@saryvary píše:
Já bych chtěla vědět, a to zcela vážně, jak to dítěti říkat, když mu to nemá ublížit? Jak zde píše Pavučinec plyšový „Nevím jak ostatní děti, ale já o sobě dost dobře věděla, že jsem tlustá… Nepotřebovala jsem, aby mi to někdo další říkal.“ Vědí to o sobě všechny tlusté děti? Nevidíme jim do hlav, takže možná ano. A proč s tím tedy něco nedělají, abychom jim to nemuseli říkat?
Ale ony s tím pravděpodobně něco i dělají. I dívenka, o níž je řeč. Sedmileté dítě má znalosti lidského metabolismu zhruba na úrovni „tlustá jsem, protože mám mezi svalama sádlo. Takže když budu jíst maso bez sádla, tak se mi to sádlo nenacpe mezi moje svaly a já nebudu tlustá“. Dítě na přelomu první a druhé třídy skutečně neví, jak souvisí metabolismus sacharidů s metabolismem tuků, neví, že mléko, které mají děti pít, protože je to i napsané na krabičce, že je to pro děti, může mít nějaký vliv, že kakao, které je přece jen takový prášek, může nějak souviset s tukem…
Můžete jistě zkusit dítěti vysvětlovat, že cukr se v těle mění na sádlo. Ale v sedmi letech to může být dalece nad úrovní jeho chápání („proč by se měl prášek měnit na sádlo?“) Pracuju s nadanými dětmi, které dost silně intelektuálně převyšují své vrstevníky. Ale ani tyto děti nechápou takovéto souvislosti, až na několik opravdu jedinečných výjimek. Natož běžné, intelektuálně nevyčnívající sedmileté dítě.
tak dělá, na co jeho rozum v tu dobu stačí - vykrájí sádlo z masa, aby do jeho vlastních svalů nenalezlo nové sádlo.
V tomhle věku máte mluvit s rodiči, ne s dítětem. To dítě s tím nemůže dělat víceméně nic. I kdyby nakrásně pochopilo, jak to vlastně s tím sádlem je, tak co nadělá? Nevybírá si samo, co bude jíst, nenakupuje a nevaří si samo, nerozhoduje samo, kdy půjde ven, kdy se půjde proběhnout, zda bude chodit na sportovní kroužek…
Ale je to holt snadná oběť, na mrně, notabene tlusté mrně, si troufne i zbabělý typ agresora.
A tak, jako u jiných forem šikany - klasický výrok šikanujícího „ona si za to může samaa, protože je tlustá, tak mě donutila svou tloušťkou, nechápáním toho, co jí říkám a vytrvalým pitím čokomlíka k tomu, že jsem ji prostě musela agresivně napadnout“ - to je jak z učebnice. Jenže ona vina je vždy na straně agresora, oběti šikany jsou v tom nevinně, to je jen forma racionalizace agresivního jednání v hlavě šikanujícího. Vždy podobný scénář.