@Olinka Mně stačí balkón
Ale nic proti domkům se zahradou, každý rád něco jiného. Spíš jsem narážela na to, že před pár lety byl takový boom stěhování z města na venkov a přitom většina těch vystěhovalců potom nadále vedla městský životní styl, jenom komplikovaný dojížděním do práce a rozvážením dětiček do škol a kroužků.
Styl bydlení
@RenaLange „Barandov je vesnice s komfortem velkoměsta“, aspoň tak se tomu říkalo v propagačním dobovém letáku z první republiky, který nějaký můj předek použil jako záložku v Potopě. Bohužel si nevzpomínám, jak přesně to pokračovalo.
@MP Monny, @RenaLange, neviděla jsem tak malý pokoj, takže se omlouvám. Nejmenší, co jsem viděla měl kolem těch 8,5m2.
@RenaLange, máte pravdu, člověk nikdy neví, kam se poděje. Myslela jsem to tak, že bych do domu v satelitu neinvestovala. Dům je drahá věc, a i kdybych měla 100× tolik, dům musí být i dobrá investice. I když neuvažuji o prodeji, kdybych ho chtěla někdy prodat, neměl by se prodávat se ztrátou. Dům by měl být, pokud možno, i dobře prodejný, a to u satelitu není jisté. Dům sám přijde na podobných pozemcích na stejnou cenu, můžu ho přestavět podle svých představ a má to smysl, když je na hezkém místě. Pozemek v satelitu téměř nikdy nezvětším, a to je důležité, pěkné velké místo kolem domu, tomu dávám přednost a asi žádný satelit ho nenabízí (nehledě na další věci). Netrvdím, že bych v satelitu nějaký čas nepřežila s tím, koho mám ráda, ale nevybrala bych si ho.
Přeju ho všem, kdo jsou tam šťastní.;-)
Nemám se čím chlubit, já i přítel bydlíme na nevábné pražské koleji. Snažili jsme se pokoj o velikosti 2,5×5 m nějak zútulnit, takže se můžeme „chlubit“ přehozem přes postel, vlastními závěsy, barevnou tapetou na oprýskaných dveřích a vlastnoručně vyrobenými poličkami na erární věci
. Starý nábytek ze 70. let jsme si z viditelných stran polepili tapetami se vzorem dřeva. Stálo nás to málo peněz, ale myslím, že pokoj nepůsobí už tak špinavě a cize.
@Olinka Zůstáváme, v Praze pracujeme. Konkrétně náš blok na prázdniny nezavírají, ale jinak se ubytovaní musí přesouvat na bloky určené pro prázdninový provoz.
@Calis Tak to máte výhodu. Já nikdy na kolejích nebydlela právě z toho důvodu, že zůstávám celý rok, prázdniny neprázdniny. Každopádně musí být opruz si pokoj vylepšit a po prázdninách dostat jiný a začínat nanovo. Mmch na idnesu probíhala „soutěž“ o nejhezčí koleje. Taky jsem kdysi viděla časopis o bydlení, kde bylo pár předělaných kolejních pokojů, které obývali studenti architektury. Myslím, že předělání pokojů do použivatelného stavu byl jedním z jejich prvních těžkých projektů:-)
Mě by vážně zajímalo, kde všichni berete na ty domy. Oba Prarodiče žili vždycky v paneláku jako celá rodina. V jednom bytě v paneláku klasickej rozměr 3+1 pět lidí… shodou okolností měli oba stejné uspořádání bytu a stejný počet potomků s rozdílem, že máma má dvě sestry a táta má dva bratry - tedy mojí strejdové a tety. Když sem si doma pípla, že chci mít své soukromí, i když sme bydleli v bytě v blízkosti centra, tak byl zcela průchozí. Na to mi vždycky odvětí naši, že můžu bejt ráda za to, co sme měli a že si mám představit život v jednom pokoji s dalšími sourozenci. takže mě nějak vážně není jasný, kde ty peníze berete na ten dům. A že ste na to šetřeli - na takovej barák se musí šetřit celej život pomalu.
Jako já jsem vážně v těhle věcech strácím. Naštěstí nejsem příliš náročná na bydlení si myslím - nejideálnější pro mě by byl balkón, neprůchozí byt, možnost mít zvíře, dobré jádro, nenáročnost. zahradničení není nic pro mě. Jo a přístup k MHD a sídliště bez cikánů. Nebo že bych nakonec byla náročná? ![]()
@seznam.mih Oba rodiče pilně pracovali, měli šikovné ruce, bavilo je stavět a obětovali podstatnou část soukromého života práci a zajištění svých dětí. A jednoduše se vypracovali z 1+1, kterou obývali po svatbě k jiným možnostem bydlení. Je to něco za něco, ale jsou lidi, které to prostě naplňuje.
PS:sama jsem se zatím k ničemu velikému nevypracovala ![]()
@seznam.mih Rodiče dřeli a pomalu vlastníma rukama postavili, prarodiče taktéž, hlavně většina lidí dům zdědí. Dneska má každý hypotéku, tak počítejte, když budete 50 let platit nájem nic z toho nebude, hypotéka je za stejné peníze (plus-mínus) splacená za 30 let a je to vaše
(ať už byt, nebo dům).
Tak my jsme se k domu dostali tak, že ho postavil téměř celý jen manžel a jeho tatínek. Vzali jsme si hypotéku úplně stejnou jako kamarádka, která bydlí ve městě v nové bytové zástavbě 3+1. A bydlíme od města 15 minut autem, takže pozemky zde se před 7mi lety prodávali za 55 Kč za metr. Bydlení na vsi má své nevýhody, ale pro mě osobně výhody převažují. Zrovna sedím na terase s kávou, koukám do lesa a čekám, až přijde srnka s malýma k potoku, chodí každé ráno
Ten sedlácký gen mám taky, potřebuju mít svoje, prostor, vzduch a klid.
Nám nikdo nic nedal. Prostě jsme šli do práce a našetřili si na panelákový byt. Pak, protože jsme nechtěli vysokou hypotéku, jsme si našli dům na dobrém místě, ale k rekonstrukci. Tak jsme si mohli vzít jen nízkou hypotéku a opravy provádět průběžně. První dva roky jsme žili v celkem polních podmínkách, ale za klidný spánek, jak to všechno uplatíme, nám to stálo. Náklady jsou pořád nižší než na pořízení novostavby a hodnota domu už je teď taková, že kdyby bylo nejhůř, prodá se aspoň tak, aby se uplatila hypotéka a ještě zbylo na to slušný 3+1 v paneláku.
Tanto způsob ale jasně není pro každého. Nám vyhovuje.
Dovolte mi se taky zapojit. Před nedávnem jsme se sestěhovali s přítelem dohromady do bytu v dvougeneračním rodinném domku, který postavil otec mé pratety a děda s bráchou ho pak podsklepili. Prateta (teta mé mámy) měla dceru, ale ta zemřela před 12 lety. V tomto bytě bydlel vdovec po ní a teta bydlí nahoře. Onen tety zeť je nemožný jak jen to jde. Má vlastní byt, kam už se nám povedlo ho vystěhovat, ale radši byl tady u tety, která ho živila a šatila z důchodu a sama žila z ruky do pusy jen proto, že jí bylo blbé mu něco říct a pak žadonila na nás, abysme mu něco řekli za ní. To ale nebylo to jediné. On tu celých 12 let nevynesl odpadky, neotevřel okno, nevzal vysavač do ruky. (Teta s tím nic nedělala, protože jí se její matka hrozně pletla do života a ona se pak zařekla, že tohle nikdy nikomu dělat nebude). Měl psa a papouška = zrní a chlupy všude, letitá hlína z psích pacek v posteli, plíseň totálně úplně na všem a hlavně byt zavalený krámy a odpadky až po 3 m vysoký strop! Prach ze skříní srostl do jakési deky… Tětě to tu už padalo na hlavu, tak dům přepsala na mámu, coby nejbližší příbuznou a pak jen telefonovala, co je třeba rychle opravit. Danajský dar. Rok nás tu pět dřelo tak, že jsem nestíhala ani školu a musím opakovat ročník. Museli jsme vyměnit elektřinu (táta je elektrikář), vodovodní trubky, opálit a natřít okna, vyměnit plesnivé parkety, omlátit plesnivé zdi a znovu nahodit + další úpravy jako z kuchyně udělat zpětně podle původních plánů koupelnu atd. Do toho občas spadl nějaký strom z místní zahrady na sousedův barák atd. atd. Kolem baráku je pořád co dělat. Nikdo u nás nemá peněz na zbyt, takže jsme si vše kromě plynu dělali sami.
A teď už nadchází ta veselejší část - zařizování. Největší radost mám z knihovny, kterou udělal přítel. Snažila jsem se ji vyfotit, ale berte to s rezervou - mám jen malý foťáček, takže ostrost nic moc. Tady navážu na předcházející diskusi o serepetičkách v knihovně. Jsou tam. Nechtěla jsem je, ale pak vybylo místo a přítel - jak už to bývá - k nim má sentimentální vztah. Nakonec to snad nevypadá tak špatně. Snažila jsem se je sladit s příslušnou literaturou
Knihovna ještě není hotová - nahoře chybí 2 prkna a pár polic ještě není nalakovaných + v ní někde je ještě nějaký binec jako akuvrtačka apod.
To Adivey - máte to hezké a vtipné, připomnělo mi to, když jsem jednu zimu měla sladěnou kočku v ošatce na skříni se sušenou květinou - ta kočka byla tříbarevná, kytka ve stejných odstínech. Jo, kočka byla živá a trávila tam celé dny.
@seznam.mih Jinak taky jako výše diskutující - babička s dědou vlastnoručně přestavěli dřevěnou chatku na okraji Prahy (dnes už část Phy 6) na rodinný domek. Táta koupil barabiznu a se strejdou ji opravili a dostavěli - tam jsem vyrostla. Pak paní co bydlela vedle řekla, že by svou barabiznu ráda proda někomu tak šikovnému, kdo by ji taky tak opravil - a stalo se, koupil to strejda a zase to s tátou přestavěli + postavili patro. Je to sice hezký, ale práce na tolika nemovitostech je úmorná. Zvlášť u dědy, který už nemá na nic moc sílu a dřevěný domek uprostřed velké zahrady, kde je všechno minimálně 50 let staré rychle chátrá. To nás ještě čeká práce… Nikdo z mojí rodiny nikdy nežil v panelákovém bytě. Bydleli tady na tom konci Prahy a protože nebyl internet apod. brali se mezi sebou s holkama od vedle, který zase nebydleli v paneláku, protože tady prostě paneláky nejsou
Aby někdo nenabyl milného dojmu - nijak se nad panelákové lidi nepovyšuju nebo tak. Naopak často závidím, o co všechno se nemusí starat, mají teploučko, výtah.. ![]()
Já bydlím s přítelem v bytě, který vlastní jeho rodina, ale žijeme naštěstí sami. Do budoucna bychom chtěli dům. Hodláme si na něj pomalu našetřit (přítel už teď vydělává docela dobře a má vyhlídky, já studuji VŠ obor s vyhlídkou na slušné zaměstnání) a pak začít pomalu stavět. Ale pokud peníze nebudou, nebude nám vadit žít v bytě, není to žádná katastrofa.
Ovšem jsem háklivá na soukromí, a proto, až budu uvažovat o dětech, bude jejich počet výrazně omezen bydlením. Rozhodně chci, aby každé dítě mělo svůj (klidně malý) pokojíček. Možná za to získám mínusové body, ale pro mě je peklo, pokud žije příliš mnoho lidí pohromadě (např. sousedi, kde je pětičlenná rodina v 1+1), pokud mají např. tři sourozenci různého věku a pohlaví pouze jeden pokoj (konflikty, kdy nejmladší potřebuje spát, nejstarší se musí učit…). Vadí mi, pokud člověk nemá žádné místo, kam by si mohl zalézt a mít tam svoje soukromí a rozhodně bych tohle nechtěla udělat svým dětem. Nikomu neberu, že to třeba cítí jinak, ale takto to cítím já.
@kacenka.smile Já to chápu. Taky mi strašně vadilo být v pokoji s bráchou a jeho zvláštními návyky (každou noc i v mrazu úplně otevřené okno, aby se neudusil). Každé Vánoce jsme si psali o vlastní pokojíček a střádali na něj do kasičky. Byl nám slíben místo části obrovské půdy, ale nikdy k tomu nedošlo. Pak jsem se radši odstěhovala k prarodičům.
@Adivey @kacenka.smile taky si myslím, že minimálně od školního věku nejstaršího dítěte je rozumné a nutné, aby měl každý svůj pokoj. Už jen pro zachování dobrých sourozeneckých a rodinných vztahů tím, že se eliminuje úplně zbytečná třecí plocha a důvod pro věčnou nespokojenost a konflikty..
Adivey: Já vyrůstala jako jedináček, takže v tomhle jsem měla štěstí. Problém nastal na koleji, kdy já jsem nemohla spát při zavřeném okně, dvě spolubydlící při otevřeném. (Otevírám i v mrazu, ale jen na „mikro“, v létě dokořán). Teď mám naštěstí spolubydlící s podobnými zvyky. Na koleji to jde pár dní vydržet, ale žít v tom od dětství do dospělosti by pro mě byla katastrofa. A byla to katastrofa pro několik mých kamarádek. Jedna si pak zařídila pokoj v kumbále, který měl okno akorát do společné chodby (ve starším činžáku, možná to býval pokoj pro služku). Až tehdy byla spokojená.
@Curlygirl
Není třeba, my jsme se sestrou v jendom pokoji přežily. Konflikty samozřejmě byly, ale těmi si projde valná většina sourozenců. Dobré rodinné vztahy a ani soukromí neodvisí od počtu pokojů.
@Pirek
Souhlasím. Já byla jedináček s vlastním pokojem, na koleji jsem se cítila dobře, protože jsem společenská a líbí se mi být s lidmi. O zkouškovém jsem naopak trpěla, protože jsem byla na pokoji sama. (nejezdila jsem domů, měla jsem to daleko).
Vždycky jsme se spolu domluvily a s holkama jsem neměla nejmenší problém a takové podružnosti, jako je okno, si popravdě vůbec nepamatuju. Naopak, byly to pěkné časy.
@Pirek tak to jste asi měla štěstí (možná jste byly nekonfliktní povahy, aspoň ne tolik, blízké zájmy a věkem…), velká většina lidí, co znám, kteří byli ve dvou ve třech v panelákovám pokojíku to takhle hladce a bez újem nepřežila. Bohužel.
Samozřejmě to ale má i výhody, např. se člověk učí toleranci a ohleduplnosti, ale já si stále myslím, že je dobře, když je kam zalézt a být sám, když je potřeba.
@Pirek ještě jsem zapomněla souhlasit s faktem, že počet pokojů nesouvisí se štěstím, tak to je u všech materiálních věcí, nejsou záruka ničeho. Ale leccos můžou zjednodušit.
Příspěvek upraven 05.09.12 v 11:40







