charita, rozvojová pomoc, fair trade, farmářské trhy apod.

Jaká pomoc by tedy byla efektivní?

Pořádáme akce pro děti z dětského domova v Mladé Boleslavi, děti jsou organizátory, herci, tanečníky, užijí si potlesk a odvážejí si dárky a finanční pomoc. Pokud chcete pomoci konkrétně tady, pak budete moci pomoc předat osobně přímo konkrétním osobám, bez mezičlánků. Nebo jen tak pomoci dětem prožít hezké odpoledne s pocitem,že na ně někdo má čas.

Co se Afriky a rozvojových zemí týká, tak myslím, že nejefektivnější pomocí je vzdělávání a opět zase jen vzdělávání. Myslím si ale, že v první řadě by měl člověk, pokud chce pomáhat, zaměřit se na své nejbližší okolí. U nás máme taky děti, které nežijí ve vyhovujících podmínkách, atd..

Jak už jsem psala, podporuji postiženého Lukáše, www.veselyvozicek.cz
Taky občas něco pošlu na SOS dětské vesničky, to je také dobrý způsob. Líbí se mi i pěstounská péče, teď nově i o novorozence. Rodina si k sobě vezme miminko, zatímco se vyřizuje adopce a miminko se vyhne kojeneckému ústavu. To je podle mě velký pokrok a správný směr. Podle psychiatrů (jednoho mám doma) se psychika člověka z traumat, která vzniknou v takto raném věku už v podstatě nevzpamatuje nikdy. To jsou pak ti „nenasycení“ kteří hledají nasycení svých potřeb např. v drogách.

Kloním se k názoru belle de jour (o vzdělávání i nejbližším okolí), jen s výhradou, že je pouze a jedině na uvážení dotyčného, zda, kolik a kam svých vydělaných peněz pošle/daruje. Není to povinnost.
Co se mě týče, ráda si příjemce hledám sama - t.j. vystrčí-li na mě někdo nafouklý somálský bříško se záměrem vzbudit ve mně špatný svědomí (protože drze nehladovím), nedostane ode mne nic.
Radši přispěju domovu u nás, je mi to prostě bližší… jediný co mě štve je skutečnost, že už nikde nechtějí věcné dary, jenom finanční - mnohem radši bych nakoupila (dle seznamu požadavků), než posílala peníze… V tomto ohledu jsou mnohem vděčnější ukrajinský sirotčince, však taky tam mají bídu, kterou naši sirotci nikdy nepoznaj…
Dospělým jednotlivcům nepřispívám zásadně.

Nejde o to, že drze nehladovíte, kiwi. Jde o to, že hladový někdo jiný. Jsem opravdu jediná, komu není jedno, že někde umírají malé děti hladem? Mimochodem, na webu Člověka v Tísni najdete, co přesně se s Vašimi penězi děje a zrovna to, jak zachránili několik tisíc uprchlíků ze Somálska, kteří byli v poušti bez vody a jídla, to bylo podle mě úžasné. Zatímco pro nás je narození dítěte životní událost, ženy tam rodily děti během putování pouští, druhý den musely bez jídla dál. A pěšky. Myslíte, že oni mají své děti rády méně než my, nebo že si zaslouží, co se v jejich zemi děje?
Je Vaše věc kam přispíváte a kolik, ale proč Vám vadí dát peníze a raději byste nakoupila? Aby si náhodou nekoupili něco, co jim neschvalujete? Já se necítím povolaná určovat potřeby druhých lidí, někdy dám i tomu žebrákovi,který to pravděpodobně propije. Já to prostě beru tak, že mám štěstí, že se mohu a umím o sebe postarat a pomáhám těm, kteří to štěstí nemají, ať je to z jakéhokoliv důvodu.

S kiwi souhlasím v tom, že materiální pomoc je mi bližší než finanční. Finance jsou totiž snáze zneužitelné, když někam donesete/pošlete jídlo, oblečení, hračky, léky, je téměř znemožněna, nebo alespoň hodně omezena situace, že to někdo sebere a vymění za drogy, alkohol, nebo prostě odcizí…Netvrdím samozřejmě, že se to děje všude, ale parazitismus se vyskytuje ve všech oblastech a v té humanitární je to nebetyčné zvěrstvo.
Velké organizace si to umějí lépe ohlídat, ale nevěřím, že se tam byť jen malá částka neztrácí do blíže neurčených kapes.

no říká se, že UNICEF sežere dost peněz sám o sobě, údajně až 40%…

v ideálním případě je samozřejmě lepší dám konkrétní věc, ale myslím, že u nás není taková bída, aby se to někomu hodilo. Teď nedávno jsem dávala nějaké hračky do dětského domova, ale to beru spíš jako pomoc pro mě, protože se jich bezbolestně zbavíme:-)
No a materiální pomoc kamkoliv jinam je logisticky už velmi náročná. Nevím tedy, jak je to např. v těch Ukrajinských dětských domovech, jestli tam jde něco prostě poslat…

A co takhle přispět na nějaký vědecký projekt? Tam se nedá apelovat na svědomí, takže to není tak běžné. Ale peníze jsou tam potřeba taky a pozitivní vývoj můžou pocítit všichni.
V Africe jsem jednoznačně za vzdělání. Cokoli jiného je krátkodobé a dočasné, jakkoli to zní tvrdě.

V Africe bych přispívala jedině na antikoncepci. Ale to není moc populární názor.
Jedině antikoncepce způsobí, že nebudou ty nebohé ženy rodit deváté dítě na cestě pouští..

Obávám se, že počet nafouklých bříšek je v médiích takový přetlak, že ve mně už žádný soucit nevzbuzují.

Ano, dobročinnost - máte tušení, jaké to jsou často tunely? Jak ty organizace v podstatě peníze spotřebují na svůj vlastní provoz? Kdekdo vybírá na kdeco - tušíme, kde ty prachy skončí? Není divu, že ohrnou nos nad věcným darem - peníze se defraudují mnohem lépe. A pak zjistíte, jak v Africe se penězma z charity vyzbrojují povstalci, jak je rozkrádá přímo vláda té země, jak je rozkrádá skupina vyslaných humanitárních pracovníků. Takových případů už bylo - kam třeba šly miliardy Matce Tereze, když neměla její nemocnice ani na základní antibiotika. O tom se nerado píše, ale jen to, co jsem četla o její nadaci, bylo dost šokující. Jsem k nějakému zachraňování všehomíra už fakt hodně skeptická. Kdo by si hlavně měl dělat starost, jsou vlády těch postižených zemí a těm jsou jejich vlastní lidi šumák. Jak tu zaznělo, nejlepší investice je do vzdělání, informovanosti, do antikoncepce - co naděláte, když je většina Afričanů nějakým způsobem zaslepá náboženským fanatismem, čarodějnictvím (Kongo) a páchají zvěrstva sami na vlastních lidech a dětech, život pro ně mnoho neznamená. Když se vymýtí to tmářství, sektářství, analfabetismus, tak pak si lidé pomohou sami. Nemůžeme nikoho zachraňovat, jen nasměrovat, aby se zachránil sám. A ještě ke všemu pomoc nutit někomu,kdo o ni ani nestojí.Chvíli jsem se motala kolem neziskovek a marnost nad marnost. Ani při adopcích si nemůžete být jisti, že fakt přispíváte nějakému dítěti - způsobů, jak podvádět důvěřivé a dobročinnosti chtivé zápaďáky je nevyčerpatelný.Když pomoct, tak z ruky do ruky, přímo, konkrétně a na vlastní oči. Tedy v nejbližším okolí, kde vidím užitek a vím, že to fakt mělo smysl.Katango - taky jsem alergická na citové vydírání.

Mě by spíš zajímalo, jestli by nebyl asituace lepší, kdyby do Afriky, či do jiných zemí chudého jihu bohatý sever nepřispíval či nešťoural. Ano je smutné potom, že by plno lidí umřelo, ale na druhou stranu je snad lepší je nechat živý a hladový a bejt závislej na podpoře lidí odněkud ze severu? Takhle Přežívají a trpí dál. Je tam úplně totálně jiná mentalita, než u nás v Evropě, či v Americe. A jiné podmínky pro život - neživot. Nicméně jestli vzdělání pomůže rozšířit ekonomiku země, tak bych v budoucnu přispěla, ale momentálně jsem v situaci, kdy žiju z vejplaty do vejplaty. Sice nemám tak nafouklá bříška jako v Africe, ale žiju na nějakej úrovni. Až budu mít více peněz, než 9 000 měsíčně, tak možná přispěju na vzdělání v Africe, ale zatím jsem strašnej sobec, co myslí hlavně na sebe.
Jestli vám taky připadá můj názor příliš krutej, připadám vám jako Hitler, nbo že jsem antisociál (nebo jak mi to jednou nazvali) tak nejste sami, kdo si to o mně myslí.

Seznam - ne, úplně to chápu. Ono se někdy za dobročinnost docela dobře schovává potřeba se povznést ve vlastních očích.
S tím šťouráním to má určitě co do sebe. …Jenže průšvih je, že s tím začali už kolonialisté a odnaučili tamní lidi být soběstační a schopní se postarat a přežít. Nacpali jim tam kulturu a myšlení, které úplně rozvrátilo jejich život a teď jen čekají, co jim kdo dá. Neumějí hospodařit, systematicky pracovat - protože byli odjakživa lovci. Ulovili a měli leháro. Koukala jsem na pořad, co dalo zakladatelům toho Fair trade práce, než naučili jednu osadu pěstovat kávovníky, starat se o plantáž. TOHLE je museli učit běloši - netušili, jak okopávat, zavlažovat, udržovat základní osobní hygienu, aby se nešířily nemoce. Děsné.

Tak především Afrika je kontinent, asi nelze až tak generalizovat.
Situace v Somálsku, kde vláda nechává vlastní lidi chcípat hladem, kde se lidi pokoušejí přeplavat Rudé moře aby se z té země dostali ven(většina se utopí), je myslím trochu jiná, než třeba v té Ugandě a jinde, kde je čas na vzdělávání a dlouhodobou pomoc. Nechci být lhostejná, nakonec v ne tak dávné historii nás „spojenci“ obětovali bez mrknutí oka a nechali Hitlerovi napospas, apak zase Stalinovi. Nikdo se nezajímal, že se tu porušovala lidská práva, popravovalo se atd. Takže já beru jako svoji povinnost Somálsku pomoci.
S antikoncepcí vřele souhlasím, bohužel je to pro ty lidi jediný způsob, jak se zabezpečit na stáří - mít hodně dětí a doufat, že se postarají. A samozřejmě kultura, kde hlavní předností ženy je plodnost atd. Složitá problematika…
Já mámzase kontroverzní pohled nadětské domovy a zásadně jim nepřispívám, myslím, že by ty děcka hlavně měly mít mámu a tátu, pěstouny, maminku z SOS vesničky, prostě to kolo nebo týden u moře je jim na nic. Spousta dětských domovů dostává štědré dary a děti se po materiální stránce mají dobře. Pak v 18ti čelí realitě života osaměle a zcela bez zkušeností, jak to v životě funguje. Zato ale zvyklé na určitý standart. Podle mě špatná cesta

Seznam.mih já kdybych žila z 9000,– tak taky nedám ani ň:-)
Jinak Člověk v Tísni je v tomto myslím spolehlivý, těm věřím. Pár lidí, co tam pracují i znám

Belle de jour: Naprostý souhlas. Já obvykle žebrákům nic nedávám. Za ty tři roky, co denně dojíždím do Prahy, bych totiž přišla na buben, pohybuji se jen v centru. ALe denně chodím kolem slepé paní, která hraje na flétnu na Můstku a pokaždé si říkám, že bych jí něco měla dát. No a tak jsem jí poprvé něco dala. A všichni ti příkopští domorodci jako by to snad ze mě cítili, se na mě vrhali s prosíkem. Jenomže když pominu ty dva špinavé chudáky, co neví o světě, jsou to tam samí mladí kluci s rudým bělmem a nekoordinovanými pohyby. A těm tedy nedám nic.

Můj muž pracuje občas se závislými na drogách a tvrdí, že nejhorší, co pro ně lze udělat, je dát jim peníze.
Ale třeba slepého pána, který hraje Na Příkopech na harmoniku, toho ani neberu jako žebráka a dávám mu pokaždé, když tamtudy jdu. I třeba pár korun symbolicky..

Barbucha ha detto : Můj muž pracuje občas se závislými na drogách a tvrdí, že nejhorší, co pro ně lze udělat, je dát jim peníze. Ale třeba slepého pána, který hraje Na Příkopech na harmoniku, toho ani neberu jako žebráka a dávám mu pokaždé, když tamtudy jdu. I třeba pár korun symbolicky..

Jak by řekl Cimrman, tito lidé se nemohou považovat za žebráky, to jsou výdělečně činní hudebníci

Jinak osobně si myslím, že nejlepší je podpora v rámci nějaké organizace, která má dlouholeté zkušenosti s touto činností a především působí přímo na místě, takže má o tamní situaci nejlepší přehled. Proto to u mě vyhrává Člověk v tísni, i když nemám žádné iluze o tom, že se zde dostanou úplně všechny prostředky do správných rukou. Přece jen ale mají za sebou nějaké výsledky a mám pocit, že ta jejich pomoc k něčemu je. A samozřejmě nepůsobí jen v Africe, ale kromě jiných zemí působí i v určitých oblastech u nás. Je také dobré, že získané finanční prostředky nedají z ruky, ale využívají přímo např. pro stavbu škol, kopání studní, nákupu pomůcek atd. a proto, že jsou na tom místě dlouhodobě, tak tím, myslím, situaci hlídají a možné zneužití a různé kšeftaření se tím minimalizuje. Například vzpomínám, když bylo zemětřesení na Haiti, tak se řešil problém, že finanční pomoc by se neměla šanci dostat přímo k postiženým, kdyby to na místě nikdo nehlídal, protože veškeré prostředky by se „poztrácely“ někde na cestě, pravděpodobně by si je ulila přímo vláda. A tak je to všude, proto myslím, že monitorování na místě a kontroly jsou nezbytné a větší efekt má pomoc koordinovaná, než nahodilá.

Když přispívat na charitu, tak se snažím vybírat. Člověk v tísni je pro mě taky důvěryhodný, takže kupujeme kozy (aby se naučili hospodařit, jasně, možná to sežerou, ale za zkoušku to stojí) a na Vánoce dostali všichni příbuzní karafu z projektu Voda pro Afriku (tay ČVT). Adoptovaného máme „hromadně“ malého Afričánka, vždycky dvakrát ročně posílá dopis a je to milé číst. Nevím, možná je to naivní, ale věřím, že mu to pomůže a že vzdělání je řešení.
Zároveň počítám s tím, že některé peníze sežere organizace sama a její administrativa, ale tak to je asi očekávatelné. Jde o to, aby to nezneužívali.
A určitě v některých částech uvaří kotel jídla a místo toho, aby ho dali do lednice a druhý den ohřáli, tak ho vyhodí. Ale tam, kde jsem byla já, ani na místní poměry movitý muž neměl doma elektriku, natož lednici. Byli jsme u něj doma na návštěve a byl hrozně pyšný, že má krásný dům… kuchyň byla tmavá místnost s ohništěm. Ale šlo vidět, jak je čisto a stará se. A tomu jsme velice rádi nechali všechny léky, co jsme měli, a dali mu tip za služby, které jsme dostali, protože zrovna jeho pracovitost byla obrovská. A ano, spousta ostatních vesničanů seděla na řiti a nic nedělala
Stejně jako naivně věřit všemu mi přijde škoda všechno odsoudit. Rozhodně si nemyslím, že by každý měl přispívat na charitu (jakoukoliv, nemyslím jen Afriku), ale na druhou stranu je škoda odsuzovat ty, co to dělají, protože je podezříváte, že to dělají jako nějaký odpustek…

Obávám se, že pomoc Africe je v poslední době v mnoha ohledech nesmysluplná. Ten kontinent nemůže reálně tolik lidí uživit, na to prostě není ,,stavěný". Afrika si musí projít vlastním vývojem, jehož součástí je bohužel i to, že spoustu obyvatel zahyne (hlad, nemoci..) - otázka času, s rostoucím počtem obyvatel se šance na nějakou epidemii nebo vývoj nové smrtelné nemoci zvyšuje. Nechci, aby to znělo nějak nelidsky nebo tak, ale Afrika nemá podmínky na to, aby na ní mohlo žít přes milion a čtvrt lidí.

Tohle téma mě zajímá a nedá mi to, abych k tomu taky něco neřekla. I když budu asi částečně opakovat to, co jsem řekla už v předchozím vláknu. Myslím si, že rozvojová pomoc má smysl, když si člověk prověří, zda organizace je spolehlivá. Důvěřuji například Člověku v tísni, ale byla bych opatrná u velkých organizací jako je UNESCO. Nejlepší jsou podle mého názoru malé organizace, které mají spolehlivé partnery v těch cílových zemích. Myslím, že je velká chyba, brát Afriku jako jeden stát, což myslím dělá v Evropě dost lidí. (A oni zas třeba nevidí rozdíl mezi třeba Španělskem a Finskem.) Jsem hlavně pro pomoc při vzdělávání nebo stavění studní apod. (Nechávám mimo pomoc při katastrofách, to je něco jiného). Stejně jak už tu někdo řekl, taky já jsem přesvědčená, že cesta vede přes vzdělání. Znám trochu situaci v Keni a myslím si, že když bude hodně kvalifikovaných mladých odborníků, zemědělců, učitelů, zdravotníků … že můžou situaci v té zemi změnit. Vím, že tradiční africké myšlení je neplánovat, nemyslet na to co bude. Ona ta jejich budoucnost často moc veselá není. Ale ti mladí, kteří prošli dobrou školou, dokážou plánovat a myslet na budoucnost, to vím naprosto jistě. (Protože mám v Keni přátele.) A předpokládám, že pak dokážou ovlivnit tu starší generaci s tradičním myšlením. Někdo si myslí, že Afričani jsou hloupí, ale třeba školák v Keni musí ovládat často tři jazyky - svého kmene, pak svahilštinu a angličtinu. Výuka ve škole je anglická a je podobná české - učí se spousta faktů. Školy mají tu nejrůznější úroveň. Zaujalo mě, jak Belle de jour mluví o plýtvání potravinami v Africe - to musí asi jít o hodně majetné vrstvy - protože v rodinách, o kterých něco vím, je spíš problém sehnat jídlo aspoň jednou denně. Navíc je v posledních letech příšerné sucho a cena potravin letí nahoru. Ještě bych doplnila, že si vůbec nemyslím, že bychom měli mít výčitky svědomí, když neděláme nic „humanitárního“. To je přece věc dobrovolného rozhodnutí. Mimochodem, před pár lety jsem četla v Lidových novinách docela šokující článek, že ačkoli my Češi a Slováci jsme nikdy neměli kolonie, máme na hlavě zas jiné máslo: náš stát za socialismu pomáhal v rámci „bratrské pomoci“ se školením teroristů v afrických zemích s levicovým vedením. (Nevím přesně v kterých, možná to bylo Kongo.) Docela mě to tenkrát vzalo, Lidovky by jistě nepsaly neověřený nesmysl. A pokud jde o pražské žebráky - zásadně jim nic nedávám. Já vím, že někteří jsou opravdu chudáci, ale když je vidím v zimě válet se po zemi, aby vzbudili soucit, říkám si, že rozumný nemocný člověk si své zdraví šetří. Některých oficiálních sbírek se účastním.