Hra: věta v rozečtené knize

@V3S Byla krajně rozrušená: v obličeji se jí zračila bolest a křečovitě svírala ruce.

V. S. Alexander: Ochutnávačka

Prosím o větu, která vám utkvěla v paměti

Byl to člověk štíhlý, téměř hubený; držení jeho těla, prohnutá kolena, černé, rozpukané ruce, vše při něm prozrazovalo, že pracuje, mnoho a těžce; i tvrdý, osmahlý, nehybný jeho obličej, poněkud nedbale oholený, měl na sobě pečeť stálé tělesné námahy; duše z něho nezřela, ba plachý, neurčitý strach před „pánem“, jenž jej vyslýchal.

K. Klostermann: Šumavská dramata, povídka Bílý Samum

Prosím nejdelší větu ze třetího odstavce páté kapitoly.

@V3S
kniha, kterou čtu, žádné kapitoly nemá. Ale zalíbila se mi větička, hovořící o čaji
„Tiché zachřestění šálku z dobrého porcelánu na podšálku z téhož materiálu zahání všechny démony. To je bohužel málo známý fakt.“
T. Pratchett ŠŇUPEC

Navážu na @V3S protože v posledním příspěvku není žádný požadavek.
„Co kdyby se tady trenér náhodou dnes odpoledne zastavil a postěžoval si, že jsem se už několik dní na kurtu neukázala?“

Daphne du Maurier: Mrtvá a živá

Prosím o 3. větu na straně 29.

@Femur Když mě nevyhodí, budu tu pracovat příštích pár týdnů.

Penelope Bloom: Jeho banán

Prosím o první větu druhého odstavce na straně, kterou právě čtete.

@Titia Lanový přívoz vypadal léta neudržovaný, opršené sloupky opatřené žebříkem se nebezpečně nakláněly.

Steven Price: Ve svitu plynových lamp

Prosím o poslední větu knihy.

První dopis mamince (Maminka)
Už vím, dám dopis na zrcadlo či do košíčku na šití,
však žel dosud mě nenapadlo
co psát, jak dopis začíti.

Maminko moje milovaná,
a v zubech konec násadky,
přemýšlím; stránka nenapsaná čeká a čeká na řádky.

Přeji Ti dnes v den Tvého svátku

• ve slově Tvého velké T -

no vida, už mám druhou řádku
a pokračuji ve větě:

štěstí - po t se píše ě -
a zdraví - a pak selhává
už nadobro má fantazie,
tak přízemní a kulhavá.

A trhám papír, muchlaje ho

• maminka stojí nad válem

a chystá něco voňavého -
tu v odhodlání zoufalém

přibíhám k ní, tiskne mě k sobě,
očima mlčky ptá se mě.
Pak zamoučněné ruce obě
zvedly mě rychle ze země.

Nie je to posledná veta knihy, ale ja som, vďaka blbej reklame v telke, objavila básne Seiferta. Sú krásne.
Dajte niečo čo vás zaujalo.

@giuliettka - milujem Seiferta a ďakujem vám za jeho pripomenutie. Snáď vám nebude vadiť, keď vám oplatím inou jeho básňou.

Tatínkova dýmka / maminka /

Tatínek kouřil z dýmky
vždy večer, než šel spát.
Vidím ho z měchuřinky
do dýmky tabák cpát.
Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Sedával na pavlači,
když se už setmělo,
a plamen sirky stáčí
posvítit na čelo.

Co by byl bez vzpomínky
náš život? Co by byl?
Obláčky z jeho dýmky
jsou nejhezčí z mých chvil.

Maminka však se zlobí,
ne zle, spíš jenom tak.
Tatínek totiž drobí
z pytlíčku na tabák.

A když mu dýmka chladne,
brání se nesměle.
Komupak nevypadne
trošičku popele.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval,
to, co jsme milovali,
milovat budem dál.

Když stůně, dýmka leží
na okně pavlače.
A maminka jen stěží
nedá se do pláče.

A něžně k ní se sklání
a nic se neštítí.
A dnes jí nezavání.
Dnes voní po kvítí.

Hladí ji usmířena
a rdí se před námi.
Dýmka je posázena
samými perlami.

Obláček namodralý
tiše se rozplýval.
To, co jsme milovali,
milovat budem dál.

@MP blanka A Pabla Nerudu máte ráda? Priznávam, že mne sa jeho básne viac páčia v slovenčine, ako v češtine. (po španielský neviem)

Dnes môžem písať najsmutnejšie verše noci.

Písať napríklad:,,Noc je zahviezdená
a belasý trblet hviezd chvie sa v diaľkach."

Nočný vietor krúti sa po nebi a spieva.

Dnes môžem písať najsmutnejšie verše noci. Ľúbil som ju a zavše aj ona ľúbila mňa.

Za nocí ako táto v náručí som ju mával.
Pod nekonečným nebom toľko ráz som ju vybozkával.

Mala ma rada, ja som ju taktiež zavše ľúbil.
Akože neľúbiť jej veľké oči upreté do neznáma.

Dnes môžem písať najsmutnejšie verše noci.
Pocítiť, že som ju stratil. Pomyslieť, že ju nemám.

Načúvať nekonečnej noci, nekonečnej bez nej.
Ako na trávu rosa, tak do duše verš padá.

Čo na tom, že moja láska nedokázala si ju uchrániť.
Nie, ona nie je so mnou a noc je zahviezdená.

Nie, duša moja netší sa, že ju stratila.
A to je všetko. V diaľkach ktosi spieva. V diaľkach.

Akoby si ju chcel priblížiť, hľadá ju môj pohľad.
Nie, ona nie je so mnou a moje srdce ju hľadá.

Tá istá noc, ktorá tie isté stromy obieľuje.
Nie sme však už tí istí, my zo vtedajška.
Nie, naozaj ju už neľúbim, ako však som ju mal rád!
Aby sa dotýkal jej ucha, hlas môj vietor vyhľadával.

Inému. Inému bude patriť. Tak ako mojim bozkom
predtým.
Jej hlas. Jej nekonečné oči. Celým telom jasná.

Nie, skutočne ju už nemám rád, no azda ju ešte ľúbim.
Zabudnutie je také dlhé a taká krátka láska.

Nie, moja duša neteší sa, že ju stratila,
veď z nocí ako táto v náručí som ju mával.

I keby to boli posledné verše, čo jej píšem,
a posledná bolesť, ktorú mi spôsobila.

@MP blanka PS, pri čítani tej básne, Tatínkova dýmka mi tiekli slzy, moj oco bol fajčiar. 

@giuliettka - nepoznám, pekné.

Zakladateľka tohto vlákna tu už nie je, aby som sa jej spýtala, či by súhlasila, ale vás, čo sem chodíte by som sa chcela spýtať : Nemohli by sme pôvodný zámer, teda náhodne vybraný text modifikovať na / kratšie / úryvky textov, ktoré sa nám páčili?

@giuliettka : keď zomrel môj otec, predtým, ako bol pohreb, som poslala maminke list, ktorého súčasťou bola práve táto báseň. Môj otec fajčil z dýmky, trúsil popoľ na obrus, a maminka mu s jemnou výčitkou, ale laskavým hlasom hovorievala „… ale Otíčku…,! “
Ano, pri tejto básni som vždy namäkko.

@MP blanka Ja som za, počkáme na zelené ramienka u vášho príspevku.
Ak sa dopracujeme aspoň k číslu 10, tak sme to zmenili oficiálne. :- )
Ak nie, tak si založíme vlákno s básňami a punktum.

@giuliettka - ja som teda nemyslela výhradne na poéziu. Môže byť aj próza? 

@MP blanka @giuliettka Vy jste mne dojaly.
Přidám, co mě teď napadlo. Dvě věty z mé oblíbené knihy od Umberta Eca, Jméno růže: „Jméno své jediné pozemské lásky jsem neznal a nikdy jsem se je nedozvěděl.“ A poslední věta knihy: „Někdejší růže je tu už jen co jméno, jen pouhá jména máme ve své moci.“ Vždycky mě to trochu rozesmutní.

Čítam Knihu Henriho Fieldinga Tom Jones, nalezenec, napísanú v polovici 18 stor.
V 60.tych rokoch 20.stor. bol podľa nej nakrútený milý, vtipný film, a vlastne iba kvôli nemu som nedávno siahla aj po knihe. Vlastne sú to dve hrubé knihy, a okrem obsahu ma baví živý, súčasný, vtipne písaný text. Nebudem sa už vracať k prvej knihe a úryvky hľadať tam, siahem po tom, čo práve čítam v knihe druhej.

Príroda totiž múdro zabezpečila, že všetky naše radovánky nás po čase zunujú. To preto, aby nás celkom neovládli a aby sme teda nestratili záujem aj o iné veci. Ani trochu nepochybujem, že z tohto hľadiska mladý právnik, ktorý ešte len sníva o kancelárskom poste, diakon o arcibiskupskom a posledný opozičný politik o premiérskom, sú vlastne šťastnejší ako ľudia, ktorí už všetku moc a výhody príslušných úradov majú.

Tohto veľmoža v Londýne poznal každý. A hoci Tom nevedel, na ktorej ulici, či námestí jeho dom stál, nájsť ho bola hračka. Aby sme pravdu povedali, hravo by to dokázal každý kšeftár, ktorý sa obšmieta okolo veľmožov, lebo je oveľa ľahšie nájsť dvere veľkých tohto sveta, ako sa dostať cez ne.

Příspěvek upraven 08.05.20 v 10:25

A ešte niečo, z rovnakej knihy :

Starovký názor, že ľudia by mohli celkom dobre žiť iba z cnosti je rovnako klamlivý, ako romantické posolstvo, že ľudia vyžijú aj z lásky. Hoci totiž niektorým našim chúťkam poskytuje láska rozkošné slasti, rozhodne nemôže ukojiť nič iné. Preto napokon niektorí zamilovaní ľudia na vlastnej koži spoznali svôj omyl, keď už bolo neskoro. Zistili, že láska nezažehná hlad o nič viac, ako ruža nepoteší ucho, či husle neočaria čuch.

Bolo len treba porozmýšľať, čo urobiť. Ak sa totiž Sofia do pána Jonesa vášnivo zamilovala, potom odhovárať ju od sobáša je také zbytočné, ako úprimne a vážne presviedčať moľu, aby nevlietla do plameňa sviečky.

Tři muži ve člunu, Jerome Klapka Jerome:
Pocit blaha a vyrovnanosti prý způsobuje čisté svědomí; to jsem slyšel od lidí, kteří to sami na sobě vyzkoušeli; ale plný žaludek vám to zařídí zrovna tak dobře a přijde vás to laciněji a dostanete se k tomu mnohem snáz. Po vydatném a dobře stráveném jídle si člověk připadá tak shovívavý a šlechetný, má tak vznešené myšlenky a tak laskavé srdce!
Stejně je to zvláštní, jak je náš intelekt ovládán našimi zažívacími orgány. Nejsme schopni pracovat, nejsem schopni myslet, dokud si to nepřeje náš žaludek. Ten nám diktuje naše emoce, naše vášně. Po slanině s vejci velí: „Pracuj!“ Po bifteku a černém pivu radí: „Spi!“ Po šálku čaje (dvě lžičky na jeden šálek a nenechávejte ustát déle než tři minuty) praví mozku: „Tak, a teď vzhůru a ukaž, co dokážeš! Buď výmluvný, bystrý, cituplný, dívej se na přírodu a na život nepředpojatýma očima; rozepni bílá křádla rozdychtěné myšlenky a vzlétni jako bohorovný duch nad svět, který se točí pod tebou, vzlétni skrze dlouhé áleje zářících hvězd až k branám věčnosti!“
Po horkých koblihách praví: „Buď tupý a neinteligentní jako polní hovado - jako živočich bez mozku a s malátnýma očima, v nichž nezasvitne ani jediný paprsek obrazotvornosti, naděje, strachu, lásky, života.“ A po koňaku, požitém v dostatečném množství, vyzývá: „No tak pojď, ty tajdrdlíku, škleb se a dělej kotrmelce, ať se tvoji bližní zasmějou - plácej pitomosti a blekotej nesmysly a předveď, jak bezmocný kretének je chudák člověk, když se mu vtip a vůle utopily jako koťata v trošce alkoholu.“
Jsme prostě ti nejubožejší otroci svých žaludků. Nepachtěte se po tom, abyste byli mravní a pocitví, přátelé moji; jenom se bedlivě starejte o své žaludky a krmte je opatrně a uvážlivě. Pak ctnost a spokojenost samy vstoupí do vašich srdcí a budou jimi vládnout a vy nemusíte vynakládat žádné úsilí, abyste jich dosáhli; pak budete dobrými občany a milujícími manžely a něžně chápajícími otci - prostě ušlechtilými, zbožnými lidmi.

Pred časom som si uvedomila, že som odrástla na českej povinnej četbe, a o tej slovenskej toho veľa neviem. Občas teda siahnem aj po slovenských klasikoch a momentálne je to Terézia Vansová. Je zaujímavé čítať jazyk +- 100 rokov starý, a porovnávať ho so súčasnou slovenčinou. A niektoré formulácie sa mi osobitne páčia, napríklad :
Potom si zanôtila večernú pieseň hlasom trochu podobným bľakotu kôz. no zato iste milú pred trônom pána nebies, lebo pochádzala z úprimného srdca.

Nastal čas (možná) vytáhnout vlákno z propadliště dějin.

Prosím o první větu v rozečtené knize.

@V3S „O přestávce semináře jsem jedné mamince odpovídala na otázky ohledně potřeb jejího dítěte.“ Šárka Miková, Nejsou stejné, Jak díky Teorii typů porozumět dětem i sami sobě.

Prosím o první větu druhé kapitoly. (Pokud kniha nemá kapitoly, tak na 5. stránce)

Ve velkém a velmi obyčejném domě na jihovýchodě Londýna, v Brockley, seděl u psacího stolu muž.

Sydney Horler: Tajemná tvář, nakladatelství Mysterium, 1929
Nasla jsem tu knizku vyhozenou ve krovi a je to desne napinavy, bondovka ze dvacatych let! I hlavni hrdina, britsky spion, se jmenuje James, a je tam straslivy padouch, co chce ovladnout svet, a Bond girl a vsechno.

Prvni cela veta na strane 55.

@Femur (Dotaz off topic: Jak se Vám ta kniha líbí? Mám ji už celou věčnost rezervovanou v knihovně, bylo přede mnou snad 20 zájemců, teď už se to snad chýlí ke konci)

„Stromy, les, houby, rybníky a kopretiny.“
Jitka Vodňanská: Voda, která hoří

Prosím první větu knihy

@sirena007 Jsem zatím na začátku. Je to takové odborné. Nečekejte běžnou knihu z kategorie populárně naučné. Trošku se tím prokousávám. Vrátilo mě to do doby, kdy jsem studovala peďák. Ale jsou tam různé příklady ze života, to je myslím přínos té knihy. Zjistila jsem, že se na to musím dost soustředit. Jsou tam různé odborné termíny, takže žádná oddychovka. Prokládám si to Deseti malými černoušky a Pánem prstenů. Ovšem já jsem trošku literární magor.