@Eves Já se trochu bojím, že ta jeho neochota zakrývá hlubší defekt. Možná jen zranění, třeba nic nenapravitelného, ale prostě že do těch dětinských hadrů zalézá jako raněný medvěd, který se buď vylíže nebo pojde. Muži jsou takoví, neúspěch je dokáže porazit, a pak je s nimi těžký život. Hu, měli jsme rodinnou známou, která se jako milé, pracovité děvče seznámila s atraktivním studentem FAMU. Brzy otěhotněla, vzali se, on studoval, ona rodinu živila. Pak absolvoval, a po krátkém čase neúspěch a utrum, u filmu si ani neškrtl. Ten člověk se prostě vzdal a nechal se unášet proudem - čili manželkou. Kamarádila jsem se s jejich dcerami. Jednou jsem tam přišla, a na odpočivadle holešovického činžáku jsem uviděla podivně bezbarvého, naduřelého člověka stát a civět do dvora. Byl to on. Byla jsem u nich několik hodin, večeřela jsem s nimi, a on se mezitím vrátil do bytu, popocházel a mlčel. Celou dobu jako leklá ryba. Rodina na to nereagovala, prý to bylo normální. Nikdy se nedokázal znovu postavit na nohy, začít v jiném oboru, prostě přežíval. Tohle byl děsivý zážitek.
Samozřejmě, to je asi krajní případ, nechci ho srovnávat s vaším přítelem, ale možná by bylo podnětné snažit se ho povzbudit právě ke kariéře, nebo aspoň z něj vytáhnout co a jak: jak se cítí, co by chtěl, oč usiluje. Jako u nás všech je u něj oblečení projevem nitra a vztahu k životu.