Mluvení ve zdrobnělinách

Pokud se zdrobnělina objevuje v mluvě ojediněle, i když to jsou třeba ty „botičky“ nebo „šatičkčky“, tak mi to nevadí. Pokud je zdrobnělé každé druhé slovo, tak mě to znechucuje, mám pocit přeslazena. Samozřejmě, ať si tak dotyčná klidně mluví, ale já se toho, pokud to je jen trošku možné, nebudu účastnit.

(Vybavuje se mi servírka, která z vinného lístku doporučovala „vínečka“ jako třeba „saviňonek“, „muškátek“ a podobně. Bylo t v jednom dílu Ano, šéfe)

Zdrobneliny mi lezou na nervy. Pokud se to netyka deti (je jasne, ze male dite ma boticky), ale dospelych, tak dotycnou automaticky zaradim do prihradky „blba jak puctok“. Pokud dotycna jeste doda, ze na ty boticky nema penizky, tak me zacnou svrbet pesticky a mam chut ji rozmlatit drzticku.

Já zdrobnělilny používám. I vlkodav je pro mne pejsek 

Neznášam ich u dospelých ľudí, nepoužívam ich, ale ak sa mi to stane /a stalo sa - bohužiaľ/, potom ma to mrzí a snažím sa toho vyvarovať.

Pri tých zdrobnelinách si vždy spomeniem ako herec Dibarbora známy naduživaním zdrobnelín poprosil vraj čašničku aby mu na hranolčeky doniesla ešte kečupičku. 

@Pirek : Můj králík je pro mě taky králíček, ale už nedostává papáníčko, granulky, zeleninku a seníčko, ale granule, zeleninu a seno. Myslím, že je v běžném hovoru docela normální občas zdrobnělinu použít, dodává to emocionální zabarvení celému sdělení, což bývá účelem použití. Problém je, pokud to dospělý člověk používá v každé větě nebo používá přehnané zdrobněliny (pejsánečíčínek a­pod.)

Na zdrobněliny jsem vysazená…v dnešní době je jich opravdu nadužíváno. Jak už zde někdo uvedl, někam patří, prostě čeština je barvitý jazyk a zdrobnělinou lze podtrhnout třeba vlastnost něčeho, ale čeho je moc, toho je příliš. Zvlášť alergická jsem na slovíčka „dušička, srdíčko, lidičky“. A odrovnávala mě moje kolegyně, která svého manžela do telefonu (na veřejnosti) titulovala méďánku nic, jdu si dát kafíčko s mlíčkem…:-)

@GreatSusan píše:
Zdrobneliny mi lezou na nervy. Pokud se to netyka deti (je jasne, ze male dite ma boticky), ale dospelych, tak dotycnou automaticky zaradim do prihradky „blba jak puctok“. Pokud dotycna jeste doda, ze na ty boticky nema penizky, tak me zacnou svrbet pesticky a mam chut ji rozmlatit drzticku.

Co je to „puctok“? To jsem nikdy neslyšela
Zdrobněliny momentálně používám, myslím, že je to přirozeným obdobím mateřství maličkého dítěte. Ovšem používám je běžně ve vztahu k dítěti a předmětům kolem něho, obvykle ne ve vztahu k sobě. I když - ne tak docela důsledně, taky občas říkám „koukej, ty máš malý hrneček, máma má velký hrneček“ 

„To jsou tvoje, ty protivné děti?!“ „Ano, ano…dušinky moje…“

Já se přiznávám.. Na svoje zvířátka a o svých zvířátkách mluvím s použitím spousty zdrobnělin. Manžel se mi kvůli tomu trochu posmíval a ironicky tak na mě mluvil no a co myslíte? Mluvíme tak doma mezi sebou naprosto normálně. Je fakt, že na veřejnosti zdrobněliny používám málokdy. Ona je to teď asi nějaká móda či co, stejně jako před pár lety bylo hrozně „in“ mluvit sprostě, čím víc „vole“ a sprostých slov, tím byl člověk víc „kůl“. Zdrobněliny mi teda osobně vadí míň. O lidech, kteří mluví často ve zdrobnělinách, si nic špatného nemyslím, většinou jen chtějí být milí. Mám teď na AJ učitelku, která nám všem říká zdronělinami (je nám cca 22 - 40 let), používá taková slovní spojení jako „minulý čásek“ apod. Je moc milá, vtipná a inteligentní. Třída vedle má prý nějakou protivnou babu, to už budu milionkrát radši poslouchat zdrobněliny. Co ale nemusím jsou pozdravy typu ahojky, čauky a taková ta „mateřská“ mluva s mimískem a těhulkami a manžou v čele..

Měla jsem za totáče cca 120ti kilovou kolegyni o výšce 180 cm,
nechávala si šít šatky a sukýnky, občas měla novou halenečku .

Stejně jako jakýkoliv jiný výrazový prostředek. Když je jejich použití na místě, používám je a nevadí mi, když zdrobňuje někdo jiný.
Ani nemůžu říct, že by mi nadměrné žvatlání mimo vhodný kontext nějak extrémně vadilo, protože se s ním zas tak moc nesetkávám.

Souhlasím s @mujercita ohledně užití.
Setkávám se s nimi naštěstí minimálně, vlastně jen u přátel s malými dětmi, což mi nevadí a pak v restauračních zařízeních - frustraci z nich jsem tu už ventilovala v jiném vláknu („dáte si, slečinky, meníčko?“ atd.).

Stačí se zaregistrovat na votočvohoz a zemřete na zdrobnělinky.

šatičky, sukničky…na mimibazaru jedna dáma tvrdošíjně prodává krásné „šatovečky“, problém je, že tímto slovem nazývá navíc všechny šaty (nebo se něco změnilo a mezi šaty a šatovkou už není rozdíl?) a na omlazeni mají všechny ženy vlásky :-/

mě zdrobňování ubíjí. každou ženu, která děcko nazývá mimískem, kupuje si mikču, nakupuje v supíku a nosí topík, podvědomě bohužel automaticky zařadím do kategorie „nána“ nemůžu si pomoct. připadá mi to afektované a hloupé.

úplně nejvíc mě vytáčí, když např. v tv dokumentu někdo mluví o člověku jako o hodné dušičce s krásným srdíčkem a milém človíčku (zpravidla takto hovoří omelírované dámy při těle). to mi vstávají chlupy hrůzou.

samozřejmě jsou chvíle, kdy se to hodí, ale abych v běžné řeči, navíc s cizími lidmi, mluvila takto, mi přijde dost nevyzrálé, u nás pro to máme ještě slovo „rozplazené“.

@Jiná Realita vzpomněla jsem si na Lucii Bílou, ta už strašně dlouho tyhle výrazy používá… srdíčkový lidičky… bleeee (blicí smilík)

@Curlygirl
Kupodivu, ona je jediný člověk, u kterého jsem to ochotna přežít. nevím, proč je to s ní nějak tak už srostlé asi 

To mi připomíná, jak maminka přišla jednou domů zcela zhnusena a hlásila, že na náměstí Svobody stojí nějaká slečna a všem, kdo jsou i nejsou ochotni poslouchat, sděluje, jak „nalezla Boha ve svém srdéčku“.

@Jiná Realita já to nemůžu vydejchat u nikoho, možná kdyby to postihlo někoho z rodiny, ale snad to nehrozí 

Já nesnáším šišlání. Bývalá kolegyně vždycky říkala do telefonu svému příteli tak já už pacuju, dala jsem si kafíčto a podobně. Brrr..

Ještě k těm králíčkům a pejskům, co tu o nich byla řeč - Gerald Durrell jednou napsal, už nevím, v které přesně knížce, že u žen jakéhokoliv věku a inteligence pohled na cokoliv malého chlupatého způsobí, že začnou šišlat a používat příšerné zdrobněliny 

Ale nemůžu to potvrdit, například jednou jsem dceři ukázala krásného chlupatého pavoučka a ona žádné zdrobněliny používat nezačala, spíš jakési neartikulované skřeky, hm.

@PavlinkaK třeba ho to nejak rajcovalo, že si hrála na dítě lepší se tím nezabývat 

@Grossularia pučtok. u nás se to taky používá, ale nikdy jsem nepřemýšlela o tom, co to vlastně je, takže díky dámy, vyhledala jsem a je to Putzstock 

@viktorka_od splavu píše:
@Grossularia pučtok. u nás se to taky používá, ale nikdy jsem nepřemýšlela o tom, co to vlastně je, takže díky dámy, vyhledala jsem a je to Putzstock

to je sranda a navíc se to u nás v rodině říká „jako punčtok“ 

@Pavučinec plyšový píše:
Ještě k těm králíčkům a pejskům, co tu o nich byla řeč - Gerald Durrell jednou napsal, už nevím, v které přesně knížce, že u žen jakéhokoliv věku a inteligence pohled na cokoliv malého chlupatého způsobí, že začnou šišlat a používat příšerné zdrobněliny Ale nemůžu to potvrdit, například jednou jsem dceři ukázala krásného chlupatého pavoučka a ona žádné zdrobněliny používat nezačala, spíš jakési neartikulované skřeky, hm.

Má pravdu, chlap. Jít se mnou do zoo by zabilo jakéhokoli odpůrce zdrobnělin a rozplývání se.