Já tu otázku otočím: proč bych měla, když kolem sebe mám nehezké město, případně bydlím na starém hnusném sídlišti, tento hnus ještě podporovat tím, že rezignuju, přestanu si mejt vlasy a do šatníku si pověsím pytel od brambor? Kultura začíná u lidí, ne v prostředí.
Okresní peklíčko
21.06.10 | autor Ada
Mám rodiče v nejmenovaném okresním městečku ve středních Čechách a jednou za čas je jezdím navštívit. Zpravidla vlakem, neboť spojení je dobré a už vím, kterými vlaky jezdit, abych měla pohodlí a nemusela se, majíc z každé strany dva smradlavé strýce, lepit na záplatovanou koženku. Přesto mě vždycky čeká perná chvíle, když při odjezdu postávám na perónu a rozhlížím se kolem.
Džíny, mikiny, sportovní bundy, kecky, batohy... nejedny džíny dole odrbané, kecky až na výjimky letité a umouněné, některé batohy životem unavenější než jejich majitelé. Barvy: džínová modrá, černá, hnědá, šedá, sem tam červená mikina nebo batoh s červenými doplňky, protože tu mají naštěstí výrobci sportovně laděného oblečení rádi.
Jako doplněk igelitka místního supermarketu. Paní v tmavých džínách a šedé bundě mohlo být kolem pětapadesáti, paní s červeným batohem byla mladší, přesto jsou oděvem k nerozeznání od sebe i od hloučků dalších lidí včetně studentů odjíždějících na internáty.
Zastydlý "mládenec" v maskáčové košili se ke své parťačce celkem hodil. Paní v pozadí si místo mikiny od Vietnamců vzala aspoň tričko a stále ještě módní průsvitnou tuniku, ale doplnila ji džínovými tříčtvrťáky a keckami. Všimněte si také na všech fotkách povadlých účesů, tu a tam "oživených" melírky; a jistě nemusím upozorňovat na naprostý barevný a většinou i stylový nesoulad jednotlivých kusů oblečení, které na sobě mají všichni navlečené (na první fotce je v pozadí u podchodu paní v modrých džínách, šedé bundě, s černo-červeným sportovním batohem - a na nohou má růžové tenisky).
Jediný, kdo se vymykal, byla dvojice čekající na vlak do Prahy - možná turisté, možná také nějaká návštěva. Paní má světle hnědé džíny, pán bílé plátěné kalhoty. Plátěná taška místo igelitky je také plus; a na nohou nemají žádné běžecké kecky, ale pohodlné vycházkové boty (pán) a vzhledem k počasí pěkně blbě zvolené sandály (jeho partnerka). I úpravou vlasů a celkovým vzhledem se od okolí hodně lišili, a k dovršení všeho voněli. V mém rodném městě se deodorant používá jako parfém a parfémy má doma asi jenom moje matka.
A teď vám vysvětlím, proč se mi z toho pohledu ježí vlasy hrůzou a z jakého důvodu je tohle pro mě to nejhorší peklo. Někteří z vás si moji kritiku vysvětlili tak, že jsem fiflena, která by byla nejradši, kdyby se všichni vrhli do značkových obchodů, nakoupili na dluh drahé oblečení a nazuli krokodýlí polobotky nebo deseticentimetrové podpatky, aby na ulicích neuráželi moje estetické cítění. Kdyby to bylo tak jednoduché! Jenže naše oblečení o nás hodně vypovídá, a to i o lidech, kteří na módu zvysoka kašlou a schválně zaujímají pózu "je mi to fuk a budu klidně chodit v hadrech z nejhoršího charitního sekáče". A právě to, co oděv vypovídá o těch lidech na fotkách, mě děsí. Vidím lhostejnost, apatii, nulovou kreativitu a hravost. Žádný život, jen přežívání. Ve městě je sice nezanedbatelná nezaměstnanost, ale jak už jsme několikrát v komentářích probírali, tohle není o penězích. Těm lidem je to prostě jedno.
O něčem jistě svědčí i to, že nezájem obyvatel ve městě už zlikvidoval všechny obchody s látkami (nikdo si nešije ani nedává šít, přestože místní krejčové a švadleny drží velmi nízké ceny), odvážně otevřené výtvarné potřeby po krátké době hynou na úbytě a obchody s konfekcí, jež ještě nevystrkali Vietnamci, musely začít nabízet oblečení, které se prodá: nenápadné a levné. Ani ti Vietnamci raději neprodávají žádné výstřelky, hlavně hodně džínů a nějaké ty polyesterové krabice pro zdejší dámy v letech. Bižuterie je k mání asi tak ve dvou obchodech a všude pořád stejná, protože ji skoro nikdo nenosí a nekupuje.
Chudák Bruntál... proč to schytal zrovna on, když Česko je plné Bruntálů?!







Komentáře článku
Zobrazovat komentáře chronologicky