Rebelove a rebelky

Já považuji za rebelii cokoli, co bude mít podstatná část okolí problém přijmout, bude se na to dívat kriticky apod. V tomhle kontextu by šlo vymezit pozitivní i negativní formy a vlastně by to do toho spadaly i ty přehmaty, proto přidávám ještě podmínku úmyslnosi (vzít si něco, aby to rozhodilo ostatní). Podařená rebélie by měla mít i své fanoušky (ideálně dělit společnost na nesmiřitelné tábory .
Barevné punčocháče v Praze asi rebélie nebudou, ale na vesnici už být můžou. Takže záleží na situaci.
No a v tom oblékání to je asi plynulý přechod - jít s proudem vs jít proti. Jít proti ale nemusí být vždy nutně rebélií, spíš až od určité úrovně (a opět jen v případě úmyslnosti).

Mne sa rebélia spája aj s určitým výrazom psychiky navonok, s potrebou protestovať a meniť určitým spôsobom daný stav vecí, a tento vnútorný pocit sa potom odráža aj na oblečení, na potrebe odlišovať sa - ovšem od niečoho, čo sme si nevybrali alebo nemohli vybrať. Je pochopiteľné pre mňa, že napríklad veľmi mladí ľudia protestujú proti konvenciám ktoré nezaviedli a ktoré im neprídu logické, sú zdôvodnené iba spôsobom - lebo sa to vždy tak robilo. Naopak nepokladám za rebéliu - ak si niekto dobrovoľne vyberie zamestnanie v banke pričom už pri nástupe je upozornený na potrebu dodržiavať určité pravidlá ako napríklad dress code - a potom sa na ne jednoducho vykašle - to je podľa mňa taktiež už iba prehmat.

Díky za téma, GreatSusan! Taky mě po debatě o vyšívaném saku zajímá, co si o tom tady lidi myslí.
Aby měla vzpoura nějaký smysl, musím vědět, čemu se vzpírám, proč, a co chci jinak. Oblečení je pro mě forma komunikace, ne jen vyjádření sebe sama. A pokud chci pořádat vzpouru na náměstí, nestačí se jen vztekat. Musím sdělit svoji myšlenku a získat pro ní lidi. Chci-li svým oblečením vyjádřit přesvědčení, že zažitý systém je špatný (rebelie), nestačí chodit v síťovaném triku bez podprsenky, kiltu a converskách. Měla bych vědět, co svým oblečením vlastně chci lidem říct, a sdělovat to tak, aby mě pochopili.
Ti, kteří opravdu dokázali něco změnit, svým oblečením nerebelují; a když, tak srozumitelným způsobem. Dalajláma nenosí síťované triko a kraťasy. Gándhího nikdo neviděl v růžové paruce. Karel IV. nechodil v dámských šatech.
Mimochodem, oblečení mistrně využívá (a využívali) hodně významných osobnosti, kteří pracují s veřejným míněním. Ne nadarmo má/měla každá z nich svůj jednoznačný pečlivě zvolený „poznávací znak“. Jen namátkou z poslední doby - cop okolo hlavy u Timošenkové, plnovous Fidela Castra, černý rolák Stevena Jobse…

Dneska uz snad rebelstvi, vyjadreny pouze odevem, pozbylo na udernosti - kazdej si muze nosit, co chce, resp. chodit obleceny v jakemkoli stylu. Pokud je styl dodrzen a laskavy nositel nesplaca neco podobnyho dortu od pejska a kocicky, a jeho obleceni je ciste a neroztrhane, tak pro me za me muze byt za lesanu, za metrosexuala… pankace… skotskeho slechtice, vyzyvavou sexici ci chudeho studenta. A nebo naopak - nekdo si muze zakladat na sve nestylovosti, v obchode popadne to co mu prijde prvni pod ruku… a proc ne (za predpokladu, jak vyse uvedeno, ze nesmrdi a nestrasi maly deti).
V soucasne dobe je fakt tezke rebelovat Zato kazdy muze projevit svou osobnost naplno.
Dziny do divadla nepovazuju za rebelstvi, jen za pouhou nevychovanost, a divoce vysivany sako do banky (nebo pohrebniho ustavu za totez. Tim proti snobske, konzumni spolecnosti nijak neprotestujeme - nakonec, prizpusobili jsme se ji jiz tim, ze jsme si koupili vstupenky nebo zacali v te bance pracovat, a proto jsme jedni z nich, i kdybychom se na hlavu staveli. Takovej protest je pak jenom lacinej, a blbej…

souhlasím s nanynkou, fiestou i modrou kóčou . Taky mě napadl Rebel bez příčiny - dodávám navíc:
Rebelie je vzpoura, odboj - musí být tedy proti něčemu a někomu konkrétně. Jinak je to jen samúčelné provokování, jistá nedospělá snaha o exhibici. Je to nezralé chování, nesmyslné. Rebelovat tím, že porušuju podnikový dress code ve fabrice, kam jsem dobrovolně nastoupil, je jen ignorantství a nedodržení pravidel. Nic, k obdivu ani nic hrdinského. To by pak každý ignorant mohl být považován za sebevědomého hrdinu. Čmárání po zdi se často prezentuje jako „rebelie“ vůči společnosti - sami sprejeři si v tom hledají filosofii. Je to jen ubohé vandalství, špatně nastavené vnímání hodnot - když nemůžu vyniknout ve vytváření hodnot, vyniknu v ničení. Je to úplně ujeté..
V oblékání je to pouhá berlička, způsob, jak si zvyšovat sebevědomí, jak být originální za každou cenu, jiný - když to nejde jiným způsobem. A obvykle to tyto osoby dávají také okatě najevo.
Mohu ignorovat zřejmou přetvářku a nepodílet se na ní - nenechat se vtáhnout, to může být projev přijatelné rebelie i když by se to dalo nazvat i úplně jinak. Odmítnout se účastnit pokrytectví, projevit své sebevědomí a stát si za ním. Ale porušováním jasný příkazů, společenských norem a psaných i nepsaných pravidel v demokratické a svobodné společnosti není rebelie, jen ubohost.

Jo, kiwi - druhý odstavec je přesný.

Ani ha detto : Já považuji za rebelii cokoli, co bude mít podstatná část okolí problém přijmout, bude se na to dívat kriticky apod. V tomhle kontextu by šlo vymezit pozitivní i negativní formy a vlastně by to do toho spadaly i ty přehmaty, proto přidávám ještě podmínku úmyslnosi (vzít si něco, aby to rozhodilo ostatní). Podařená rebélie by měla mít i své fanoušky (ideálně dělit společnost na nesmiřitelné tábory .
Barevné punčocháče v Praze asi rebélie nebudou, ale na vesnici už být můžou. Takže záleží na situaci.
No a v tom oblékání to je asi plynulý přechod - jít s proudem vs jít proti. Jít proti ale nemusí být vždy nutně rebélií, spíš až od určité úrovně (a opět jen v případě úmyslnosti).

Ale prečo zrovna rebélia? Podľa mňa je to skôr o obmedzenom zmýšľaní okolia. Niektorí ľudia sú tak zviazaní rôznymi normami, štruktúrami a predsudkami, že stačí len malá odchýlka od ich úzkej linky a už sú vykoľajení. Neviem si predstaviť ako by takí ľudia reagovali, keby nastala naozaj nejaká prevratná zmena. Napr. našu planétu by oficiálne navštívili mimozemšťania. Takýto ľudia by úplne zošaleli. Keď niekto nevie prijať odlišný kus látky, neviem ako by prijal existenciu odlišného druhu z inej planéty.

Ona je vůbec otázka, proč vůbec rebelovat - třeba barevnýma punčocháčema - buď je nosím, protože se mi líbí, baví mě to a nehledím, co na to ostatní, prodávají se běžně v obchodech, nepohoršuju veřejnost. Anebo dělám všechno proto, aby si mne všimli a v tom případě je to jen zástupný způsob nějakého mého psychického nutkání. V tom případě je to fakt laciné.
Já třeba nosím klobouky - v zimě v létě - líbí se mi to, je mi zima na hlavu, potřebuju clonit oči, protože mám ochrnutou zorničku - vmžiku mě oslní slunce a jsem slepá jako krtek. Takže nutnost, která se sešla s mým estetickým požadavkem. Prostě kabát bez klobouku mi přijde jako jít bez kalhot.
Vyjedu do Liberce, do Příbrami a koukali na mne všichni - je mi to fuk - nepoběžím se převlíct, ale jako rebel jsem si nepřipadala, nebylo vůči čemu - výjimečně, vyčuhující z davu, to ano - vůči ostatním, co jsem potkávala většinou v šusťákových soupravách a pohorkách. A to jen proto, že tam je norma jiná - to neznamená, že já se jí musím přizpůsobit, že. Tohle ovšem není rebelie.
Zrovna dnes jsem koupila přesně vysněný klobouk - ocelově šedomodrý, přesně padnoucí, plstěný, s dostatečně a krásně klenutou krempou, nenápadně elegantní.Hledala jsem takový dlouho a jak můj zrak spočinul na stojanu, byla to láska na první pohled - jsem z něho odvařená a jak se mi krásně nosil celé odpoledne. OVšem v Pražském Smíchově se po mně nikdo neotočil.

Anahi, lilip: hezky napsáno, souhlas (s většinou).
Jenom chci poznamenat (abychom se neodpracovali k tomu, že nic jako rebelie v oblékání neexistuje ), že ačkoli vzdorovat pouze oblečením je dost hloupé, tak rebelie v oblečení jako součást vzpoury proti zažitému systému samozřejmě existuje, praktikuje se, a dokonce k revolucím vesměs patří. Historicky například kalhoty na ženách, dlouhé vlasy v éře Beatles, vzhled hippies, ale například i hnědé košile HitlerJugend. A například růžový oblek (viz Versace pro HM) bych ještě stále považovala za rebelii. Třeba kdybych zrovna v jinde diskutované bance potkala člena představenstva v růžovém obleku… (představuju si to a naplno se směju Ale oceňuji.)

Dámy, nesmírně jste mě potěšily zdravým rozumem! Ono je vůbec snazší bourat než stavět, takže se za rebela prohlašuje kdekdo, kdo se nesnáší s rodiči nebo nechce denně osm hodin dělat. A nejvíc mě dostávají takoví establishovaní rebelové, kteří na tom těžce vydělávají (výrobci roztrhaných džín a triček s nápisy „Polibte mi všichni…“, tvůrci židlí, na nichž nelze sedět)

Kdo se ale rozhodne NEDA za rebela povazovat, ac se tak sam rad oznacuje, je tvor, hojne se vyskytujici na strankach ceskeho bulvarniho tisku (pro coz samozrejme je ochoten udelat prakticky cokoliv vcetne prodeje vlastni matky). Zmineny tvor nadmiru bedlive sleduje vsechny modni novinky, aby s jejich nakupem - a prezentaci - byl vzdy mezi prvnimi, nebot byt in je pro tyto rebely vice nez zivotne dulezite.

kiwi - tak to už by na ně víc sedělo spíš označní snob, coi? To opravdu není rebelie. Ukázkový rebel byl Jan Sladký Kozina - „Lomikare Lomikare…“ - ti měli pádný důvod rebelovat, vyšší princip, morálku na své straně. V oblečení bych to spíš viděla za provokaci proti omezenosti, trucakci, recesi, ale bez ničeho hlubšího. Pak je otázka, nakolik to okolí přijde vtipné, milé a přijatelné a nakolik už je to jen laciné. Třeba ten růžový oblek - kolekce pro HM. A nejvíce záleží myslím na tom, KDO to nosí a s jakým výrazem, jak vážně sám sebe bere, proč to dělá - prostě okolnosti a souvislosti. Mně osobně ale rebelovat oblečením přijde bezvýznamné, míjím se s tím. Moje rebelie se promítá slovem. Mám styl, způsob oblékání, nevzdám se ho jen proto, že jinde na mě koukají divně. Babky v šátkách na slovenské vesnici. Sorry babšle, ale pokrývky hlavy nesudnám - musíte si zvyknout nebo vymřít. Myslím, že po nich nechci vít než přijatelnou míru akceptace jinakosti.
A ještě bych dodala smutně, že tyhle trička s Polibte mi … jsou pro tu masu, která neví, čí je, kdo je. Lidé ztrácejí vědomí sebe sama, neumějí být sami za sebe a uchylují se k berličkám všeho druhu - od sekt, extrémismu, ezoterických blábolů, pseudoduchovna až po tu tzv. rebelii vůči světu projevovanou kdečím. Je to fakticky jen zaplnění prázného místa, vytváření falešného JÁ. Moderní člověk je v krizi, odtržený sám od sebe, od svých opravdových emocí, od své duše, zavalený a prakticky zalknutý vnějším světem, který mu nutí „to jediné pravé a originální“. začíná to fakt už u kojenců těmi kroužky s organizovanou činností, které se rozbujely jako pýr plazivý v trávníku - gilotina spontaneity a sebeuvědomění, děti ztrácejí možnost mít vliv sami nad sebou už od kolébky, krade se jim těch pár let, kdy mají vyrůstat volně a bez manipulace (nemyslím výchovu v rámci rodiny). A pokračuje mediální masáží…Zůstat vnitřně svobodný a nezávislý alespoň do nějaké zdravé míry je hodně těžké, ne-li nemožné.

Rebel? Jak poznám člověka na ulici, jestli je to rebel, pózer, nebo je to jen prostě jeho styl?

seznam. nepoznáte. (max. z kontextu, vystupování, s jakým výrazem „to“ nosí) Můžete ho vklidu minout a vůbec nezaregistrovat, ignorovat, nedělat si vůbec žádný názor. Proč taky. To je podle mě nejlepší reakce.
Baví me se akademicky. Neznamená, že musím koukat na každého exota a pátrat, proč to dělá. Je mi to fuk.
Ale důležité to začne být ve chvíli, kdy s někým výstředním budu v nějakém užším kontaktu, komunikovat, spolupracovat, tak pak je užitečné umět se v té „řeči“ vyznat, udělat odhad, vědět, odkud vítr vane. Když tomuhle třeba "rebelskému chování " budu rozumět, kontakt s takovým člověkem bude mnohem snazší, budu mít aspoň představu o jeho uvažování, preferencích atd. Prostě kontext.

Lilip (a ostatní): Takže chcete říct, když jste pěkně/zajímavě/o­riginálně oblečení, že vám není příjemné, když po vás lidi koukají? Žádné příjemné šimrání ega? Jen nosíte, co se vám líbí a tohle je irelevantní vedlejší efekt?
Taky nosím ráda klobouky. Ale nosím je nejen proto, že se mi líbí. Chci, aby je lidi začali nosit víc, aby se vrátily do módy. Chci na ně mít trochu vliv, trochu působit vlastním příkladem. Nenazvala bych to rebelstvím, ale podněcující provokací už asi ano.

Lilip, výborně, máte absolutní pravdu (v příspěvku o vyprázněném já) Bohužel. Je to všechno nějak o ničem. Nemám ráda Kunderu, ale čím dál častěji se mi vynořuje jeho výraz „nesnesitelná lehkost bytí“. Asi není náhoda, že romány se smysluplným dějem a plastickými postavami, na nichž autorovi záleželo, jsem v poslední době našla jen v ne-evropské civilizaci.

seznam.mih ha detto : Rebel? Jak poznám člověka na ulici, jestli je to rebel, pózer, nebo je to jen prostě jeho styl?

Myslim, ze se to poznat da… Ten, kdo ma jiz svuj styl vytvoreny a zazity, to nijak neresi a tak nejak si uz ani neni vedom toho, ze by mel na sobe neco zvlastniho - t.j. nema potrebu se neustale kontrolovat ve vylohach a zrcadlech a neslidi ani po obdivnych/zavis­tivych pohledech kolemjdoucich. Je nenuceny a svuj … je mu to proste fuk.
Kdezto zoufalec, vynalozivsi cely svuj dostupny dusevni potencial na vytvoreni jedineho outfitu, aby ohromil, je v kreci… musi se pozorovat, tu a tam upravovat… a zejmena po ocku sledovat sve okoli, jestli se mu dostava tolik zadouci pozornosti. A veskera nenucenost je v haji a saty nosej jeho, nikoli naopak.

Kiwi, já jsem v křeči vždycky, když mám na sobě nějakou novou kombinaci. Stále musím kontrolovat , jestli něco nekouká, nepřetáčí se, stále se ptát přítele, jestli se to fakt hodí nebo ne… když si to samé vezmu podruhé, potřetí, zkusím různé doplňky, trochu si na to zvyknu, apod., tak už je to pak úplně ok a přirozené.
Myslím, že je to poměrně normální i u běžného, nevyčnívajícího oblečení, když je nové nebo nově zkombinované. Z toho se přece nedá vyvodit, že je člověk zoufalec.
Lilip, v tom bychom si asi rozuměly. Taky ty klobouky beru ne jako vychovávání masy, ale říkám si, že to třeba někomu pomůže se taky odhodlat, když mě uvidí.

Ani: ne. Chceme říct, že nosit kloubouky, i když o nich už půlroku nenapsali v Bravíčku, není vzpoura. A pravděpodobně ani podněcujicí provokace - ať už je to cokoli.
Jednou jsem s dcerou kamarádky koukala na film Pravá blondýna 3. Žádné oskarové drama, ale tam byl docela hezký příklad něčeho, co bych považovala za vzpouru oblečením. 2 holky v pubertě jsou poslány na přísnou internántí školu, kde ty děcka drží až moc zkrátka. Začnou se bouřit a začnou tím, že vyzdobí své školní uniformy tak, že to sice neporušuje školní řád, ale jsou na hony vzdálené strohým uniformám. Našla jsem nějakou fotku:
 http://2.bp.blogspot.com/…20/lb3-3.jpg

asi to tak bude. Já jedu v colorblockingu, a nezdá se mi to až tak divoké, zapomenu, že vlastně na ulici jsem já „ta divná“. A trochu mě zpátky do reality vrátí nějaký nevěřícný pohled (přece jen, menší město), nebo holky, co si na mě ukazují prstem 

řekla bych, že na tom, co je a co není rebélie se nikdy nemůžete shodnout, protože každý má jiný práh toho, co ještě uznává za vhodné. pro někoho je rebelství vzít si přívěsek s playboyem, pro někoho je to vyšívané sako. a budu radši, když se lidi budou pokoušet o módní rebélii, než aby nad tím co nosí neuvažovali vůbec. jinak asi není moc záhadné, že se teď víc mluvilo o rebelství, když david29 konkrétně řekl, že sháni sako, že mu jde o malou formu rebelství. a osobně bych to slovo rebelství v souvislosti módy nebrala tak vážně. člověk si obleče něco provokativního a nazve si to pro sebe rebelstvím. stejně tak by to mohl nazvat anarchií, nebo revoltou. je to prostě snaha o módní vtípek, který nazve trochu nadneseně. vidím v tom spíš nadsázku, než domněnku, že mění svět.