S přítelem bydlíme v bytě po prarodičích, který je, jaký je a jelikož se brzy budeme stěhovat, tak to neřeším. Ale jsem opravdu hrdá na dům svého otce. Naši to koupili jako památku v ruinách a dokázali ji zachránit.
Vysoké stropy, dřevěné dveře, obložení okem, parkety, několikaramenné lustry, obrazy, obrovská okna a hřejivý krb, přitom spousta rostlin a zeleně. Všechno hřejivé, útulné přitom prostorné a nepřeplácané. Nejvíc jsem hrdá na svůj klavír a na ohromné kulaté okno, ze kterého je vidět celé město. Přidávám fotku zvenčí, nejsem teď doma - pak nafotím vnitřek. 
Ale mám s tím domem problém - vzhledem k tomu, že jsem v takovém domě vyrostla, mám velký problém s moderními interiéry, kde se využívá sklo, kovy, plast. Nikomu neberu, že je to hezké, když jsou v tom lidé spokojení jen jim to přeju.
Ale já si v takových domech připadám jako ve sterilní laboratoři. Až mě to někdy mrzí, protože se mi to třeba esteticky líbí, ale žít v tom nemůžu.