Výstava Retro: rozhovor s autorkou

23.09.16 | autor Ada

V dnešním článku vám přináším rozhovor s PhDr. Miroslavou Burianovou, která je jednou z hlavních autorek výstavy Retro v Národním muzeu. Dozvíte se, jak se výstava připravovala, jak pracují restaurátorky nebo jak velký problém je obyčejné světlo.

retrov.jpg

Nejdřív se samozřejmě musím zeptat, jak výstava vznikala.

První varianta byla taková, že se budeme věnovat jednotlivým skupinám lidí, kteří se dnes oblékají do retra, a hodně to spojíme s hudbou. Během příprav jsme dospěli k tomu, že nejmarkantněji se doba projevuje právě v módě: móda odráží dobu a doba odráží módu. Móda je také návštěvnicky vděčná, ale zároveň se v ní velmi dobře hledá dialog mezi minulostí a současností. Rozhodli jsme se tedy zvolit koncept „staré součástí přítomného“ a vystavit  historické oděvy a doplňky vedle současných,  které s nimi mají souvislost. Historické oděvy až na jedinou výjimku, korzet z 19. století, pocházejí vesměs ze sbírek Národního muzea. U obuvi jsme si museli vypomoci u kolegů – soukromého sběratele Lubora Obendraufa, Městského muzea ve Skutči. Prestižky máme zapůjčené přímo od výrobce, firmy Moleda.

Bundička, 1990. Foto Národní muzeum/Alžběta Kumstátová

Pro výstavu jsme vybrali šest základních témat, která nám připadají aktuální. Máme tu 70. a 80. léta, dnes oblíbená 50. léta, první republiku, což je věčný zdroj inspirace, (rozdělenou ještě na taneční šaty 20. let a elegantní glamour róby 30. let); pak také inspiraci vzdálenější místem i časem, kterou jsou orientální oděvy nebo šaty z devatenáctého století.

Jaké jsou reakce návštěvníků? Přímo na výstavě jsme viděli, že asi pozitivní…

Je i jedna negativní: že je to malé! Že by toho mohlo být víc. Samozřejmě by mohlo, máme velké sbírky, ale prostorové možnosti jsou bohužel omezené.

Co byste na výstavu ještě dala z toho, na co se nedostalo?

Předmětů máme spoustu, rádi bychom jich vystavili mnohem víc… určitě empírové šaty, ale ty na téměř rok vystavit ve volném prostoru nemůžeme. U šatů z 19. století jsme museli volit tak, aby bylo možné šaty po čase vyměnit za podobné. Je nutné říct, že vzhledem k volbě volné expozice, tj. bez vitrín, nelze vždycky vybírat to nejhezčí. Musíme zvážit, co si můžeme dovolit vystavit. Takhle dlouho volně vystavit cenné historické exempláře není možné.

Co je pro šaty na výstavě nejvíc nebezpečné?

Především změny vlhkosti a teploty a světlo. Vlhko, které vydechujeme, může při delším působení textilní materiály poškodit. Nepříznivé je i světlo. Každý model na výstavě má své osvětlení a jeho intenzita se měřila tak, aby odpovídala dané látce a barevnosti – posuzuje se to u každého kusu individuálně. Přihlíželo se i k tomu, na kterou část oděvu světlo svítí, zda je z jiného materiálu nebo v jiné barvě než ostatní části. Kolegyně tu před otevřením chodila s přístrojem a přeměřovala každé světlo, aby skutečně bylo nastavené tak, jak má. Světlo je bohužel velké riziko. Během trvání výstavy na oděvy dohlížejí restaurátorky, pravidelně probíhá kontrola stavu a odsávání prachu.

Čchi-pchao (qipao), 50. léta. Foto Národní muzeum/Alžběta Kumstátová

Používají se nějaká speciální světla?

V tomto případě ne, světla jsou od exponátů poměrně daleko, takže stačilo ohlídat intenzitu. Někdy to nebylo snadné, například expozici 20. let bylo těžké nasvítit tak, aby modely byly dobře vidět (většina šatů je černá nebo velmi tmavá – pozn. aut.). Světlo je pro muzea velké téma, kterému je věnováno mnoho výzkumů, vzájemně si vyměňujeme zkušenosti se zahraničím.

Jak se šaty na výstavu připravují? Vyberete model – a co se s ním potom děje?

Vybrané šaty se nejprve posoudí v depozitáři, zda je možné o nich uvažovat, a potom projdou rukama restaurátorek. Ty je prohlédnou, posoudí jejich stav, stav samotného materiálu, a rozhodnou, jestli je možné je vůbec vystavit, nebo by riziko poškození bylo příliš velké. Některé modely mohou jít na výstavu. Poškozené oděvy se samozřejmě restaurují. Ne všechny skvrny jdou vždy odstranit. Například svatební šaty z roku 1877 mají na předním dílu sukně velkou skvrnu, nevěsta se možná polila při hostině? J Ta se úplně vyčistit nedala. Šaty jsou vystavené zezadu, aby vynikla vlečka, o kterou nám při výběru šlo, takže si toho návštěvníci nevšimnou. Naopak u potrhaných oděvů dokáží restaurátorky téměř zázraky. Ony to nerady slyší, ale pod jejich rukama jsou šaty zase jako „nové“. Například těžké korálkové charlestonky z 20. let zpevnily podšitím hedvábnou krepelínou, což oko návštěvníka vůbec nezaznamená.

Jak se vůbec šaty restaurují? Co když se nedejbože něco natrhne, nebo co když třeba chybí knoflíky?

Já nejsem restaurátorka, to by byla otázka přímo na kolegyně – ale vím, že je to často složitý proces, který vyžaduje hodně trpělivosti. U některých šatů mohou restaurátoské práce trvat třeba několik měsíců, například když je potřeba restaurovat krajku. Někdy se dlouho shání třeba korálky, které by přesně odpovídaly těm, jež na šatech chybí… Co se týče materiálů, v dílně mají zásobu starých látek z různých zdrojů, používá se také materiál ze šatů, které jsme získali tak poškozené, že nebylo možné je opravit, ale poslouží právě pro tyto účely.

Kdysi jsem mluvila s restaurátorkou jedné nástěnné malby, a ta mi řekla, že když se doplňovaly chybějící části, postupovalo se tak, aby laik nic nepoznal, ale odborník aby viděl, které části jsou původní a které nové. Řeší se to nějak i u šatů?

U šatů se vždycky snažíme co nejvíc zachovat a případně obnovit původní stav, zvlášť u výstavních exponátů – aby návštěvník viděl, jak přesně šaty v době svého vzniku vypadaly. Někdy jsou na šatech pozdější úpravy, které odstraňujeme, protože nejdůležitější je pro nás historická hodnota. Někdy je to složité rozhodování, např. u svatebních šatů ze třicátých let chyběla spodnička, a měli jsme dvě možnosti: ušít novou, která by k šatům přesně seděla, nebo vzít jinou, která patřila stejné osobě, ale nebyla přímo určená pod tyhle konkrétní šaty. (Šaty jsou nakonec vystaveny bez spodničky – pozn. aut.) Posuzuje se to vždy individuálně.

Jak to vypadá v depozitáři? Jak se šaty ukládají?

Většina se zavěšuje. Každé šaty mají své ramínko, které je  vypolstrované a potažené textilií, aby je pěkně podepřelo a  nedeformovalo. Depozitář je klimatizovaný, kontroluje se teplota a vlhkost vzduchu, a pokud v něm zrovna někdo něco nehledá, je tam samozřejmě tma.

Domácí kabátek, 20. léta. Foto Národní muzeum/Alžběta Kumstátová

Jak se šaty do muzea dostávají?

Naše sbírky začaly vznikat v 19. století hned se vznikem muzea. Samotná sbírka novodobé módy, které jsem kurátorkou já, pak pochází až ze 70. let, a původně vznikala jako „sběr“ věcí na výstavy. Když se například dělala výstava k Mnichovu, sbíraly se věci, které se hodily na tuto výstavu. Takové sbírky se někdy dělají i dnes, nebo nám sami lidé nabízejí oblečení – obvykle staré babičky, které k těm věcem mají nějaký vztah. U nás mají jistotu, že šaty neskončí po jejich smrti v kontejneru, a že o ně bude dobře postaráno. Kolikrát mi volají kvůli šatům, které jim přijdou vzácné, a po rozhovoru si odnesu z jejich skříně něco, co vůbec nechápou, že někdo může sbírat. Včera jsem takto získala kojicí podprsenku ze 30. let i s těhotenským podvazkovým pásem. Nemůžeme samozřejmě brát všechno, něco ani není pro muzeum zajímavé, ale někdy se najdou krásné kousky, ke kterým se mnohdy pojí neuvěřitelné příběhy.

To znám docela dobře od vlastní babičky… Mimochodem, když prohlížíte šaty z různých historických období, všimla jste si, že by se nějak měnila úroveň krejčovského zpracování?

To záleží spíš na tom, kdo oděv šil. Řada našich věcí je šitá doma, a když se podíváte třeba na některé šaty z padesátých let, tak vypadají hezky, ale při pohledu zblízka je patrné, že je nešil nikdo zkušený. Naopak u šatů z první republiky vás někdy překvapí, jak dobře jsou ušité. U těch současných je to jak kdy. Některé jsou kvalitně vypracované, některé méně.

Pochází některé modely ze známých salonů, třeba od paní Podolské?

Na výstavě jsou dvoje šaty, které by se tak daly označit. Jsou to ty růžové (šaty z růžového hedvábí, vystavené ve vitríně u vchodu do sálu – pozn. aut.), které jsou ze salonu Eva, což byl znárodněný salon Hanny Podolské, a šaty byly ušité v době, kdy paní Podolská v salonu ještě pracovala. Druhý je hnědý společenský komplet z počátku 30. let ze salonu Maison Eckstein.

Šaty ze salonu Eva, 1957-1959. Foto Národní muzeum/Alžběta Kumstátová

Na závěr jedna lehce osobní: máte na výstavě nějakého svého favorita?

Vybrat jen jeden předmět, který by byl můj favorit, je těžké. Z historických sbírek pro mne hrají často roli souvislosti, například ty korálkové charlestonky nám věnovala strašně milá paní, na kterou nikdy nezapomenu, růžové šaty „od Podolské“ jsou zase první, které si pamatuji, když jsem před lety poprvé vstoupila do depozitáře, nedaly se přehlédnout, od té doby jsem je chtěla vystavit. J Ze současných mě oslovuje kvalita zpracování, například klobouky Jolany Kotábové nebo korzety Riwy Nerony.  A pak osobní pocity, každá návštěva ateliéru paní Heleny Fejkové je oslavou, její snaha dohledat šaty, které před mnoha lety prodala, abychom je mohli vystavit, to byl téměř detektivní příběh, to jsou zážitky, které šatům pro mě osobně dodávají další a další hodnotu…

Autor

Ada

Ada začala psát Módní peklo v roce 2010. Čtenářky si získala nejen svým originálním stylem, ale především smyslem pro módu. Přestože přibývají noví autoři i témata, je Ada dodnes autorkou mnoha článků na Pekle.

Líbil se vám článek?
První příspěvek v tématu

Dárek, který ocení? Tričko pod košili, které nepropotí

Pokud nevíte, čím obdarovat vašeho muže, napovíme – tričko pod... Celý článek

Poslední článek:
10 módních specialit českých mužů

Autor: Matouš

Máme několik ryze českých skvostů... čím perlí pánská móda a „vkus“? Celý článek

Témata článku

Páteční momentky 6

Autor: Ada

Asi teď máte jiné starosti, než číst Módní peklo (pečete mazanec a... Celý článek

Lucie van Koten: Miluju čistě ženské linie a meziválečnou eleganci

Autor: Janča

Na svém blogu Lucie van Koten píše o přírodní kosmetice, cestování,... Celý článek