Archetypální symbolika oblečení

@Elenoe jo to je taky moje oblibena knizka. opravdu pro zeny hodne inspirujici.

Velmi zajimave tema, skoda, ze k nemu nejak nikdo nema co rict. Jsem rada, ze tady jsou alespon dve uzivatelky, ktere si uvedomuji nejakou oboustrannou souvislost mezi „Ja“ a osacenim. Rozvedla bych svuj pohled na vec, ale myslim, ze by me vetsina lidi moc nepobrala Pokud je tady vice tech, kteri by chteli pokecat na tema mody a veci pod povrchem, urcite se rada zapojim 

Materialne zalozeni jedinci mohou toto tema ignorovat a nerusene prejit na klasicka modni temata.

Já bych celkem řekla že snad každému je jasné, že oblečením vyjadřujeme část sebe a to včetně toho, že někteří lidé jednoduše touží splynout s davem. Stejně tak musí jistě všichni vědět, že zvolením určitého typu oblečení můžeme určitým způsobem zapůsobit na okolí a tím i zakrýt své vnitřní nejistoty a nedostatky nebo naopak pozvednout na odiv něco, čeho si na sobě vážíme. Zároveň se to jak které oblečení působí na širší okolí mění časem, vlivem náboženství a společenskými turbulencemi.
Nesouhlasím s paušalizací že třeba člověk v černém je zlí, ale ani nemůžu říct že bych souhlasila s rčením „Nesuď knihu podle obalu“. Nahlížím na to samozřejmě ze svého pohledu člověka který se svým oblečením rád vyjadřuje a rád jím nějak působí na ostatní. Z vlastní zkušenosti jsem zjistila, že průměrně oblečený člověk bez snahy se oblečením jakkoliv projevit, prostě není někdo se kým bych se dokázala dlouho přátelit. Daleko lépe vycházím s lidmi, co se oblékají extravagantně a nápaditě.
Také nemám ráda, když někdo o pop kulturních odvětvích módy řekne, že je to jenom poza pro mladé. V první řadě, kdo jiný má nárok na to zkoušet hledat sám sebe skrz extrémy třeba v oblékání, než mladí lidé. A pak, pod slupkou každého takového stylu je také jádro společných myšlenek a úvah. I když se v dnešní době může člověk jakkoliv kreativně vyjádřit, tak skupiny lidí jsou si jednoduše podobní. Podobní lidé mají podobné myšlenky a dospějí k podobnému stylu oblékání, zároveň ale ani tak nejsou všichni ti lidé stejní. To se jen oku neochotnému nebo neschopnému koukat zdá, že to je třeba prostě masa lidí v černém s řetězy.

PS: Do háje, zase mám filosofickou.

No fíha, túto knihu mám doma na poličke a veru aj prečítanú, ale vôbec si nepamätám stať o oblečení… Musím ju opäť vytiahnuť.

@Lanevra veľmi dobre vystihnutá podstata.

To ovlivnovani je obousmerne. Nejen, ze moje obleceni sdeluje neco memu okoli, ale to, co mam na sobe, pusobi nejak i na me. A ted nemam na mysli jen sebevedomi, to je spis vedlejsi projev.
Vsimate si u sebe neceho takoveho?

@Lanevra píše:
A pak, pod slupkou každého takového stylu je také jádro společných myšlenek a úvah. I když se v dnešní době může člověk jakkoliv kreativně vyjádřit, tak skupiny lidí jsou si jednoduše podobní. Podobní lidé mají podobné myšlenky a dospějí k podobnému stylu oblékání, zároveň ale ani tak nejsou všichni ti lidé stejní. To se jen oku neochotnému nebo neschopnému koukat zdá, že to je třeba prostě masa lidí v černém s řetězy.

Nad tím se mi vybavila „móda“ „evangelických svetrů“. Evangelický svetr je svetr na mládežníkovi evangelického vyznání; správný evangelický svetr se vyznačuje tím, že se do něj vlezou nejméně dva takoví mládežníci…

Tahle „móda“ už pravda opadla, ale pořád se s tím člověk občas někde na akcích setkává, a tak si říkám, jak to vlastně přijde, že něco takového vznikne. Jestli za tím není trochu takový nějaký archetyp biblického patriarchy v hávu pouštního nomáda/prvotního křesťana v antické tunice, nebo něco takového…

@PythonRegius píše:
To ovlivnovani je obousmerne. Nejen, ze moje obleceni sdeluje neco memu okoli, ale to, co mam na sobe, pusobi nejak i na me. A ted nemam na mysli jen sebevedomi, to je spis vedlejsi projev.
Vsimate si u sebe neceho takoveho?

Jako třeba že když se obleču jako dáma, mám tendence chovat se jako dáma, a když si obleču džíny, mám takové svobodomyslné nálady? Jo, všímám.

@PythonRegius: Řekla bych, že pokud člověk není sociopat, který se úmyslně stylizuje do té či oné formy, tak hranice mezi tím, jestli naše maska pro společnost odráží části našeho vnitřního já nebo jestli se skrz tu masku přenáší deformace z okolí do nás samých a tím nás křiví, je velice tenká a špatně rozeznatelná.
Samozřejmě bychom tu také museli definovat, jestli vnímáme osobnost člověka jako mišmaš nebo jestli je podle nás spíše několik vrstev, které na sebe navazuji podle určitých předem daných principů.

Což mě zcela bezděčně dovádí k jedné mé staré myšlence, že dobrý herec je buď vysoce submisivní osoba, co nemá tolik náplně ani jako masy průměrných a lze ji snadno přetvořit k obrazu svému už jen tím oblečením. Nebo naopak sociopat, co si svou roli a oblečení natáhne na tělo, aby lidé neviděli nakolik se od nich liší.

@marmota-b: V konkrétním případě evangelických svetrů mě zrovna napadla myšlenka, že moda vymizela, protože prostě už není dost evangelických mládežníků s opravdu intenzivní vírou. Jinak všeobecně s tím starým křesťanem bych to nevylučovala, protože evropská kultura je silně ovlivněna křesťanstvím. Koukám že jsem to zase všechno vzala moc široce a hluboce, takže ano, nejspíš kdybych se oblékla do něčeho „tvrďáckého“ tak bych měla tendenci být tvrďák.

@PythonRegius minimálně se člověk v podpatcích a sukni jinak pohybuje, než v keckách a kalhotách, ale to jste asi na mysli neměla.

beru to tak, že s určitým oblečením oblékám vlastně „kostým“ a „hraju roli“ která k tomu kostýmu patří. pokud se obléknu k určité příležitosti, nebo podle určité nálady, pak mi i to oblečení pomáhá tu příležitost či náladu „držet“. a to je myslím ten hlavní důvod, proč se třeba do divadla obléct „svátečně“ - ne(jen) kvůli dodržení společenských konvencí, kvůli vnějškovému vyjádření, že je to pro mě skutečně „sváteční“ událost, ale taky proto, že mi to připadá vnitřně konzistentní, prožívám si to se vším všudy.

když si jentak zaskočím do opery v keckách, možná tam nebudu mezi ostatními „keckaři“ za exota, ale prostě si nebudu připadat jako při výjimečné události, něco by tomu prostě chybělo. i ty přípravy, strojení apod. k tomu patří a pak se to vše snažím nějak zúročit a dodržet - tu „roli“ si užít. ve večerních šatech si nesednu venku na schody, a ne proto, že bych se bála že si je zničím.

když půjdu na výlet v riflích a teniskách, tak si sednu na mez, posvačím něco mezi chleby, ruce utřu do kalhot a užiju si to stejně, ale jinak:-)

to jsou samozřejmě extrémy, ale obecně nejen přizpůsobuju své oblečení náladě a příležitosti, také svou náladu a chování tomu, co mám na sobě. je to podobné, jako „nosit“ úsměv. i když člověku tak úplně do smíchu není, tak usmát se není křeč nebo póza, i takový „násilný“ úsměv údajně zlepší náladu. sám o sobě i bez „obecenstva“. a mezi lidmi se to pak může násobit tím, že na váš úsměv ostatní reagují také úsměvem a tak se to vrátí a násobí 

když se obléknu „nenáležitě“ protože zrovna tu náladu moc nemám, je velká šance, že si tu nenáladu taky udržím - připadám si špatně - vypadám špatně - okolí to vnímá a vrací mi to zpět - připadám si špatně.

Ono ostatně je vůbec otázka, nakolik jsme tím, kým jsme, sami ze sebe, a nakolik nás ovlivnilo naše okolí… Určitě mám nějaký svůj vlastní základ, vnímám to hlavně na tom, jak jsem od malička některé věci skoro intintivně měla nebo neměla ráda; ale spoustu věcí jsem získala kontaktem s okolím, od rodiny po celý širý svět na internetu v posledních letech…
I s tou mojí vírou je to takové dvojaké - jsem věřící proto, že jsem vyrostla ve věřící rodině? (V ČR je to dost závažný důvod.) Nebo proto, že moje víra oslovuje něco hrozně hluboko ve mně a dává mi smysl? Pochopitelně je to něco, co mi někdo předal - spousta lidí - ale jak vědí všichni moudří misionáři, víru člověku nemůžete vnutit, naočkovat, musí přijít sama. Čímž dost odbočuju od oblečení, ale koneckonců - tady jsou taky ve hře tisíciletí historie a tradice + tlak okolí (móda) versus osobní styl.

To jsou vlivy na psychiku, to jsem uplne na mysli nemela. I kdyz i to je zajimave tema.
Chodim kolem toho jako kolem horke kase, mam na mysli sladenost energii, kterezto tema me na veky vekuv zde pravdepodobne zaskatulkuje jako nepricetnou ezo-blbku Jsem okultistka (pokud vam to neni blizke, prosim, respektujte to jako respektujete jina nabozenstvi) a jsem vnimavejsi k urcitym vecem. Asi takto: obleceni vyzaruje nejakou energii, clovek vyzaruje nejakou energii a tyto veci spolu musi byt v souladu, jinak to takovemu vnimavemu cloveku prinasi silne pocity nepohodli. Odviji se to od konkretni osobnosti. Kdyz to prezenu: Nosit neco, co s mou vyraznou osobnosti neladi, pocituji jako by mi nekdo zkousel na zadek nasit treti nohu. Proste to se mnou nelicuje, je to neco navic, neco ciziho, co do me nepasuje. Lidske telo neni delane na to, aby melo tri nohy. Latentne to clovek muze vnimat jako nelibost k noseni urcite barvy, napriklad.

Edit: Jeste doplnim, ze to tak nemusi nutne fungovat u kazdeho. Nekdo je natolik silna osobnost, ze se citi pohodlne v cemkoli. Ja mam potrebu si takhle dodavat pohodli nekde, kde je to pro me nepohodlne.

Příspěvek upraven 10.01.13 v 22:32

@Lanevra píše:
@marmota-b: V konkrétním případě evangelických svetrů mě zrovna napadla myšlenka, že moda vymizela, protože prostě už není dost evangelických mládežníků s opravdu intenzivní vírou. Jinak všeobecně s tím starým křesťanem bych to nevylučovala, protože evropská kultura je silně ovlivněna křesťanstvím. 

Netroufám si tvrdit, že moje víra je intenzivnější nebo méně intenzivní, než v době, kdy jsem nosila evangelický svetr. Je jiná. Spíš už nejsem tak úplně mládežník… jsem někde na hraně.
A nevím přesně, jakým způsobem křesťanství podporuje nošení volného oděvu, ale takový farářský talár, nebo hábity mnichů a jeptišek… Snad je to opravdu nějaký stav mysli či co.

Viktorka má taky pravdu. A pochopitelně, když se vrátím ke svému tématu, funguje to i u oblečení do kostela - něco takového jsem chtěla původně napsat taky, ale moc se mi to nedařilo formulovat. Akorát u sebe jako nadšence do šití pozoruju velmi nepříjemný průvodní jev, že mě oblečení jiných lidí v kostele děsně rozptyluje, protože pořád koukám, jak je to ušité. 

Příspěvek upraven 10.01.13 v 22:37

@PythonRegius
Vždyť to nemá s esoterikou, natož s okultismem nebo vyzařováním energie, vůbec nic společnýho!
Záleží na osobnosti, charakteru a na sebehodnocení toho člověka… prostě pokud je někdo (nebo se minimálně cítí být) rozevlátým, nekonvenčním umělcem, chodí tak i oblečenej - a v konfekčním, masovým oblečení mu nebude nejvolněji. Stejně tak dělnice od pásu (zvyklá dejme tomu na tu nejprůměrnější konfekci) se nebude ve vypůjčeným Chanel kostýmu cítit zrovna nejlíp, rozhodně ne jako princezna, a vsadila bych se, že „silný pocit nepohodlí“ zažije taky. Prostě se každej oblíká vzhledem k roli, kterou v životě plní, a kterou si sám určil… jakýkoliv lámání přes koleno je nepřirozený.

@PythonRegius Já tohle takhle nevnímám (očividně), ale ten pocit třetí nohy myslím dokážu pochopit - právě tím, jak jsem zmínila, jak jsem některé věci instinktivně měla nebo neměla ráda. Něco z toho se těmi vnějšími vlivy časem obrousí, něco zůstává. Akorát to pociťuju mnohem výrazněji u jiných věcí, než zrovna u oblečení - tam vnímám spíš to vnější obrušování. Tu jasnou danost vnímám spíš třeba u toho, jaké země/kultury mě přitahují a které mě vůbec neoslovují…

@PythonRegius já myslím že se to nevylučuje, naopak mi to dává smysl. pokud si obléknu či namaluju na obličej něco, co nesouzní s mou osobností a s mým vnitřním dojmem, jak bych se měla/chtěla obléknout, nalíčit a učesat na danou příležitost, či co mi obecně „sedne“, pak se to ve mně prostě tluče a necítím se dobře, i když to nemám teoreticky podloženo nějakými toky energií apod:-)

@Lanevra píše:
"V konkrétním případě evangelických svetrů mě zrovna napadla myšlenka, že moda vymizela, protože prostě už není dost evangelických mládežníků s opravdu intenzivní vírou.

Já si teda myslím, že evangelický svetr se v zásadě kryje se svetrem intelektuálským či filozofickým. Všechny tyhle pleteniny tu byly doma od konce osmdesátých let, kdy se v určitých kruzích soustředěných spíše na mysl než na tělo se tahle „volná móda“ nosila a pak holt nějak odplynula s časem. Není vyloučeno, že v konzervativ­nějších kruzích se udržela o pár pátků déle, ale souvislost s nižším počtem zapálených evangelíků bych v úbytku svetrů nehledala 

@viktorka_od splavu: To je moc pěkně řečeno, řekla bych. Zase na druhou stranu bych řekla že to je taky otázka toho, jak moc chce člověk okolí kolem sebe měnit. Řekla jste že v keckách se budete cítit výletnicky (joo, tohle slovo jsem si chtěla jednou použít. ). Já kdybych se chystala na výlet, tak bych na kecky ani nepomyslela. Pomyslela bych na vysoké boty do půl lýtek s takovým tím podpatkem/nepod­patkem, kožené úzké kalhoty co by se vešli do těch bot, bavlněnou sukni po kolena a bavlněnou halenku s dlouhým rukávem. Vím že to je moje chci - a dup nožičkou - dělat věci jinak, než ostatní. Chci měnit svět kolem sebe.

@marmota-b: Víra je vždycky hodně subjektivní a nejen víra jakožto víra v boha či Boha. Znám také, co vyrůstali v rodině věřících a tvrdí že v Boha nevěří. Na druhou stranu znám i také, co vyrostli v typické české ateistické rodině a přiklonili se k plnohodnotnému životu člověka věřícího v Boha.

@PythonRegius: Jsem člověk racionální, ale proti takovým věcem nic nemám. Například konkrétně v tomhle spatřuji fakt, že každý předmět prokazatelně vibruje na atomární úrovni a jsem otevřena myšlence, že to může někdo vycítit a v mozku nějak interpretovat. Nejsem přesvědčena o tom, že to tak je (nebo že je to jakkoliv jinak) a důkazní břemeno prostě leží na vás. Neleze dokázat neexistenci, dokázat se dá pouze existence.

@Grete: No jo, stereotyp ušmudlaného intelektuála s hlavou v oblacích nebo naopak důstojného pána středního věku s bradkou. Ale ano, v určité době to k tomu prvnímu typu vážně patřilo, svetr nadměrných velikostí. Otecko měl při studiích taky jeden takoví… navíc se u nich kolejích zásadně netopilo, tak to bylo i praktické. 

@Grete No určitě to tak, do určité míry, je (chtěla jsem se vyhnout dvěma určitým, ale nejde to…). Mě spíš právě zaujala ta návaznost na jiné volné oděvy v dějinách. A samozřejmě to není čistě křesťanská záležitost, roucha se nosí i jinde ve světě a tu antickou tuniku prvotního křesťana nosil i antický pohan do morku kostí… Ale stejně mi přijde, že nějaká podvědomá návaznost tam bude.

@kiwi
Rada bych to nejak vice slovne priblizila, ale uprimne… vazne netusim jak. Nejde jen o logickou umernost obleceni. Napr. co se barev tyce, nosim hodne cernou barvu, protoze ji vnimam jako izolant.

@marmota-b
Jakmile zacnete byt duchovne aktivni, nebo jak to rict, proste to myslite vazne, tak se to proleze celym zivotem. Uz to neni konicek, ale pevna soucast vseho. Takze rozumim tomu, ze vy takove veci pocitujete jinde. Protoze tam take jsou. Ja to take nevnimam jen ohledne obleceni. Jsem rada, ze nekdo chape, co mam na mysli 

@Lanevra píše:
chci - a dup nožičkou - dělat věci jinak, než ostatní. Chci měnit svět kolem sebe.

Neodporuje si to trochu? Chci dělat věci jinak, být jiná, lišit se, proč ne. Ale změnit - úspěšně - svět k obrazu svému v důsledku znamená být stejná jako ostatní.
Na esoteriku nevěřím, ale tak teoreticky uvažuju, že dejme tomu, že na tom něco je. Kvůli potlačení individuality se zavedly uniformy, ne? Aby se jedinec stal v první řadě součástí většího celku a myslel v určité šabloně.

@Lanevra já teda své okolí měnit nechci, a i kdybych chtěla, nebylo by mi to moc platný:-) pokud se vy budete cítit výletnicky a užijete si trek v kožených kalhotách s bavlněnou sukní, tak do toho:-)

Třeba já jsem se onehdá zamýšlela, jak se můj vztah k oblečení vyvíjí postupem času.
Vždycky jsem měla ráda pěkné oblečení (nebo takhle - pěkné podle mého tehdejšího názoru). Z dnešního hlediska to samozřejmě bylo peklo - mikonovo riflová uniforma, ale tak na nižším stupni základky se ani moc vymýšlet nedalo.
Vždy jsem měla ráda extrémně barevné věci. Nedávno jsem vyhazovala (ne, ještě mi leží mězi věcma na vyhození) šíleně barevně pruhovaný svetr z doby, kdy se Benneton opravdu držel motta United Colours.
Na gymplu samozřejmě přišla touha po experimentech - tílko s vlastnoruční korálkovou výšivkou Tata Bojs, šílené kombinace barev, pak jsem naopak s oblibou chodila v černé (jojo, depky) a pak rockové období - tričko s Kurtem Cobainem přes pruhované triko a na to rozeplá košile (nedávno jsem viděla tuto kreaci na nějaké staré fotce ze třídy). Přiznám, že výtvory jako tílko se začátkem mé oblíbené písně (I wanna be gangster) a vlastnoručně pletenou šálu na knoflíky nosím dodnes:-)
Nikdy jsem neměla problém nosit sukně, ale přiznám se, že s Peklem (a dostupností barevných punčoch) jsem je začala nosit s ještě větší chutí. Taky to samozřejmě souvisí s dospíváním. A dříve zapovězené barvy - odstíny šedé a dokonce zelená (nene maminko, ty kalhoty nejsou zelené, ty jsou šedé! - jinak bych je přece nenosila!:-)) se mi začínají v šatníku kupit a nosím je s chutí. Někdy vyjdu ven docela jako šedá myška a cítím se perfektně. A červenou pořád miluju, ale už ji tak zuřivě nepropaguju.
Myslím, že o mém duševním vývoji a ovlivnění okolím to svědčí poměrně dost. A proto nám zřejmě uniformovanost triko-džíny-kecky připadá tak smutná. Protože ti lidi to nosí bez ohledu na věk, na zkušenosti, na sociální postavení… Jakoby nevyrostli z puberty, ze své zaprděnosti.
Jinak tento vývoj pozoruju i na své mamce, měla mě ještě před dvacítkou, takže si pamatuju, jak chodila oblékaná za dřívějšího mládí a jak se obléká dnes, za středního mládí:-) Taky postoupila k eleganci, tlumenějším barvám, halenky a svetříky místo triček… Jinak řečeno obléká se adekvátně k věku a přitom ne nenápaditě. Přitom to šlo pozvolně, žádné skoky.