Mluví Vám Váš partner do oblékání? Jestli se to hodí/nehodí, je/není to sexy…
Máte s partnerem stejný vkus co se Vašeho oblékání týče nebo ne? Jak řešíte případné spory?
Oblékání vs. partner - mluví vám do oblékání?
Mě partner do oblékání nemluví vůbec, spíš naopak, já mluvím do oblékání jemu. Já abych z něho dolovala, jestli se mu na mě nějaká věc líbí, nebo nelíbí. Vždy odpovídá, že se mu líbí, abych měla radost. Což vlastně také není tak špatné… ![]()
Odpovídám na otázky v pořadí, jak byly napsány.
Mluvit do mého oblékání by mohl zkusit, podařilo by se mu to zřejmě pouze jednou.
Mám vkus a partner se s tím musí smířit.
Spory řešíme cca takto. Situace před odchodem kamkoliv: Já (povytažené obočí), on: „Dle tvého výrazu soudím, že v tomto nepůjdu.“, já: „Máš pravdu.“
(vše lehká nadsázka)
Mně partner do oblékání kecá (já jemu taky, tak je to fér). Většinou se naježím, oznámím mu, že ať si trhne nohou a že jdu v tom, co mám na sobě, a pak tu věc, kterou zkritizoval, nenápadně přestanu nosit (hlavně ale aby si nevšiml a nestouplo mu to vítězství do hlavy).
Výjimka jsou zvlášť střelené kreace, to se pak předem ptám, jestli mu to bude vadit, a pokud ano, převlíkám.
On se obvykle obléká poměrně elegantně, a když jdeme někam spolu a já se třeba vyfiknu a on si bere jen kraťasy a triko, taky se ptá, jestli mi to vadí.
Jestli se něco hodí nebo nehodí nikdy nekomentoval, snažím se oblékat tak, aby se to vždycky hodilo a nemusel se za mě stydět
většinou chválí. Připomínky mívá, když si koupím něco do té doby neobvyklého - třeba když jsem začala nosit barevné punčochy, zdálo se mu to moc nápadné, teď se mu to líbí. I kdyby ne, musel by se s tím smířit
Neumím si představit, že bych měla partnera, který by mi kecal do oblečení stylem: „Tohle si vezmi a tohle ne.“ Vlastně ano, zakázal mi krátké sukně, když jedu v noci sama vlakem. Ale v tom má pravdu, po 11 se na nádražích potulují divní lidi, které nechci upozorňovat na svou přítomnost. Já mu do oblečení kecám bez úspěchu (co se týče barev apod. přiměřeně příležitosti se obléká), vlastně se mi líbí, že má vlastní názor a nenechá se navléct do něčeho co se mu nelíbí.
Bývalý přítel mě upozornil, pokud se mu něco nezdálo a já jsem to respektovala. Pokud jsem se v tom cítila dobře, neřídila jsem se tím, ale pokud jsem si nebyla jistá, dala jsem na jeho radu. Naopak to fungovalo stejně.
Manžel si vždycky přál elegantně oblečenou ženu, jak se oblékám se mu líbí. Nemluví mi do toho. Bohužel ani když se zeptám (Já: Které šaty si mám vzít, tyhle nebo tyhle? On: Máš pravdu miláčku.
)
Mě se on naopak občas zeptá. Nedávno se mě ptal, jestli jsou takové silně seprané kraťasy vhodné do práce. Řekla jsem, že ne. Když jsem viděla, že si je stejně obléká, ptala jsem se ho, proč se tedy ptal. Prý proto, aby věděl, jestli je to vhodné, ne proto, aby věděl zda si je má vzít. ![]()
Takže takhle je to u nás
Už 35 let mi manžel mluví do oblečení jen velmi zřídka, takže spory nemáme. Radím se s ním, když jsem na pochybách, ale většinou už vím, co mi řekne, protože je v módě mnohem konzervativnější než já. Naopak já mu radím často. Někdy řekne: nachystej mi, co si mám vzít do divadla, na cestu apod., potom mu nachystám 2 varianty a on si jednu vezme.
Proto mne překvapilo, že když se ženil náš syn, koupila jsem mu tmavěmodrou hedvábnou kravatu, aby ladila s mými šaty, jenže on si vzal starou vínovou. Prý by to bylo smutné. To víte, že mne to hodně mrzelo, ale akceptovala jsem to.
Můj první partner mi do oblékání kecal. Chtěl kratší sukně, hlubší výstřihy, a ještě hlubší výstřihy, a ještě kratší minisukně, pak taky výraznější líčení a umělé řasy… prostě styl Redial hadr. Pokud vím, líbí se mu to do dneška. Hádali jsme se kvůli tomu imrvére.
Další partneři buď cokoli ohledně oblékání vůbec neregistrovali (taky bez keců nosili, co jsem určila/koupila/poradila a u mých šatů zkoumali spíše jak rychle jdou sundat), nebo byli mým stylem naprosto unešeni a mou krásou zcela fascinováni (a nebo se tak alespoň pod výhružkou fyzické likvidace tvářili:)) Halt si umím dobře vybrat
Mluví, připadá mi to samozřejmé. Mluvíme si vzájemně do všeho. Ale zrovna u oblečení to z něj častějš doluji nebo komplikovaně dekóduji jeho výraz
Nemám koho jiného se zeptat a sama před zrcadlem jsem strašně nerozhodná, tak občas potřebuju říct, jak co působí.
A ohledně celkového stylu, ten se mu líbí, takže nic zásadního. Neshody máme jen u několika konkrétních kousků.
Hm, můj hloubavý manžel mívá naučné komentáře k lecjaké stránce mého projevu, leč k ke stylizaci zevnějšku nikoliv.
Sám je ten „roztomilý“ typ, který si beze všeho vezme proužkovanou košili, puntíkovanou kravatu a kostkované sako - tedy něco v tom duchu měl na sobě, když jsme se viděli prvně.
Vkus nevím, jestli máme podobný, manžel sám říká, že mu estetično zcela uniká, zato máme oba poměrně nonkonformní přístup k „životu, vesmíru, a tak vůbec“, takže ke vkusokonfliktům mezi námi nedochází.
Občas mluví, někdy ho i poslechnu, když si sama nejsem jistá, ale tak ve dvou třetinách případů na kecy nedám:-) A opačně to funguje úplně stejně řekla bych
Můj přítel mi do oblečení nekecá. Já do jeho však ano a to formou rýpání. Sice mu řeknu, že se mi nelíbí mikiny, které nosí, ale nijak víc to nehrotí. Úspěch byl, když chtěl, abych mu pomohla vybrat kalhoty - jednoduché tmavé džíny bez šísování. Ale to, co nosím já, do toho mi nekecá. Asi jen jednou v alkoholické náladičce mi prozradil, že se mu líbím v jedné sukni, že pak vypadám jak školačka či co ![]()
Nicméně už jsem měla tu čest potkat chlapa, kterej nedokázal zkousnout, jak se oblékám. Dle něj se oblékám nezvykle a vypadám v tom starší, než jsem. Ten by mě nejradši viděl v džínách, tričku a s krosnou na zádech někde do přírody. Už s ním nejsem v kontaktu. Ten nepřekous ani jaká jsem.
Nemluvíme si do ničeho, takže ani do oblékání. Není ani proč, muž mi připadá celkem svéprávný, tak korigovat netřeba, o sobě si myslím totéž, on snad o mne také. Ani jeden nesneseme jakékoli omezování, přijde nám to velmi nedůstojné. S člověkem, který není schopný poznat, jak se kam oblékat, jak se chovat atd. bych ani společnou domácnost nesdílela a muž už vůbec ne.
@katango
Jo!
A něco jste mi připomněla: Asi po dvoutýdenní známosti jsme vyrazili na procházku. Já se něčím pocintala a on, představte si to, vytáhl z aktovky malý froté ručník. A mně se v ten moment utvrdilo podezření, že tohle bude „on“. Vtip byl v tom, že Stopaře tehdy neznal, nečetl, nevěděl, co to je, takže když já se začala jevit: „Ne, ty máš ručník! Já padnu! To snad není možný!“, poněkud nechápal.
Pardon za OT.
Oblečenie partnerov by malo byť na rovnakej úrovni -veď muž je vizitkou ženy- takže dosiahnutie konsensu je nutné. A ako inak ako diskusiou?
Mne partner do obliekania tiež nekecá. Reaguje naň vačšinou len keď sa spýtam a niekedy nenápadne pochváli. S tými krátkymi výstrihmi, krátkymi sukňami ako spomínala @Sekhmet…to sa mu páči, ale aby ma tak videli aj iní na ulici, to by už nechcel
Akurát minule na mňa skúšal, že mám nevýrazné oči aj ústa, že prečo si ich nemaľujem, tak som sa ho spýtala či si to všimol až teraz po 4 rokoch. A ja ho tiež upozorním len keď náhodou skombinuje nekombinovateľné farby či vzory. Ako to dopadne záleží od jeho nálady (je dosť tvrdohlavý a „vzpurný“). A nie je teda žiadny elegán. Vačšinu času trávi v práci, kde majú ako dresscode rifle, ale keď niekam ideme medzi slušných ľudí, tak si vždy nechá poradiť, čo je vhodné a čo už nie.
@evino o jestli je můj muž mojí vizitkou tak tedy potěš koště:-)
A kecat mu do toho nebudu, respektive poradím, nabídnu pomoc, ale hádat se s ním o tom nebudu. Je to jeho vizitka, jak chodí oblečený

