Cílem tohoto vlákna je zavzpomínat a pobavit se, případně vyzpovídat
maminky oprášit stará rodinná videa či fotky.
Nedávno jsem poprvé otěhotněla a nějak přirozeně jsem začala hodně
řešit, jaké jsem vlastně byla dítě, co jsem kdy uměla, co mě nejvíc
bavilo a tak, a maminka při té příležitosti vytáhla stařičkou
videokazetu, kde nějaký kamarád kameraman dokumentoval moje, později naše
(se sestrou) dětství. Při promítání jsem se toho o sobě spostu
dozvěděla…
Asi nejvíc mě překvapilo, že jsem velmi lpěla na pěkném oblečení a
i na cestu do sámošky pro mlíko jsem MUSELA mít na sobě sukýnku či
šatky. Donedávna jsem si přitom myslela, že jsem módu nikdy dřív
neřešila a začala mě zajímat až teď i vlivem MP, ale teď zjišťuju,
že je to moje dávná vášeň:-).
Prakticky veškeré oblečení nám mamka šila nebo pletla, protože jsme měli
málo peněz, ale i s odstupem času musím říct, že jsem chodila
oblékaná překvapivě vkusně, originálně a kvalitně a šatník jsem měla
napěchovaný, o čemž se mi dnes může nechat jen zdát:-).
A perlička na závěr: podle maminky byly mým nejoblíbenějším kusem
šatníku tlusté bílé punčocháčky, které jsem vyžadovala prakticky ke
všem sukním i šatům…asi se po nich budu muset zase porozhlídnout:-)
Btw., maminky, jak jsou na tom s vkusem a zájmem o módu Vaše děti?
Vaše dětská móda
Jako dítě jsem se oblékala stylem:„čím horší hadry tím lépe“. Na lezení po stromech a ježdění na kole ideální. Moji kluci to mají podobně, vypadají jako ze smeťáku, ale jsou spokojení.
Muj detsky satnik byl za totace obohacen diky rodine v zahranici o hezke kousky. Az si rikam, ze jsem byla vcelku stylove dite:) a vzpominam si, ze jsem na sobe nikdy nemela puncochace, ktere nosily ostatni deti. Nenavidela jsem je a nastesti me do nich nikdo nenutil
Nic moc, pocházím z chudé rodiny. Ale oblečení do školy bylo vždy
čisté a neroztrhané. Většinou jsem nosila džíny, trička, bundy,
v létě sukně, šaty. O módu jsem se moc nezajímala, ale občas jsem měla
vyhlédnutý nějaký kus oblečení, po kterém jsem toužila a většinou ho
nezískala.
Díky mojí babičce jsme měly se sestrou spoustu pletených věcí - sukně, svetry, čepice, šály, kamaše…takže na svou dobu docela originální kousky, za které jsem se nemusela stydět a byla jsem na ně pyšná. S úžasem teď zjišťuji, že některé vzory se vrací a já teď pletu synovi kopii svetru, který jsem nosila já. Vypadá podobně jako na fotce (to je Zara Kids), ale bez toho copánkového vzoru a v jiné barvě.
No já nesnesla ty krepsilonové punčocháče, ale naše mama byla v modě pokroková, tak jsme chodily podle toho co se nosilo.
Musim rict, ze mi priserne leze na nervy, kdyz me nekdo cizi oslovuje „maminko“. Co na to mam jako rict? „Dcerko“?
nahodou moje dite se o modu zajima od raneho veku - s oblibou cupuje modni casopisy na prvocinitele a obcas se je i snazi snist a posleze zase vyzvracet (damy prominou) a taky rado pretvari obleceni (svoje i moje a predevsim to drahe) k obrazu svemu vytvarenim neodstranitelnych fleku oranzove (mrkvove oranzove) barvy.
@007bohunka
V dětství jsem to také udělala, myslela jsem, že jim zpět dorostou. Jinak
jsem měla v oblibě měnění hlav panenkám, lámání nohou a rukou a
dokreslování vousů.
Co se týče módy, nikdy nezapomenu na punčocháče, které nosily všechny
děti v mém okolí. Měla jsem je snad ve všem barvách. Ráda vzpomínám na
„úžasnou“ hru ze školky, kdy jsme si navzájem tahali přední část
(aby se požadovaně vytáhly) a pak se honili a navzájem si po volné látce
dupali Učitelky nás co půl hodiny zase
musely převlékat do původního stavu.
No mě máma oblíkala do sukýnky, která se krásně točila, podkasanou košili, falešný culík a nějaké punčocháče. Máma nám občas něco upletla, ale jinak naši nějak moc na módě nelpěli
Ještě to šlo, dokud jsem do toho moc nemluvila. To mi babička šila
sukénky s kanýry a šaty z šátků…ale pak jsem už byla děsně velká
slečna a chtěla jsem nosit to, co nosil Kotvald s Hložkem nebo
Darinka…inu, krásná osmdesátá!
Nosila jsem to, z ceho vyrostl starsi bratr, vcetne spodniho pradla.
Nechapala jsem pohrdani „mekkymi darky“, pro me byl svatek i ty nove
ponozky zakoupene obcas jen a jen pro me. Kdyz bylo vyjimecne potreba holcici
obleceni na nejakou udalost, pujcilo se od jine rodiny, jak to sedelo ci
nedejboze sluselo, nikdo neresil.
Obcas maminka neco usila, oblibene bylo praporove platno.
Z toho míň legračního mi utkvěly v paměti modrobílé pruhované
podkolenky - silonky a k tomu modré plátěné boty na malinkém slaměném
klínku (něco jako espadrilles) s dlouhými tkaničkami, které se šněrovaly
po lýtku co nejvýš to šlo. K tomu džínová sukně s laclem Když si to představím, tak to bylo docela
pokrokové a nadčasové. Potom - už v raném mládí tzv. sedlácké kozačky
nebo tak nějak se tomu říkalo - ta vysoká část byla hrozně široká a tak
jakože padala dolů, byla taková naštosovaná, nevím, jak to popsat. Byly
italské kožené a nebyly moje, ale starší sestry. Bože, jak jsem jí
nenáviděla
.
Tak to já jsem tedy byla pekelné dítě. Do mých cca 10 let jsem chodila
oblékaná hezky a troufám si říct i slušivě. Pak se mnou začala mlátit
puberta a bylo po všem. Prošla jsem snad všechny hrůzy módního pekla,
přes sametové bílé legíny s fialovou šusťákovou bundou, přes
maskáče, kapsáče, dlouhé černé sukně a černý hábity na vrch,
minisukně, roztrhané punčochy a těžké boty. Jednou si mě zavolali i do
ředitelny, že nechodím ustrojená v souladu s řádem a ptali se mě, jak
je možné, že mi to rodiče dovolí. Z toho byla strašná kauza, protože
jsem rodiče klidně 14 dní v kuse vůbec neviděla, jelikož brzy ráno
odcházeli do práce a vraceli se, když už jsem spala. Nejhorší na tom všem
je, že někdy mě ty pekelnosti drží i teď. Nepřály byste si vidět, co
mám zrovna dnes na sobě
Dokud žila babička, tak ta mi šila sukýnky, vesty, halenky, šaty, takže jsem v 1. a 2. třídě chodila oblékaná vcelku pěkně. Pak jsem nosila to, co jsem podědila po sestřenicích. Vlastně asi až do 6. třídy si nějak nepamatuji, že kromě pár šatů, by mi rodiče koupili nějaké oblečení. Na první oblečení, které si vzpomínám, že jsem si vyprosila, byli strečové džíny-zvonáče, byla jsem vcelku umírněná, spolužačky je měly s vyšitýma kytkama, já měla jen obyčejně modré.
Dětské peklo mám každý den ráno. Dcera se vzteká, že to nechce na sebe. Přitom jí oblékám co se ted´ nosí. Asi se vidí ve spolužačkách jak je oblékají jiné maminky.No to je fakt peklo.
Vse po bratrancich :/ a mama sit neumela/nechtela… Dodnes kdyz jdu kolem
detskych oddeleni v obchodech s hadrama tak mackam slzu, ze jsem nic podobneho
nevidela ani z vlaku
Já jako dítě byla víc kluk než holka, takže pro mne nejlepší
oblečení byly maskáče, mikina s kapucí a později k tomu „drsné“
hoperské džíny s rozkrokem u kolen. Vše muselo být alespoň o 2 čísla
větší, aby to vypadalo „faaaakt hustě“. No, nechápu jakto, ale drželo
se mě to celou základku. Jako holka jsem se začala oblékat až na střední.
Nejvíce mě po delší době pobavila paní učitelka z druhého stupně,
která mi zpětně řekla (cca v 18ti, když jsem se byla na základce
podívat), že když mě poprvé viděla, tak si myslela, že je to pěkně
ošklivý kluk, ale že je ze mne hezká holka
Já měla děsnou zálibu v botách na platformách a širokých podpatcích, ideálně s traktorovou podrážkou. Nosila jsem to tak od páté do sedmé třídy. To jsem měla jedny parádní k sukním - světle růžové saténové polobotky na bílé traktorové podrážce s podpatkem i platformou. Pak mě to chytlo ještě jednou, zejména jako součást oděvu na techno party. Měla jsem černé kozačky na asi 20cm platformě, ty byly teda šílené.
Já jsem byla za všech okolností dokonalá:D
Maminka mi šila šatičky a doma i ve školce jsem chodila v zástěrce. Ty
mi taky šila, dávala si na tom záležet. Taky jsem nikdy neměla bačkory,
ani ve škole. Vždycky jsem měla sandálky. A když jsem byla starší, mamka
semnou velice trpělivě! oblečení nakupovala a korigovala, abych nenosila
něco vyloženě nevkusného…ostatně nakupovat spolu chodíme doteď.
Nicméně jsem si prošla fázema „nikdy v životě si na sebe nevezmu úzký
kalhoty“ a „proboha, široký nohavice jsou tak strašlivě out!“…nebo
když jsem odmítala nosit kalhoty výš než nad kyčle a pak zase níž než
pod pupík…:-)
