Nepořádek v domácnosti - please help

@Olinka Ja som tiez ta co ju maminka k vareniu nepustila a dlho mi trvalo kym som nabrala nejake kucharske grify

@natyska123

nejak nechapu, proc musi Vase dvanactileta dcera vytirat podlahy v celem patre, kdyz mate pani na uklid.

Jinak - me k vareni nikdo nenutil, shodou okolnosti jsem vzdycky chodila a/nebo bydlela s nekym, kdo varil rad a dobre, takze skutecne ucit varit jsem se zacala az pred par lety. A varim docela ok, casto s mamou na telefonu - je to docela dobra zabava, pustim telefon nahlas, mama mi radi, jak co udelat a zaroven se bavime o vsem moznem. Je to trochu, jako by byla na navsteve nebo ja doma, akorat ze se nevidime.

Příspěvek upraven 03.11.12 v 00:39

Vařit jsem se naučila celkem brzo. považovalo se to v naší rodině u holky za nutnost, bohužel jsem nejstarší a nemám sestru začínala jsem v 8-10ti jako pomocný kuchtík „přines, umyj, oloupej…“ a zjistila jsem, že mi míň vadí udělat všechno sama a nenechat se komandovat, než poslouchat příkazy. u vaření nejde o nic jiného než o praxi, po jisté době se naučí vařit každý. po pár pokažených pokusech vám začne být líto surovin a zlepšíte se.

babička mě od mala chtěla motivovat, a vykládala mi srdceryvné příběhy holčiček z okolí, abych věděla, jak se mám doma dobře a že jsem líná a neschopná. třeba o spolužačce, která doma vytřela celý dům i s chodbou a schodištěm, a pak uvařila večeři. *v té době mi bylo 6 let a té dotyčné 7 let. jelikož jejich rodinu znám, můžu říct, že babička si příběh vymyslela, abych měla „kladný příklad“

@Eye
ja mela obcas taky jeden kladny priklad na taliri. Abych nekrivdila - nebylo to nejak moc casto, ale obcas jo. Kdyz pak kladny priklad v 17 otehotnel, tak mi to vyloudilo uprimny usmev na tvari…

@GreatSusan Už jsem to psala někde jinde. Můj „kladný příklad“ se kolem 25 zbláznil a nedivila bych se, kdyby to bylo z jejích rodičů.

@GreatSusan @LaalaB
Muj kladny priklad se cca ve 22 sporadane vdal, a tim se stal mym kladnym prikladem:-) (jsme stejne stare), o rok pozdeji sporadane porodil dite, cimz si svoji pozici kladneho prikladu jeste upevnil… pak se rozvedl („to se muze stat kazdemu“).. potom se znovu sporadane vdal, sporadane porodil druhe dite… po druhem rozvodu prestal byt mym kladnym prikladem… po dalsi svatbe a dalsim diteti se opet nakratko mym kladnym prikladem stal, ale po tretim rozvodu a ctvrtem diteti se ctvrtym tatinkem jsem asi definitivne o tento kladny priklad prisla.:-)

P. S. Babicka velice touzila po pravnoucatkach a ja - sobec - studovala etc.:-)

@chinin Tak to byl teda hoodně silný kladný příklad 

@Olinka píše:
Když už tu máme takovou hezkou OT diskuzi - k naučení se vařit je nejdůležitější zájem. Odmalička jsem sledovala při vaření babičku, co jak dělá, kolik kam čeho dává, pak jsem i pomáhala.

Já jsem postupovala podobně, jenže mě učily vařit dvě, maminka a babička, obě skvělé kuchařky, ale se zcela odlišným přístupem k věci - zatímco maminka vše pečlivě odvažovala, dodržovala dané postupy a studovala kuchařské knihy, babička vařila a pekla zásadně od oka. Jednou mě třeba nechala péct samostatně koláč, měla jsem tak možná osm devět let, s tím, že bude jen radit. A začala: „Takže…hm…jak to jen je - dvacet deka mouky, pět deka cukru…ne, deset deka…áááá, co už, prostě trochu mouky, trochu cukru…“ Dneska používám obě metody, ale každopádně jsem nikdy neměla ostych před plotnou.
Dceru (13) do vaření nenutím a pomoci v kuchyni se od ní moc nedočkám, ale občas podniká u sporáku samostatné pokusy (kuchařské i chemické), někdy s poněkud dramatickým průběhem („Mami…mami…ten talíř VYBUCHL!!!“)

@Pavučinec plyšový Tak já jsem sledovala dvě babičky, mamku a nejméně jednu prababičku, co si tak pamatuju. Každopádně nejvíc jsem bývala právě u jedné z těch babiček, obalovala jsem jí řízky, namáčela koláčky do vajíčka a poté nořila do posypky (ty malé, svatební).
Jinak „normální“ jídla dělám od oka, odvažuju jen buchty a to ještě některé. Mamka třeba dělá kynuté i piškotové těsto od oka, o což se taky snažím, jenže třeba to kynuté mi přijde dost nevyzpytatelné (pokud chcete dělat Honzovy buchty, musí být dost pevné a zase ne samá mouka atp), takže radši přece jen odvažuju.
To vaření od oka může být problém ze začátku, ale já mám asi nějaký cit pro suroviny, takže dávám přiměřeně a zatím bylo vše OK. Jen mám problém se solí, snažím se solit málo a pákrát už to bylo hodně málo, takže vždycky dávám o špetku víc, než se mi zdá, aby to mělo aspoň náznak slanosti. Zbytek doháním na talíři:-)

@Olinka Rozhodující je každopádně ten zájem, jak jste psala výš, a asi i nějaké vlohy. Například při šití jsem asistovala právě tolik jako při vaření, ale výsledky se vůbec nedostavily 

@Pavučinec plyšový A kromě toho je taky potřeba mít to kde odkoukat. Moje máma umí snad všechno - vaření, šití, pletení, háčkování atd. a já, i když rozhodně nejsem tak dobrá, tak si taky vždycky nějak poradím. Ale většina kamarádek se do šití nebo pletení bojí vůbec pustit, protože to mají za cosi nepřiměřeně obtížného.

@LaalaB U nás se šilo pořád a vždycky jsem se účastnila, ale žádné stopy to na mně nezanechalo. Nezvládám hlavně to šití samotné. Jednou jsem si řekla, že jsem prostě nemožná a zlomím to, že si ušiju halenku. Našla jsem střih, upravila, přidala rukávy z jiného, nastříhala, nastehovala a odhodlaně rozložila šicí stroj. No a pak to viselo na ramínku tak dlouho, dokud babička neztratila nervy a nesešila to sama 

Muhehehe, taky mám sklon se moc zaobírat tím, kolik času věnují lidi v mém okolí úklidu. Přijít z rodiny, kde se všechno dělá pravidelně a není dne bez nějaké úklidové činnosti do domu, kde se za tři roky ani jednou neotřelo zábradlí je velký kulturní šok Kdyby to byla jen nechuť k uklízení tak nešť, ale ono to jde ruku v ruce jaksi s celkovým nezájmem o svůj domov a bližší i širší okolí (no a co, že ten kotel nějak divně hučí, dokud jede… jééé, on se pokazil! Kominíka, na co? Zamést štěrk před barákem? Však ta cesta není naše.). Asi umřu na infarkt nad neumytým nádobím 

K vaření jsem taky nebyla nikdy připuštěna právě z důvodu onoho perfekcionismu, tedy nikdo to neudělá tak dobře jako já! Vaření mne dneska moc nebaví, ale kupodivu si s ním poradím vždy dobře a chutná to. Radši peču a vždy se pečlivě řídím dle receptu, pokud zkouším recept poprvé. A pak jsem naštvaná, že je toho málo nebo moc, tak si k receptu udělám poznámky pro příště 

@Pavučinec plyšový mě teda odradilo to stehování, šití samo o sobě mě baví. jenže to okolo je pro mě moc piplačka, takže zvládám bez problémů různé zkracování zužování rovné šití za pomoci žehličky a po babi zděděné (úžasné!!) šlapací Minervy. účastnila jsem se nedobrovolně, popíchaná špendlíkama a hrozně mi to zkoušení vadilo - kdyby dnes měla maminka chuť na mě šít jako tehdy, byla bych nadšená:-)
takže dnes vím jen to, že na tom nic není, jen to chce pečlivost, trpělivost a „model“, který se furt neošívá a nebrblá že chce už jít:-)))
plést mě naučila spolužačka na střední (pletly jsme pod lavicí:-))) maminka na mé zammotané zmuchlance neměla trpělivost, no a háčkování, tak to jsem nikdy nepochopila - největší vítězství bylo uháčkovat řetízek:-(

@viktorka_od splavu No, já tady právě s trémou obcházím starou Singrovku od pratety. Funguje jako nová, tak snad abych začala taky trochu fungovat, achich. Ani šití v ruce mi nejde, jsem prostě nešikovná, motám se do nití a píchám do prstů. Pokud jde o pletení a háčkování, je to ještě horší, každý, kdo se mě to kdy pokusil naučit, skončil s tím, že už to kvůli mé blbosti neumí ani sám. Dceři to kupodivu jde, tak se těším, až se ještě zdokonalí a uháčkuje mi například nějakou pěknou kabelku 

@Pavučinec plyšový jestli vy se nepodceňujete;-)
ale fakt, jestli se to nakonec babičce podařilo, tak „Našla jsem střih, upravila, přidala rukávy z jiného, nastříhala, nastehovala“ mi vůbec nepřijde že by psal někdo nešikovný. tyhle staré stroje šijí samy (pokud umíte šlapat, základní dovednost:-), jsou skoro nezničitelné a dělají krásné stehy a prošijí téměř vše (6 vrstev silné rifloviny při zkracování rukávů u džísky ze západního německa rozhodně, vyzkoušeno:-). navíc je to ekologické;D
u dětí je fajn, že se nebojí neúspěchu, a proto jim to vyjde - tak na tu kabelku se těším:-)

Myslím, že jsme tu došli k závěru, že vaření a šití (a snad i ten úklid) je především otázkou odhodlání Tak přestanu planě filosofovat a jdu se pustit do něčeho z toho.

Mne bavilo vaření, ale nikdo mne do něj nenutil. Měla jsem takové záchvaty zhruba od 12 let, jak mamku překvapím, až přijde domů. K její cti nutno přiznat, že to vždycky hrdinsky snědla a dokonce pochválila. JInak jsem měla povinnoszt uklízet v pokoji, což jsem pojímala po svém. Zhruba tak kolem 16. roku věku mi mamka dávala dělat doma nějaké větší věci - mýt okna, drátkovat parkety ap. a platila mi za to 10 Kč na hodinu. Mohla jsem se přetrhnout, jinak jsem kvůli tomu totiž musela na brigádu. Vydělávala jsem si sama už od 15 let, mj. jako uklízečka v nemocnici.

@Pavučinec plyšový Jo, to jsme na tom stejně. Ale já bych počítala kladné body už za tu celou přípravu. Ale jsou lidi, kteří se do toho ani nepustí.

Pro maminky na mateřské dovolené :
http://hobby.blesk.cz/…aby-mop.html 

@bertulka tak obdobu baby mopu jsem „vynalezla“ taky, jen co se moje dítě začalo plazit. Myšlenka možná nebyla úplně k zahození, ale vysvětlete batoleti, že se musí plazit po celém bytě, obzvláště vhodné by bylo v koutech a pod nábytkem. Můj baby mop totiž leštil jen kolečko uprostřed pokoje a na zbytku se poklidně usazovala špína. By mě zajímalo, jak toto vymakali ti Američani 

Rozděluji „bordel“ a „bordel“. Pro někoho je binec rozházené oblečení, vytahané hračky, neustlaná postel, povalující se věci, které člověk nestihla ve spěchu uklidit, atd. Tohle sice nepořádek je, ale daleko více mi vadí humus typu nevynesený odpadkový koš, vrstvy prachu (člověk to pak dýchá), nevytřeno/nevyluxováno, upatlané umyvadlo/vana, špinavý záchod, hromada neumytého nádobí… Takže záleží co je pro vás podstatnější, zda mít jakože povrchově uklizeno, nebo mít čisto. Vzhledem k tomu, že máte rodinu, tak bych se zaměřila na to druhé a ostatním se nestresovala.