Našli jste někdy nějaký šperk nebo cokoliv cenného?

Tak hledačky, ztratila jsem prstýnek když vám dám adresu zahrady kde jsem ten den pracovala, nechcete jim tam tu čerstvě navezenou hlínu zrýt? další možnost je školní skleník, kdyby se někdo porozhlídnul tam, vůbec bych se nezlobila… Jo a ještě neviditelná výstava… pokud leží tam, no tak už tuplem nemám šanci…
Ach jo, skutečně mě mrzí…
Já našla v životě jen telefot, patřil nějaký sedmiletý holčičce, s její maminkou jsme se naháněli v tom největším slejváku po sídlišti 

já jednou našla na ulici telefon, ten se mi povedlo vrátit majitelce a kdysi na tramvajové zastávce 2000 korun v obálce. To byl lepší nález 

našla jsem občanku, mobil, peněženku naditou vším možným - vypátrala jsem majitele a vrátila. Jedna vděčná mi dala pětistovku. Vzala jsem si ji, dalo mi docela práci ji zastihnout. Taky jsem našla zlatý prstýnek, který jsem nechala vyčistit a darovala švagrové, která ho během tří dnů ztratila.¨
Sama jsem přišla o opálovou náušnici, které jsem dostala za druhého syna. Poprvé v životě jsem ztratila šperk. Od té doby si nechávám na náušnice dělat pojistky.
A jednou jsem ztratila poklad - svého 1,5 letého caparta v OC Smíchov (stačilo uklízet peněženku do tašky), byl nezvěstný asi 20 minut,ale cobý schopný zálesáček se vrátil z prohlídky stojanu s bitužerií v přilehlém HMku sám. K čertu s cetkami 

Lilip: To musela být horká chvilka.. Mě se syn jednou zaběhl v IKEA. Jak byl malý, tak mezi tím nábytkem nebyl vidět.

Ja nachazim jen ctyrlistky, ale mamince podarilo najit zlate hodinky Omega.

jaj, já jsem vlastně taky našla mobil a vypátrala majitele, který mi za to dal bonboniéru 

Našla jsem peněženku ve fitku. Bylo to před vánocema a bylo v ní docela hodně peněz a nějaké doklady. Nechala jsem ji na recepci a když jsem za chvíli odcházela, slečna právě volala a ptala se, jestli ji náhodou někdo nenašel. Jinak se mi nálezy cenností vyhýbají. Dokonce ani v bytě po rodičích jsem nenašla věci, které tam ještě krátce předtím určitě byly. A jeden už dávno promlčený rodinný kostlivec. Mým pratetám svěřili jejich sousedi Židé nějaké šperky, prý zlato s brilianty, než byli odvlečeni do koncentráku, s tím, že jim je po návratu vrátí nebo je zpeněží a postarají se o jejich děti, pokud to přežijí ony. Nevrátil se vůbec nikdo a mé pratety šperky celá léta opatrovaly. Samy žádné děti neměly a než poslední z nich zemřela, věnovala mi ty šperky coby jediné praneteři. Nikdy jsem si je nevzala na sebe, měla jsem jakýsi pocit, že snad přinášejí neštěstí. Až po létech jsem je chtěla nechat vyčistit a ejhle, bylo to pozlacené stříbro se zirkony! Kdo koho napálil, ošidil nebo nechal udělat bezcennou kopii už se nikdy nedozvím.

to jsou takové ty okamžiky relativnosti věci. Vzpomněla jsem si, jak jsem před 20 lety rozbalila ubrousek, v němž moje prateta uchovávala pravé, čínské, vzácné perly, které jí tatínek továrník coby mladému děvčeti pořídil od podomního prodavače. Ty perly byly vzácné prý tím, že byly dokonale kulaté. Po rozbalení se na mne vysypal perleťový prášek a perly byly skleněné korálky patrně natřené. Teta celý život ovšem prožila v přesvědčení, jakou drahocennost mi odkazuje, mluvilo se o nich. zjistila jsem to, až když zemřela. Byl to zvláštní okamžik. Ona měla jistotu v uschované hodnotě, prožila s tím vědomím život. Jen to ji hřálo a stačilo k dobrému pocitu. Za první republiky tento skvost stál 2 tisíce korun. Moje babička zase opatrovala vzácné zámky. Když jsem je odnesla do klubu známkařů, ohodnitili je jako bezcený brak, kterého je všude plno.

.

Příspěvek upraven 21.10.16 v 12:27

Jako holka jsem 2× našla stokorunu. Jednu na chatě u autobusové zastávky, jednu blízko domova. Tehdy to pro mne bylo víc než dnes tisícikoruna.
V posledních letech jsem našla dva mobily (jeden v Ikee na pohovce, druhý v místě, kam jsem si položila osušku na přehradě) a zlatou naušnici u vchodu domu, kde bydlím. To jsem vrátila. A pak jsem našla tenoučký zlatý náramek a drobnou zlatou naušnici ze žlutého zlata oboje u auta na chodníku. Oboje stálo nové maximálně do 500 Kč, takže skoro bezcenné. Nechala jsem si to, až budu chtít něco předělat od své zlatnice.
Můj syn našel loni zánovní mobil asi za 10 tis. před naším domem, a majitel mu dal za vrácení 500.
Ale manžel nám kazí skóre - v kavárně si nechal ukrást mobil a 2× ztratil peněženku s velkým obnosem. Doklady se mu vrátily jednou, někdo je našel v odpadkovém koši až někde v Hradci, dost daleko od Prahy.
I u nás v rodině se nacházejí údajné cennosti. Schovávám je z nostalgie.:-)

Hledání čehokoliv je moje slabůstka, je to taky jedna z podmínek mého zaměstnání, jsem archeolog… My se ovšem radujeme třeba i ze zlomený kosti, nejen ze zlata a kamenů A popravdě kromě těch kostí jsem stejně nic moc nenašla, ani na výzkumu ani mimo. To maminka mého přítele, ta má štěstí! V lese na houbách našla starožitný stříbrný řetěz se secesním hadem vykládaný granáty. Všichni si říkáme, jak se to tam mohlo vzít! Ale já bych stejně měla větší radost třeba z nějakého omláceného pazourkového pěstního klínu… 

.

Příspěvek upraven 19.11.12 v 20:11

Já jednou našla v trávě před domem zlatou náušnici. Celá natěšená jsem ji ukazovala mamině a byla u toho i sousedka, které jak se ukázalo kdysi patřila. Ztratila ji jako dítě. Doma měla druhou do páru.
Jinak mám štěstí na ztrátu a znovunalezení mých vlastních šperků a klidně i po několika letech. Jednou jsem si myslela, že jsem na svatbě ztratila zlatý náramek. Po letech jsem vytáhla krabici se starými časopisy se střihy, že je protřídím a na dně krabice ležel ten náramek. Jak se tam dostal mohu jen tušit. Tenkrát jsem si na tu svatbu něco šila, ale v tom případě jsem náramek ztratila aspoň týden před svatbou…čert ví!
Za život jsem už pár šperků našla, ale i ztratila.

@runningfox píše:
Dovolím si vás upozornit, že pokud jste to našla při vyklízení pozůstalosti a nechala si to, neměla byste to tady psát. Protože to náleží do pozůstalosti a měl by to být předmětem dědického řízení.

Runningfox, dedic byl muj otec. Xkrat mi rikal, at si tam jdu najit a odvezt co sama chci. Teta zadne potomky nemela. Tata sam si z domu odvezl pekny starozitny nabytek a dalsi veci.
Ony existujou i rodiny, co se kvuli dedictvi nehadaji, vis…? 

@Miho píše:
Hledání čehokoliv je moje slabůstka, je to taky jedna z podmínek mého zaměstnání, jsem archeolog… My se ovšem radujeme třeba i ze zlomený kosti, nejen ze zlata a kamenů A popravdě kromě těch kostí jsem stejně nic moc nenašla, ani na výzkumu ani mimo. To maminka mého přítele, ta má štěstí! V lese na houbách našla starožitný stříbrný řetěz se secesním hadem vykládaný granáty. Všichni si říkáme, jak se to tam mohlo vzít! Ale já bych stejně měla větší radost třeba z nějakého omláceného pazourkového pěstního klínu…

A vis, ze ja taky? Jen ta historie v kousku kosti je prece tak uzasna a zahadna!!! Temi „cennostmi“ prece muze byt cokoliv, nejen drahe kovy. Tesne pred prevratem jsme vyklizeli jeste jeden dum po pratete, ze ktereho krome starozitne jidelny, kterou jsem zdedila pak po babicce ( pro runningfox : zbytek rodiny o jidelne vi a preje mi ji ) jsem si odnesla dost poskozenou misu z biskitu. Je slozena ze tri lekninovych listu,z kterych se nori jakasi vodni vila. Mam tenhle kus porcelanu moc rada i kdyz nema temer zadnou hodnotu.

Melo tam byt s biskvitu, chybicka se vloudila

@SemiC taky teď vyklízím.
Ale u mne naopak, moc není co.
Představte si že od domu měla klíče jedna 85 letá stará paní, lékařka, s kterou měl ( což jsem nevěděla ) celou dobu můj strýc dokud žil paralelní vztah.
Když jsem tetu odvážela k sobě bylo vše na svém místě, teď když už není mi najednou přišlo něco divné.
Něco v tom domě bylo divné, automaticky jsem si šla do pokoje pro misku po prababičce a najednou jsem to měla, v tom bytě hodně věcí chybělo.
Tam nebyl jeden kousek skla, vázičky, nic.
Jen pár bezcenných kuchyňských sklenic.
NIkdy bych nevěřila že mě okrade 85 letá paní. Mě nejde o peníze, já bych si to ani všechno asi nebrala, ale rozdala bych to komu bych to chtěla dát já.
Ta miska mě provázela celým dětstvím, jedna z mála věcí co se jim nějak podařila zachránit a má to někdo jiný.
Tak jsem chvilku váhala, jestli k ní mám jít a zeptat se kde to je, ale pak mi došlo že na to je určitě připravená a že by mě to ještě víc trápilo.
Představte si, ta ženská vybílila věci po rodičích ženy, kterou s jejím manželem celý život podváděla, to mi přijde neskutečné.

@RenaLange v tomhle bych byla drsná a za tou paní zašla. Speciálně věc, ke které mám citový vztah bych vymámila jakkoli zpět. Zajděte tam. Normálně slušně, snad ta paní není taková suka, že by Vám nevrátila jednu věc. Letos jsem řešila podobnou věc, když příteli zemřel otec a jeho přítelkyně pobrala jeho osobní věci. Nakonec jsme rodinné fotky vymámili zpět! Navíc, pokud paní lékařka nebyla dědic, neměla v bytě co dělat, klidně bych jí i pohrozila policií. Možná je to hnusné, ale ty věci patřily Vám a přesně jak říkáte, nejde o peníze ale o citový vztah, památky a vzpomínky. A to stojí za trochu nepříjemností!

Tak trochu na odlehčení od těch vašich offtopiců Ještě jsem si vzpomněla, že jsem pro někoho šťastného ukryla v lese za chalupou jako dítě jeden poklad… Byly to nějaký československý a ruský mince a pár blbostí, který mi jako dítěti přišly strašně zajímavý, vesměs harampádí, co naši nepotřebovali. Hrála jsem si tehdy s kamarádkou na indiány a z májovek víme, že správný indiáni přece mají poklady! Tak třeba to někdy někdo najde a bude mu to připadat stejně úžasný jako mě, když jsem to tam kdysi zahrabávala…:-)

Přidám si offtopic - jsem v podobné situaci jako Rena Lange - manžel mé matky, s nímž žila pouhý rok než zemřela, si nárokuje vše (problém s nejasnou závětí), dohody odmítl a já jen trnu, aby nevyhodil všechny osobní a památeční věci - dvě krabice fotek z dětství, můj portrét, písemnosti ještě z dob prababičky - „brak“, který pro něj nemá cenu. Není zákon, který by ho přiměl mi matčiny osobní věci vydat před ukončením soudu. Že bych někdy dostala matčiny zlaté prstýnky, které jsme kupovali s tátou, ani nečekám, takový optimista nejsem.

@RenaLange: ja se nechala pri dedickem rizeni sproste okrast a ani si toho nejdriv sama nevsimla (byla jsem sice plnoleta, ale velmi mlada) a neslo o porcelan, ale o poradny cash. Neminim si zpusobit zaludecni vredy nebo depresi a proto jsem to pro sebe uzavrela a vyresila to prostym prerusenim kontaktu s dotycnym. Smirit se s tim ale trvalo docela dlouho a jestli me na cele veci zpetne neco mrzi, tak to, ze jsem se nebranila. Proste jsem byla mlada a blba. Vy jste zkusenejsi a chytra, tak se brante, protoze jinak Vas to bude mrzet dlouho a jednoho dne uz bude pozde. Kdyz nic jineho, tak takove podane trestni oznameni pusobi na spoustu lidi strasidelne a obcas je pohne k prehodnoceni situace.

Vyloženě cennost jsem nenašla. Akorát se mi stalo, že v nákupáku jedna maminka hledal asvoje dítě, že je ještě malinká v růžové bundičce. Tak jdu normálně dál a říkám si že nemohlo utéct daleko. A ejhle - u hračkářství se potulovalo jedno osamocené dítě v růžové bundičce. Řekla jsem si, že to je ona. Dítě nemám, ale takhle malá holčička se jen tak po krámu nepotuluje samotná. Tak jsem za ní šla, kde má maminku. Koukalo na mě bezbraně, že nevěděla, jestli ji třeba nesežeru, nebo ji opravdu pomůžu. Nakonec šla se mnou a dovedla jsem ji na místo, odkud začala mamka hledat dítě. Byl tam strážník tak začal shánět mamku v krámě a holčičku jsem předala paní u dětského koutku a musela jsem zase jít. Doufám, že si bude maminka později dávat lepší pozor na dítě. Ale ta holččika byla tak strašně kouzelná, že bych si tam s ní klidně mazlila, kdybych mohla 

Lilip, jak píše motorová pila, ty „bezcenné“ cenné věci bych se snažila získat jakkoliv zpět, třeba i za cenu nějaké menší finanční kompenzace. tak malé, aby nepoznal, jak moc Vám na tom záleží, a tak velké, aby to zvážil a z nějaké zášti nezlikvidoval. často bývá dobré vzít si na to vyjednávání nějaký doprovod, nezainteresovaný citově, který situaci dokáže bez emocí zvládnout a vyvážit.
přeju pevné nervy a se Vám památky po mamince vrátí.

@GreatSusan
Já nevím. Tohle je totiž tak strašně zlá ženská, tak strašlivě zlá a znáte policii, máte fotky předmětu? Nemám.
Ztratilo se to v době kdy teta ještě žila ( ale daleko u mne, ne v tom bytě a městě),znáte policii.
Kdyby ta zlodějka byla nějaká normální drbavá babka, ale tohle je inteligentní staré vtělené zlo ta ženská. Stačilo že mi teta prozradila že strýc ji do své smrti přemlouval, aby téhle jeho milence darovala dům získaný v restituci po svých rodičích.
Ale budu o tom co jste napsala přemýšlet, má to opodstatnění.
Že Vás někdo okradl je mi strašně líto.

@RenaLange to je tedy děs a je mi vaší zkušenosti velmi líto. Chápu, že po úmrtí blízkého člověka je řešení dědictví další nápor na nervy, ale jednou byste toho třeba mohla zalitovat. Za zajití za tou lékařkou nic nedáte, když jí pohrozíte policií a ostudou /ta možná platí víc, než jen policie/, tak vám třeba vše ještě ráda vrátí… A musím dodat, že v 85 letech bych se bála pekla za to, že celý život podvádím jinou ženu a ne abych to ještě vyšperkovala vykradením cizího domu. Vážně mi zůstává rozum stát.