zásluhou, díky její pracovitosti a šetrnosti, na všechno si v životě vydělala, takže se jí samozřejmě takové hospodaření nelíbí.
Mám pocit, že švagrová trpí nějakým komplexem nebo úchylkou, že musí mít všechno. Kdyby aspoň nakupovali nějaké hodnotné nebo kvalitní věci, umělecké kousky, ale jsou to běžné věci v obrovském množství. Doma to mají přeplněné a přeplácané, všude kolem to vypadá jako ve skladišti. Jediné, kam ještě neskládají věci je kupodivu bazén.:-))
Kdybych to při návštěvách nevídala, ani nebudu věřit, že je takhle někdo schopen žít.

To je teda ukázka piplačky! Ado, už jsem Vám psala, ale spadl mi e-mail, tak teď nevím, zda Vám došel, tak ještě jednou tady- je to k tématu…„A jak se vsazují krajky v dnešní době?“ No přece entlem! A nahusto! Výrobek nejmenované, leč poměrně známé české návrhářky. Řemeslo je v tahu…Prosím o Váš názor. Děkuji.

U té poslední si dovolím poznámku - v Bretani tímto způsobem vyšívaly ženy své čepce. Jednalo se o bavlněný tyl, který se posléze škrobil, používaly se však tenčí nitě.

Nejen v Bretani - na Moravě k některým krojům patří pro vdanou ženu také tylový šátek vyšívaný bílou nití.

@MartinaMarie Já zase mohu dosvědčit - ze svého okruhu - že se dětské oblečení hodně recykluje, tedy to, z kterého děti vyrostou, posílají maminky dál, předávají si je. Funguje to dobře. Hlavně tedy u mladších děvčat. Po klukách se oblečení ne vždy dochová předatelné, tedy bez prošoupaných kolen apod. 

Drobná poznámečka - krajka označená za „šitou krajku“ není skutečnou šitou krajkou. Je to krajka síťovaná s výšivkou v síti. Šitá krajka vypadá docela jinak.

Jen na okraj: první dečka je s největší pravděpodobností síťovaná, druhá háčkovaná - napodobuje paličkovanou krajku. Šitá krajka vypadá poněkud jinak. kdo by chtěl vidět opravdu nádherné krajky doporučuji navštívit Muzeum krajky v Prachaticích