šikana kvůli IQ, oblečení, světonázoru...

dobře, začnu já. Jsem členkou Mensy a už na základce jsem byla hodně šikanovaná, i fyzicky. Kromě jiného se taky dvakrát stalo, že jsem ležela na zemi svázaná izolepou a spolužáci do mě kopali. Na střední to bylo lepší, ale přesto jsem byla jakýmsi způsobem vyřazena z kolektivu, už jen proto, že dva lidi ze základky se mnou byli ve třídě. Vždycky jsem měla málo přátel, vlastně za ta léta už mám jen jednu dobrou kamarádku a chlapa o hodně staršího, s mladšími si nerozumím. Vždycky jsem měla pocit, že musím být nějaká špatná, jiná, nenapadlo mě, že by to mohlo být proto, že se ráda učím, ráda si čtu. Takže teď už jsem své podivínství sama přijala, bez toho to nejde. To je asi jediné možné řešení - psycholog, meditace, nepřemýšlet o tom, vyrovnat se..

Není to o IQ, alespoň podle mého názoru. Já ho mám sice hodně vysoké ale mladší sestra je členkou Mensy a je naprosto jiná - společenská, akční, má spousty přátel, hlavně ve škole. Mě na základce nebraly děti vůbec, naštěstí po hodně brutální šikaně mě začaly spíše ignorovat což mi vlastně vyhovovalo neb jsem až extrémně introvertní (spolu s bipolární p. krásná kombinace) a až donedávna mi dělalo problém jít si i koupit něco do lékárny nebo poslat balík. Na gymplu mě asi prvních šest let spolužáci taky skoro vůbec nebrali ale pak jsem si našla několik kamarádů, většinou to byli takoví ti typičtí Sheldonové, velmi inteligentní podivíni se zájmem o fyziku (nesnáším fyziku), nejlepšího kamaráda mám už přes 20 let a seznámili jsme se ve výtvarném kroužku. Taky jednu kamarádku, která byla dost vyloučená protože jednu dobu dost pozérsky bojovala se svou lesbickou orientací, ale to se brzy srovnalo, bohužel ji ostatní nikdy nepřestali pomlouvat. Vůbec si na ta léta ale nestěžuji, naopak, myslím si, že mi to hodně dalo, ať už těch pár přátel „na život a na smrt“ nebo poměrně netypické záliby a postoje. Navíc vím, že je se mnou poměrně komplikované vydržet, takže rozhodně nedávám vinu těm dětem okolo, to nikdy nelze brát takto jednostranně.

jestli to chápu dobře, bavíme se tu o jakémsi vyobcování na základě inteligence, lidově řečeno, protože jsme chytřejší než „ti druzí“…tak jen pro info: mám gympl, dvě vysoké a zatím jeden doktorát. se šikanou jsem se nesetkala. ano, na základce jsem taky byla za šprta, ale necítila jsem se být nijak vyřazena z kolektivu. možná jsem prostě jenom měla štěstí, a mám ho dodnes, protože jsem obklopena lidmi, kterých si vážím, přestože třeba mají „jenom“ učňák. myslím totiž, že kvalita člověka nespočívá jen ve vzdělání. ale jak říkám - možná jsem měla prostě kliku. na druhou stranu mám pocit, že ono vyřazování z kolektivu není nikdy jednostranné.nechci, aby si to kdokoli vzal osobně - ostatně nikdo se tady neznáme - ale často se setkávám ze strany „těch vzdělaných“ s velkým opovržením a pohrdáním ostatními.což k jejich oblíbenosti logicky nepřispěje.

.

Příspěvek upraven 12.02.16 v 12:28

Co bych za to dala, kdyby „holky byly falešné a kluci běhali po chodbách“…já zase chodila do kroužků spíš z donucení, bavili mě cca 2-3, kam jsem opravdu chodit chtěla, ale mít každý den dva kroužky typy volejbalový trénink - kde se mi všichni smáli protože mi to opravdu nešlo, flétnu (naprosto nemám hudební sluch) atd atd…záviděla jsem dětem s méně ambiciózními rodiči.
Jinak, podle mých zkušeností drogám holdují obvykle spíše ti inteligentnější lidé (třeba když jsem zkoušela LSD s jedním z nejinteligentnějších lidí, co znám. Výborný básník a nadaný překladatel.). Já čtu od svých pěti let pořád, vlastně jsou knihy (ať už čtení nebo psaní) jedinou opravdovou náplní mého života a otázka inteligence to vůbec není. Znám až geniální lidi, kteří čtení považují za zbytečnost.
Tato generalizace mi přijde dost nedospělá.

Vzdycky jsem mela „problem“, protoze jsem byla nejmensi ze vsech a tak se vsude logicky nasli hlupci, co si mysleli, ze si ke mne muzou dovolit vsechno. Ve skolce pomohlo par facek, ktere by od te male holky nikdo necekal a byl samozrejme klid. Rvala jsem se jak kun a nebala se ani silnejsich, mela jsem tu vyhodu prekvapeni, ze kdyz mi nekdo bral babovky, hned lezel na zadech, dokonce to doslo az tk daleko, ze jsem v poslednim rocniku skolky branila ty mladsi a nikdo se takrikajic neodvazil jit se mnou do krizku. Na zakladce jsem pro zmenu byla premiantka, same jednicky, sikovna na telocvik ikresleni, vzor tridy a tak si ke mne nikdo extra nedovolil a byla jsem v kolektvu oblibena (a kdo si dovolil, opet dostal po cumaku). Problem nastal, kdyz jsem nastoupila v pate tride na gympl, tam uz se jen tak fackovat neslo, to by byla klukovina, ktera nikomu body neprida. Fyzickou sikanu jsem zazila jen v podobe podkopavani zidle, ale psychicka, kdz s vami nikdonecche mit skrinku, nikdo s vami nechce bydlet na vylete v chatce atd…toho jsme zazila spoustu. Kvuli sikane jsem i utekla z domova, bylo mi 11 let podotykam (a utekla jsem na nasi chapupu, na kterou se musi 4× vlakem prestupovat, byla jsem ovsem chytre dite a vsechno si predem nasla, takze bez problemu. Ironie, ze?). Tri roky jsem se trapila a byla na dne, ale pak jsem si proste jednoho dne rekla ze to stacilo a zacala jsem si hledat pratele jinde. Zustala jsem v kontaktu s lidmi z letniho tabora, kde jsem byla oblibena a lidi me respektovali, z kruzku kutary atd…a proste se na tu moji zapraskanou tridu vybodla. A svete div se, kdyz zjistili, ze mi je jejich sikana fuk, tak s tim prestali. Ze sikany jsem se vylecila sama, bez psychologu a pomoci, proste jsem se jen uporne prestala snazit a pomyslne jim ukazala kterou cast tela mi muzou polibit, tak to fungovalo.

.

Příspěvek upraven 12.02.16 v 12:27

já nepovažuju lidi s nižším vzděláním za nižší tvory, většinou chodím s kluky co mají učňák, ale spíš kvůli náhledu na svět, než cokoli.. Naopak třeba ze strany mojí matky cítím opovržení proto, že jsem jako jediná osoba ženského pohlaví odešla na vysokou, že ještě nejsem vdaná a především že jsem se stala členkou mensy, kterou ona považuje za sektu. Vím, že když o mně mluví s cizími lidmi, často používá slovo divná. Mně jde spíš o tohle - mám problémy ve své rodině z důvodu, že jsem se rozhodla trochu jinak

.

Příspěvek upraven 12.02.16 v 12:27

ale ROZHODLA jsi se ne? přes to všechno - a měla bys na sebe být za to hrdá

Katy, můj první příspěvek jsem psala nějakou chvíli a mezitím se tam už objevil ten váš. Nereagovala jsem na něj .

Ann - nevím. taky o tom často přemýšlím (mamka je učitelka na ZŠ). dnešní doba tomu prostě nějak víc přeje. dřív děcka měly jedny hadry do školy a jedny na ven a chodili bosi nebo v jedněch botech…za totáče měli všichni v podstatě totéž oblečení, až na výjimky, co měly džíny (nebo Zlatý Hromnice ), mobily nebyly, na chmel museli všichni. dneska je to o společenském statusu, jehož symbolem jsou značkový hadry, nejnovější mobil, počítač, výška kapesného, kdo byl s rodičema na Seychelách a kdo na Mácháči. (jo - trochu generalizace…). prostě mi připadá, že hodnoty jsou dneska na materiální straně spektra. to ale ovšem problém úplně nevysvětluje. děcka prostě jsou agresivnější, troufalejší…ale kde se to vzalo, toť úkol sociologie nejspíš. ale každopádně se mi taky čím dál míň líbí v tomhle světě žít. ale na druhou stranu - to, že je doba blbá, si mysleli lidi vždycky…

I dospělí se šikanují, jen to dělají psychicky, vychytraleji apod., ale dělají. Teda přijde mi to tak.

zelitschko: v rodině je to nejhorší, to chápu. i mojí mamce je horko, když někomu musí vysvětlovat, co jsem to vlastně studovala. ale východisko nebo radu - snad kromě nestýkání se, což považuju za extrém a nikdy bych toho nebyla schopná - neznám…

Moje největší trauma (dá-li se to tak nazvat) bylo, že jsem neměla sourozence. Musela jsem pořád čelit kecům, jak jsem určitě lakotná, rozmazlená, sobecká a nesamostatná. Proto mám dodnes problém s lidmi, kteří si pěstují apriorní názory. Jednu dobu jsem to tajila, že nemám sourozence a dodnes se zdráhám to někomu říct.Jedináček to ale má dobré v tom, že nikdy nemusel soupeřit s nikým o rodičovskou pozornost a lásku, tudíž je třeskutě sebevědomej nakonec. Potíž je trochu v tom, že jsem zjistila, že jsem díky tomu možná dokonale neambiciozní a vlastně nemám žádné tužby. Ale byla jsem vždycky nejlepší, co se týče prospěchu, a přišlo mi to naprosto normální a pocity viny jsem kvůli tomu netrpěla.
Nikdo mne nikdy nešikanoval, nebo jsem si toho nevšimla. Trochu jsem se ale prala na základní škole, vždy to ale bylo jako odezva na nějakej útok. Když k vám někdo přijde a vrazí vám facku, nic jiného vám nakonec nezbyde, než se poprat, že.Odneslo to několik mých spolužáků, protože já na to fakt nevypadala. Byla jsem vždycky nejdrobnější dítě ve třídě a nikdo by to do mne byl neřekl. Což mne taky zachránilo, protože většina těch agresorů se na mne bála žalovat, protože by museli přiznat, že dostali na budku od toho největšího chudáčka. Jestli jste četli o tom, jak má pan Řepka „blikance“, tak to je taky můj případ. Pamatuju se jen tu facku a pak až to, jak ta holka leží na zemi a já do ní kopu (7. třída). Že mám celé triko od krve (mojí, jak mi tekla z nosu), jsem si všimla až doma.
Já vím, že násilí není dobrej model, ale je dobrý se naučit ránu dostat a taky dát. V dětství myslím. Ale je mi jasné, že pro holky to moc není. Nicméně se s tím ponížením individuum lépe vyrovnává, když není mláceno jen ono, ale že i protivník dostal.
Paradoxně mi víc vadila situace na VŠ, kde jsem byla mezi samými kluky, protože spoustu jejich reakcí jsem absolutně nechápala. Chápu je až teď, kdy mám sama syny.

katy: já to řeším psychologem a sháněním práce, abych mohla utýct už konečně. Co jsi vlastně studovala, pokud se můžu zeptat?

zelitschko: kulturologie + dějiny umění

katy: tak v tom případě moc nechápu, proč je tvý mamce horko… I když mojí je horko už jen když musí říct, že já jsem na vysoký…

Zajímavé čtení. Já osobně se se šikanou na ZŠ nesetkal, a na střední byl ve třídě, kde byli „odstrkováni“ (ne přímo šikanováni) ti „hlupáci“ se špatnými známkami (ve jménu myšlení „když nezvládáte střední s maturitou, jděte na účňák nebo makat a nezdržujte nás, my se chceme něco naučit“). Asi jsme byli výjimka potvrzující „pravidlo vyobcovaných šprtů“.

Jo, a svoje IQ neznám, ale stejně tak nevím, kolik vlastně vážím Studovala jsem strojní fakultu, nikdy jsem v oboru nepracovala a dneska si připadám mnohem blbější, než když jsem maturovala. Paradoxně jsem sama se sebou velmi spokojená, ale kdybych měla vysvětlit proč, budu marně hledat slova.

Tak se taky vypláču. Útlak? Ano, znám. U mě to bylo nejhorší v první půlce víceletýho gymplu. Šlo teda jenom o různý vtípky a posměšky, žádný fyzický bezpráví, a nejvíc stydno mi bylo, když se to začalo řešit. Naše angličtinářka totiž postřehla stav věcí a podělila se o svá pozorování s třídní, no a naše skvělá a báječná paní učitelka (existuje smajlík pro sarkasmus?) neměla lepší nápad než to probrat se třídou jako s dospělejma lidma. A všichni si mysleli, že jsem je napráskala já, samozřejmě, ačkoli mě to tenkrát už bylo vpodstatě jedno (patologickej nekomunikativní introvert, to jsem já - dejte mi knížku a neotravujte mě moc nahlas). Druhá půlka gymplu u mě znamenala jenom dopřežít to, než se konečně dostanu na ten matfyz. Ano, jsem matfyzačka, což nepochybně vypovídá cosi o mým EQ a tedy i o příčině problémů v kolektivu, který mimochodem mám v menší míře doposavad. Ještě že existuje ten internet, až mi tu někdy k nějakýmu komentáři hromadně nasázíte palce dolů, uteču a už se nevrátím. Leda s jiným nickem