Proč se vůbec vdávat?

Fotoalbum tématu (1) Sledovat e-mailem Přidat k oblíbeným Zapnout podpisy Hledání v tématu
Stránka:  « Předchozí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 21 Další »
Diankenstein
1895 příspěvků 18.4.12 11:17

gulietta a o čem jsou ta kvanta literárních děl, než o „sňatcích z rozumu“ a nešťastné lásce? (A taky si dovoluji upozornit, že zmínka o titulech byla hlavně pro zpestření, u nás byly všechny šlechtické tituly nějaký ten pátek tomu zrušeny;)

gulietta
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 18.4.12 11:22

Diankenstein,no literárne diela a minulosť sú skutočne témou tejto diskuse.

MP Barbucha
3716 příspěvků 18.4.12 11:30

Sekhmet: to jsem také zažila, ale to je právě jasný případ, kdy do toho nejít. Měla jsem kdysi pár schůzek s chlapem, který byl totální sympaťák a skvěle jsme si rozuměli, ale uvědomila jsem si, že bych mu ani nemohla dát pusu. Přitom byl hezkej, vidět ho na fotce, tak slintám:-).
Jako vystudováná antropoložka (ač se tím neživím) Vám k tomu ještě můžu dodat vědeckou teorii, že pokud si partneři „nevoní“, není mezi nimi ať už z jedné, nebo z obou stran, fyzická přitažlivost, zřejmě nejsou „kompatibilní“ a jejich geny k sobě neladí:-) Tak příroda zabraňuje vzniku genetických vad, neplodných párů atd. Je to taková trochu populární pseudověda, asi to není podložené výzkumem, ale zní to celkem logicky.
Proto nás také občas přitahuje někdo, s kým si vůbec nerozumíme. Každopádně lidé toto věděli už dávno a dokonce existovaly svatební noci na zkoušku, kde si snoubenci mohli zkusit, zda jim to po tělesné stránce bude fungovat. Protože být s někým, kdo je nám fyzicky nepříjemný, to prostě nejde a časem se to vyvine v odpor.

Eila
166 příspěvků 18.4.12 11:42

Vdává se letos po osmi letech vztahu. Ačkoliv to byla na začátku láska na první pohled, po letech už se na to díváme i racionálně. Jsme z obdobných majetkových poměrů, máme stejné hodnoty a názor na peníze (je to důležité a netvařme se, že není), stejný smysl pro humor, několik společných koníčků. Rozumíme si, dovedeme se shodnout i být ve při a i po těch letech si dovedeme pořád dlouho povídat. Pořád se máme strašně moc rádi, ale to by nestačilo. Prostě i když se máme rádi, bereme to racionálně, asi trochu i jako sňatek z rozumu. Nechci být pořád představovaná jako přítelkyně, to už pomalu smrdí jako by mě nazval milenkou, nehodlám už nikdy zažít, že mu nechtějí v nemocnici říct co mi je, protože se mnou nemá nic společného a chci aby naše děti měli společné jméno a kdybyse jednomu z nás nedej bože něco stalo, aby ten druhý nemusel řešit kde co s ostatním příbuzenstvem.

Rodiče z obou stran jsou rozvedeni, pokud mám mluvit o svých, brali se dva lidé po půl roce známosti a neměli ani polovinu společného z toho co jsem psala a vydrželi spolu opravdu v klidu 25 let, ačkoliv se nikdy nehádali, nepovažovala jsem je nikdy za spokojené manžele.

Co se svatby týče jsem opravdu už unavená z šíleného kliše: malá chudá svatba ale z lásky předchází spokojenému manželství až navěky a když máte jen více hostů nebo si to chcete udělat trochu pompéznější den, tak to automaticky spěje do roka k rozvodu. Svatbu dělám takovou jakou chci a na jakou mám, nechápu, když si někdo na to půjčuje. Na druhou stranu kdybychom si nemohli dovolit co máme naplánováno, tak by to prostě nebylo a hotovo. Udělali bychom svatbu jen s rodiči a přátelé by to určitě pochopili.

Lachenauerin
544 příspěvků 18.4.12 13:55
Pro Sekhmet:

Ono se to náramně radí, ale zažila jsem něco podobného a z té zkušenosti můžu říct: Hlavně se uklidnit. Nic se nemusí řešit hned; ne, zítra ani pozítří ani za rok není konec všech možností; cokoliv se může stát kdykoliv - ale je důležité nechat to, aby se to stalo. Jsme strašní zajatci budoucnosti, nejsme tady a teď, ale jsme tam někde vpředu, na nějakém úplně jiném místě. Zní to možná povrchně nebo tak nějak „duchovědně“, ale mě tohle zjištění kdysi pomohlo.
A hlavně - nehledat, nýbrž dívat se. Je v tom rozdíl. Dívat se nikoliv ve smyslu: „Není tu náhodou někde ON?“ nýbrž „Tak kohopak to tu máme?“ Protože pak si člověk všimne lidí, kteří by jinak tím filtrem „je to ON?“ vůbec neprošli, vůbec by nezaznamenal jejich přítomnost. Jo, viděl by je, mluvil by s nimi, to ano, ale unikl by mu jejich … jak jen to říct … vnitřní půvab.

Nechci to tu pojímat moc intimně, ale sama jsem se kdysi málem vdala hodně mladá. Prostě jsem tu obrovskou lásku potkala hned na začátku, takovou tu, kdy prostě najdete tu „druhou půlku“, všechno, co vám kdy chybělo. Jenže po pár letech přišla tragédie. Ta nejhorší. Ač nejsem ani pokřtěná, krátce po dvacítce jsem vážně uvažovala, že půjdu do kláštera - v přesvědčení, že tuhle blízkost už nenajdu a ani jsem ji hledat nechtěla.

Jenže to tělo, že jo, prostě se bouřilo. Pak přišlo X dalších vztahů, dost povrchních, protože jsem neměla sílu plně se citově angažovat, ale zábavných; neuměla jsem být sama - ne, že bych se bála, ale neuměla jsem fungovat jinak než ve dvojici. Pak mě to přestalo bavit, respektive jsem si uvědomila, že mě to šíleně vyčerpává. Tak jsem se na všechno a všechny vykašlala; ne zhrzeně, ale abych si odpočinula - hlavně sama od sebe. Po nějaké době se mi rozbřesklo a vyjevila se mi „úžasná“ myšlenka: „Jé, to by bylo tak krásný, kdyby mě měl někdo RÁD - a já jeho;“ ne proto, že to bude děsnej vodvaz, že budeme dělat všechny ty úžasný ujetosti a tak, ale aby mě měl rád úplně obyčejně, takovou tou dětskou, naivní, jemnou láskou. A já jeho. Nemohla jsem se té představy nabažit a už jen ona mi dělala nesmírně dobře. Ale nebylo to nic chtěného, žádné předsevzetí nebo tak, prostě zjištění, úžasné zjištění.

A po určité době to najednou přišlo. A okamžitě jsem věděla, že se to stalo jen proto, že jsem se „jen dívala“. Nehledala. Bez toho přístupu bych dotyčného nikdy nevzala na vědomí; brala bych ho jako zajímavého jedince, ale vztah by mě prostě nenapadl. Ten člověk by ke mně nepronikl. Bylo mi tehdy o něco málo míň než dnes Vám a brečela jsem láskou, protože mě to celé hrozně dojímalo - ten obrovský cit i ten chlap. To jsem předtím nepoznala, nevěděla jsem, že láska může DOJÍMAT. A nechala jsem věci dít. Za dva měsíce jsem se vdávala. Byla jsem v takovém „rauši“, že jsem to ani nevnímala. Jsme spolu dodnes. Je to 10 let.

Ale píšu to jen pro ilustraci - že nekecám, že si necintám pentli. Že mi tohle „hlavně klid a jen se dívat“ a „ach, kdyby mě měl někdo jen tak obyčejně rád“ opravdu pomohlo. Třeba to má každý jinak a nebude Vám to k ničemu. Ale třeba jo. Držím Vám palce. Ve všem.

Konvalinka
244 příspěvků 18.4.12 14:12

Sekhmet, v této oblasti si asi budeme hodně podobné, jak jsem si všimla. Třicet je opravdu zlomový věk, pokud žena chce děti (já ano) a nemá partnera, tak může začít blbnout a zkoušet i typy chlapů, kterým se vždy vyhýbala.
Taky bych vám neradila do toho jít, když to nejde, tak to prostě nejde a čím víc se budete přemáhat, tím větší bude váš odpor. Momentálně jsem sama v podobné situaci, jsem po rozchodu, zatím ne úplně vyrovnaná, roky ubíhají a nezadaných fajn chlapů je čím dál méně. Pokud chci rodinu, čas příliš čekat už nezbývá a to je velice náročné na psychiku.
Jenom mě zarazilo, že muže, který by vás přitahoval, potkáte jednou za několik let. To se mi zdá hodně neobvyklé a bude to asi vaše největší překážka. Možná je to zapříčiněno nějakým blokem z mládí, který by šel vyřešit. Rozhodně ale nejsem kompetentní vám nějak konkrétně radit, ani nikdo jiný. Je to váš život, vaše vztahy a musíte si o nich rozhodnout sama podle svého vlastního uvážení. Přeju vám, aby vám to vyšlo a nejste v tom sama, je nás podobných víc.

lilip
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 18.4.12 16:30
Skhmet

Barbucha to napsala dřív - přitažlivost být jednoznačně musí. Není to vědomé ani nejde o vybíravost. JE to chemie.

Příspěvek upraven 18.04.12 v 20:28

RenaLange
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 18.4.12 19:27

Eilo já Vám přeju hodně štěstí a ať se Vám svatba vydaří.

continuity
5853 příspěvků 18.4.12 23:28

Sekhmet, pridavam se k holkam, to ani neni nepritazlivost, to je dotykovy odpor a to je proste blbe, hodne extra blbe, to nikdy dobre nemuze dopadnout. ja to treba vim hned, ani nemusim dotycneho videt, staci mi misty ho i jenom slyset. taky to nema s vyzorem nic spolecneho a taky takovych lidi moc nepotkavam.

Konvalinko a zbytek podobnych: hlavne se hodit do klidu a zacit se venovat sobe, zkusit i neco noveho - treba nove konicky. ono to vzdy nejak dopadne, jeste nebylo, aby nedopadlo. ja byla v TE SAME situaci s pridavkem, ze „s muzem meho zivota“ jsme se rozvedli proto, ze deti jsme mit nemohli. bylo mi 32. a poradne jsem ani nevedela, jestli ty deti vubec muzu nebo nemuzu mit.

obdobi spamatovani bylo docela divoke ale nakonec nepomohlo nic jineho, nez se naucit zit sama se sebou. a ta rada divat se a poznavat jakekoliv nove lidi, a ptat se ne: muzu s tim clovekem zit? ale: co mi muze noveho ten clovek dat? je hodne dobra. jenom nevim, jestli vam k necemu bude. to je stejne jako rada, ze ma zenska po rozchodu zustat nejaky cas sama. je to pravda, ale jeji zdeleni nikomu nepomuze. kazdy, kdo ma k tomu sklony si musi projit temi par nepovedenymi vztahy, aby zjistil, ze si i tak jenom ublizuje.

jinak mne to cele naucilo jednu zajimavou vec: nedelat si moc starosti s budoucnosti: ona se soucasnymi skutky totiz moc ovlivnit neda. da se ovlivnit jenom a prave ten soucasny okamzik. kolikrat ted hodim za i docela vazne se tvarici problem a hele: ono to vzdy nejak dopadne. (ja jsem tak byla vychovana, plany planu a zalozne plany zaloznych planu). dnes vidim jak hrozne to bylo omezujici - i kdyz moji rodice muj soucasny postoj povazuji za nezodpovedny.

a doporucuji necist popularni clanky, jak klesa plodnost zen po 30, protoze bud deti but muzete mit bez problemu nebo ne (a to vam stejne nikdo nerekne), ale na veku to zas tolik nezalezi - kdyz je par neplodny, tak se obykle najde i dalsi problem s vekem vubec nesouvisejici. zalezi mozna doba snazeni, ale ono je ve vysledku celkem jedno, jestli se budete pokouset tri mesice nebo rok, hlavni je se tim netrapit. druhou dceru jsem rodila loni a to mi bylo 37 a gynekolog byl v klidu i co se vrozenych vad tyce. takze tricitka neni zadnej vek. spis bych videla problem v tom, ze mne to fakt dost vycerpava - ctyri roky v kuse bud tehotna nebo kojici, ale to se da prezit. cilene bych deti takhle pozde nemela, ale co s tim nadelam?

gulietta
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 18.4.12 23:42

continuity,ale mne rada,že po rozchode má ženská zostať nejaký čas sama príde v pohode. Ja som po poslednom rozchode povedala,že tak čo všetci to radia,tak to urobím. A po pol roku som zistila že sama so sebou som skutočne šťastná. Že človek ktorý má mať najradšej som já sama. Tiež sme sa rozišli po 30,dieťa mám pred 40 a ja by som to thotenstvo skor ani nechcela. Teraz si to užívam. A o vyčerpaní nemožem hovoriť. Ja som vďaka tomu že mám dieťa neskoro matka ktorá má materskú dovolenku skutočne ako dovolenku,k prechádzkam a užívaniu mi chýba už len more.

continuity
5853 příspěvků 18.4.12 23:55

gulietta: a mna neuveritelne rozculovala, ale fakt strasne. ale to je fuk, kazdy musi najst svoju cestu.

Evženie
201 příspěvků 20.4.12 03:20

Svatba - ano. Ale není to pro každého.

Svatba je něco jako veřejné tvrzení „rozhodli jsme se, že se k sobě hodíme, chceme a dokážeme spolu žít a chceme si vytvořit rodinu“, což už samo o sobě je hezké. I když ne nutné.
No a mám i jeden originální důvod, a sice „udělat radost rodičům“. Pro nás to byl dost závažný argument. Rodiče máme rádi, víme, že oni snili o svatbě a vnoučatech a naši sourozenci se k ničemu neměli. Obvykle si lidi stěžují, že jim do toho rodiče kafrali. My jsme určili, že svatba bude malá, klidná a jen pro nejbližší rodinu, a zorganizovali jsme ji tak, aby se rodičům líbila (například restaurace na svatební oběd, menu…). Sami jsme si pro své kamarády udělali mejdan o pár dní později, s úplně jiným jídlem, hudbou i zábavou a s částečně jinými hosty. Všechno dohromady nás to přišlo na zlomek ceny průměrné svatby.

A podle mě jsou na Beremese takové a takové fotky proto, že takové jsou svatby druhu lidí, kteří jsou ochotni své fotky na podobný web dát. Moje svatba podle mě neměla chybu, ale nikdo mě nedonutí, abych s ní tapetovala Internet.
(Vdávala jsem se už před pár lety.)

chekotay
411 příspěvků 25.4.12 19:55

Svatba byla fajn, šel bych do toho znovu. :-D

@MP Barbucha píše:
Jako vystudováná antropoložka (ač se tím neživím) Vám k tomu ještě můžu dodat vědeckou teorii, že pokud si partneři „nevoní“, není mezi nimi ať už z jedné, nebo z obou stran, fyzická přitažlivost, zřejmě nejsou „kompatibilní“ a jejich geny k sobě neladí:-) Tak příroda zabraňuje vzniku genetických vad, neplodných párů atd. Je to taková trochu populární pseudověda, asi to není podložené výzkumem, ale zní to celkem logicky.

Pokud by vás to zajímalo, tak jde o kombinace genů pro imunoglobuliny. Každý člověk má samozřejmě svou specifickou kombinaci, která dává jeho imunitnímu systému schopnost zasahovat proti konkrétním narušitelům. To samozřejmě také ovlivňuje bakterie, které s námi sdílejí naše tělo, kupříkladu bakterie pokožky, které rozkládají pot, jenž následně páchne. Podle toho, jaká je konkrétní schopnost vytvářet imunoglobuliny se bakteriální kmeny selektují, takže se mění způsob rozkladu, v konečném důsledku pach. Ve zkratce tak má každý člověk svůj osobní pach, který reprezentuje jeho schopnost odolávat mikoorganismům. Stejně jako v Pokémonech i při výběru partnera je důležité nasbírat ty geny, které ještě ve sbírce nemáme, aby výsledná sbírka (=imunitní systém dítěte) byla co nejpestřejší (=měla nejodolnější imunitu).
Názorně: Pokud já mám geny pro imunoglobulinové řetězce řekněme typu A, a B, zatímco partnerka 1 má B a C, pak naše dítě může vybírat ze tří genů (A,B,C). Když má partnerka 2 geny C a D, pak dítě může mít geny čtyři (A,B,C,D), což představuje o 25% lepší vybavenost oproti dítěti s partnerkou 1.
Partneři, kteří si voní, tedy mají vyšší pravděpodobnost, že splodí odolnějšího potomka.
Ale jsou to vzpomínky na přednášky z molekulární biologie, konkrétní článek vám z hlavy neporadím. Možná něco populárně naučného ve Vesmíru.
(Zase jednou jsem chytrý jak rádio; už se vypínám! :) )

gulietta
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 25.4.12 21:39

@chekotay tak to je skutočně důvod proč se vůbec vdávat. Spomínky z biólogie a Pokémoni.

DanielaS
5077 příspěvků 26.4.12 16:14

Ne proc se vdavat, ale kterak si vybrat kompatibilniho partnera. Ta svatba se k tomu tak nejak pridruzila v poslednich tisiciletich.

lilip
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 26.4.12 18:53

@chekotay No vážně, já jsem se svým Pokemonem dosti kompatibilní ,našli jsme se po čuchu a naše dvě sbírky mužského pohlaví jsou silné, zdravé, pestré až až. Dokonce každý jinak pestrý, ale oba mají stejného Pokémona, abyste si něco nemyslel.
Ale jo, je to tak, pane rádio :-) Svatba je jakýsi poetický název pro tohle všechno, aby to neznělo moc zvířecky. Lidé jsou romantici.

Lavida
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 29.4.12 21:29

My jsme spolu s partnerem 25let,máme 15letou dceru,veškerý nemalý majetek máme rozdělený na 1/2.Po nahlédnutí do KN jsem s údivem zjistila,že spousta bytů v našem domě není vlastněna oběma,ale manžel má 9/10 a manželka pouze 1/10,nový soused dělal totální rekonstrukci na bytě,kde mu nepatří ani klika..vše manželské páry s potomky.To samé spousta našich sezdaných kamarádů,kteří jsou překvapeni naším majetkovým uspořádáním.O tom,kolik jich je rozvedeno ani nemluvím.V manželství to opravdu není,je to o odpovědnosti a to má každý nastavené jinak.Můj partner silně omezil kontakt s kamarádem,který si při 3 dětech našel milenku,odešel od rodiny a má v plánu si ponechat obě „své“ ženy.Byl to veliký moralista,od kterého jsme vyslehli nejednu přednášku o pevnosti volných svazků:o)))

Lliane
3 příspěvky 30.4.12 17:56

@ Sekhmet: minulý rok na Valntína som sa rozišla presne pre takéto dôvody. Milý, slušný, inteligentný chlape, ale viac kamarát než priateľ, žiadna chémia, a viedlo to až k fyzickému odporu, odťahovala som sa pred bozkami. Po štvrťroku som si uvedomila, že ak sa nič nezmenilo a stále sa to len zhoršuje, nemá to zmysel. Po rozchode som už úplne rezignovalana vzťahy (najmä keď ešte pred tým som si absolvovala veľmi devastujúcirozchod z ktorého som sa spamätávala dva roky). A možno tým, že som už nikoho a nič nehľadala,som bola pripravená na niečo nové a láska si ma našla. Takže nevzdávaj sa :D

A svadba? Určite áno. Nikoho iného už nechcem a stotožňujem sa s predstavou pekného obradu, ktorý symbolicky vyjadrí našu lásku, úmysel byť si oporou a byť tu jeden pre druhého, už navždy. Možno by sa to môjmu starému militantnému feministickému ja až tak nepáčilo, ale teším sa, až budem nosiť jeho priezvisko, a som si celkom istá, že mi to neuberie na osobnostnej integrite ani nič podobného :D Drahý ma už viac-menej požiadal o ruku, ale formálna žiadosť s prstienkom bude nasledovať, až keď požiada o moju ruku najprv mojich rodičov, možno trošku starosvetské, ale milé. Samozrejme, že je to len formalita, som to ja, kto sa rozhoduje, takže je to skôr pro-forma, ale myslím, že je to z jeho strany úctivé…

z_dediny
1109 příspěvků 30.7.12 14:49

Letos jsme oslavili 34 výročí svatby a brzy oslavíme 39 výročí seznámení. A víte co? Pořád svého muže miluji a doufám, že spolu ještě dlouho budeme. Nebyla to vždy procházka růžovou zahradou, možná, že bychom se i rozešli, kdybychom nebyli líní vybavovat rozvod. Teď jsem ráda, že jsme to neudělali. Manžel říká totéž. Většina našich kamarádů taky žije v dlouhodobém manželství, i když u některých se to podařilo až na druhý pokus. Takže já jsem pro manželství, ale člověk si musí rozmyslet, koho si vzít a kromě lásky je třeba i tolerance a pochopení.

gulietta
Registrovaný uživatel, který přispěl anonymně 30.7.12 16:53

@z_dediny nám je tak v priemere o 15 rokov menej ako trvá Vaše manželstvo.:-)

Loki13
94 příspěvků 30.7.12 17:56

Mé egoistické části připadá „protože chci“ jako dostatečný argument. :D Ano, chtěla bych se vdávat (jednou), nedokážu si moc představit být do budoucna s mužem, který by byl vysloveně proti manželství. Všechny důležité důvody proč ano tu už byly zmíněny. Dodala bych ještě proto, že je to důležitý rituál (a nikdo mi nevymluví, že pro lidi jsou prostě rituály nezbytné). Něco na způsob svatby se objevilo snad ve všech existujících kulturách, touha po nějakém „potvrzení“ svého soužití musí být v lidech už tak hluboko zakořeněná, že nějaké vyznávání volnosti ve stylu „my ten papír přece nepotřebujeme“ prostě nemůžu chápat jinak než jako pokus o udržení si zadních vrátek. Proč by homosexuálové o možnost sňatků tak bojovali, kdyby ten „papír“ vůbec nebyl důležitý? Ano, proč by nemohli existovat lidé, kteří o manželství nestojí a přesto spolu zůstanou navždy, ale to pro mě asi nebude. V tomhle možná budu jednou dost staromódní, ale spíš tvrdohlavá. Prostě bych idealisticky chtěla někoho, kdo se mnou ten rituál (a ten celý život po něm) podstoupí. :-) Na druhou stranu je pravda, že pokud se nikdy nevdám a budu bez partnera, nevidím důvod proč bych nemohla být šťastná. Neberu to jako jedinou cestu ke spokojenému životu, spíš jako ideální stav, ke kterému by mělo partnerství směřovat pokud neskončí rozchodem.

stéblo
58 příspěvků 30.7.12 18:31

1. za mne ANO
Pro mne to mělo cenu a má cenu…toužila jsem a toužím být za svého partnera vdaná.
2. za mne NE
Není to ani nutnost ani povinnost.
Měli jsme z různě složitých rodinných důvodů svatbu pouze se svědky a následně návštěvní kolečko u každých rodičů a prarodičů zvlášť. Všichni naši volbu znali předem a opravdu nikdo - teď po letech to vím opravdu jistě - s tím neměl problém.
Myslím, že stálost a pevnost našeho svazku a vzájemnou loajalitu ( v dobrém i zlém ) postupem času uznali i jeho největší odpůrci.

Malina jahodová
175 příspěvků 30.7.12 18:41

Pro mě osobně má smysl se vdávat, protože jsme věřící. Jinak by to pro mě asi smysl nemělo.

Co se týče obřadu, tak svatbu jsme měli jen pro pár nejbližších. Prostředí i hostina honosná, ale bylo nás tam fakt jen pět a půl. Dokonce jsem se obešla bez bílých dlouhých šatů. Bohatě mi to takhle stačilo a opakovat to nehodlám. :)

Harmonika
244 příspěvků 30.7.12 21:31

@Sekhmet
Také říkám, vykašlat se na věk a počkat si na toho, s kterým to cinkne (mimochodem, moc hezký výraz). Je to hodně i o štěstí. Někdo toho pravého (ač tenhle výraz nemám ráda, je nejsrozumitelnější) potká ve 20, jiný musí projít peripetiemi vztahů, zklamání, zoufalství a stálého hledání… (můj případ). Je sakra těžké být sama (ve 30, což byl pro mě osobně dost kritický rok), když kamarádky kolem mají spokojený partnerský vztah. Avšak víte co si myslím? Ten pravý se objeví, jakmile je dotyčná připravena. Možná odpovíte, že jste přeci připravena, ale… říká to i Vaše duše či srdce? Opět mluvím ze své zkušenosti, při pohledu zpětně si uvědomuji, že jsem ve od 28 let tvrdila, jak jsem na vztah připravená, ale ve skutečnosti jsem nebyla (=chtěla jsem partnera jen proto, abych nebyla ta divná, co je ve 30 single, vyhnula se nátlaku matky a známých - ty pořád nikoho nemáš? Zraňujících poznámek typu „Jaktože tak svělá holka nikoho nemá“? Zkrátka abych jim zavřela pusu), ale nechtěla jsem ho já, sama za sebe (víte, jak to myslím).
Mám to stejně jako Vy, pokud „to“ tam není už od začátku, tak to prostě nepřijde, i když tomu zarputile stále dokola dávám šanci. Na druhou stranu, pokud je to především vášeň (ta sexuální jiskra) je to něco, na čem se dlouhodobý vztah nedá stavět, pokud to skřípe v ostatních směrech. A pokud to neklape v posteli, nebude to klapat ani mimo postel (kdo by chtěl žít s „bratrem“, že?). Zkrátka, to cinknutí tam musí být vždycky.
Po všech marných pokusem jsem si utvořila své základní tři otázky:

  • Chci ho znovu vidět (a těším se na to)?
  • Jsem ochotna se kvůli němu částečně vzdát svého volna, prostoru, pohodlí?
  • Umím si s ním představit fyzický kontakt (líbání, doteky, sex)?


To jsou pro mě prvotní otázky, na které musím mít kladnou odpověď, abych dotyčného poznávala dál, pak přichází další selekce.

Abych neodpočila od tématu. Svatba??? Teprve nedávno jsem pochopila, že pokud potkám toho pravého, je přirozené, že budu chtít s ním mít děti a budu si ho chtít vzít. Za mě svatba určitě ano, pokud pár čeká nebo už má dítě.

DanielaS
5077 příspěvků 31.7.12 12:10

On dnes ten snatek funguje spis v pravni a fiskalni rovine, na to, ze se maji radi, opravdu snoubenci papir nepotrebuji, ten papir je potreba pro mnoho nechutne praktickych veci.

Stránka:  « Předchozí 1 2 3 4 5 6 7 8 9 10 11 21 Další »
Váš příspěvek

Dárek, který ocení? Tričko pod košili, které nepropotí

Pokud nevíte, čím obdarovat vašeho muže, napovíme – tričko pod... Celý článek

Články z Expres.cz

Pražský fenomén beer bikes: Stížnosti se množí ze všech stran, policie je bezradná

Beer bike neboli pivní kolo jistě už alespoň jednou spatřil každý, kdo...

Rodí se další legenda: Mikolas jde ve stopách Gotta, z Eurovize má větší šance

Zpěvák Mikolas Josef (22) se postaral o neuvěřitelný úspěch. Ve světové...

Poslední článek:
10 módních specialit českých mužů

Autor: Matouš

Máme několik ryze českých skvostů... čím perlí pánská móda a „vkus“? Celý článek