Milé pekelnice (a občasný pekelníče),
chodím sem už několik let, i když aktivně nepřispívám, a získala jsem
dojem, že místní diskutující sestávají převážně z osob přiměřeně
inteligentních a rozumných. A protože si akutně potřebuji vylít srdce,
jinak skončím v klepetech pro vraždu, založila jsem tohle vlákno. Pozor,
je to dlouhé jak týden před výplatou
Abyste rozuměli. Jsem normální, poněkud introvertní, ale ne asociální
pracující holka, které táhne na třicítku a po nějakých životních
kotrmelcích se odstěhovala od partnera a našla si pokoj ve dvoupokojovém
bytě. Životní prostor v daném bytě se mnou sdílel mladý pár, který se
bohužel po několika měsících rozešel a velmi rychle se každý z nich
odstěhoval jinam. Ze mě se najednou stala paní domu, bohužel nájem sama
nezaplatím, a tak jsem začala, poměrně narychlo, vzhledem k situaci, hledat
spolubydlícího.
Od ledna se mnou bydlí kluk. Říkejme mu Lukáš. Co by ne, když se tak
vážně jmenuje… První nájem, který činí pět tisíc korun měsíčně,
mi sliboval poslat hned. Čekala jsem čtrnáct dní, zatímco on se střídavě
divil, jak je možné, že mi nic na účet nedorazilo, a sliboval, že zítra
to tam určitě bude. Nakonec jsem z něj ty peníze dostala v hotovosti.
Bohužel jsem ještě předtím musela uprosit majitele, že zaplatím později,
protože mi výplata chodívá až dvacátého v měsíci a předtím jsem
ještě musela platit za celý byt kauci.
Právě s kaucí jsme se domluvili, že mi ji zaplatí ve dvou splátkách.
Stejně jako nájem, je jeho část pět tisíc. První část do konce ledna.
Bohužel, i když už bych ve svém věku měla mít rozum, pořád věřím,
že lidé jsou lidé a ne pie. A snad bych tomu věřila dál, jenže se
ukázalo, že můj spolubydlící není jen tak nějaká pia. On je pi*a
ultimátní. Že se mi ztrácí jídlo, jsem si všimla. Chápu, někdy člověk
zjistí, že zapomněl koupit cibuli, tak si půjčí, nebo si uřízne krajíc
chleba. Ale vzít paštiku, vyžrat z ní obsah a pak na prázdném obalu
pečlivě uhladit vršek a ukrýt onen obal pod plnou paštiku zpět do spíže,
to je jednání pětiletého dítěte, aspoň jsem si to vždy myslela. To
očekává, že na to nepřijdu, protože tam ta paštika zase zázračně
doroste? Nebo takhle večer přijdete z práce, otevřete lednici, zjistíte,
že ten rum, co máte na vaření, se zázračně vypařil, ale prázdná láhev
tam zbyla. A obal od pomazánkového másla, které bývalo plné, vyškrabaný
do posledního kousku, se na vás směje, jako by se nic nedělo. Vrcholem
ovšem bylo, když jsem jednu sobotu upekla speciální moučníky, na které
mám formy ve tvaru motýlů, vážek, berušek a dalších breber. Tři motýly
jsem vzala, pečlivě je nazdobila čokoládou a bílkovou polevou a uschovala
do lednice, že je vezmu druhý den ke kamarádům, kam jsem byla pozvaná na
oběd. Oni jsou dva, já jsem jedna, to je dohromady tři. Jednoduchá
matematika, kterou zvládne i Aaglája Vopajšlíková. V neděli ráno mě
v lednici čekali jen dva motýli. Protože nevěřím tomu, že jeden z nich
se změnil v Hulka, otevřel si lednici a odkráčel, zbývá jediné logické
řešení. A to mě naštvalo tolik, že jsem milému Lukáši dala výpověď.
Vymlouval se, že byl nemocný, bral prášky a přehnal to s alkoholem a nic
si nepamatuje. Bullshit, říkám já.
To bylo posledního ledna. Dala jsem mu měsíc, ať si hledá nové bydlení a
já že zatím najdu někoho normálnějšího. Kauci, ze které jsem stále
neviděla ani korunu, už nemělo cenu řešit, a tak jsem mu jen řekla, že
chci mít nájem na únor zaplacený do pátého. Dnes je 14., nájem se má
platit do 15., a já ty peníze od něj stále nemám. Vyhodila bych ho, ale ty
peníze jsou pro mě existenčně důležité. Bojím se skoro odcházet
z bytu, protože jsem jednou po příchodu z práce zjistila, že se mi hrabal
ve věcech. Mám takové lehčí OCD a nikdy bych neodešla z domu a nechala
otevřenou krabici, ve které si na stole skladuju nějaké věci. Nenechala
bych vedle ležet víko. A už nikdy bych nenechala otevřenou skříňku na
podprsenky. Z té představ, že se mi hrabe ve věcech, se mi normálně
udělalo zle. Bohužel, byt má staré dveře do pokojů, které jdou zamknout
jen zevnitř.
Mám nervy v kýblu. Tenhle měsíc se opakovala úplně stejná historka
s nájmem. Nakonec slíbil, že v pátek, to jest včera, budou ty peníze
ležet na stole. Když jsem přišla, nejen že tam neležely. Ve špajzu
neležel ani ten bochník chleba, v lednici nebylo ani to chilli, které jsem
si uvařila předtím. Byla jsem unavená a hladová, zapnula jsem počítač a
zjistila, že mi nefunguje internet, protože nám UPC měnilo připojení.
A router je kvůli přípojce u něj v pokoji. Myslela jsem, že je pryč,
tak jsem ze slušnosti zaklepala, počkala a pak vzala za kliku. Ejhle,
zamčeno. Byl tam, ale dělal mrtvého brouka. Nereagoval na klepání, volání
ani SMS. Psala jsem, že potřebuju přístup k internetu. Že jsme lidi, tak
to přece můžeme normálně vyřešit. Nic.
Přespala jsem u kamarádky. Dnes dopoledne mi napsal, že se omlouvá, že
měl po noční a spal a nic neslyšel a že to jídlo zřejmě snědl jeho
kamarád, který u něj byl a asi nevěděl, že to všechno není jeho, a že
ty peníze mi určitě dá a… prostě další snůška keců.
Vrátila jsem se domů. Není tu. Nejsou tu peníze. Díkybohu, nic mi nechybí,
ale já už normálně nevím, co s ním. A tak hledám a hledám normálního
spolubydlícího, jenže se strašně bojím, že zase narazím na kreténa.
A tak se zcela vážně a otevřeně ptám – jak byste takovou situaci
řešily/i vy? Vím, měla jsem s ním sepsat smlouvu, kde by byl postih při
zpoždění placení nájmu, ale jsem prostě blbá a naivní. Mám jeho
nacionále včetně rodného čísla, ale k čemu mi to je?
A poznámka na závěr – ten byt je v Brně, v Židenicích. Takže jestli
třeba znáte někoho, kdo shání bydlení, není ultimátní kretén a
základní sociální návyky mu nejsou cizí, vážně vás prosím, zkuste se
ho zeptat, jestli nemá zájem…
P. S. Edit - právě jsem si vzpomněla, že chci dát rozmrazit maso. On mi sežral i mraženou mrkev, kterou jsem měla nachystanou v polévkovém balíčku, který si vždycky čas od času připravuju pro budoucí potřebu…
