Máte k oblečení citový vztah?

@Robena píše:
Muzi jsou jina kategorie, ty nechteji vyhodit NIKDY NIC.

Možná by nebyl na škodu nějaký článek o tom jevu, protože je to docela časté a je to opravdu děs. 

@Madla L. píše:
Možná by nebyl na škodu nějaký článek o tom jevu, protože je to docela časté a je to opravdu děs.

tak s tím souhlasím a připojuji se, doma můj drahý třídí a občas se nějakého toho opravdu nehodícího se, stoletého kousku zbaví - většinou triček, které pak putují do kumbálu jako hadřík na čištění jízdního kola . Ale u rodičů neváhá hrdě vytáhnout a obléct triko ze základky, a nasoukat se do něj, jelikož má jen pár drobných děr uff a to je škoda vyhodit.
Já mám citový vztah opravdu jen k pár věcem - háčkované rukavičky po babičce /naposled jsem je vyvětrala v tanečních, a to je sakra dávno/, a ještě mi napadá vínový semišový plášť ke kolenům, který je starší jak já, po mamce /nechala jsem si upravit a nosím ho/.
Jinak nemilosrdně vyhazuju teda nosím poctivě do kontejnerů na charitu.

Poškozené běžné věci vyhazuji, oblečení neupotřebitelné ale jako nové (nepadnoucí košile, boty, které dřou, lepší oblečení po dítěti)- rozdávám, je mi to líto jen tak vyhodit.
Snažím se moc neskladovat, ale mám třeba schovanou koženou sukni ve velikosti 38, ve které jsem vystudovala a už ji nikdy neobleču, navíc je na ní škrábanec…

Ale citový vztah se u mě projevuje i tak, že si pamatuji, co jsem měla na sobě při různých zajímavých, důležitých a příjemných setkáních. Některé kousky pak dle událostí pojmenovávám.

@klubo Zajímala by mě ta jména

Boty Francky (od František), košile Liberka (od Liberec), kožené děrované rukavice Lištičky (jen asociace), sako Maruna (připomíná mi Marunu - její styl, kterou jsem kdysi znala a obdivovala, ale sako s ní nijak nesouvisí), šaty Youg Mother (jsou podobné těm, co nosila matka za mlada), ale i kožená brašna Děda… jen z těch obecněji motivovaných jmen, je to vlastně dost osobní - takže jen pár ukázek pro představu.

@klubo
Hezke, ja mam dvacetiminutovy svetr (kdyz se mi bude libit jeste za dvacet minut, tak se pro nej do obchodu vratim) a demokraticky svetr (privezl ho muj stryc moji matce ze Zapadniho nemecka). Pak jeste hraci saty (ve kterych se da hrat na housle) a nehraci saty (v tech se to logicky neda)

Vlastne, keď tak rozmýšľam, tak mám. Ak sa za citový vzťah považuje to, že niektoré tričká mám obľúbené a niektoré veci a topánky som nosila až kým sa nerozpadli, doslova.

Na obleceni nelpim, pravidelne vyhazuju a dela mi to radost. Na cem lpim ovsem velmi, jsou kabelky, satky, bizuterie. To si kupuju v te nejvyssi mozne kvalite, takze to neztraci na hodnote /nektere kousky naopak jeste ziskavaji/ a nedovedu si predstavit, ze bych to nekomu dala ci prodala. Mam kabelky i nekolik let stare, ktere uz pravdepodobne nevynesu ven, ale nedam je pryc, i kdyz kamaradky se mne pravidelne ptaji, zda bych jim je prodala. Kupodivu mi nevadi predstava, ze az budu stara, moje dcera to prohlasi za brak a s lehkym srdcem se toho zbavi.

@Curlygirl Taky jsem se práve z případu lodičky poučila a dobře si pamatuju, jak jsem převrátila celý dům vzhůru nohama, že jsem je přece nevyhodila, nejsem blbá. No, měla jsem nějakou depku na mateřské nebo co a myslela jsem si, že už nikdy nebudu mít společenský život 

Tak já s tím mám docela problém. Protože jsem kdysi vyhodila (poslala dál) pár kousků v přesvědčení, že je již nosit nebudu a časem toho dost litovala, tak dneska vyřadím fakt jen minimum. Pokusy o přebrání šatníku podnikám tak 2× do roka, ale pryč jdou maximálně trika, která jsou hodně onošená. Pokaždé se do přebírání pouštím s přesvědčením - fakt to pořádně proberu a vyřadím vše, co už k tomu není - ale nikdy to nevyjde. Možná je to i tím, že posledních pár let se snažím nakupovat nadčasové a kvalitní věci. A také jsem ten typ, co klidně jednu věc nosí i pár let. Mám například šaty, které jsem koupila před 18-ti lety a stále je nosím, jedny kalhoty mám už od gymplu (jsou pěkně uložené a protože moc kalhoty nenosím, tedy poslední asi 3 roky vůbec, tak tam ještě asi pobudou). No ale znáte to - co kdyby 

Nevím, jestli se tomu dá říkat citový vztah, ale je pravda, že některé kousky oblečení jen tak nevyhodím, i když není pravděpodobné, že je kdy vezmu na sebe - ale když ty šaty stály tenkrát půlku výplaty a jak mě slušely…třeba se do té módy ještě vrátí . Některé kousky jsem už i s úspěchem vytáhla po několikaletém „odpočinku“, teď nosím svetr, který nosila moje máma tak před 30 lety.

Já měla ve skříni asi pět let krásnou kytičkovanou košili. Ale za poslední rok už jsem ji neměla na sobě ani jednou. Přesto jsem ji nedokázala vyhodit s tím, že se mi třeba ještě někdy k něčemu… když je mi jasný že ne. Čiliže ANO. k některým věcem mám citový vztah.

Mám v šatníku svoje oblíbené kousky, ale ne z citových důvodů, spíš proto, že mi víc sluší a lépe se kombinují než zbytek. Nesnáším takový ten okamžik prozření, kdy si uvědomím, že z mého oblíbeného trička se stal hadr. Zničené oblečení vyhazuju. Ale strašně se mi příčí vyhodit něco, co je ještě v dobrém stavu, jen to už nenosím. Opět to není z citových důvodů, nesnáším plýtvání (co by za to daly děti v Africe?). Buď takové věci pošlu dál nebo je skladuju pro případ „co kdybych to ještě využila“.

Edit: Přece jen mě napadlo něco, k čemu vztah mám - dva svetry a několik šál, které jsem si kdysi sama upletla. Už je léta nenosím, ale z domu půjdou leda přes mou mrtvolu.
Jinak mám citový vztah k hromadě haraburdí z dětství, ale dětské oblečení v té hormadě není. To po mě dědila sestra a pak děti známých.

Šaty, které jsem měla na promoci. Koupil mi je můj táta v den státnic. Jsou mi velké, v barvách, které už nenosím, holt srdcovka.

Vždycky si říkám co by kdyby se to ještě hodilo a navíc je mi líto to hodit do popelnice, protože většina věcí si tu popelnici zdaleka nezaslouží. a rozdat? mno moc kamarádek nemám, kamarádím se raději s chlapama ( je to přímější kamarádství). A po jednom rozdávacím záchvatu, kdy jsem sousedce na mateřské, s manželem na pracáku, chtěla „přilepšit“ a dala jí plné 2 Ikea tašky oblečení a nedočkala se ani díky (neřku - li blbé čokolády) a jako bonus se dočkala pouze pomluvy (to že v ex mém kašmírovém svetru venčí psa a sněhobílé šaty měla za 14 dní zaprané, že bych v nich nevytřela ani podlahu se radši snažím vymazat z hlavy). takže s charitou jsem skončila. nečekala jsem, že mi bude líbat nohy, ale… takže mám teď citový vztah ke všemu a raději si koupím novou skříň 

K oblečení většinou žádný citový vztah nemám, ale kdysi jsem dostala od mamky k vánocům halenku, která se mě moc nelíbila. Měla jsem jí ve skříni a moc (spíš vůbec) jí nenosila, Když pak umřela, nedokázala jsem jí vyhodit a aspoň pod svetr jsem jí párkrát vzala. Tady jsem si ten citový vztah k věci vytvořila.

Ano. Řekla bych, že asi ke všem svým věcem - a i k věcem, které nejsou v mém přímém vlastnictví, ale používám je momentálně já (sestřio CD, půjčená knížka…). Tedy v tom smyslu, že se o věci starám a pokud se s nimi něco stane, mrzí mě to.
Nerada se věcí zbavuju, neumím to. Vyhazovat, co jsem neměla rok na sobě, nezvládám. Na druhou stranu jsem takhle na jaře vytáhla kostkované kalhoty ještě ze střední a loni mnou háčkovaný svetřík, taktéž z let středoškolských. Taky bych v tom případě neměla mít svoje maturitní šaty, protože jsem je opravdu těch 6 let nikam neoblékla.

Mám:) Ne ke všem a dokonce nemám problém vyhodit plno věcí, které jsem měla ráda, ale jsou obnošené. Vlastním ale věci, kterých se odmítám vzdát, třebaže je nenosím, protože mi připomínají nějakou krásnou dobu, chvíli, má oblíbená místa, nebo lidi. A naprosto speciální vztah mám k čepici a k šále, které mi upletl můj přítel, přičemž čepici navrhl speciálně k tomu, abych ji mohla nosit na vyčesaný drdol a nebyla mi zima na uši Počítám, že tyhle věci budu skladovat i kdyby se rozpadly na prach.

Nemam. k hmotnym vecem mam vztah jenom k fotkam, knizkam, kytkam a castecne ke sperkum. nic z toho se u nas nevyhazuje (tudiz jedna kytka brzo vystehuje nas). jeste k tomu zbirame vyhozene kytky po baraku, protoze to nepreneseme pres srdce, ze je nekdo jenom tak pohodi. mam vztah k blizkym lidem a vsechno dalsi si s sebou nosim v hlave (jsem vykorenena bytost, za zivot jsem uz dvakrat zmenila misto pobytu o nekolik stovek km a toto nemusi byt definitivni stace).

slusne obleceni, ktere uz nechci podaruji, vzdy se nekdo najde. roztrhane jde k popelnici (taky si ho vetsinou nekdo najde).

Ano