Příjmení dítěte - po matce, nebo po otci?

@Nixe Lulu nevím jestli účinná terapie na tohle je, ale věřím, že ano..

@Nixe Lulu to pokud vám ani manželovi nečiní problém = jste dohodnutí že dítě spíš nebudete chtít, tak asi není fakt o čem mluvit, ale za sebe můžu říct, že taková solidní migréna je mnohem, mnohem horší než porod:-)
a jsem moc ráda, že jsem to poprvé absolvovala ještě mladá a hlópá, páč mě vůbec nenapadlo o tom přemýšlet, uff
samozřejmě jsem se bála, že to bude bolet, ale to bylo asi tak všecko. nějaké zdravotní následky nebo tak něco, o tom jsem nikdy neslyšela a vůbec mě to nenapadlo, stejně jako mi vůbec nepřišlo na mysl že by třeba dítě nemuselo být v pořádku… podruhé už jsem věděla do čeho jdu:-) a trošku jsem se samozřejmě bála, jenže jsem věděla že to zvládnu - a to je opravdu moc dobrej pocit. dobrý je asi vědět, že se bojíme každá:-)

@Nixe Lulu

Dlouhé roky jsem řešila totéž, panická hrůza z porodu, z chování personálu v porodnici, z ranních nevolností, z kojení. Ještě ze začátku těhotenství byly mou noční můrou takové ty knihy a články „co se děje s vaším tělem během devíti měsíců“. Uvědomuju si (a cítila jsem už tenkrát), že to všechno byly projevy mého hlubokého děsu z mateřství jako takového.

@Nixe Lulu @SweetPotato jeje no vidíte! já si vzpomínám, že jsem měla z těhotných žen takový děsivý pocit, že jim v břiše roste nějaký vetřelec a že to musí být strašný, cítit jak se tam něco cizího hejbe a roste, bleee
samozřejmě když vetřelec rostl v mým břichu, vůbec to tak nebylo, žádný takový pocity ani děsy se nedostavily, dělo se to postupně a nebyl to vetřelec, ale část mě samotné. a když se to pak ukázalo být schopné samostatného života, ta hrdost, že jsem to " stvořila" - připadala jsem si skoro jako bůh:o)))

.

Příspěvek upraven 21.10.16 v 12:17

@SweetPotato Ze by som mala nieco podobne? Jedno dieta uz mam, a na druhe sa asi pomaly chystam (nechceme jedinacika), ale cele tehotenstvo som zila v hruze, ze sa nieco stane, a na 2 tyzdne na oddeleni sestinedeli spominam doteraz, a rozhodne nie v dobrom…takze druhemu tehotenstvu sa podvedome branim tak, ze je to snad ucinnejsie jak hormonalna antikoncepcia Ako matka sa necitim prilis ista, aj ked svoje dieta milujem…asi by to chcelo tiez nejaku terapiu.

@LadyOfGallifrey u
Tak to já jsem si pak obě těhotenství nečekaně užívala, ačkoli ani jedno nebylo bez komplikací (a ne malých.) Hormony mne zřejmě milosrdně ukolébávaly. Dalši peklo přišlo až s porodem a ječícím nepijícím miminkem. To antikoncepční opravdu bylo! Druhé dítě bylo, ehm, neplánované, vědomě už bych odvahu asi nikdy nesebrala. V porodnici jsme pak strávili měsíc a kupodivu nevzpomínám ve zlém - patrně opět hormonální „poduška“ + spící a pijící miminko. Dokonce jsem pak i litovala, že třetí už být nemůže.

Mně je představa toho, že mi něco (já vím, dítě) roste v břiše a pak musím porodit taky odporná. Dítě bych možná jednou chtěla, i když úplně přesvědčená o tom nejsem, ale kdyby mi ho tak někdo chtěl dodat už hotové. Představa, že se ve mně dítě hýbe…

@Sailorette Mně taky. A taky kojení se mi protiví. Řekla jsem si, že se překonám, ale podvědomí zřejmě působí značně antikoncepčně.

.

Příspěvek upraven 21.10.16 v 12:17

@Pinot Noir No, kojení taky. Kdybych dítě měla, taky bych kojila, pokud by to bylo možné, ale když si to představím, mám z toho takový pocit jako bych měla v prsu brčko a tím to mléko proudilo a dělalo takový šustivý zvuk, jak to dítě saje. Jsem zvědavá, jestli to jednou přijde nebo ne:))

@Qara Nejde o překonání se k mateřství, ale překonání se k fyzickým záležitostem ohledně těhotenství a kojení.

@Qara No jo, ale když jeden v páru chce? Nenutí, ale vidím, že by opravdu děti chtěl.

@Pinot Noir to je podle mého jedna z nejhorších věci pro vztah, neshodnout se na diteti (i opacne, coz zaziva dost zen)
a jeden z vas zmenil casem názor nebo to tak bylo od zacatku?

@baltik Začali jsme spolu žít v době, kdy ani jeden z nás na děti nepomýšlel. Chodili jsme do školy Akorát mně to zůstalo doteď 

.

Příspěvek upraven 21.10.16 v 12:17

@Qara fakt? to jste mi vzala iluze. Byla bych přísahala, ze když zena deti ma, i když na prani manžela, cestu si k nim najde a lituje toho na stari méně, nez kdyby si prosadila svou a deti nemela

@Qara píše:
No jo, jenže to je věc, kterou si dva musí domluvit hned jak vědí, že by spolu rádi strávili život.

No jo, ale já to prostě v devatenácti neřešila. A navíc jsem čekala, že ten pověstný tikot biologických hodin přijde i na mě a touhu po dítěti příroda zařídí.

.

Příspěvek upraven 21.10.16 v 12:17

@Pinot Noir A kolik Vám je nyní, jestli to není tajné? Já vím, že je nezdvořilé se ptát, ale má sestra byla do třiceti podobných názorů. Myslela, že děti nebude moci mít (gynekologické potíže), tak dokonce ještě v ranní fázi těhotenství vykřikovala, jak si umí život bez dětí představit a že o děti nestojí (to prosím ještě netušila, že je těhotná). Celé těhotenství se docela děsila - všeho. Ztráty svobody, porodu, kojení…
No, dnes má rok a půl holčičku a nedovede si představit život bez ní, takže když jí říkávám, že se na děti necítím a že mám pocit, že ty bilogické hodiny ne a ne přijít, že asi nejsem ten správný typ, ukazuje na sebe…:-) Je fakt, že tedy není taková ta typická švihnutá matka, co se dokáže bavit jen o dětech…Naštěstí 

@aniianii Je mi 34.

@Pinot Noir Tak třeba to ještě přijde.. Nebo to přijde až po porodu, jako u sestry… ale co když ne, co?

@Pinot Noir my jsme si s muzem oba dva nebyli moc jisti, ze chceme deti, ale ve 30 jsme měli pocit, ze bychom je měli mit, ze bychom mohli později litovat a ze je to tak proste normalni, takze jsme zrusili antikoncepci, ale hlavy asi fungovaly jako nejlepší antikoncepce a po 9 letech deti stále nemame a tudíž uz asi nebudeme mit

@baltik Takže podobnej průběh jako u nás, co? Hmmm…

Blbé je, že mužský si to může rozmyslet téměř kdykoliv, když je zdravý.