Zažili jste, že vás někdo předběhl ve frontě? Jak jste to řešili? Máte recept, jak takovou situaci řešit s noblesou? Popřípadě předběhli jste někdy někoho - proč?
Normálně nad předbíháním mávnu rukou, ale dnešek byl už vážně kritický - asi kolem mě bylo něco ve vzduchu, nebo jsem vydávala divné vibrace
. Ráno mě pět minut před příjezdem dálkového autobusu, „předběhla“ velká skupina skautů (něco na ten způsob), protože jim jejich dva vedoucí drželi místo ve frontě, tím pádem jsem se nedostala do autobusu (čekala jsem tam 35 min naprosto zbytečně). V KFC mě předběhl pán a na klidné upozornění, že jsem byla před ním, se mi jenom vysmál. To ve mě vyvolalo vzpomínku na čtvrtek, kdy mě na poště předběhla ženská se třemi igelitkami dopisů, které chtěla poslat doporučeně. V jednom obchodě jsem se zase zasekla ve frontě za „spící pannou“, která místo aby šla k právě uvolněné pokladně, na kterou jsme čekaly, tak začala metr před pokladnou štrachat v kabelce. Načež toho využili ostatní nakupující a vytvořili k „naší“ pokladně druhou frontu. Úplně stejně jsem se „zasekla“ před měsícem, kdy si matka s dcerou místo postupování ve frontě prohlížely zboží v bočních regálech a při slušně položené otázce, zda čekají na pokladnu, mě seřvaly, že to je snad jasné, že ano. Za chvíli na to je pak předběhl houf cizinek, na které si už netroufly a jen brblaly. V posledním obchodě byly dvě pokladny a dvě fronty - logicky jsem vydedukovala, že každá fronta vede k jedné pokladně. Nikoliv. Fronta byla jedna a druhou vytvořil pán čekající na svoji manželku a pár lidí, kteří se postavili za něj v domnění, že to je druhá fronta. Jakmile odešel, tak většina lidí v druhé frontě pochopila, že to bylo slepé rameno, někdo se nacpal k pokladně, ostatní museli do oficiální fronty (to už jsem ale fakt pospíchala). K mé smůle jsem se opět postavila za další „zasněnou ženu“. Fronta se pohnula, paní přede mnou nikoliv. Nejsem na to hrdá, zpětně toho velice lituji a tímto bych se jí ráda omluvila, pokud toto čte. V tu chvíli jsem byla už fakt rudá vzteky a tlačena časem - normálně bych se jí zeptala, zda opravdu čeká ve frontě, ale po předchozích zkušenostech jsem už raději využila zhruba dvoumetrové mezery před pokladnami a postavila se před ní. Po půlminutovém zaváhání se na mě obořila, proč jsem si jí jako dovolila předběhnout, a začala mě poučovat o nepsaných pravidlech. Za klidového stavu bych se jí omluvila (vlastně bych si jí ani nedovolila předběhnout a nejdřív bych se jí zeptala). Ale moje naštvanost a časová tíseň zcela přemohla mé sebeovládání a racionálního myšlení a s paní jsme se poštěkaly - v tu chvíli jsem si říkala, další baba, která si akorát říká o to, aby jí někdo předběhl. Bezpochyby to vnímá jako velké příkoří - svolává na mě hromy, blesky, proklíná mě do stého kolena a štká nad českou vychcaností a buranstvím. A je naštvaná právem, protože to z mé strany byl totální zkrat, za který se stydím. Teď můžu tak akorát chodit kanálama a doufat, že nemá paměť na obličeje. Nebo za trest místo ní čekat až do konce života ve všech frontách. ![]()

