Botox a další zvrhlosti ve jménu "krásy"

Fotoalbum tématu (0) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
Stránka:  « Předchozí 1 2 3 4 Další »
ifoun
338 příspěvků 7.9.11 08:51

Včera jsem náhodou na omlazení narazila no fotku uživatelky před a po modelaci prsou. Věřím, že v podprdě a pod tričkem ani nemuselo být znát, jaký má paní problém (2 různě dlouhé psí uši, slušně řečeno). Po operaci měla dvě hezké prsa, žádné balóny. Věřím, že ji spousta dam odsoudí a že by jí rády poradily, jak se měla smířit se svým tělem a milovat ho takové, jaké bylo… ale někdy to prostě nejde, nevím, proč někoho odsuzovat. To když si někdo nechá udělat úplně nové zuby pomocí fazetek, tak je taky jenom hlupák, co se měl mít rád s křivými zuby? Bělení zubů je taky asi marnivost, hezké oblečení pak skoro taky, ne?
Každý má hranici toho, co snese a co ho trápí jinde, každý má taky jinou hranici, co kvůli kráse podstoupí… nechte to na nich.
A chtěla bych odklinout palec nahoře Aleně Čechové, každému se dobře remcá, dokud nemá žádný problém, který ho opravdu trápí.

FoxInTheBox
278 příspěvků 7.9.11 09:56

Když dovolíte, povím vám něco o tom jak se vyrůstá s mindrákem. Narodila jsem se jako tlusté děcko s vysokou porodní váhou, během batolecího věku, školky - vždycky jsem taková byla, i přes maminčiny snahy krmit mě minimálně, zákazy sladkostí, pravidelné horské túry a kde co.
Posmívání a šikanu si pamatuju zhruba od základní školy, i když ještě dřív do mě neustále ryl otec a jeho rodiče (babička: „až budu potřebovat sádlo, nemusím k řezníkovi, uříznu si kousek z tebe“, dědeček: „v létě k nám musíš přijet na chatu, budeme tě hodně prohánět, dávat ti jenom zeleninu a nakonec z tebe uděláme člověka!“ atd…). Na škole se mnou opravdu nechtěl nikdo nic mít, i díky sestře chodící o 3 roky výš mě celá škola znala jen jako tlustoprdku, že mám jméno, to věděli spolužáci jenom podle třídní knihy. Projít po chodbě bylo peklo, tělocvik ještě větší, nikdy se mnou nikdo neseděl v lavici. O přestávkách hráli hru, která spočívala v tom, že se mě někdo dotkl, zařval „mám sliz z tlustoprda!“ a honil ostatní.
Ve 12 letech jsem měla porpvé anorexii, ze 74 kilo na 46 za rok a půl. Pak se to ještě několikrát opakovalo, i náběhy na bulimii. Chodila jsem za psycholožkou, ale nějak jsme si nesedly a vůbec jsem k ní neměla důvěru.
Na střední škole totéž v bleděmodrém, i s nenávistnou tělocvikářkou („TY chodíš běhat? Ha, ha ha!“) a to jsem vážila už podstatně míň, dalo by se říct v pásmu mírné nadváhy. Ale i tak to byl obrovský kontrast proti ostatním děckám ve třídě a na škole. Musím říct, že jsem hodně vysoká a mám široká ramena, takže vypadám jako kolos rhodský i při nižší váze:) - prostě jsem nápadná.
Teď je mi 21, mám za sebou všechno možné, lepší i horší postupy, celé noci vzhůru s cvičením, různé diety a stravovací plány, profi trenéra. Váha mi lítá, ale ať vážím kolik zrovna chci, problém v mé hlavě už je a taky tam asi zůstane. Když o tom s někým mluvím, je mi do breku, nikdy jsem nevlastnila minisukni, dlouho jsem odmítala i trička na ramínka. Kamkoliv přijdu, tam se za sebe stydím, porovnávám se s ostatníma, utíkám z fotek. Neudělám krok bez kondomu, protože se bojím přibírání z HA. Neuplyne pár hodin, abych na to nemyslela nebo se nějak neodsoudila, stačí se vidět někde ve výkladu.
Mám super vztah, před chlapem tohle nerozebírám a on mi nic nevyčítá, když si něčeho všimne, snaží se mi pomoct. Ale i před ním se stydím nahá a mám reflex, kvůli kterému si nenechám sáhnout na břicho, prostě ucuknu, a ani o tom nevím.
Můžete mi napsat, že to jsou všechno pubertální nesmysly, že mám změnit celý životní styl, že nemám pořád myslet na názor ostatních, smířit se se sebou, že mě to přejde s věkem a spoustu dalších věcí…já si je všechny uvědomuju. Vím o nich. Ale v mé hlavě je to prostě všechno nějak pomotané.
Proto šetřím na liposukci. Představuju si, že snížím ten počet tukových buněk v těle (ty se bohužel hubnutím neničí, jen vyprazdňují a nutí pak mozek, aby je zase naplnil) a přestanu přibírat z úplně čehokoli. Ano, v mém věku je to asi blbost, ano, měla bych radši sportovat a rozumně jíst (dělám obojí!!). Ale pro mě je to cesta, jak umlčet to něco v mé hlavě, co mi pořád opakuje: di se někam zahrabat, tlustoprde, nelez mezi lidi.
Omlouvám se za nehorázně dlouhý příspěvek a „teatrálnost“. Ale i takhle to může vypadat v hlavě mladé blbky, co jde na plastiku:)

Alena Cechova
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 7.9.11 09:56

Já jsem proti všem zásahům z principu. Ale vlasy si barvím, to je pravda. Takže musím upřesnit, že botox a ani kosmetickou operaci podstupovat nehodlám a raději se smířím s tím, jak vypadám. Já si připadám hezká a vrásky beru jako nutnou daň za ten prožitý čas, který je nakonec tím nejspravedlivějším, co nás v životě potká. Všem nám totiž měří stejně.
Fakt je, že prsa mi nevisí, po porodu má postava taky neutrpěla a na svůj obličej jsem zvyklá.
Já si myslím, že skoro všechno se dá vyřešit cvičením, životosprávou, vhodným oblečením případně mejkapem. Ale taková gigantomastie je určitě problém a věřím, že pak bych to asi řešila.
Absolutně ale nepochopím zvětšování prsou, odsávání tuku a kolagenové výplně. To mi přijde na palici.
Vrásky mám a mám je ráda. Jsou moje a já si za ně můžu a ony mi připomínají, co všechno jsem žila. Vlastně bych tím, že bych je chtěla odstranit, popřela svou minulost? Ke všemu se hlásím, mám je zaslouženě.
Já ale vlastně žádný problém nemám, můj život je hezkej a příjemnej, nepotřebuju nic měnit ani na sobě a ani v tom, co žiju. Líbí se mi to takto.

Alena Cechova
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 7.9.11 10:04
FoxInTheBox ha detto : Když dovolíte, povím vám něco o tom jak se vyrůstá s mindrákem. Narodila jsem se jako tlusté děcko s vysokou porodní váhou, během batolecího věku, školky - vždycky jsem taková byla, i přes maminčiny snahy krmit mě minimálně, zákazy sladkostí, pravidelné horské túry a kde co. Posmívání a šikanu si pamatuju zhruba od základní školy, i když ještě dřív do mě neustále ryl otec a jeho rodiče (babička: „až budu potřebovat sádlo, nemusím k řezníkovi, uříznu si kousek z tebe“, dědeček: „v létě k nám musíš přijet na chatu, budeme tě hodně prohánět, dávat ti jenom zeleninu a nakonec z tebe uděláme člověka!“ atd…). Na škole se mnou opravdu nechtěl nikdo nic mít, i díky sestře chodící o 3 roky výš mě celá škola znala jen jako tlustoprdku, že mám jméno, to věděli spolužáci jenom podle třídní knihy. Projít po chodbě bylo peklo, tělocvik ještě větší, nikdy se mnou nikdo neseděl v lavici. O přestávkách hráli hru, která spočívala v tom, že se mě někdo dotkl, zařval „mám sliz z tlustoprda!“ a honil ostatní. Ve 12 letech jsem měla porpvé anorexii, ze 74 kilo na 46 za rok a půl. Pak se to ještě několikrát opakovalo, i náběhy na bulimii. Chodila jsem za psycholožkou, ale nějak jsme si nesedly a vůbec jsem k ní neměla důvěru.Na střední škole totéž v bleděmodrém, i s nenávistnou tělocvikářkou („TY chodíš běhat? Ha, ha ha!“) a to jsem vážila už podstatně míň, dalo by se říct v pásmu mírné nadváhy. Ale i tak to byl obrovský kontrast proti ostatním děckám ve třídě a na škole. Musím říct, že jsem hodně vysoká a mám široká ramena, takže vypadám jako kolos rhodský i při nižší váze:) - prostě jsem nápadná. Teď je mi 21, mám za sebou všechno možné, lepší i horší postupy, celé noci vzhůru s cvičením, různé diety a stravovací plány, profi trenéra. Váha mi lítá, ale ať vážím kolik zrovna chci, problém v mé hlavě už je a taky tam asi zůstane. Když o tom s někým mluvím, je mi do breku, nikdy jsem nevlastnila minisukni, dlouho jsem odmítala i trička na ramínka. Kamkoliv přijdu, tam se za sebe stydím, porovnávám se s ostatníma, utíkám z fotek. Neudělám krok bez kondomu, protože se bojím přibírání z HA. Neuplyne pár hodin, abych na to nemyslela nebo se nějak neodsoudila, stačí se vidět někde ve výkladu. Mám super vztah, před chlapem tohle nerozebírám a on mi nic nevyčítá, když si něčeho všimne, snaží se mi pomoct. Ale i před ním se stydím nahá a mám reflex, kvůli kterému si nenechám sáhnout na břicho, prostě ucuknu, a ani o tom nevím. Můžete mi napsat, že to jsou všechno pubertální nesmysly, že mám změnit celý životní styl, že nemám pořád myslet na názor ostatních, smířit se se sebou, že mě to přejde s věkem a spoustu dalších věcí…já si je všechny uvědomuju. Vím o nich. Ale v mé hlavě je to prostě všechno nějak pomotané. Proto šetřím na liposukci. Představuju si, že snížím ten počet tukových buněk v těle (ty se bohužel hubnutím neničí, jen vyprazdňují a nutí pak mozek, aby je zase naplnil) a přestanu přibírat z úplně čehokoli. Ano, v mém věku je to asi blbost, ano, měla bych radši sportovat a rozumně jíst (dělám obojí!!). Ale pro mě je to cesta, jak umlčet to něco v mé hlavě, co mi pořád opakuje: di se někam zahrabat, tlustoprde, nelez mezi lidi. Omlouvám se za nehorázně dlouhý příspěvek a „teatrálnost“. Ale i takhle to může vypadat v hlavě mladé blbky, co jde na plastiku:)
K tomu bych vám napsala toto: svět se řítí do sraček, nedostatek jídla bude jedním z příznaků. Neukvapujte se, třeba se vám ty vaše zásoby budou brzy hodit.
FoxInTheBox
278 příspěvků 7.9.11 10:13

Aleno Čechová - možná, ale mně se to takhle prostě nelíbí. Ze srdce vám ale přeju, jak jste se sebou spokojená. Krásně se to čte:)

oskarina
266 příspěvků 7.9.11 10:20

Tady i jinde (např. na Omlazeni) píšou dvacetileté či třicetileté, jak by si NIKDY nedaly píchnout botox, ale počkejte, až vám bude padesát či šedesát, ono stačí čtyřicet - začnete ztrácet půdu pod nohama, uvidíte, že stárnete - a pak pište! Pokud přijmete stárnutí a nebude vám to vadit, tak super! Pokud ne a budte chtít ještě chvíilku zastavit čas - co je komu do toho?

sasha
171 příspěvků 7.9.11 10:28

FoxinThebox: botox, silikon, liposukci a podobne povazujem prave vo vasom priapde za super napad. Nevidim dovod, preco by si mal clovek odopierat dobry pocit, nie vsetko sa da urobit zivotospravou a podobne. Ved preto sa to aj vola esteticka chirurgia, aby clovek na sebe zlepsil to, co ho robi nestastnym. Ked ma niekto ovisnute kutiky ust alebo velky nos a je z toho nestastny, preco by si ho nemohol upravit?????????? To sa ani neda zmenit zivotnym stylom. Ze sme sa taky narodili? No a co? Potom by sa nemohli ani operovat veci ako znamienka alebo razstepy. Poznam zeny, co liposukciu podstupili a boli velmi stastne a spokojne a myslim, ze uz len za to to stoji.

katango
1356 příspěvků 7.9.11 10:32

Mně je 56, takže už snad můžu soudit. Žádný pytlíky na hrudi nemám, ňáký vrásky jo, ale vypadám mladší a hlavně na věk moc nemyslím. Botox považuju za zvrhlost.

ifoun
338 příspěvků 7.9.11 10:37
katango ha detto : Mně je 56, takže už snad můžu soudit. Žádný pytlíky na hrudi nemám, ňáký vrásky jo, ale vypadám mladší a hlavně na věk moc nemyslím. Botox považuju za zvrhlost.
Pak jste šťastná žena.. a právě díky tomu možná nechápete, že to někoho může trápit víc, než je pro něj snesitelné…

Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 7.9.11 11:14

Lištičko v krabiče, skoro se mi zastavilo srdce, když jsem četla Vaši zpověď.
Nevím, jestli Vám pomůže, když napíšu, co třeba trápí mne. Třeba to k něčemu bude.
Mě bolí srdce, hodně a hodně let. Jako malé dítě jsem prodělala ošklivý sexuální zážitek, který se nešťastnou náhodou ještě víc ve mě usídlil jinou nepěknou historkou v pubertě. Dodneska se rozklepu, když náhodně slyším o podobných věcech (černá

kronika a tak). Tmí se mi před očima a je ve mě obrovská vlna nenávisti.
Nevím jestli si dokážete představit, jak umí bolet srdce, když někoho milujete a nejste schopná ho přijmout fyzicky. Je to Váš vytoužený člověk, kterého chcete, ale nemůžete mít, protože nejste schopna se mu oddat. Když po sexu zároveň toužíte a zároveň se ho štítíte, protože to je něco ošklivého, bolestného, hnusného. Co jsem se nabrečela a chlapa tím natrápila. Stydíte se to říct, víte, že nejste normální, víte, že normální jsou všichni okolo. Je to hnus.
Zkoušela jsem hledat sexuologa nebo psychologa, není to jednoduché. Vystřídala jsem jich několik, věnovala jsem řešení problému minimálně 10 let života. Jedla jsem antidepresiva a lhala svým nejbližším lidem, že jdu k zubaři, na cvičení, na kafe …, jen abych nemusela říct, že jdu ke cvokaři a co mě trápí.
Po těch mnoha letech na terapii je všechno lepší, mnohem lepší. Ale vím, že ideální to už nikdy nebude a že to, jak jsem nechtěně ublížila mému muži, se nedá vrátit zpět ( neopustil mě a vydržel to). Tohle mě nakonec bolí nejvíc, i když vím, že mému muži vlastně ublížil někdo třetí - ten který ublížil mě.
Je taky možné problém zamést pod koberec, třeba pitím, pak je Vám všechno jedno (vlastní zkušenost). Nebo problém

zabetonujete. Jenže žádný beton není tak silný, aby tohle vydržel.
Co tím chci říct, liposukce pro Vás může být fajn. Ale podle toho, co píšete, by to chtělo ještě někoho na „hlavu“. Udělejte obojí! A začněte hned. Myslím, že bulimie a anorexie není sranda, máte před sebou celý život! A určitě budete mít děti, a tak budete moci přetnout vzorec debilního chování ve Vaší rodině (omlouvám se za silná slova). Myslím, že z takového srabu se jen tak někdo nedostane. I když vy jste vtipná a zajímavá holka a krásně píšete. 

Boj s vlastními myšlenkami a vzpomínkami je asi těžší, než našetřit na liposukci, ale vyplatí se.
Mám osobní zkušenost s tím, když se k jednomu zabetonovanému problému přidá další. Chybělo málo a skončilo by to u mě hodně, hodně špatně.

FoxInTheBox
278 příspěvků 7.9.11 11:43

Fany, moc děkuju za účast a taky za odvahu odhalit zase svoje kostlivce ve skříni… Přesně popisujete moje pocity - všichni kolem jsou normální, a já ne… A i mně to dělá problémy v sexu, nebýt můj chlap tak tolerantní, asi by to taky špatně dopadlo. Když mám zrovna fázi akutního znechucení sama sebou, nesnesu, aby na mě kdokoli sahal a všelijak to maskuju.
Bohužel, u mě existuje „řešení“, aspoň částečné, ale u vás tu změnu nikdo na první pohled neuvidí a nezměří. Máte to asi těžší. Takže vám moc přeju, aby to bylo jen a jen lepší. Obdivuju, že kvůli minulosti nejste zahořklá a nepřátelská k celému světu, ale naopak vám to dalo sílu, toleranci a empatii.
Ale už s tím tady zkusím nespamovat, začínám být OT. Šlo mi jen o to, že nikdo nemůže posoudit situaci druhého člověka, dokud „neušel míli v jeho botách“. Dokud jsem věřila, že to zvládnu sama jenom životosprávou, taky jsem se těm, co se nechávají „odsát“ smála.

Lara
208 příspěvků 7.9.11 11:57

Dřív to prý tak bylo, že plastiku musel schválit psychiatr. Nevím. Já bych ty zkrášlovací procedury nezakazovala. Neodsuzovala. Nepotřebuji je, ale nevím, jak mi bude později. Možná bych se zastala toho, psychologa nebo psychiatra navštívit, vyhnat ten mindrák i z hlavy. Někteří lidé, kteří byli tlustí a zhubnou, dovedou i být takoví trochu zlí.
Mám štěstí, vypadám dobře, díky tomu, co jsem podědila. Není to moje zásluha. Ale někdy mě tak napadne, jak by mi bylo, kdyby se najednou za mnou už nikdo neotočil, koukala se do zrcadla na něco s čím nejsem spokojená a nelze to odstranit nenásilným zásahem? To je třeba důvod, proč nechápu lidi, kterým je lhostejné(deklarují to tak), co mají na sobě, přitom si stihnou ve druhé větě postěžovat, že jsou nehezcí a jak já to jen dělám. Oblečení je to nejsnazší ke změně. Horší je právě postava a vzhled.
Ve školce jsem neměla naušnice a nosila krátké vlasy. Prkotina řeklo by se. Neumíte si představit tu šikanu malých holčiček. Zejména kvůli naušnicím. Ne, nebyla jsem silná osobnost. V 7 jsem ukecala dědu a nechal mi přes vehementní protesty mého otce ty uši píchnout. Obávám se, že kdybych měla křivý nos, odstáté uši, nebyl by v tom rozdíl, i když to samozřejmě není totéž a operace je radikální zásah, ne jako jehla do ucha. Ale umím se do toho docela vcítit. Vím, jaká deviza je hezký zevnějšek. Poznala jsem to. Někdy se mi to až příčí, ale nakládám s tím.
Třeba dlouhé vlasy nosím jen proto, že jsou brány společensky jako hezčí. Je fakt, že mi i víc sluší, ale nezakládám si na nich. Ale beru to jako výhodnou věc. Neprohrabuju je s přehnanou láskou.
Někdy je prostě fajn, když vás okolí bere jako hezkou holku, nikdo se vám nepošklebuje nebo si vás prostě nevšímá a nemusíte bojovat a dělat z ošklivého zajímavé a ze zajímavého krásné. Máte svatý pokoj a o problém méně. Žádné vyrovnávání se s něčím.

Lara
208 příspěvků 7.9.11 12:03

FoxInTheBox: Nejste OT, je dobré, když tu někdo napíše, že není perfektní a že není tak úplně samozřejmé se s tím vyrovnat. Kdybych o tom nepřemýšlela a neměla kamarádky, pak bych si možná řekla, že botox, plastiky atd. jsou zhovadilost a zbytečnost. Ale kdyby to mělo pomoct jen pár lidem, je dobře, že to je. Ona je to pomoc hlavně pro duši. Ne každý musí být časopisově šťastný. A taky není. Mě nevadí ani tolik, že nás tahle doba nutí být krásnými, mladými, štíhlými. Mě vadí, že je nám podsouván ten stupidní americkej keep smiling. To je opačný extrém české zádumčivosti. 

MP Milli
47 příspěvků 7.9.11 12:25

Fox - ani netušíte, jak moc Vám rozumím! U mě to nebylo o celkové váze, ale od dětství mám figuru věstonické Venuše, jenže jen od pasu dolů - na horní objem už nezbylo :-) . Vždycky jsem byla „ta s tím obrovským zadkem“.
I tak jsem si našla skvělého muže, kterému jsem se líbila tak, jak jsem byla, mám dvě krásné zdravé děti a zadek se mě pořád drží. Dalo by se to řešit liposukcí a to velice snadno.
Jenže mám ještě jiné zdr. potíže, které vylučují jakýkoliv větší zásah (kromě případu ohrožení života), takže cvičím, hubnu, mám vel. S a stejně při pohledu do zrcadla zkoumám jen a zase ten svůj zadek. U každé jiné ženy se dívám na její postavu a závidím. Je to v hlavě a dost pochybuju, že se toho kdy zbavím.

Alena Cechova
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 7.9.11 12:42

No tak já mám kamaráda, kterej zbožňuje ženský s odstávajícíma ušima. Jinej zase je neodolatelně přitahován ženami, které šilhají! Velkej zadek je náhodou mocný afrodisiakum, kolikrát já měla kvůli své chlapecké figuře smůlu.
Já nevím, kde se vzala ta představa o jediném estetickém ideálu. Tak to není, každému se líbí něco jiného.

ifoun
338 příspěvků 7.9.11 12:46
Alena Cechova ha detto : No tak já mám kamaráda, kterej zbožňuje ženský s odstávajícíma ušima. Jinej zase je neodolatelně přitahován ženami, které šilhají! Velkej zadek je náhodou mocný afrodisiakum, kolikrát já měla kvůli své chlapecké figuře smůlu.Já nevím, kde se vzala ta představa o jediném estetickém ideálu. Tak to není, každému se líbí něco jiného.
Možná díky tomu, že pánů, co se jim líbí dámy s plachťáčkama nebo šilhající, není dostatek :)
FoxInTheBox
278 příspěvků 7.9.11 12:51

No kde. Média, média, média. V 50. letech se ženy odbarvovaly na platinovou blond, vyjít na ulici bez natočených vlasů bylo nemyslitelné, rudá rtěnka a „bullet bra“ povinně k tomu…
Dneska je prý průměrná váha modelky o 21 kg míň než tehdy. Ale pořád ten ideál stanovují ti, kteří/které jsou vidět, novodobé pin-upky, holky z plakátů.
Stejně jako u modelů z přehlídek ale máme problém pochopit, že nemáme nosit/dělat ze sebe kopii toho, co vidíme, ale inspirovat se detailem, atmosférou…berem to moc doslova.

fiesta
104 příspěvků 7.9.11 12:54

Pekne a takmer „unisono“ tu zaznelo, ze sa dobre posudzuje ked nie sme v rovnakej situacii.
A mne to zasa pripomina, ked som sa ako bezdetna pohorsovala nad rozlicnymi vychovnymi metodami, posudzovala, odsudzovala, ukazovala prstom a tvrdila ze „ja by som to v zivote takto nie!“ No a dnes mam svoje a dnes si na mna ini ukazuju prstom…Radsej uz nikdy nehovorim nikdy.
A ked si niekto chce pichat „klobasovy jed“ je to cisto jeho sukromna zalezitost. Na rozdiel od odhaleneho spodneho pradla alebo vykukujich faldikov nie je „obet jedu“ na prvy pohlad rozoznatelna a uz vobec tym nikomu neskodi. A rozhodne nerobi nic skandalozne zaco by si zasluzila „smazit sa v modnom pekle“.
FoxInTheBox a Fany - mimoriadne drzim palce a klobuk dolu pred takymi spovedami.

Verufanda
24 příspěvků 7.9.11 13:04

Fox a Fany - držím pěsti, abyste se z těchto situací jednou dostaly a bylo vám dobře jak po těle, tak po duši. Je důležité hlavně odpustit - sobě i druhým, jinak to nepůjde. A že je to věc sakra těžká vím z vlastní zkušenosti.
Taky s neláskou vzpomínám, jak jsem kvůli tmavší pleti, černým vlasům a očím byla označována za cikánku (to jsem ostatně dodnes) a kvůli mužné chloubě na horním rtu jsem měla od první do deváté třídy přezdívku Fousáč. Ale dnes už to tak nebolí. Pořád si říkám, že je důležité mít okolo sebe jen lidi, co mě mají rádi a na ostatní hodit bobek, jinak to nejde :(

DanielaS
5033 příspěvků 7.9.11 13:08

Fox, a ted si k vasemu rodinnemu prostredi pridejte velmi, velmi hubeneho bratra.

FoxInTheBox
278 příspěvků 7.9.11 13:21

Mně stačila hubená, nenávistná sestra, která si potřebovala na někom vybít agresi. Ale když v patnácti objevila rap, tak se to zlepšilo. Pokud člověk přežil její podání Eminemovy tvorby:)

DanielaS
5033 příspěvků 7.9.11 13:24

Ok, mela jste to VSECHNO.

FoxInTheBox
278 příspěvků 7.9.11 13:26

Nee já se nechci předhánět:) snad to tak nevypadá. Omlouvám se. Jen mě ta vzpomínka pobavila.

DanielaS
5033 příspěvků 7.9.11 13:27

Ja to myslela v dobrem. Jakoze jste si to fakt vyzrala. No ale tim padem, bratra nemajic, jste nebyla pomerovana s jeho pritelkynemi - modelkami, aha!

MP Loca
120 příspěvků 7.9.11 13:32

Estetickou chirurgii nijak neodsuzuju, je to každého věc. Jenže blbý je, že problém není často jen na těle, ale i v hlavě, což potvrzují i některé předešlé příspěvky. Pokud liposukce pomůže někomu cítit se líp, je to, dle mého názoru, skvělé. Ale horší je, když ten mindrák stále přetrvává v hlavě. Mám jednu kamarádku, která měla tlustší období, kdy vážila cca 80 kilo. Trpěla o to víc, že se přestěhovala do Asie, kde je kult extra hubených chlapeckých postav naprosto běžný (prý si Evropan, který tam nežil, těžko dokáže představit, jaké jsou tam kladeny nároky na vzhled). Ona ale začala s dietama a hodně cvičila. Teď žije v ČR, jí střídmě, pravidelně cvičí.. Je to nádherná ženská, štíhlá, ale s ženskýma křivkama, obléká se dobře, navíc je trochu exotického vzhledu, no prostě ženský se za ní otáčejí se závistí a chlapi se spadlou čelistí. Nikoho by nenapadlo, že tahle holka má neustálou panickou hrůzu z toho, že zase přibere, připadá si oplácaná a mně závidí postavu, ačkoli rozhodně nejsem hubenější a ona vypadá stokrát líp. Je to v ní prostě zakořeněné a ten pocit ji neopustil ani po x letech, co má pohled do zrcadla, za který by většina ženských prodala duši.
Takže si nemyslím, že změna na těle je všespásná, stejně tak není vždy všespásné to vyřešení problému ve své hlavě. Často je nutné obojí. Těm, co s tím bojují, přeju, ať se jim podaří vyřešit obojí a hlavně ať mají podporu svého okolí.

Stránka:  « Předchozí 1 2 3 4 Další »
Váš příspěvek

Dárek, který ocení? Tričko pod košili, které nepropotí

Pokud nevíte, čím obdarovat vašeho muže, napovíme – tričko pod... Celý článek

Články z Expres.cz

Rodí se další legenda: Mikolas jde ve stopách Gotta, z Eurovize má větší šance

Zpěvák Mikolas Josef (22) se postaral o neuvěřitelný úspěch. Ve světové...

Pražský fenomén beer bikes: Stížnosti se množí ze všech stran, policie je bezradná

Beer bike neboli pivní kolo jistě už alespoň jednou spatřil každý, kdo...

Poslední článek:
Módní nákupčí: Povolání snů, nebo hrůzy?

Autor: Kamila

Svět skloňuje velká jména návrhářů, přitom o našem šatníku... Celý článek