Na tělocvik mám ambivalentní vzpomínky… Nejdřív jsme měli tělocvikáře - starého chlapa, ze začátku nás i učil nějaká pravidla basketbalu a podobně, ale pak to s ním (a i s námi) šlo z kopce a většinou se hrál celou hodinu volejbal. Pak jsem začala být nemocná, půl roku jsme nebyla vůbec ve škole, nicméně v dalším roce jsem normálně sportovala - tělocvikář o mě věděl a vždycky říkal - Oli, dělej, co si troufáš (a já si teda troufala hodně, protože jsem nezmar). Pak jsme dostali tělocvikáře jiného, přezdívaly jsme mu Příšera a to jsem si vydyndala uvolnění z TV, protože to byl takový ouchylák, že bych ho fakt nesnesla (a že mi spolužačky záviděly a já jich upřímně litovala). Nicméně pak se tělocvikář změnil, ale já si uvolnění z TV už nechala s tím, že jsem cvičila, co jsem mohla (i ten výmyk jsem udělala, když mi někdo nacpal prdel nahoru).
Nicméně bych tělocvik pojala opravdu jinak - předně bych těch prvních 20 minut dala protahování a lehké rozcvičování, protože pro dospívající tělo není nic příjemnějšího, než ho po 6 hodinách skrčených v lavici nutit tu sedmou běhat nebo skákat přes kozu… Takové ty základy sportů - basket, volejbal, florbal, my na konci gymplu hrávali softbal, což mě hrozně moc bavilo - bych nechala, pro součást všeobecného přehledu. Nicméně naše hodiny často vypadaly tak, že sportovně zdatnější spolužačky hrály volejbal a náš antisport zbytek v zadním kumbálu posiloval nebo cvičil jógu (já předcvičovala a musím říct, že i některé sportovkyně měly problém i s méně náročnými cviky).
Hodnotila bych podle snahy. Měla jsem kolem sebe již zmíněnou zcela nesportovní partu, ale neexistovalo, aby nějaká řekla, že něco dělat nebude, že by to nezkusila… Naopak jedna nejmenovaná spolužačka rovnou tělocvikáři (a poměrně arogatně) řekla, že žádný výmyk dělat nebude, že to ani nezkusí. Té bych tu trojku z těláku klidně dala, za takový přístup.