A zase ta anorexie aneb Jak si teda vážit svého těla

Fotoalbum tématu (1) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
Stránka:  « Předchozí 1 2 3 4
Soňa3
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 24.09.12 14:57
@indyka píše:
Větu „raději budu tlustá a spokojená než hubená a vystresovaná/neurotická/ atd.“ jsem četla x-krát. Jako kdyby na každé hubené bylo třeba najít něco, proč by si to s ní člověk ani za nic neměnil. Závist?

Jo tak to mě vždycky strašně pobaví, a ještě taky ta zvrácená myšlenka, že útlé ženy závidí tlustým „kozy“ (co na tom, že si není jistá, který z těch mišelinů ty „kozy“ vlastně jsou, závist přece nezná hranic :) ) Jednu dobu jsem byla hodně štíhlá, taky jsem měla kolem 50 kilo a řeknu vám jedno - nikdy před tím ani po tom jsem se necítila tak dobře.

scully
63 příspěvků 27.09.12 19:35

Hezky se diskuse rozjela az k urazkam a posuzovani neciho stylu a tela! Tohle nedelam, nikdy jsem se nikomu neposmivala proto, ze je moc hubeny, nebo moc tlusty, ono ani jeden z trendu podle meho nazoru neni zdravy - prezirani a za kazdym jidlem zakusek, ani jedno jablko denne. mam kamaradky prirozene hubene. A ta jedna je fakt schopna sporadat veprovou se sesti a nepribere ani deko - jo, trochu ji tohle zavidim, i ja bych si prala, aby se veprove na mem brichu nepodepisovalo, a cely zivot ma komplex z malych prsou, nikdy by se neopalovala nahore bez a jeji vernou spolecnici je wonderbra, ktera prida az dve velikosti, a jina neni o moc vyssi nez ja, ale o dobrych dvacet kilo tezsi, presto si nemuze stezovat na nedostatek zajmu muzu a navic se umi lichotive oblekat, lidove receno „prodat“ sve prednosti, ma doslova neskutecnou zasobu doplnku, korali, satku a bot, ktere umi navic bajecne kombinovat a tim ubrat kazde kilo „navic“, zatimco je se obcas rano pred odchodcem do prace trapim se zaretusovanim tech mych zbytecnych peti, co mi okupuji bricho a zadek. Snazim se behat, ale taky to nedam kazdy den, vetsinou prijdu z prace a mama akorat tak naladu na to si sednout k pocitaci nebo ke knizce, nebo s pritelem ke sklenicce vina, a vysadit.

Jo, moje neploche bricho me obcas stve. Stve me i neschopnost dat tech 6 km behu kazdy den a vlastni lenost. Na druhou stranu srovnavani se ctrnactiletymi kuzlaty, ktere jsou a budou na spickach v modelingu suplovat normlani dospelou zenu diky liceni a photoshopu, me stve zrovna tak, ve 14, kdy jsem 3× tydne mela trening, jsem to ploche bricho mela taky, a mela bych ho i dneska, kdybych nevstavala v sest rano a nevracela se domu v 6 vecer, o sobotach stravenych poradanim cateringu ani nemluve.

Proto mi tahle „posedlost stihlosti“ a tenhle trend prijde znicujici - naprosta vetsina modelek jsou adolescentky, kdyz ne rovnou deti. V 25 je modelka zrala odejit do duchodu, pokud si dost nevydela do te doby, vezmou ji jako moderatorku pocasi nebo TV show. Herecky a zpevacky se predhaneji v dietach, aby napodobily modelky, ktere jim za poslednich par desetileti „ukradly“ prvni stranky. casopisu.

Podle meho nazoru by ideal melo byt ZDRAVE zenske telo ve vsech podobach, propagovat tloustku jako rebelii proti anorektickam je spatne a naopak to plati taky. V BMI verim, 60 kilo vypada jinak na zene, co ma 160 cm a jinak na te, co ma 180. detstvi a pubertu vynechejme, vetsina lidi byla v peti, sesti letech oplacana a ve trinacti mela nohy jak pavouk, staci mi podivat se na svoje vlastni fotky a srovnat ty kostnate spejle s dnesnima nohama, zocelenyma praci a dlouhymi turami, to je nebe a dudy. nelze porovnavat 14ti lte telo s telem 30ti lete zeny, a prave proto me tenhle trend stve, ze holka na molu vypada na 30 a je ji 13.

Soňa3
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 01.10.12 08:43

@scully Máte pravdu. Viděla jsem někdy tento rok dokument Třináctá komnata s Pavlínou Němcovou. Musím říct, že na fotkách všechna čest to vypadá dobře, ale když ji točili v reálu a já koukala na ženskou přes třicet, která má stehna tlustá jako já zápěstí, bylo mi do breku. Dokonalý prototyp oběti povolání. Ten tlak vypadat stále stejně a vyrovnat se rozměry právě těm třináctiletým modelkám se na ní podepsal příšerně.

Florentina
5 příspěvků 01.03.13 19:03

Omluva předem za dlouhý příspěvek :) na konci je žádost o radu na úvodní otázku diskuse: Jak si vážit svého těla?

Od malička to ve mne někde hlodalo. Na první záchvat si pamatuju ve 13 letech, kdy mi nybly kraťasy XXS a já brečela a říkala si, jak budu hubnout. Nutno říct, že jsem byla celé dětství dost hubená. Mám dvě sestry, obě byly ještě hubenější než já(hubené, vytáhlé typy s výškou přes 180), takže jsem to doma často „schytávala,“zvlášť od otce (ne ve zlém, spíš různé vtipy, sám je silně obézní, bylo to jakože já a on jsme ta buclatá parta oproti zbytku rodiny). Také jsem měla oplácanou kamarádku, která mi často říkala, že ona by potřebovala zhubnout 20 kilo, ale mně by stačilo třeba 8 a takové věci.
Pořádná jsem začala být kolem 16, kdy jsem jela na půl roku sama do zahraničí. I předtím s ženskými tvary, ale v 16 vlastní správa, málo peněz - levné jídlo ze supermarketu, hlavně sladkosti a chipsy, abych „zaplácla“ hlad. Vrátila jsem se dost pořádná, což jsem ovšem moc nevěděla. Postupně jsem to ovšem shodila, v devatenácti jsem byla normální, ale ne nijak štíhlá.
Když jsem si našla dlouhodobého přítele (jsme spolu přes 3 roky)kupodivu se to zhoršilo. Začala jsem si uvědomovat, že jsem tehdy byla pořádná. Bohužel mi to také připomínal (znali jsme se už tehdy), a pořád má na to trochu poznámky, i na mou současnou váhu. Z legrace, ale stejně mi to vadí. Mám dojem, že si neuvědomuje, že moje váha rozhodně není nic nad normu. (přestože je jinak skvělý )
Jeden rok, první na vysoké škole, to šlo nahoru a dolů. Cvičila jsem každý den, třeba dvě hodiny. Váha se mi dost snížila, spoustu lidí mne chválilo, jen já si to uvědomuju až zpětně, tehdy jsem měla dojem, že jsem tak v polovině. Občas jsem celý den třeba jen pila džus. Později to šlo hrozně nahoru dolu, často jsem hodně jedla, třeba s rodinou a přítelem, aby nevěděli, jak moc mi na tom záleží a jak moc se snažím.
Jenže hubnutí se nějak zaseklo, asi i kvůli těm výkyvům (nebyla jsem nikdy nějak extrémně hubená, ale 178/55 většinou už není zdravé, tedy pro mne ne). Chtěla jsem to nějak nakopnout a držela šílenou dietu, kdy se třeba celý den pilo jen mléko. Vydržela jsem deset dní a pak zkolabovala, bylo mi tak špatně a slabo, že jsem nebyla schopna dojít do školy.
Od té doby to stagnuje, mám fáze, kdy na to intenzivně myslím, a fáze, kdy jsem schopna sníst obří milku na dva pokusy.
Moje současná váha je 61 kilo (ale stoupá to i třeba k 66). Snažím se už na hubnutí nemyslet, vím, že jsem byla blbá, zároveň cítím, že jsem nešla tak do extrému, abych měla „právo“ se tím nějak strašně zabývat a litovat se. (což je přístup i ostatních - jednou jsem se pokusila říct mámě, že už si dva roku každý den píšu, co jím, a že najednou nevím, zda je to zdravé a reagovala ve smyslu, že dokud nemá člověk 40 kilo, problém přece není)
Vím, že v současné době (je mi čerstvě 22, občas sportuju), pokud se nebudu nějak dramaticky přejídat, pravděpodobně nepřekročím žádnou hranici obezity. Stejně mám pořád dojem, že se musím hlídat. Rozhodla jsem se teď vůbec to neřešit, ale je to dost těžké. Nějaké tipy? Jak se smířit s tím, že tělo vypadá, jak vypadá a velká prsa prostě neodkráčí pryč? Kdy jste se smířily s tím, že je to takové, jaké je a jiné to nebude?

Olinka
2582 příspěvků 01.03.13 20:22

@Florentina Nesmířila a nesmířím. Poznámky od rodiny tomu taky nenapomáhají. Ale aspoň se utěšuju, že blbí jsou oni. Stejnou váhu si držím už několik let a stejně od jistých lidí slýchám, že jsem ztloustla…
Nicméně pohled do zrcadla příliš uspokojivý není. Když mám fakt depku, vzpomenu si na doby, kdy byl můj zdravotní stav fakt špatný, i několikrát denně jsem zvracela (nikoli z důvodu bulimie, ale kvůli problémům se žaludkem), nebyla třeba ani schopna nic sníst a dojít na záchod se vyčerpáním rovnalo zaběhnutí maratonu… Pak si říkám, že pár kilo navíc není až taková tragédie. Občas se najdou i lidé, kteří mi řeknou, že vypadám dobře nebo mi to sluší. Občas se líbím i sama sobě.
Zase mám výhodu, že mé tělo se přizpůsobilo mému životnímu stylu - nebo možná naopak, jím docela hodně podle hladu a nepřibírám. Nikdy jsem nedržela redukční dietu, takže bych řekla, že je to i tím, že reaguju na přirozené potřeby těla. Když má hlad, tak si „řekne“, a ono si říká docela často a možná proto už nemá potřebu ukládat nic navíc nad mé současné tukové zásoby. Nicméně jsem si sama řekla, že když ta váha začne lézt nahoru, pak už bych začla to jídlo víc hlídat a trochu omezovat. Doporučuju vám to samé. Dokud je vaše váha normální (což by klidně těch 66 kg bylo, záleží samozřejmě na tělesné stavbě a vašem pocitu), není důvod, proč se hlídat. Tělu dopřávejte pravidelný přísun kvalitních živin, hlavně nehladovte a nedržte další „mlíkové“ a jiné pochybné diety. Pro mě je třeba důležité jíst pravidelně a nehladovět večer, protože ráno mi pak od hladu bývá špatně od žaludku, nic pořádně nesním, v práci nebo ve škole na to není čas a pak se napráskám večer a pro změnu je mi v noci těžko. Tudíž si jdu něco uvařit k véči:-)

viktorka_od splavu
7774 příspěvků 01.03.13 20:43

@Florentina 170/66 je určitě fajn, a myslím že to i víte, jen vám to prostě nedá… neurazte se, nemyslím to nijak zle, ale uvažovala jste třeba i o vyhledání odborné pomoci? třeba i nějakou podpůrnou skupinu lidí s podobnými problémy, nejlépe pod odborným vedením, když to rodina nechápe, je dobré najít lidi, kteří vám rozumí - ale ne takové, kteří vás budou táhnout k horšímu, ne skupinky dietářek… no ať se tu dočtete cokoliv, tohle fakt nestačí, debaty na netu neřeší váš problém.

ale i tak něco dodám: ke smíření s vlastním tělem dle mé zkušenosti pomáhá hledat na sobě cokoliv, co se vám líbí, a to si „pěstovat“, soustředit se na to. třeba máte hezké oči/úsměv/ruce… cokoliv. lakovat si nehty, líčit se pěkně, usmívat se co to dá a nedopustit diskuse s „neznalci“ o vaší postavě aj, prostě to přejít, nepouštět se do rozebírání. lidi umí hrozně zraňovat a ani si to neuvědomují, ale obvykle se chytnou jakékoliv projevené slabosti, podvědomě. a to možná i přítel, když vás semtam trochu „shodí“, byť jakoby v legraci, asi se cítí líp, že má ve vztahu navrch. pokud není úplný balvan, musí tušit, že vás to trápí. nereagovat!
a poslední, co pomohlo mně, a často si to připomínám: „nežijeme, abychom jedli, jíme, abychom žili“

nanjua
1153 příspěvků 01.03.13 21:54

Trošku se vrátím zpět. Dřív jsem to nestihla, protože jsem se právě registrovala - nedalo mi to :-D

Ohledně svalové hmoty jsem teď řešila takové dilema. Jsem jedna z těch, kterým se líbí vypracovaná svalnatá těla i u žen a v posilování jsem našla opravdovou zálibu. Za poslední dobu jsem nabrala 2kg. Přestože jsem si vlastně říkala, že se svou váhou 52kg na 172cm přibrat chci, lekla jsem se a nějak jsem se s těmi dvěma kily neuměla sžít. Jak mě to popadávalo víc a víc, vytáhla jsem svoje letní šaty z pevné látky, které mi byly v létě opravdu hodně na těsno a světe div se, mám v nich docela velkou rezervu :-)…Takže takhle je to s těmi svaly a bmi opravdu může být zavádějící ale na druhou stranu může být zavádějící ale pouze nahoru, dolů ne…

Florentina
5 příspěvků 01.03.13 22:02

Mám 178, ne 170. teda on to není tak velký rozdíl, ale pro mne jo, protože se učím, že 61 na 178 je váha zcela normální a 55 už bylo málo (na mou postavu)
mám právě dojem, že u mne je to naopak než u slečny Olinky:
nemůžu se „trochu“ hlídat, buď se prostě hlídám pořád (což mi zas dává pocit kontroly nad sebou) nebo se nehlídám vůbec (a cítím se provinile).
Takže pro mne je momentálně ideální stav přestat se hlídat úplně a dokud se vejdu do svých sukní, a cítím se dobře, zapomenout na váhu a štíhlost obecně. Ale ještě to umět, že :)
Jinak děkuju za rady!

nanjua
1153 příspěvků 01.03.13 22:15

Florentino četla jsem teď Vaši otázku. Odpověď mám. Začněte se realizovatnějak jinak než svou postavou, tam najdete uplatnění a pravděpodobně spíš i ocenění. Moc to řešíte a moc nad tím přemýšlíte. Postava není to jediné na světě. Ve finále, když si to tak vezmete, položte si otázku: „Co by bylo lepší, kdybyste měla postavu svých snů?“ Já jí teď mám (tak, jak jsem si vysnila) a co mi to přineslo? Vpodstatě nic. Nic se nezměnilo, svět není růžovější, lidi mě nezačali uctívat, nemám se výrazně lépe… :-D Tak to je.

Příspěvek upraven 01.03.13 v 22:28

viktorka_od splavu
7774 příspěvků 01.03.13 22:21

@Florentina nebo tu sebekontrolu založit na jiných věcech, než postavě a ručičce či displeji na váze.
kdybyste byla stejně hezká, chytrá, milá jako teď, a vážila o 10 kg víc než teď, co by se změnilo? koupila byste nové sukně:-))
tím chci říct, že Florentina uvnitř těla je přece pořád stejná, nebo ne? hezká, chytrá a milá. a jednou i zestárne a bude mít vrásky - přesto to stále budete vy.
obecná rada by zněla váhu vyhodit a zabývat se jinými věcmi, než je jídlo, postava… ale moc dobře chápu, že to tak jednoduché není. přeju úspěch v sebepřijetí a realizaci v jiných oblastech žití, než stoupání na váhu a koukání do zrcadla.

Olinka
2582 příspěvků 01.03.13 22:34

@nanjua Podle mě to právě mění i směrem dolů, teď jsem 3 týdny ležela a „zhubla jsem“ - respektive před mi váha ráno ukazovala 64 kg, v nemoci 61. Na jednu stranu jsem měla radost, na druhou stranu vím, že velkou část u mě dělala voda a svalová hmota - které teda nemám bůhvíjak, ale on je rozdíl, když 8 hodin denně v práci běháte po schodech nahoru a dolů a když neděláte lautr nic. Takže hmotnostně jsem šla dolů, ale objektivně se akorát rozkejsla.

@viktorka_od splavu Heh, já to mám přesně naopak, si říkám, že kdybych byla o 10 kg lehčí, určitě bych byla i krásnější, chytřejší, oblíbenější… Často si dokonce pokládám otázku, jestli když bych někam přišla a mé tělo vypadalo jinak (=lépe), jestli by se ke mně lidé taky chovali jinak (=lépe - tím ale nechci říct, že by se teď ke mně chovali zle)…

nanjua
1153 příspěvků 01.03.13 22:40

Nedovolí mi to se nezeptat…Proč myslíte, že by se lidé chovali lépe? :-)

Olinka
2582 příspěvků 01.03.13 22:46

@nanjua Protože bych vypadala lépe:-) Samozřejmě víc záleží na tom, jak se člověk chová, a já se snažím chovat velmi korektně a tím, že jsem usměvavá a pozitivní, většinou schytávám kladné reakce. A právě přemýšlím, kdyby ty reakce byly ještě o něco lepší, kdybych vypadala fakt dobře.
Ale zase si myslím, že je lepší působit příjemně a vypadat hůř, než být krásný a chovat se jak hovado, to jo:-)

nanjua
1153 příspěvků 01.03.13 22:54

Já bych řekla, že přes 80% dělá vystupování, tak jak říkáte. Vzhled podstatný je. Je vždy fain, když je žena upravená. Váha není až tak podstatná (pokud nejde o zdraví). Buďte stále usměvavá a slušná, tohle Vám zaručí úspěch a nakonec i spokojenost. Neřeště malichernosti a mějte se ráda. :-)

Sibyla
2646 příspěvků 01.03.13 23:06

Souhlasím s @nanjua, vystupování je důležitější, a vystupování pramení z vnitřního rozpoložení, takže začít pracovat na něm! Jinak bych jen poznamenala, že začtete-li se do životopisů nejkrásnějších žen světa, jen žasnete, jak strašně nešťastné většinou byly - konkrétně myslím filmové hvězdy, ale ani lady Hamilton, ani Marie Antoinetta, markýza Pomadour, Lola Montez, ač opěvované největšími muži, neskončily dobře. Kráse štěstí nepřináší - rozhodně ne automaticky. @Olinka - nebudou k vám milejší pro krásu, a budou-li, vyváží to zášť sokyň. Každý má rád toho, kdo má rád jeho: myslete na druhé, chovejte se tak, abyste je zbytečně nezraňovala, vycházejte jim vstříc, a budete oblíbená. Nejoblíbenější holka v naší třídě byla pěkná česká buchtička: byla milá, veselá, srdečná. Měli jsme tam krasavici, dokonce pak dělala modeling - a víte, že o ni nikdo zvlášť nestál? Kluci říkali, že na ní nic není - mysleli v ní. Byla přihlouplá a povrchní, ne zlá, ale prostě kvůli nikomu nehnula prstem.
A co: za nějakých 20-30 let budeme všechny matróny či babky, ať jsme byly krasavice nebo buchty.

Aroosak
626 příspěvků 01.03.13 23:58

@Florentina Mě pomohlo několik věcí. Tak například tvar nohou (tak trochu… ehm…tlustých) mám po babičce, kterou jsem nikdy nepoznala (a moc ráda bych). Také jsem přesvědčená, že je lepší mít nohy jako „sloupy“ než nohy žádné. No a za třetí mi pomohl můj syn. Pohled na mé tělo jsem zásadně změnila poté, co se narodil. Uvědomila jsem si, čeho všeho je mé nedokonalé tělo schopno (to ale neznamená, že třeba nechci zhubnout :-)).
Co by Vám pomohlo k tomu, abyste na své tělo byla pyšná? Co třeba trénovat na půlmaraton nebo něco podobného? Zabijete několik much jednou ranou - budete pravidelně sportovat, nejspíš hubnout, budete fit a nakonec, když se to podaří, určitě budete mít pocit zadostiučinění.
Taky by Vás to mohlo odvést od těch neodbitných myšlenek na váhu, a přesto budete mít pocit sebekontroly.

Efka1984
105 příspěvků 02.03.13 06:13

Zajímavé, kolik se v podobných diskusích vyskytuje žen/dívek, které mají pod 50 kg, nebo max 52. Já sama mám 53 kg na 162 cm, takže nejsem ani tlustá ani hubená, ale ve svém okolí vážím zdaleka nejmíň a každou chvilku slyším, že si nemám co stěžovat, že bych měla přibrat a podobně. Slýchám to samozřejmě od více či méně oplácaných kolegyň a kamarádek a taky od kolegy, jehož dívka váží údajně 57, ale už od pohledu je zřejmé, že je to minimálně o 5 kg víc. Co tím chci říct? Mám dojem, že v dnešní době má spousta, možná i většina, žen kolem třicítky nějaké to kilo, nebo i hodně kil, navíc, takže mně udivuje, že až na pár výjimek se zde vyskytuje taková koncentrace velmi štíhlých. Čtenářky MP zřejmě nepředstavují reprezentativní vzorek běžné populace…

Lina-jiná
349 příspěvků 02.03.13 09:45

@Florentina @Aroosak Určitě není dobře zaměňovat jeden problém za druhý, zdánlivě menší. Pokud potřebujete mít větší kontrolu nad svým životem, musíte si dát tu práci a bolest zjistit, co vás vlastně omezuje a co přesně snižuje vaše sebevědomí. Vsadím se o co chcete, že to nebude váha a že to nespraví větší kontrola nad vlastním tělem.
Jak píše @Sibyla, jakákoli odchylka od „normálu“ bude určité lidi provokovat k tomu, aby vám to dávali sežrat, takže pouhým snížením hmotnosti určitě štěstí nedosáhnete. Jestli máte v sobě vnitřní nejistotu, je třeba zapracovat na ní.
Zkuste si procházet jednotlivé oblasti svého života a zkuste přijít na to, co vás kde omezuje. Kde jste nucena jednat proti vlastnímu přání. Kde se věci dějí jinak, než byste chtěla. Kdy vám kdo ublížil tak moc, že o tom nechcete ani mluvit ani na to myslet. Tohle cvičení bude nejspíš trvat několik dní nebo týdnů, než se doberete skutečné podstaty věci, ale podle mě stojí za to tu práci si dát.
Je dobře, že si uvědomujete, že to není úplně v pořádku, to je totiž ten první a nejdůležitější krok. A pozor, Vaše mamka se může mýlit a nijak ji to jako člověka nesnižuje. Tohle je vaše cesta, ne její. A po určité katarzi se zpravidla vztahy s rodiči zlepšují (má vlastní zkušenost).
Ještě přidám záchranné uvolňovací cvičení, kdyby toho na vás bylo moc. Zkuste se soustředit jen na přítomný okamžik. Většinou se totiž bojíme minulosti (např. ztloustla jsem, nemohu se najíst)nebo budoucnosti (ztloustnu, nesmím se najíst). V přítomném okamžiku je nám ale vlastně dobře (je mi teplo, dobře se mi sedí, nikdo po mě právě teď nic nechce…) a pokud cítíte nějaký problém (je mi zima, mám hlad), vyřešte ho jen pro tu danou přítomnost, kterou právě žijete.
Držím vám palce.

Ani
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 02.03.13 15:31

@Florentina Nedá mi to. Na 178 cm je zdravá váha 61-79 kg. 60 už by bylo na hraně. Mám stejnou výšku jako vy a vaše váha je moje vysněná (mám celý život váhu v kategorii podvýživy, 60 je můj rekord).
Jinak souhlasím s ostatními.

anneh
159 příspěvků 26.07.13 23:49

Mnohé tu radíte, že je třeba někam přesunout potřebu sebekontroly, najít si nové koníčky, problémy podle Vás souvisí s rodinným prostředím - a v podstatě jsou to úplně stejná slova, jaká uslyšíte od psychologů… ale u mě to prostě nefunguje. Když jsem po pěti měsících zhubla šest kilo (i když většina z toho byla za poslední dva), cítila jsem se se sebou spokojená jako nikdy. Nechtěla jsem dál hubnout a nechodila jsem ve vytahaných tmavých hadrech, naopak jsem si užívala upnutých výrazných kalhot, krátkých šortek, vykrojených plavek a dalších oděvů, na které bych předtím neměla odvahu.
Léčení bylo asi dosud nejobtížnější období v mém životě a teď jsem z toho fyzicky venku. Nicméně z pohledu na sebe je mi na nic, kdybych se měla dozvědět svou momentální váhu, asi bych to nezvládla.
PS: Radit připravovat se na maraton místo omezování se v jídle mi přijde jako blbost, velký sportovní ambice nějaký problémy s jídlem často doprovází.

Stránka:  « Předchozí 1 2 3 4
Váš příspěvek

Před šesti lety se zřítila textilka Rana Plaza

Módní svět si připomíná šest let od zřícení textilní továrny Rana... Celý článek

Články z Expres.cz

Pražský fenomén beer bikes: Stížnosti se množí ze všech stran, policie je bezradná

Beer bike neboli pivní kolo jistě už alespoň jednou spatřil každý, kdo...

Rodí se další legenda: Mikolas jde ve stopách Gotta, z Eurovize má větší šance

Zpěvák Mikolas Josef (22) se postaral o neuvěřitelný úspěch. Ve světové...

Poslední článek:
Módní nákupčí: Povolání snů, nebo hrůzy?

Autor: Kamila

Svět skloňuje velká jména návrhářů, přitom o našem šatníku... Celý článek