Zažili jste, že vás někdo předběhl ve frontě? Jak jste to řešili? Máte recept, jak takovou situaci řešit s noblesou? Popřípadě předběhli jste někdy někoho - proč?
Normálně nad předbíháním mávnu rukou, ale dnešek byl už vážně
kritický - asi kolem mě bylo něco ve vzduchu, nebo jsem vydávala divné
vibrace . Ráno mě pět minut před
příjezdem dálkového autobusu, „předběhla“ velká skupina skautů
(něco na ten způsob), protože jim jejich dva vedoucí drželi místo ve
frontě, tím pádem jsem se nedostala do autobusu (čekala jsem tam 35 min
naprosto zbytečně). V KFC mě předběhl pán a na klidné upozornění, že
jsem byla před ním, se mi jenom vysmál. To ve mě vyvolalo vzpomínku na
čtvrtek, kdy mě na poště předběhla ženská se třemi igelitkami dopisů,
které chtěla poslat doporučeně. V jednom obchodě jsem se zase zasekla ve
frontě za „spící pannou“, která místo aby šla k právě uvolněné
pokladně, na kterou jsme čekaly, tak začala metr před pokladnou štrachat
v kabelce. Načež toho využili ostatní nakupující a vytvořili k
„naší“ pokladně druhou frontu. Úplně stejně jsem se „zasekla“
před měsícem, kdy si matka s dcerou místo postupování ve frontě
prohlížely zboží v bočních regálech a při slušně položené otázce,
zda čekají na pokladnu, mě seřvaly, že to je snad jasné, že ano. Za
chvíli na to je pak předběhl houf cizinek, na které si už netroufly a jen
brblaly. V posledním obchodě byly dvě pokladny a dvě fronty - logicky jsem
vydedukovala, že každá fronta vede k jedné pokladně. Nikoliv. Fronta byla
jedna a druhou vytvořil pán čekající na svoji manželku a pár lidí,
kteří se postavili za něj v domnění, že to je druhá fronta. Jakmile
odešel, tak většina lidí v druhé frontě pochopila, že to bylo slepé
rameno, někdo se nacpal k pokladně, ostatní museli do oficiální fronty (to
už jsem ale fakt pospíchala). K mé smůle jsem se opět postavila za další
„zasněnou ženu“. Fronta se pohnula, paní přede mnou nikoliv. Nejsem na
to hrdá, zpětně toho velice lituji a tímto bych se jí ráda omluvila, pokud
toto čte. V tu chvíli jsem byla už fakt rudá vzteky a tlačena časem -
normálně bych se jí zeptala, zda opravdu čeká ve frontě, ale po
předchozích zkušenostech jsem už raději využila zhruba dvoumetrové mezery
před pokladnami a postavila se před ní. Po půlminutovém zaváhání se na
mě obořila, proč jsem si jí jako dovolila předběhnout, a začala mě
poučovat o nepsaných pravidlech. Za klidového stavu bych se jí omluvila
(vlastně bych si jí ani nedovolila předběhnout a nejdřív bych se jí
zeptala). Ale moje naštvanost a časová tíseň zcela přemohla mé
sebeovládání a racionálního myšlení a s paní jsme se poštěkaly -
v tu chvíli jsem si říkala, další baba, která si akorát říká o to,
aby jí někdo předběhl. Bezpochyby to vnímá jako velké příkoří -
svolává na mě hromy, blesky, proklíná mě do stého kolena a štká nad
českou vychcaností a buranstvím. A je naštvaná právem, protože to z mé
strany byl totální zkrat, za který se stydím. Teď můžu tak akorát chodit
kanálama a doufat, že nemá paměť na obličeje. Nebo za trest místo ní
čekat až do konce života ve všech frontách.