Kde jste braly/i peníze na oblečení v době, kdy už jste nebyly/i malé děti, ale ještě jste nechodily/i do „normální“ práce?
Proč se ptám: Naši považovali módu za něco zcela zbytného, zejména
tatínek, jenž nějaké „módění se“ bral málem za buržoazní
přežitek (bavíme se o konci socíku, jsem ročník 73). A tím
„móděním“ myslím třeba i nákup nových kozaček, když vás ty staré
už tlačí. Před časem jsem si uvědomila, že přesně od konce základky
už jsem od našich nedostala na oblečení ani korunu, resp. s výjimkou
spodního prádla a ponožek jsem nebyla obdarována ani jediným kouskem
šatstva. Nepřeháním.
Ano, pobírala jsem nějaké průměrné kapesné, asi jako všichni, to je
pravda. Ale zatímco ostatní si za ně kupovali různé drobnůstky „pro
radost“, já z něho škudlila na látky.
Pak jsem už v prváku na střední začala datlovat (tehdy ještě na stroji)
diplomky pro vysokoškoláky a o prázdninách pokud možno chodila na
brigády, kterých ale bylo velmi málo.
Poměrně dlouho mi to přišlo normální, ale po letech jsem si uvědomila,
že to možná tak běžné není, tedy v tomto rozsahu. Tatínek navíc
pokaždé velice nelibě nesl, když jsem si za tyto ušetřené a z větší
části samostatně vydělané peníze pořizovala právě látky a oblečení;
a vlastně měl ke každému novému kousku komentáře i v době, kdy už
jsem normálně vydělávala.
Začalo mi to připadat trochu divné až nedávno, když tak chodím po obchodech a vidím, jak maminky pomáhají vybírat svým pubertálním dcerám oblečení, jak se u toho baví, smějí… a dochází mi, že já vlastně nikdy nic takového nezažila.
Proto mě zajímají vaše zkušenosti - dávnější, současné, z pohledu matky i dcery.