Genealogie a rodinná historie

Všechny zdravím a vítám ve fóru, na němž se pár z nás usneslo, že by zde mělo smysl.

Rovnou vykopnu svým prvním příspěvkem. Není z mé přímé rodiny, ale vyprávěla mi ho úžasná žena, devadesátiletá teta mého dobrého kamaráda.

Tak tedy, historka se odehrává v Podkrkonoší, známé to spiritualistické oblasti za první republiky. Ona teta byla mladá dívka, která vrůstala v dobře situované rodině místního továrníka. Jedno léto ji přepadly takzvané „mze“. Oblastní výraz pro v dnešní době možná anorexii. Zkrátka přestala jíst a ovládly ji i další příznaky této nemoci. Jejich posluhovačka doporučila místní vědmu, která prováděla jakýsi rituál. Fígl spočíval v tom, že v něm „zázračně“ mizela voda, jíž mladou dívku uzdravovala. To ale není jádro tohoto příběhu. Ona vědmu děvče uzdravila a pronesla, že za pár let, kdy ona léčitelka tu už nebude, tetin otec závažně onemocní a oslepne. Namíchala proto preventivně medicínu, kterou mu mají dát. Dále pronesla, že do rodiny přibude ještě jedno dítě, ale nebude úplně tak jejich. Na vše se pochopitelně zapomnělo a o deset let později otec rodu opravdu začal ztrácet zrak. Lékaři byli bezradní, až si jednoho dne už stará služka vzpomněla na onen lék. Nebudu vás napínat, zabralo to. Už si nepamatuji detaily, a nejsem lékař, ale údajně v tom byla látka, o níž se po válce zjistilo, že pomáhá na šedý zákal. A teď k tomu dítěti. Tetina příbuzná zemřela za války během neštěstí a zůstal po ní syn. A hádáte správně, rodina oné dámy se ho ujala.

Jak jsem zmínila, jednalo se o Podkrkonoší. Maminka této paní byla nadšená duchařinou a jednou za týden navštěvovala seance. Zkrátka magický kraj, no ne? 

Jéje, jako na zavolanou. zrovna dneska jsem koukala na rodinný filmy, co točil dědeček a máma je nechala digitalizovat. jsem z toho nějak naměkko nemůžu se na malou mámu a babičku vynadívat (50. léta) a zjišťuju, že hodně dělá úsměv. jak se máma nebo babička na těch filmech usmějou, jakoby tam stály dneska.

babičce to furt skvěle myslí, tak jsem vyzískala jména všech příbuznejch z její strany, ale někam jsem ten papírek zabordelila. tak to musím v historicky krátké době zopakovat.

a teď nějaká historka teda: moje prababička (r. 1903) byla pořádkumilovná žena, takže těhotná utírala prach nahoře na skříních a pak seskočila ze stoličky a vzápětí předčasně porodila. její tchýně zatopila v kamnech a dítě šoupla do trouby jako do inkubátoru. (co je na tom pravdy nevím, tuto historku mám od babičky, mladší sestry toho nedonošeňátka.)

a pak ještě mám historku z rodiny svého otčíma: jeho dědeček byl vyloučen z gymnázia, protože za úplatu dělal rysy méně nadaným spolužákům. nastoupil tedy do učení k železničářům a stal se nejmladším strojvůdcem v Rakousku-Uhersku.

Protože musím něco dodělat a místo toho tady prokrastinuji, tak jen vložím fotku:

a přidám drobnou historku:
Tuto lípu na náměstí zasadila moje babička v roce 1919. Byla tím pověřena coby vzorná žákyně první třídy - byla to lípa osvobození. Babička na to měla traumatizující vzpomínku, protože zatímco ona byla hodná holčička, tak k ní do dvojice na sázení dali spolužáka, který byl uličník a grázl (později si vzal tetu… ale to si nechám napříště) a ona s ním strašně nechtěla… a ta lípa jí to celý život připomínala.
Ale díky té lípě si na babičku musím pokaždé na náměstí vzpomenout, i kdybych nechtěla (ale já chci).
Edit: marný pokus o posun obrázku 

@moora Nedonošené děti se dávaly do mírně rozehřáté trouby, to je pravda. Můj otec to též absolvoval:-).

@Pestrobarvec Děkuji za vlákno. V uplynulém týdnu jsem objevila několik zajímavostí z pobyt. přihlášek a matrik.Pro mě to jsou šoky. A hlavně dostávají na frak všechny rodinné legendy. Jako že prababička zatvrzelá Kralupačka, nešťastná po svatbě na Vysočině, měla maminku od Valmezu, nebo že babiččin otec údajný lesník a alkoholik z Vysočiny, byl ve skutečnosti původně rolník, a rodina žila před jejím narozením v Praze, kde se živil jako obchodník s uhlím:-).Jsou to banality, ale pro mě naprosto nové informace:-).

@andano Krásný strom i náměstí, přemýšlím, kde to je, je mi to nějak povědomé.

@Rezyna Kamenice nad Lipou, krásné místo
(ta klíčová lípa, po které se to jmenuje, je ale jiná, schovaná v zámecké zahradě)

@andano @moora Asi ten odkaz znáte, ale připomínám, že dobrý rozcestník genealogických pramenů pro bádání je zde:www.badame.cz

My v rodině žádné extra historky nemáme. Ale mám ráda příběh babičky a dědy.

Znali se vlastně odjakživa, děda byl kamarád a spolužák babiččina strašího bráchy, navíc bydleli na jednom náměstí. Když byly babičce čtyři, spadla do místní kašny a děda ji zachránil (ale babi se nikdy nenaučila plavat). Ve škole si s kamarádkou rozdělily dědu a jeho bráchu, ale babička „dostala“ právě toho bráchu, prý proti tomu protestovala, že je zlý Když byl děda na vojně, rozešla se s ním jeho tehdejší galánka, která se jmenovala stejně, jako babička. No a když se z vojny vrátil, zalíbila se mu babička, která mezitím povyrostla Když měli mít rande, děda zapískal z okna, babička se vyklonila ze svého, křikla, za jak dlouho bude mít dožehlené šaty, a pak šli třeba do kina.

Přikládám fotku toho osudového náměstí.

Pradedecek byl v rakouske armade u horskych myslivcu. Na italske fronte u prusmyku Pordoi byl raneny a dostal se na leceni do Brna ke Svate Anne. Sestricku tam delala prababicka, krasavice se zlatymi vlasy az na zem, ze kterych si spletala cop a ovijela kolem hlavy jako korunu. I pan primar ji se zalibenim bral za bradicku.
No a s tim mladym vojakem se do sebe zamilovali a vzali se a nakonec jsem z toho ja.
Jednou jsem se ptala, co delali manzelovi praprarodice za Velke valky. „Pradeda byl u alpinu, nekde na Passo Pordoi strilel do Rakusaku.“
Tak vidite, jak je svet malej.

@DanielaS
To je osudová láska, to je dané 

Téhle mojí výše vzpomínané babičky strejda plukovník se v devatenáctém roce přejmenoval z Weintritta na Vinického, aby do nové čs. armády lépe zapadl 

To mě taky vždycky strašně zajímalo. Zjistit předky třeba 200 let jestli se dá. Ale to nevím jak… Někde na matrice, ale tam bude jen „chvilka“ si myslím.

@Jindrason Je to jednoduché, řada matrik je už dnes digitalizovaných a minimálně najdete záznamy i ze 17. století. Ale většinou se postupuje klasicky od prarodičů na jejich rodiče atd. U každého záznamu svatby máte např. i informace o rodičích atd. Záznamy se liší. Někde u záznamu narození dítěte máte např. datum svatby rodičů, někde ne.

Tak začnem aj ja - toto sa nestalo mojej najbližšej rodine, ale vzdialeným príbuzným, pred cca 80 rokmi. Ja ich poznám z rozprávania len ako „deduško“ a „babička“, ale reálne to tuším bol brat pradedka? neviem.
Babička bývala v horárni pri lese, bolo neskoré leto/jeseň, a ona sa mala na druhý deň vydávať, tak v záhrade trhala kvety na kyticu, keď tu zrazu išiel okolo neznámy mladík. Zapáčila sa mu, pozdravil ju, dali sa do reči. Vysvitlo, že aj on sa má zajtra ženiť, išiel lesom na vitie pierok, ktoré sa koná pred svadbou.
Nikto presne nevie, čo sa tam stalo, ale tak sa do seba zaľúbili, že zrušili obe dohodnuté svadby a zobrali sa A prežili spolu nádherný život.

Vždy mi to znelo ako najneuveriteľnejší príbeh, aký som kedy počula, ale dáva to zmysel. V tom čase na vidieku bolo možno osem-desať víkendov do roka, kedy sa mohli konať svadby (aby nebolo treba robiť na poli, aby nebol pôst, advent, atď atď), takže v jeden víkend bolo v dedine trebárs desať svadieb. Keby sa nezobrali vtedy, už by zas museli pol roka čakať.

Když jsme u těch příběhů, mám jeden s trochu kriminální zápletkou… Pokouším se k tomu něco dohledat, ale zatím marně. Legenda praví toto, moje krásná a hodná prababička se utopila! při praní prádla ve vaně. Doma s ní byla jenom služka, která prý pásla po pradědovi a tak prababičce prý hlavu pod vodou přidržela. Ovšem úřady to uzavřely jako nešťastnou náhodu. Oba synové pak putovali k příbuzným, kde snad děda žil až do totálního nasazení v Německu, a praděda (mimo jiné inspektor státních drah) si tu podle dědy zlou a hamižnou služku vzal za ženu. Kdysi mi ukazovali její fotku a pamatuji si, že měla takové pichlavé oči. Podle mého soudu, ať se stalo cokoliv, na dětech se to dost podepsalo. Děda se sice oženil, ale později na sedm let svou ženu i děti opustil a odkráčel jinam, pak se vrátil - že se mu stýskalo (to mi přijde hodně na hlavu). A to se neženil ve dvaceti a první dítě měl takřka ve 40. On byl sice hodný, ale velký materialista, proto z jeho úst označení „hamižná služka“ znělo velmi groteskně. Tvrdil vždycky, že jeho příbuzné odsunuli do Německa, a je fakt, že si s někým z Německa našeho příjmení dopisoval. Dědův bratr, o kterém mimochodem nikdy nemluvil, ale můj táta ho zbožňoval a obdivoval, zůstal svobodným mládencem a oženil se s prací archiváře. Mimochodem dodnes se jedna poměrně vzácná ucelená sbírka dostupná v nejmenovaném archivu jmenuje po něm, na což jsem docela pyšná, protože takovou práci obdivuji. Protože zemřel sedm let před mým narozením, chci propátrat, jestli o něm (osobně) nemají někde nějaké informace v archivech.

Příběhy vás všech jsou naprosto úžasné! Hned mě k tomu napadá tolik, že se musím mírnit, ať tu neplevelím 

Jak tu kdosi psal o onom zrušení svatby, naskočila mi rodinná historka mého dalšího kamaráda, nad níž docela často přemýšlím Jeho babička měla v patnácti dohodnutý sňatek s o deset let starším mužem. Babička byla neduživá křehká dívka, ale pod čepec musela. Její tchýně si ale uvědomovala její nízký věk i slabou tělesnou kontrukci a rozhodla se ji vypiplat. Jelikož s novomanželi bydlela v jednom stavení, nastěhovala si mladičkou nevěstu k sobě do světnice a pět let s ní spala v manželské posteli! Teprve až ji řádně vykrmila a dívka vyspěla, tak ji pustila za manželem a oni mohli mít sex! Dokážete si představit spát pět let s tchýní v jedné posteli?

A teď k tomu detektivnímu případu - tohle máme už přímo v rodině, vím to od táty, ačkoli ne moc detailně, neboť jeho dle vlastních slov „babské řeči jako kluka nezajímaly“. Tak tedy, jako malého ho brávala prababička ke svatému obrázku v lese, který naše rodina musela zbudovat, jelikož náš předek na lesní mýtině ubodal jiného rolníka. Bohužel ne z lásky ale čistě pro peníze. Na náš rod to vrhlo špatné světlo a farář apeloval na dávné příbuzné, aby se vykoupily, jinak jim to přinese hroznou smůlu a dům bude prokletý. Strašně ráda bych ten obrázek vypátrala, ale taťka už vůbec neví, kde je. Moje babička už tam nechodila a možná to byl kámen úrazu Její manželství nebylo příliš šťastné a když umírala, apelovala na tátu, aby jeho rodné stavení prodal, protože nikdy nikomu štěstí nepřineslo.

Edit: překlep

Příspěvek upraven 16.06.16 v 11:54

@Pirek píše:
My v rodině žádné extra historky nemáme. Ale mám ráda příběh babičky a dědy.

Znali se vlastně odjakživa, děda byl kamarád a spolužák babiččina strašího bráchy, navíc bydleli na jednom náměstí. Když byly babičce čtyři, spadla do místní kašny a děda ji zachránil (ale babi se nikdy nenaučila plavat). Ve škole si s kamarádkou rozdělily dědu a jeho bráchu, ale babička „dostala“ právě toho bráchu, prý proti tomu protestovala, že je zlý Když byl děda na vojně, rozešla se s ním jeho tehdejší galánka, která se jmenovala stejně, jako babička. No a když se z vojny vrátil, zalíbila se mu babička, která mezitím povyrostla Když měli mít rande, děda zapískal z okna, babička se vyklonila ze svého, křikla, za jak dlouho bude mít dožehlené šaty, a pak šli třeba do kina.

Přikládám fotku toho osudového náměstí.

To je Hradiště!

@Pestrobarvec To se dělávalo, že se lidé měli vykoupit i třeba postavením kapličky. A z toho, že to bylo pro peníze, to si nic nedělejte. Právě kvůli nim vzniká dost často hodně tragédií. Možná více než z nešťastných lásek, mám dojem.
A ještě taková perlička, nedalo mi to a ještě jsem trochu googlila, a zjistila, že prastrýc měl švagrovou, a protože se jmenovala jinak, předpokládám, že to byla sestra jeho manželky, tudíž byl asi někdy kdysi ženat. Ovšem otec o tetě nikdy nemluvil, přesto rodinná legenda tím dostává na frak. Na jednom genealog. fóru jsem našla pána, co má tu rodinu švagrové pravděpodobně v rodokmenu. Tak si držím palce, ať je to pravda a zjistím něco více.-)

Máme na internetu rodokmen, začali to a převážně spravují naši příbuzní z Rakouska. Nedávno jsem si to podrobně projížděla. Jednoho pradědečka jsem nikdy nepoznala, zahynul už za války, babičce v té době byly 4 roky. V tom rodokmenu jsem se dočetla, že byli 4 bratři - jeden zemřel už před válkou na nějaké zranění (budu to muset ještě dobádat, úplně jsem tomu v té němčině nerozuměla), další dva zahynuli za války (tedy i ten můj pradědeček), jediný z bratrů se dožil konce války a dokonce i požehnaného věku, přes 80 let, osobně jsem ho poznala, byl to milý pán. Vzpomínám si, kterak byl u nás na návštěvě a povídal si s mou druhou prababičkou a plynule přecházeli z češtiny do němčiny a do chorvatštiny; vždycky, když si nemohli vzpomenout na nějaké slovo v jednom jazyce, prostě přepli do jiného
Když jsem koukala na fotky těch bratrů, mladí pěkní kluci, co museli naverbovat na frontu a střílet Sověty… A kolik takových bylo. Rozbrečelo mě to. Jsem hrozně vděčná za to, že žiju v míru.

@Pestrobarvec keď píšete o tých kapličkách a vykupovaní, na východe Slovenska je jedna dedina, kde ľudia hromadne zabili farára. Zrejme mal nejaké nevhodné požiadavky. (detaily neviem, nikdy som tam nebola)
Za to dostali od cirkvi hrozný trest - sto rokov nemali povolené mať v dedine farára. V preklade, najlepší možný trest aký si mohli priať Dobre sa im žilo, keď tak chodili na omšu do vedľajšej dediny.
Sto rokov nedávno uplynulo, a do dediny s veľkou slávou prišiel farár. A hádajte čo! Keďže tam sto rokov nikto nebol, nestála tam ani fara. A tuto nový farár si zmyslel, že sa mu celá dedina má na luxusnú faru poskladať, inak odmietol sobášiť a pochovávať a všetko.
Ten farár tam zatiaľ stále je, ale na jeho mieste by som tých dedinčanov druhýkrát nepokúšala 

Když se dědeček (ten fešák z fotky ve svatebním vlákně )oženil, odvedl si novomanželku do Jaroměře, kde tou dobou sloužil.
Jako důstojník měl posluhovačku, vlezlou a zvědavou to bábu. Sice pečlivě připravila nové hnízdečko, ale mladému páru nedopřála pomalu ani chvilku soukromí a lezla k nim imrvére, vždy pod nějakou průhlednou záminkou. Tu přinesla utěrky… tu čerstvé jahody… pánovi cigarety… nejčastější výmluvou byl (na holinky potřebný) zouvák. Sice samozřejmě klepala, ale poněkud rušivé to bylo pochopitelně i tak.
Po krátkém čase jednou přiběhla, oči navrch hlavy: Mladej pane! Co to proboha provedli milostpaní?! Vždyť vona je chudák v tom!
Dědeček nezaváhal: Co asi?! To ten váš věčnej zouvák, Nováková! 

@SagaN Tak zaplať pámbu, jinak by asi Vaše rodina vymřela.-)

Ještě jsem si vzpomněla na jeden vztahově dost drsný příběh. Sestra mého nevl. dědy, katolička, se v padesátých letech min. století zamilovala do evangelíka. Rodiče jí ho však zatrhli a namluvili jí katolíka z údajně spořádané rodiny. Bohužel ten ji začal po svatbě strašně tlouct, prý se před ním zamykala na půdě, ale stejně jí to nebylo nic platné. Z manželství se narodila dcera, pracovně nazvána Saša. Když byly holčičce tři roky, maminka podlehla nádoru na mozku… Tatík se o ni nechtěl starat, a tak ji vychovávala její ovdovělá babička se svými syny-dvojčaty. Já si tu babu, která za to mohla, pamatuji, nikdy neuznala chybu… Před cca dvěma roky mě na veletrhu Saša vyhledala, a chtěla mít se mnou společný snímek a pak v podstatě nenápadně žebrala o knihu… Zkrátím to, fotky poslala za 6 měsíců a tak nějak jsem to celé nepochopila. Nevlastní dědeček byl velice hodný člověk, ale třeba jeho bratr - dvojče - pamatuji si, že to byl pěkný vychcánek. Přišlo mi, že milá Saša se bohužel trochu zvrhla do té zvláštní části rodiny. Naštěstí ona sama už se o nic nepokoušela, kromě toho, že mi vždy na Vánoce pošle mailem přání. Každopádně jejího osudu a hlavně její maminky je mi hrozně líto.

@Rezyna
No jasně, jsem tu díky zouváku Ale tehdy asi nebylo moc nóbl do toho vletět ihned po svatbě. „Jak králíci!“